Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 17. kapitola

30.09.2011 (19:00) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1157×

Pohled Haley

Když jsem si zařídila propustku ze školy, netušila jsem, co budu dělat. Nechtěla jsem především přemýšlet a to rozhodlo. Můj útulný byteček je bezva, ale opravdu je tam moc prostoru na přemýšlení i pro ztřeštěného poloupíra, jako jsem já.

Proto jsem se vydala do tanečního studia. A i když vím, že potřebujeme trénovat na vystoupení, na druhou stranu nevím, jak by mi právě teď trénink na vystoupení šel. Zase na druhou stranu můžu trénovat jen tak nebo vůbec.

Už když jsem přijížděla, všimla jsem si, že tu má Frederick své auto, takže tu rozhodně nebudu sama. Leda by měl v plánu si jet ještě něco zařídit či vyřídit, o čemž pochybuji. Od rána měl na to jistě dost času. A tak bych se prostě měla smířit s tím, že trénovat opravdu budeme. Moje nálada byla sice pod bodem mrazu, ale trénovat na soustředění prostě potřebujeme, to je fakt. Zbývá vybrat, zda Rumbu nebo Paso doble a moje nálada vypovídala o tom druhém. Nehodlám právě teď trénovat tanec lásky, to raději energetické, smyslné a dramatické Paso doble plné emocí, který mám nyní přebytek.

„Ahojky, co ty tu?“ ozval se Rick značně překvapeně, když mě uviděl.

„Čau. Ve škole je nuda, víš,“ snažila jsem se zamluvit pravý důvod mého příjezdu. Koneckonců on o tom nemusí nic vědět. Je to moje soukromá věc.

„A ty ses tam taky někdy nenudila?“ vyzvídal se smíchem a já se snažila nešklebit. Právě nyní jsem na to neměla náladu, ovšem on nic netuší. Takže bych se na něj za to neměla naštvat ani zlobit. Musím si holt stále dokola opakovat, že Rick o ničem nemá ani potuchy.

„Jak kdy,“ odpověděla jsem mu neurčitě a vydala jsem se do šatny. Tam jsem si vzala sukni a tílko, což bude na trénink, o kterém už teď nepochybuju, nejlepší. Ještě jsem si vzala do ruky taneční boty a vydala se do kuchyňky spojené s jídelnou, kde předtím Frederick byl.

„Přijela jsi doufám trénovat,“ oslovil mě Rick, sotva jsem vlezla do dveří. Už podruhé. Copak je upír, že mě sleduje už od dveří? No spíš mi z toho všeho hrabe.

„Vlastně… moje nálada je hluboko pod bodem mrazu,“ oznámila jsem mu konečně, aby si dal pozor.

„Takže nechceš trénovat? Ještě nám zbývá Rumba a Paso doble.“

Jasně, to bych já nevěděla. Vůbec by mě to nenapadlo, že musíme trénovat a páni… oni nám zbývají už jen dva tance…?

„No, možná to Paso. Rumbu dneska fakt nedám.“

„Ok, když to tak říkáš, doufám, že mi v rámci tance jednu nenatáhneš.“ Smál se a já proti své vůli s ním. Nějak mě ta představa, že by se to stalo, spravila náladu. Alespoň trošku.

„Dík za radu co dělat.“ Ušklíbla jsem se a vzala si svůj hrnek čaje, který mi uvařil. Bylo to už dlouho, kdy jsem si dala naposledy krev, a proto mi nedělalo sebemenší problém jíst a pít vše, co mi chutná. Navíc jsem měla své modré oči a vypadala více jako bledý člověk. To proto Emmett ani ostatní nevěděli, co jsem.

Jak iritující. Někdo mně naprosto cizí… upír by měl být můj otec a přesto ho vůbec neznám. Já neznám jeho, on nezná mne. Tohle není definice někoho, komu bych chtěla říkat tati. Nikdy jsem nepoznala svého otce, protože pro mě byl mrtvý.

„Haley… Haley… Haley Ellen, vnímáš mě?“ optal se se zvláštním výrazem Rick.

„Hm, promiň, zamyslela jsem se.“ Chápu, že mu vadí, že jsem ignorovala, co mi říkal, ale i přesto je to moje věc a mé myšlenky.

„Jo, to vidím. Ptal jsem se tě, jestli bychom mohli už jít trénovat.“ Jak taky jinak, že.

„Tak pojď, když potřebuješ dostat pár facek,“ neodpustila jsem si tuto poznámku a on se zašklebil. To jsem ignorovala a místo toho si vzala své botky, hrnek dala do dřezu a vydala se do sálu, kde jsem se obula.

„Tak tohle bude těžký,“ stěžoval si Frederick, který už stál u hi-fi věže a přemýšlel, která skladba by se pro nás hodila. Ona totiž samotná podstata skladby na Paso doble je většinou hodně podobná, ale přesto ve výsledku jsou tyto skladby úplně jiné.

„A co takhle můj oblíbený Titanic alá paso?“ zkoušela jsem to zas a znovu.

(Pro ty, co si chtějí poslechnout písničku My Heart Will Go On - Titanic - předělanou na Paso doble.)

„Ne, ne, ne, ty víš moc dobře, že se to na paso moc nehodí,“ upozornil mě, jako už to udělal tolikrát. A stejně se mi nikdy nepřestal líbit.

„No jo, no jo, no jo.“ Vyplázla jsem na něj jazyk. Jako bych snad někdy dostala jinou odpověď.

„Víš co, tady jich je dost po sobě, prostě uvidíme,“ určil si nakonec Rick a mě v tu chvíli napadl ďábelský plán, jak mu vrátit, že netancujeme na Titanic.

„Fajn.“ Usmála jsem se a pohybem ruky naznačila dvě facky, na každou tvář jednu.

„Radši víc tancuj,“ oznámil mi nesmlouvavě po docela dlouhé chvíli. Nebo spíš až poté, co se vzpamatoval.

„Stíhám taky,“ štěkla jsem po něm, protože se má nálada opět projevila, a tak jsme pro jistotu začali víc tancovat než mluvit. Trénovali jsme několik hodin a musím uznat, že moje nálada mi i pomohla Paso Doble dotvořit úplně úžasně. Ne nadarmo má tento tanec připomínat zápas toreadora s býkem. Asi bych se měla na den, kdy máme předtančení, nechat taky naštvat či co. Na druhou stranu bych pak nejspíš odflákla Waltz a Rumbu a to by zase byla škoda. Jen kvůli Emmettovi… Ne! Na to jsem moc svědomitý poloupír.

„Pěkný, ještě to chce párkrát zopakovat, ale to půjde. Poslyš, nevím, co ti tak zkazilo náladu, ale teď ti to pomohlo. Promiň, že to takhle říkám, ale myslím to vážně. Možná by ses měla do příštího tréninku zamilovat…“ dělal si ze mě srandu. Jako bych to snad potřebovala. A nechápu, že není schopen vnímat detaily jako třeba to, že mám zásnubní prsten, když už s ním trávím tolik času. To je mu přímo ukradené. Typický chlap.

Zamilovaná dávno jsem, dokonce jsem překonala svoji nevraživost k upírům a jsem s upírem zasnoubená… Demetrim. A že bych si ho představila místo Fredericka…? Tak to ani omylem! Ne! To by fakt nešlo. Rick a můj miláček Demetri jsou úplně jiní.

„Tak hele, já tancovat umím i bez toho, aby mi někdo musel kazit náladu. A za druhé, buď začneš používat oči, nebo se nepleť do mých soukromých věcí!“ pustila jsem se do něj. Právě dneska jsem neměla na jeho fórky náladu a on to už moc dobře věděl. A jestli ne, tak neumí myslet.

„Promiň, nemyslel jsem to tak,“ omlouval se mi hned a zaraženě.

„Si myslím.“ Chtěla jsem mít prostě poslední slovo, protože on si klidně mohl své poznámky odpustit, nebo si je nechat pro sebe.

Poté jsem se celkem utahaná šla do šatny převléct a… no, vlastně ani opět nevím, kam mám namířeno, ale nějak se mi nechtělo zůstávat zde v tanečním studiu. Potřebovala jsem prostor pro svobodné myšlenky. Chtěla jsem samotu. Jen já a Demetri… No dobře, tak něco reálnějšího. Třeba Guliver.

Super, teď už alespoň vím, kam pojedu přemýšlet a přitom na nic nemyslet. Jen já, Guliver a okolní krajina. Skvělá představa.

Pohled Emmetta

Poté co Haley odešla, to bylo ve škole děsné. A tím nemyslím probírání opět toho nám již tak známého, ale přístup mé lásky. Rosalie se se mnou odmítala bavit, ignorovala mě, přehlížela. Připadal jsem si, jako bych snad pro ni ani neexistoval, byl neviditelný. A to mě neskonale ubíjelo. V hluboko v mém srdci se má láska k ní nikdy nezměnila. Bezmezně jsem ji miloval, to ona byla můj střed vesmíru, tak proč? Proč jen se nesnese s mojí dcerou. Proč spolu nemohou vycházet?

Měl jsem právě hodinu angličtiny, ale to mi nezabránilo přenést se v myšlenkách jinam. Rose vedle mě, stále nádherná, nepřístupná, a tak chladná mi dávala dobrou příležitost se zamyslet.

Nevím jak nebo proč, ale myšlenkami jsem se ocitl v mém bývalém domě, kde jsem bydlel, dokud se ze mne nestal upír a viděl jsem svoji malou dcerušku. Viděl jsem malé novorozeně stejně jako tenkrát a moje Rosalie, s výrazem plným lásky a štěstí, ji chovala.

Nepředstavoval jsem si Meredith - její skutečnou matku, ale moji milovanou Rose. A byla na ni vidět ta láska, kterou mojí Haley předávala v každém pohlazení, v každém gestu. Jenže tentokrát to nebyla moje, ale naše Haley. Byla to sice velice nereálná představa, ale bylo tomu tak. S jistotou ale můžu říct, že to bylo krásné.

A pak další představa. Viděl jsem naši pětiměsíční dcerku, jak dělá svoje první nejisté krůčky. Něco, co Rosalie nemohla spatřit. Držel jsem ji za ručičky a ona sama pak zkoušela udělat dva drobné krůčky k Rosalie a smála se u toho. Nejspíš to pro ni ani nebyla dřina jako zábava.

Představil jsem si ji, jak poprvé kráčí do školy. Měla na sobě tmavé šatičky a pod nimi bílou halenku. Hlavu s pečlivě upravenými culíky hrdě vztyčenou, jako by tam šla nejmíň po sté a byla královnou školy.

Viděl jsem, jakou radost měla z vysvědčení, na kterém byly samé jedničky. A my s Rose jsme na ni byli tak hrdí a pyšní.

Práááásk

„Pane Cullene, laskavě se vraťte z těch výšin zpátky na zem a odpovězte na moji otázku!“ Učitelka vztekle třískla do mé lavice a já se probral.

16. kapitola ** 17. kapitola ** 18. kapitola

Nevím, zda si vzpomínáte, ale slibovala jsem vám ukázky jednotlivých tanců, protože ne každý je zná.

Zde je Paso doble.

Doporučuji si video přehrát ve větší velikosti.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 17. kapitola: