Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 15. kapitola

10.08.2011 (16:45) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1240×

Pohled Emmetta

„Tak a co teď?“ ptal jsem se sám sebe spíše než ostatních a i myšlenkami jsem byl jinde.

Hlavou se mi honilo tolik věcí, ale přitom jsem nebyl schopen myslet na nic. Jen okrajově jsem vnímal svou rodinu a v mysli mi vykanuly myšlenky, jak si mám udobřit svoji milovanou Rosalie. Jak se mám zachovat, když vím jistě, že je Haley má dcera, a hlavně - co bude dál.

Chápu, že mne Rose nechce ani vidět, ale kdyby se to někdy dozvěděla, pořád jsem doufal, že si řekne, bylo to dávno a už to nebude řešit. Jenže teď je moje malá Haley tady, je z ní… vlastně ani nevíme a Rosalie ji přímo nesnáší. A to taky díky tomu, že jsem jí o ní tak dlouhou dobu neřekl. To já jsem vlastně zavinil, že ji nemá ráda. Jak by se vlastně Rose zachovala, kdybych jí to řekl a nyní by se s námi setkala? Možná by se tak Haley mohla stát její milovanou dcerou.

„Emmette…,“ oslovil mě někdo z rodiny, ale já to nebyl schopen vnímat. I když jsem doufal, že to alespoň oni přijmou. Kdyby mne zato odsoudil ještě někdo kromě mé ženy, tak by to už na mně bylo příliš.

„Emmette,“ ozvala se Esmé, která přešla za mnou, a položila mi ruku na rameno, až jsem se ohlédnul. „Tys měl dceru?“ optala se se zájmem. V očích se jí zračil zájem.

„Ano, mami,“ zašeptal jsem, ale ostatní mě i tak slyšeli zcela zřetelně. Netrápila mne má dcera, vadilo mi, jakým způsobem se to Haley s Rose dozvěděly. Tohle si nezasloužily.

„Haley je tvá dcera a tys ji opustil, protože jsi ji chtěl chránit. Udělal jsi dobře, Emmette.“ Esmé se mi snažila pomoct.

Ano, v té době jsem jistě udělal dobře. Co mi ale bránilo se o ni zajímat později? Když už jsem nebyl nebezpečný.

Nevím, co je moje dcera zač, ale měla o novorozených, a tím i o mně, pravdu. Nebyl jsem celých sedmdesát sedm let nebezpečný. To jistě ne. Nic podstatného mi nebránilo, abych se o ni nemohl zajímat. Ovšem kdybych to chtěl udělat, musel bych o Haley říct Rosalie.

„Promiň, Emmette, možná jsem ji sem neměl brát, ale Haley má právo to vědět,“ přerušil mé myšlenky Carlisle, ale já mu to neměl za zlé. Ne jemu, on za to nemohl. To já.

Pouze jsem přikývl a dál se věnoval svým myšlenkám. Zajímalo by mě, co Haley vlastně je. Byl jsem si jistý, že upír není, ale člověk být taky nemůže. Navíc toho ví celkem dost o upírech a ten Aro, který ji potřeboval, nejspíš musel být Aro Volturi. Haley musí o upírech vědět víc, mnohem víc. A zřejmě s nimi má i něco společného.

Pohled Haley

Na té louce jsem zůstala až do brzkých ranních hodin. Ovšem i tam mne moje myšlenky nakonec doběhly a já se potřebovala nějak zaměstnat. Uvažovala jsem nad tím, co bych mohla asi tak dělat, abych se zabavila alespoň na chvíli. Moc toho v úvahu nepřipadalo, jenže pak mě vyrušila myšlenka na školu. Co teď?

Co mám teď dělat, mám vůbec jít do školy? Nepatřila jsem k těm, co se vyhýbají problémům, protože jsem se jich nebála. Jenže do školy jsem se tentokrát vůbec netěšila. Co tam? Budeme probírat látku, u které většinu znám a zbytek se naučím teď nebo příště. Mít tam dvě starostlivý holky, který nebudou mít důvod, aby mi daly pokoj.

A jak se teď mám vůbec chovat před Emmettem? Nejraději bych na něj kašlala, dělala, že vůbec neexistuje, ale jak ho znám, bude se neustále snažit o kontakt. Jak já o to nestojím!

Můj otec je mrtvý. A on na tom nic nezmění. Nechci mít za otce upíra. Úplně mi stačí mít snoubence upíra. Demetriho. Ach, můj Demetri. Jakpak se asi má a proč musí být tak daleko? Tolik mi chybí.

Myšlenky na lásku mého života mi moc nepomáhaly, i když mě alespoň na chvíli odpoutaly od tématu můj otec. Ovšem nebylo to dostatečně dlouho, a tak jsem se raději zvedla a zamířila k sobě domů. Sice se mi nechtělo spěchat, ale rychlý běh lesem mi dával pocit volnosti a svobody, kterou jsem nyní potřebovala cítit. Byla jsem volná, nemusela jsem se nijak omezovat a mé vlasy mi čechral vítr. K dokonalosti chybělo akorát, abych byla bezstarostí.

Za chvíli jsem byla v mém bytečku, který jsem zbožňovala, ale jak jsem tu byla sama a můj snoubenec byl daleko, najednou mi připadal tichý a prázdný. Byla jsem osamělá.

Nakonec jsem si z nudy zapnula notebook a našla si potřebné informace ke zpracování seminárky, kterou jsme měli s Emmettem určenou. V jednom jsem si byla jistá, v žádném případě ji nebudu dělat s ním. To po mně nikdo nechtějte!

Moje seminárka byla obsáhlá, odborně psaná a dlouhá, i tak byla za chvíli hotová. Vzniklo z toho ve výsledku pět stránek ve Wordu, když nepočítám úvodní s tématem a autorkou, v tomto případě vlastně autory. Teď už zbývalo je jen vytisknout, podepsat se a nechat podepsat Emmetta. Z toho mám vážně úžasnou radost.

Koukla jsem na hodinky a zjistila, že už je sedm, a tak jsem si spakovala věci do školy, nasnídala se a šla se upravit. Mně možná neuškodilo být celou noc venku, ale rozhodně to bylo vidět na mém oblečení a vlasech. Vítr mi sice mé vlasy načechral, ale popravdě byly právě teď hodně rozcuchané.

S úpravou a převlékáním jsem se nezdržovala, vzala jsem si věci a vydala se do školy. Čím blíže jsem však byla, tím horší jsem měla náladu. Netěšila jsem se, až ho uvidím. Netěšila jsem se ani na zbytek jeho rodiny.

Jak dlouho vůbec tušil, že jsem jeho dcera? Carlisle určitě musel něco vědět či tušit, už když mě viděl poprvé. Proč by se jinak rozhodl mi to říct? Kde jinde by bral tu jistotu. Jak dlouho to věděli? Od kdy to tušili? A kdo z Cullenových o mně věděl?

U školy jsem zaparkovala na svém obvyklém místě. Na poslední chvíli jsem se vydala do hodiny fyziky, kterou já téměř nesnášela. Zaprvé jsem nechápala, co v mém oboru vůbec dělá, a za druhé s naším výborným učitelem, který byl schopný počítat volný pád bez gravitace nebo říct prý omylem výrok, že Slunce obíhá Zemi, to byly hodiny fakt na nic. Vlastně se nakonec z těchto případů vždy vymluvil, buď by to podle něj platilo ve vzduchoprázdnu, nebo se spletl.

S těmito výbornými vyhlídkami jsem došla do třídy, kde jsem viděla Edwarda. No skvělý. Sice lepší než Emmett nebo Rosalie, ale já je prostě nesnáším všechny. A jediný, co mě drží od nich, zaprvé je jich hodně a zadruhé Aro se přátelí s Carlislem. Celkem dobrý důvod nechat je všechny žít.

Alespoň že neseděl přímo vedle mě. Zato mne neustále iritoval svým zkoumavým pohledem. Fakt skvělá hodina! Obvykle si ve fyzice kreslím, plánuji, co budu dělat, nebo něco podobného. I tentokrát jsem se snažila vymyslet sestavu pro Rumbu, z které budeme dělat ukázku, ale pod jeho pohledem mi to šlo velice těžko. No, na konci hodiny jsem měla alespoň přibližnou sestavu. Alespoň na něco je ta hodina dobrá. Každý si tu udělá, co chce a co potřebuje.

Pak jsem měla počítačovou grafiku, ve které jsem byla sama, účetnictví s Jasperem a… do háje, proč jen dneska musím mít dvě hodiny výpočetní techniky s Emmettem? Nedobrovolně jsem se vydala do učebny, ve které on už byl. No úžasný.

„Ahoj,“ ozval se sotva jsem si sedala. Takže pán si myslí, že se s ním budu jen tak bavit? To určitě.

„Hm.“

„Vadím ti?“ Ne, Emmettku, nevadíš, proč myslíš, že ano? To je takový idiot. Jako bych se z toho měla vyspat, či co.

„Mohl bys tohle podepsat a dát mi po zbytek dne pokoj?!“ podala jsem mu vypracovanou seminárku a víc jsem se s ním nebavila.

„Neměl bych si to taky přečíst, když už jsme to měli dělat spolu?“ optal se mne a já ho obdařila nenávistným pohledem. Žádný spolu není a ani nebude.

Pokrčila jsem rameny.

Učitel přišel do třídy vzápětí a Emmett připustil, že to není třeba, a tak mi podal ty papíry zpátky. Beze slova jsem si je vzala a šla odevzdat.

„Děkuji, slečno Medissonová, doufám, že jste tuto seminárku nevypracovala sama,“ podíval se po mně učitel podezřívavě. A jeho podezření bylo správné a já mu i přesto zalhala.

„Samozřejmě, že ne. Byla to společná práce.“ Připojila jsem k té lži ještě úsměv. Ovšem při cestě do lavice jsem se ušklíbla. Společně s ním…

Lhaní mi šlo vždycky výborně.

„Díky, že jsi to udělala sama,“ ozval se Emmett, ale já o to nestála, a tak jsem mu vůbec neodpověděla. Nijak jsem nereagovala a… ignorovala jsem ho.

„Haley… Ellen, tohle je tvoje.“ Poslal mi v polovině hodiny po lavici můj talisman, ale já ho nechtěla. Nechtěla jsem nic, co mělo spojitost s ním. I když jsem ho měla ráda. I když jsem bez něj až doteď neudělala jediný krok.

Nechala jsem jej uprostřed lavice a dál se věnovala výkladu. Do doby než zazvonilo.

Emmett mi chtěl nejspíš něco říct, ale já si šla něco zařídit. Měla jsem sice mít dneska ještě jednu hodinu s ním a pak francouzštinu s Clear a Anne, jenže jsem to v té škole už nemohla vydržet. Proto jsem si zařídila odchod a vydala jsem se pro své věci do třídy.

„Ty odcházíš?“ ozval se Emmett a já se k němu akorát otočila zády a šla jsem pryč z tohohle šíleného baráku.

Nechtělo se mi domů, ale napadlo mě, že bych mohla jít trénovat. Zrovna to by mi teď pomohlo zapomenout alespoň na chvíli. A to já potřebovala.

Vydala jsem se ke svému autíčku, a tam… jsem na kapotě našla schovaný před ostatními, ale ne přede mnou, svůj talisman. Jak mohl… Alice a její dar. Nechtěla jsem o tom přemýšlet víc, než je třeba, tak jsem ho vzala a hodila na sedadlo spolujezdce. Sama jsem nasedla a rychle jsem vyjela pryč od školy.

14. kapitola ** 15. kapitola ** 16. kapitola

Doufám, že se vám kapitolka líbila. Zanechte mi komentáře, prosím a předem děkuji.

Autor: Werunecka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Talisman nebo co vlastně? - 15. kapitola: