Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Talisman nebo co vlastně? - 10. kapitola

16.06.2011 (14:15) • Werunecka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1491×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Pohled Emmetta

Ráno jsem se, po žhavé noci s mou milovanou manželkou, vydal na sedmou do školy. Navíc společně s Jasperem a Alice.

Při té noci jsem se dokonce prořekl, že má být ve studiu Ellen. Má hlava celkem odmítala chápat, že to Rose nevadí. No možná to bylo tím, že miluje tanec. Ufff, dobře Emmette!

Navíc jsme se s Rose dohodli, že se o hodině tance před Ellen, ani v jejím okolí nebudeme zmiňovat. Nepotřebujeme, aby o tom věděla dopředu. Třeba se konečně něčím prořekne a bude sranda. I když ten Aro byl taky good.

Stejně jí budu mnohem raději otravovat, tedy zjišťovat o ní víc. Jak jen by si někdo mohl myslet, že jí budu otravovat?

Měl jsem dvě hodiny výpočetní techniky, a tak jsem doufal, že Ellen dorazí. Ovšem poté, co jsem s ní už jednou výpočetku ‚měl‘ mít, jsem raději nic neplánoval dopředu. No, i když... Kecám, plánoval! Přece to nenechám na ostatních!

Ellen přeci jen dorazila a to na konci přestávky. Jako by to snad byla učitelka, jejíž vlastností je přesnost. A vypadala… normálně. Hubené ruce, dlouhé nohy, deset prstů. Na hlavě svoji černou hřívu a na krku ani škrábnutí! Nepřiznával jsem si to, ale byl jsem rád. Vlastně víc než rád.

Rychlým krokem mířila ke mně a já už si myslel, že po mně bude něco chtít či nám všechno vysvětlí, ovšem to jsem se splet. Dřív, než jsem si uvědomil, že ani nevím kde sedí si sedla přímo vedle mě. Super, Emmette, bude zábava a to větší než jsi čekal.

„Ahoj, Ellen. Tak jak ses včera měla?“ Nečekal jsem, že by mi vyklopila, že byla ve Volteře u Ara, tedy pokud byla. Ale něco by mi mohla říct. Nebo ne?

„No,“ nejprve se trochu zarazila a poté se její obličej rozzářil. „Vlastně nakonec víc než dobře.“ Usmála se a mírně si schovala prstýnek s diamanty a safírem na svém prsteníčku.

No to snad ne?! Není to, co si myslím? Tak nejprve včera ‚Aro‘ a teď si do školy přijde se snubním prstenem?

Uklidni se Emmette. Kdo říká, že to je snubní prsten?! Řekla ti snad něco takového? Ne! Tak jí nepředbíhej! A hlavně ji také v žádném případě nepodceňuj, nevyplácí se to.

„Tak to se máš. Jo a nejspíše máš štěstí, že Alice neví, kde bydlíš. Už zase se jí včera zachtělo na nákupy.“

„Tak to má smůlu. Navíc jsem měla na práci jiné věci.“ Na práci? Kolik lidí řekne na práci? Ale když si to tak vezmu, zas tak velký objev není.

Než jsem jí stačil odpovědět, tak do třídy přišel učitel. Škoda, ale i tak musím uznat, že máme ještě přestávku, neboť Ellen začala předstírat, jak moc dává pozor. Jenže já na ní poznal, že nedává a navíc to zřejmě uměla.

Hodina se vlekla, a tak jsem do Ellen nenápadně drcnul. Jenže ona se mnou zřejmě komunikovat nehodlala, a tak do mě strčila nazpět. To bych ale nebyl já, abych si to nechal líbit. Takže jsem jí to taky vrátil a docela tentokrát silou. Jenže Ellen místo toho, aby přestala anebo, aby jí to bolelo, mě opět žďuchla a to pořádně. Tedy na člověka. Takto jsme se žďuchali do doby, než se na nás osočil učitel. Tedy přesněji to svedl na mě! Mizera jeden!

No jo, tady madam vedle je zřejmě andílek. Anděl, co se zná s vládcem podsvětí Arem, jeho bratry a jeho gardou. Jenže i ona má do anděla daleko! Ta by se hodila spíše do toho podsvětí, když to vezmeme podle barvy vlasů. Ale právě v tomto se strašně moc podobá Haley. Už jako malá měla tmavé vlásky a takto jsem si je u ní vždy představoval.

Před učitelem nás zachránilo zvonění. Tedy alespoň pro tuto hodinu.

„Mohl bys mě přestat otravovat?“ zeptala se naštvaně Ellen a odešla.

No skvělý, tak já se těším na to, že se jí o přestávce zeptám na pár věcí a ona si prostě odejde!

No, to mi tedy pomohlo, že se celou přestávku byla na chodbě s holkama. Alespoň jsem z toho mohl posoudit, že něco skrývá, neboť když se jí holky ptaly zda byla včera trénovat ve studiu, tak odpověděla že ano, ale já moc dobře vím, že nebyla.

Pohled Haley

Cullenovi už jsme s Demetrim neřešili a raději jsme provozovali jinou činnost.

Domů jsem se dostala o půl sedmé, takže mi zbývalo si vzít věci a jít do školy. Sice bych tam nemusela, což se zařídit dalo bez problémů, ale Demetri stejně hned odlétal.

Vzala jsem si pár podkladů, připravená skripta, notebook a s tím jsem se vydala do školy.

Do třídy jsem došla přímo se zvoněním, a tak jsem zamířila na místo vedle Emmetta. Ten se tvářil nadšeně a… starostlivě? To snad nemyslí vážně.

No jo, tak ve zkoumání nepolevili, předpokládala jsem správně. Který upír by také přestal zkoumat neznámé, které nějakým způsobem souvisí s Arem? Jednoduchá odpověď. Žádný.

Jenže položil takovou otázku, na kterou prostě nešlo neodpovědět. No bezva! Takže teď si bude myslet, že pokud budou neoblomní, budu se s nimi bavit. Skvělý! A bylo mi jedno, že se na mou odpověď tváří tak zmateně. Nebo spíše na můj prstýnek, ale co je mu po něm?!

Dál mě jenom otravoval a otravoval, že jsem ho měla dost. Proto jsem ihned po zvonění zamířila na chodbu za Clear a Kathy.

„Ahoj, kdepak jsi včera byla?“ ptala se trochu naštvaně Clear.

„Chyběla jsi nám.“ Kathy promluvila dříve, než bych se na Clear osočila zpět.

„Omlouvám se, ale musela jsem trénovat.“ Na něco jsem se vymluvit prostě musela.

„Jasně, to se dalo čekat. Tak si to po plese vynahradíme?“

„Hele, co toto znamená?“ udivila se Clear a ukázala na můj prstýnek.

„Co by to mělo znamenat? Hele, můžeme si to vynahradit dneska podvečer.“ Otočila jsem se na Kathy, aby se přestal řešit můj snubní prstýnek. Jistěže, jim řeknu, co to znamená, ale ne tady. Ne s Emmettem ve třídě.

„Jo, to by šlo,“ usmála jsem na mě Kathy a Clear přikývla. Asi je napadlo, že jim to řeknu večer. No to to dopadne. Dále jsme si povídaly o všem možném do doby, než zazvonilo.

„Promiň, ale vážně je tu hrozná nuda,“ ozval se Emmett sotva jsme si sedla na zadek.

„Jo, to je. A co?“ Nehodlala jsem se s ním bavit, což nejspíše konečně pochopil.

Tak to šlo asi tak do poloviny hodiny, neboť se Emmett začínal tvářit, že umře nudou. Vtipné.

„Hele, nebuď labuť, já už jsem se ti omluvil,“ pošeptal mi sladce do ouška a zřejmě si myslel, že mu u toho ucuknu, no omyl.

„To byla přímo omluva za všechny prachy!“ vrátila jsem mu to šeptem. Musela jsem uznat, že mě ta hodina taky nebavila.

„Chceš peníze?“ ptal se se zájmem.

„Vypadám na to?“ Nechápavě jsem na něj zírala.

„Ty vypadáš všelijak,“ upozornil mě.

„Díky za poklonu,“ dodala jsem jízlivě. „A co chceš ty?“ ptala jsem se.

Čekala jsem, že by z něj konečně mohlo vylézt, že o mě chtějí vědět vše, ale dřív než něco řekl se do naší konverzace vložil učitel. No jo, ona je vlastně hodina.

„Slečno Medissonová, pane Cullene. Pokud vás to tu nebaví, můžete odejít.“ Po té první hodině už na nás prostě neměl náladu.

„To přesně uhodl. Nebaví!“ utrousil Emmett, tak potichu, že by to člověk neslyšel. Já to ovšem slyšela a začala jsem se tomu pochechtávat.

„Jak myslíte. Do příští hodiny vypracujte společně seminární práci na téma Ethernet, síťové standardy a aktivní prvky v síti,“ řekl si své a prostě odešel. No super, nechtěl nám dát rovnou učivo na půl roku?

To by mě zajímalo, kde to budeme dělat. Ke mně rozhodně nepůjde a já k nim nepojedu! Proto jsem nadále byla potichu a Emmett mě zřejmě nechtěl dráždit.

„Tak na kdy se domluvíme?“ ptal se než jsem stihla odejít.

„Dnes nemám čas. Domluvíme se jindy,“ ukončila jsem to a odešla jsem na další hodinu.

Měla jsem počítačovou grafiku, kde jsem byla sama, tedy myšleno bez Cullenů. A tak tato hodina uběhla rychle.

Bohužel v chemii jsem takové štěstí, abych tam byla sama neměla, protože tam se mnou byli Jasper, Alice a Rosalie. No to bude zase zábavná hodina. Tentokrát nám ale žádný trest zřejmě nehrozil, neboť se vrhli na psaníčka. No super! Kdo to říkal, že je společnost ve Volteře horší, než tato? Já? Nemožné!

Psaníčko s Alice:

Ahoj, tak jak ses včera měla? Fajn. A co máš v plánu dneska? Nevím. Nechceš jet nakupovat? Uhodla jsi, nechci. Alice, mám dost práce. A co zítra? Dej pokoj! Promiň, co jindy? Ne!

Psaníčko s Rose:

Krásný prstýnek. Který? Ten nový se safírem a diamanty. Aha, díky. Odkud ho máš? Tedy, jestli se smím zeptat, to je snubní prsten? To je moje starost, Rosalie! Tedy moje starosti! Ano, to je.

Celkem jsem si připadala, jako kdyby se vsadili, kdo o mě zjistí víc informací. No, možná ne všichni. Minimálně Emmett. Nebo je tak soutěživý, že se nepotřebuje sázet?

Zato Alice se snažila být i milá, což jí nějak extra nešlo a Rosalie se na mě… usmívala? Nebyla na mě vždy spíše naštvaná a hnusná?

Poté jsem měla dějepis s děsně otravným Edwardem. Téměř celou hodinu mě totiž zkoumal pohledem a já si připadala jako pod mikroskopem. Jenže mu to v ničem nepomůže a já to věděla, takže klídek. Zato on měl smůlu. Není první a určitě ani poslední.

A jako poslední hodinu jsem měla účetnictví s Jasperem, jenže ten zřejmě pochopil, že čím více mě budou otravovat, tím méně se s nimi budu bavit. Ha, jsem si myslela, že jeho dar k ničemu v mém případě není. Omyl, ale brát mu ho nehodlám, právě mi jeho dar zařídil klid.

Prosím, zanechte mi zde své komentáře a třeba i hlášky, co vás u toho napadnou. Děkuji.