Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tančit mezi kapkami krve - 4. Dracula

15.10.2010 (17:30) • Eli771 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1299×

Za okny svítilo slunce, avšak od západu přicházelo další mračno. Ještě chvíli a mohly jsme vyrazit do ulic Paříže.

S Alicí jsme přestaly probírat složitá témata. Víc už jsme o minulosti ani budoucnosti nemluvily. Bavily jsme se o kultuře, divadle, knížkách, filmu… O módě, tedy to se spíš podobalo monologu. Chovaly jsme se k sobě jako velmi dobré kamarádky. Ona záchrana života a rozcupování jednoho zuřivého upíra docela scelí. Jenže v tom asi bylo i trošku víc a já si to nechtěla přiznat. Potřebovala jsem si držet odstup.

Vzpomněla jsem si na Samantu. Přestože jsem ji měl… doufám, že mohu říct mám ráda, tak jsem ji málem zabila. K tomu mi stačila chvilka nepozornosti, unáhlenosti a hladu. A to jsem raději nevzpomínala na ty, co dopadli hůř. Už jen myšlenky tím směrem mi vrážely dýku do srdce. Moje psychika se podobá velmi chatrnému domečku z karet. Ten se vždy nebezpečně otřese, když kvůli mně nebo mou rukou umře někdo, koho mám ráda. Od své nové existence jsem ten domeček pečlivě stavěla. Vím, jak vypadá šílený upír s bezmeznou mocí. Pamatuji si to, přestože valná většina světa na to bohudík zapomněla. Ale já nemohu, tou šílenou zrůdou jsem byla já. A tak daleko jsem to nemohla nechat zajít. To proto jsem si všechny držela daleko od srdce.

„Je čas vyrazit nakupovat,“ vypískla najednou Alice a přetrhla mi myšlenky.

„Ale varuji tě, já nejsem maniak do nakupování.“

„Každý alespoň trochu je. A je nejvyšší čas, jdeme!“ zavelela. Chytla mě za ruku a táhla ven z bytu. Zaskočila mě. Byla jsem ráda, že jsem si stačila vzít kabelku a sluneční brýle. Předtím se zdála být vitální, ale teď přímo sršela energií.

„Začneme se společenským oblečením nebo s něčím na běžné chození?“

„Já nevím, je mi to jedno… Ale vždyť nemusíme tak spěchat.“ Naše chůze, tedy spíše běh, už měl lehce nadpřirozenou rychlost. Ještěže skoro nikdo nebyl v ulicích.

„Musíme, máme toho tolik před sebou…“

„Vždyť na to máme přinejhorším pět hodin čistého času.“

„Bello, vždyť říkám, že máme co dělat, abychom to stihly. Koupit šaty, boty, tašky, šperky…“ Ten výčet nákupního seznamu jsem dál raději neposlouchala. „To není jen tak a jak tě tak pozoruji, myslím, že vysvětlit ti, co ti sedí, zabere taky dost času.“ Zamyšleně si mě prohlížela.

„Já vím, co mi sluší.“ V té větě zaznívala dotčenost.

„Nepovídej. Viděla jsem tvůj šatník a téměř nic tam není hodno tvojí postavy.“

„Taky vím, co je pohodlné,“ snažila jsem se chabě odporovat.

„Pohodlné? Jsi upír, Bello. Nezapomněla jsi?“ V očích jí hrály jiskřičky.

„Ne,“ vydechla jsem poraženě. Cítila jsem, že se té nákupní katastrofě nevyhnu.

„Začneme běžným oblečení,“ řekla zamyšleně.

„Můžeme zpomalit, prosím.“

„Dobře, ale nebudeš pak v obchodech zdržovat, ju?“ Naše tempo se zpomalilo, poraženě jsem přikývla. „Takže začneme u sukní a šatů, pak se přesunem k halenkám, botám, doplňkům… Co myslíš?“

„Dobře.“ A nadšeně jsem se usmála.

„Hodná holka.“

× ×× ××× ×× ×

Kupodivu jsme nezakotvily v prvním butiku, na který jsme narazily, ale pokračovaly jsme dál do středu města… až k velmi luxusní části.

„Oblíbený návrhář?“

„Žádný…“ řekla jsem opatrně.

„Hm… taky dobře. Už vím, kam zajdeme.“ Neptala jsem se, bylo mi to jedno.

× ×× ××× ×× ×

„Alice, ne. To nepůjde. Podívej se na mě. Je to moc… vyvolávající pozornost…“ snažila jsem se protestovat. Pozorovala jsem svůj odraz v zrcadle. Musela jsem uznat, že ty tmavě modré šaty byly krásné, ale vůbec se nehodily do této doby. Moc přiléhavé, upnuté kolem těla. A na to, že byly až po zem, tak toho odhalovaly až příliš.

„Jsou krásné. Určitě najdeš příležitost, kam si je vzít. Prosím.“ Házela na mě psí oči.

„Já nevím…“

„Bello, věř mi. Jednou budeš ráda, že je máš.“

„Dobře. Vezmu si je.“ Nemělo smysl se dohadovat. A možná měla pravdu. Byly nádherné.

„Děkuji. A jednou mi poděkuješ ty, že je máš.“ Na okamžik se zasekla, jakoby se prořekla. Otočila se, poručila si další šaty a cpala mě do kabinky.

× ×× ××× ×× ×

„Už máme opravdu všechno nakoupeno?“ Nevěřícně jsem koulela očima.

„Opravdu,“ vydechla užasle Alice. „Zvládly jsem to rychleji, než jsem čekala…“

„Kolik máme ještě času?“

„V sedm mi jede vlak…“

„Takže ještě pár hodin. Co budeme dělat?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Přemýšlela jsem… Co takhle film? Dracula?“

„Ten film o upírech?“

„Mh…“

„To zní jako dobrý nápad.“

Balíčky s oblečením jsem odnesly ke mně domů. Alice mě donutila vzít si modré hedvábné šaty. Sama se také převlékla do nového úlovku.

Kino se nacházelo kousek od centra. Začátek představení byl stanoven na pět hodin.

U vchodu jsme si koupily vstupenky, v šatně odložily kabáty a pokračovaly dál do sálu. Alice se z ničeho nic zarazila.

„Ajej… Nebude pro tebe problém tolik lidí na jednom místě?“ ptala se vyděšeně.

„Neboj, ani v nejmenším.“ Lovila jsem včera.

„To jsem si oddechla. Už se těšíš? Na skutečné upíry?“

„Moc. Hlavně na jejich zuby…“ Zamyšleně jsem si je přejela jazykem. Nechápu, jak lidé mohli něco jako upíří špičáky, vůbec vymyslet.

Bavila jsem se, opravdu. S Alicí jsem však vyprskly smíchy vždy v nejméně vhodnou chvilku. Lidem se málem zastavovalo srdce napětím a my měly co dělat, abychom se nesmály nahlas. Všechny ty pověry o upírech jsem znala nazpaměť, ale přesto mě překvapovaly. Hlavně jak lidé reagovali, když je čerpali z plátna. Kdyby tak znali skutečnost…

Jen nad česnekem se dalo přimhouřit oko. Má trošku odpudivé účinky… Ale ne zavěšený na posteli, ale po kilech v lidském tělu…

Záviděla jsem těm upírům dvě věci, že mohou spát a především, jak jednoduché je je zničit. Lákala mě myšlenka vylézt na denní světlo a přestat existovat. Jak jednoduché, jak prosté.

Film trval něco kolem hodiny. Když jsme vycházely ze sálu, měly jsme úsměv od ucha k uchu. Avšak někteří lidé byli pobledlí strachem.

Vydaly jsme se k nádraží. Pomalou lidskou chůzí to bylo něco málo přes půl hodiny. Nejdříve jsme si nezávazně povídaly, ale pak se Alice zasekla v pohybu a její oči se zdály být najednou nepřítomné.

„Alice, Alice, jsi v pořádku?“ Nic se nedělo, tupě hleděla do prázdna.

„No tak, Alice, co je s tebou?“ A zas nic.

„Já, já… měla vizi,“ zašeptala po chvíli.

„Jakou?“ Vylétlo mi z úst příliš rychle, neměla jsem se ptát.

„Bylas tam ty…“

„Já? Jak to?“ Vždyť já jsem chráněna před všemi dary. Věděla jsem, že ten štít ze sebe můžu sejmout, ale nikdy jsem to neudělala. A v nebezpečí se vždy sám zapnul.

„Něco se stalo špatně. Stála jsi v černém plášti po boku Ara Volturi…“ Ta slova říkala téměř němě.

„Alice, to je nesmysl. Nespletla ses?“ Byl to naprostý nesmysl. Neměla jsem chuť jej už nikdy vidět, až moc mi připomínal minulost, to všichni Volturiovi. A znali tu pro mě horší část pravdy. Nikdy bych jej nevyhledala a Volturiovi nevěděli, že jsem na živu. A stejně by mě nedokázali najít a ani by o to nestáli. Daleko milejší i pro ně bylo považovat mě za mrtvou.

„V místnosti bylo šero, ale určitě jsi to byla ty,“ říkala němě. Viděla jsem, jak ji ta vize vyděsila a trošku jsem nechápala proč.

„Jsem si jistá, že je to nesmysl.“ Dávala jsem do toho celé své přesvědčení.

„Jak to můžeš vědět?“

„Prostě to vím.“

„Ale jak?“

„Prostě mi věř, jsem si tím stoprocentně jistá. Jedna z věcí, kterou ti nedokážu vysvětlit.“

„Jsi si jistá, že nebudeš nikdy patřit k Volturiovým?“ Ta otázka byla úsměvná. Já a patřit k nim? A nemělo a nebylo to být náhodou obráceně? Kdybych jí tak byla schopná říct pravdu.

„Jsem.“ Dala jsem do toho pouhého slova co nejvíce přesvědčení, jakého jsem byla schopná. „Nedělej si z té vize nic, prosím. A usměj se. Vždyť se nic nestalo.“

„A jsi si tím naprosto jistá?“

„Naprosto.“ Zdálo se, že ji to uklidnilo. Ale mně začaly v hlavě šrotovat kolečka, co vlastně viděla? Já to nemohla být… Tak kdo?

× ×× ××× ×× ×

„Bello, jednou ti svůj dluh splatím.“

„Prosím, slib mi, že mě nebudeš nikdy hledat, že se už nesetkáme.“

„Můžu ti pouze slíbit, že já tě nevyhledám.“

„To mi stačí. Sbohem, Alice.“

„Na viděnou, Bello.“ Objaly jsme se. Poté Alice nastoupila do vlaku a mířila hodně daleko pryč.

A já byla šťastná, konečně jsem něco nezpackala a pomohla. Jenže to ani v nejmenším nemohlo napravit, co jsem už napáchala. To však nic a tak jsem si užívala alespoň toho malého světélka.

× střípky minulost ×

Nad městem vládla podivně tíživá atmosféra, k něčemu se schylovalo. A nikdo netušil, jaká to bude pro všechny jeho obyvatele zkáza.

Nikdy zde nesněžilo, po celý rok hřálo krajinu slunce. Avšak teď od severu přicházel mrazivý vzduch. Krajinou se rozhostilo nezvyklé ticho. Příroda utichala. Nad vším tím se nesl strach.

Lidé si toho všimli až příliš pozdě. Nebylo kam utéct a ani se schovat. Neměl kdo bojovat. Jen starci, ženy a děti a ti neměli nejmenší šanci.

Tehdy když utichl poslední ptáček, tak to lidem došlo. To ticho bylo nesnesitelné. Mohli slyšet, jak jim odtikávají poslední minuty života.

Pak ticho zmizelo a nahradilo jej zvuk pochodujících vojáků.

Otroctví nebo smrt jiné východisko nebylo… Tedy až na jednoho člověka, kterého čekal ještě horší osud. Na Isabellu Luvitro.

Autor: Eli771 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tančit mezi kapkami krve - 4. Dracula: