Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 26. kapitola

Stephenie Meyer apple


Tabula Rasa - 26. kapitolaKdyž mysl probouzí se do nového rána, je jako čistý papír nepopsaná. Kdo vrátí vzpomínky té duši ztracené? Kdo mraky z nebe pochmurného zažene? 26. kapitola - Dech historie

Teta seděla uprostřed obchůdku a cosi mumlala nad rozpálenou svíčkou. Když si mě všimla, nebyla překvapená, jak jsem očekávala.

„Opět neděle? Už dvakrát v týdnu?“ vytýkala mi.

„Zvracela jsem, Carlisle mi doporučil odpočívat.“

„Tak proč neodpočíváš a běháš po městě?“ vyzvídala teta.

„Chci odpovědi, prosím,“ dodala jsem, když teta povytáhla tázavě jedno obočí.

„Na jaké otázky?“

„“Například, co jsi dělala v té knihovně tenkrát?“ Teta se ošila. Vypadala, že neví, co mi má odpovědět. Těkala pohledem z jedné strany obchůdku na druhý a za každou cenu se pokoušela vyhnout mé tváři.

„Hledala jsem medailon,“ zašeptala nakonec.

„Jaký medailon?“ nenechala jsem se odbýt.

„Hedgesův medailon.“ Svraštila jsem čelo.

„Kdo byl Hedges?“

„Čaroděj.“ Tohle mě nebavilo. Lezlo to z ní jako z chlupaté deky.

„Teto, leze to z tebe jak z chlupaté deky a mě to nebaví. Mohla bys mluvit trochu konkrétněji?“ vzdychla jsem podrážděně.

„Dobře. Když pominu, že jsi drzá a netrpělivá, musím uznat, že v tomhle směru nejsme moc komunikativní. Víš, je to dost choulostivá věc a podle mého by bylo lepší, kdybych ti tu legendu ukázala tak, jak to bylo.“ Znejistěla jsem. Jak mi chtěla probůh něco ukázat?

„Alespoň se naučíš novou věc. Tohle je také vniknutí do vzpomínek, ale do tvých. Přiměješ někoho, aby viděl tvou vzpomínku. Ty pro to potřebuješ verše, samozřejmě. Mně už postačí, když mi dovolíš ti sáhnout na spánky. Neboj se, energii to bude brát mě, ale přesto tě musím varovat. Jelikož je to moje vzpomínka, uvidíš ji mýma očima. Budeš mnou, a tudíž ucítíš i mé pocity. To, co ti chci ukázat, bude hodně emotivní a ty to musíš ustát. Budu ti to posílat v útržcích. Rozumíš mi? Jakmile se ti bude točit hlava, nebo ti nebude dobře, musíš to říct!“ naléhala teta. Sevřelo se mi hrdlo, když jsem souhlasně kývala a teta ke mně přistoupila.

„Kam mě vezmeš?“ špitla jsem ochraptělým hlasem.

„Do minulosti, kam jinam. Místo a čas jsou nepodstatné. Ukážu ti jen tu legendu a člověka, který mi ji vyprávěl.“ S tím ke mně natáhla paže, a jakmile se konečky prstů dotkla mých spánků, byla jsem v transu…

 

Seděla jsem u krbu, tedy teta seděla. Věděla jsem, že to nejsem já. Proti mně se v křesle kolébal muž. Měl dlouhé vlasy svázané na zátylku do culíku a hladkou tvář. Jeho oči byly zlaté jako ty moje.

„Děvenko, to není jen tak, vtrhnout uprostřed noci do hradu. Tam, kdes byla… Prostě to je nebezpečné,“ vymlouval mi ten muž. Bylo zvláštní, že jí říká děvenko, když vypadal přibližně stejně staře.

„Já tam musím znovu. Potřebuju znát pravdu. Moji rodiče pro ni zemřeli a mě jde taky o život,“ slyšela jsem se říkat.

„Tvoji rodiče byli blázni, když šli do hadího doupěte. Věděli, co je tam může potkat a riskli to navzdory varování. Hedgesův medailon je prokletý a je lepší, když ho nikdy nikdo nepozná. Jen se divím, že ani ona ho nepoznala.“

„Ne, to není. Patří mně a musí se ke mně vrátit. Legenda říká, že…“

„Legenda říká, že medailon vzešel z kouzla a to kouzlo bylo uspěchané! Nemůžeš ho použít! Stačí špatně volená slova a je malér. Hedges chtěl tenkrát jen ochránit svou jedinou dceru a jak to dopadlo?“

„Utekl a Boston zůstala sama,“ vrčel můj hlas. Muž se přestal houpat a upřel na mě pátravý pohled.

„Děláš si legraci?“ Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

„Holka bláznivá, kdo ti tohle navykládal? Já ti povím, jak to bylo. Já tam tenkrát byl!“

„Jak jsi tam mohl být, když je ta legenda stará přes dvě stě let?“ bránila jsem se a nedokázala najít logické vysvětlení.

„Protože jsem patřil k Triu,“ zašeptal. Cítila jsem tety pocity. Zděšení, děs, paniku…

„Tys od nich utekl?“

„Ještě dávno předtím, než se objevili na hradě, kde se to odehrálo. Tenkrát jsem byl něco kolem sta let starý a věř tomu nebo ne, ale zamiloval jsem se. Jmenovala se Boston a její otec byl Hedges. Nejmocnější čaroděj, kterého kdy svět nosil. Matkou Boston byla Bea. Říkalo se, že ji Hedges stvořil z padlé hvězdy. Měla zlaté oči a Boston je zdědila po ní. Jak ta byla krásná…“ rozplýval se muž. Sotva jsem dýchala. „Byl jsem řadovým vojákem v gardě, když jsem ji uviděl. I ona vzplála láskou, ale Triu se to nelíbilo. Chtělo se jich zbavit, protože jedna z jejich manželek, vědma, viděla zkázu těchto tří bratrů z rukou mladé Boston. Uspořádali na ně lov a když se dostali před brány hradu, Bea přiměla Hedgese, aby Boston zachránil. Nemusela ho moc přemlouvat, viděl jsem to. Přemlouval jsem je, ať to nedělají. Sliboval jsem jim, že je ochráním a pomůžu utéct, ale Hedges byl paličák. Mezitím, co mi Boston vzlykala do košile, kouzlil. Zbývalo hrozně málo času a na Hedgesovi bylo vidět, že nemá tušení co dělá. Zaříkával a vařil z ničeho. Nakonec na nás upřel pohled a pak se usmál. Sáhl do kotlíku před sebou a vytáhl medailon. Když Bea vykřikla, že Trio prorazilo bránu, hodil mi medailon a mávl rukou. V tu chvíli mi Boston zmizela z náruče,“ špitl a odmlčel se. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají slzy a pálí mě v krku. „Hedgesova poslední slova byla, že ví, že ji najdu, protože na to mám celou věčnost, když jsem upír,“ vzdychl a zahleděl se do ohně. Upír?

„Co bylo pak?“ zašeptal můj hlas.

„Pak Trio vniklo do síně, kde jsme stáli a Hedgese prokláli šípem. Bez jediného slova padl k zemi. Bea stihla jen vyřknout kletbu: Přijde den, kdy se vrátí dvakrát silnější! Pak zamrzne peklo a s ním skončí vaše vláda!“

„Kdy to bylo?“ vyzvídala jsem.

„Ještě to nepřišlo,“ vzdychl.

„Ale Boston je dávno po smrti, ne?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co říkám.

„Ano, ale měla děti. Víš, upíři mohou mít děti. Dala mi nejkrásnější dar, dceru. Jmenovala se Evelyn a byla nádherná. Zůstaly jí její oči. Bál jsem se, že bude jako já, jenže díky Bostonině krvi z ní byla jen čarodějka. Silná čarodějka. Ale ani ona nedokázala naplnit věštbu své babičky. Dodnes na to čekám,“ vzpomínal.

„Nechápu to. Kde je tedy medailon?“

„Je zvláštní, že se ptáš, když to víš,“ usmál se…

Pískalo mi v uších a hlavu jsem měla jako na kolotoči.

„Upír? Trio? Co jsou zač?“ blekotala jsem.

„Ten upír, co mi to vyprávěl, se jmenoval Filip. Boston, jak už víš, našel a měl s ní Evelyn, která měla další děti. Aleca, Jane a Hannah. Ti první dva byli obyčejní, ale Hannah se narodila stejně, jako její matka a babička. Při zatmění Slunce. Nebo spíš to zatmění přišlo ve chvíli, kdy chtěly na svět. Jediná Hannah měla zlaté oči a zdědila moc čarodějky. Ti první byli dvojčata. K lítosti Evelyn se přidali k upírům. Přidali se k Triu. No a Hannah i s medailonkem utekla. Seznámila se s mužem a zamilovala se.  Vzali se a měli dítě, holčičku, jak jinak. Než jsem se s Filipem setkala, netušila jsem, že Hedgesův medailonek… Je ti dobře?“ přerušila své vyprávění. Sledovala jsem její dekolt. Jak je možné, že jsem si toho nikdy nevšimla? Tak málo pozornosti jsem věnovala téhle osobě, že mi unikl velký přívěsek na jejím krku.

„Ty ho máš!“ vzdychla jsem rozrušeně. „To ti Filip naznačil, že? Měla jsi ho a nevěděla o tom. Ale počkat! Když ho máš ty, tak jsi… No ano, říkala jsi to. Jsi potomkem Hedgese a Bey! Ale tvoje oči. Nejsou zlaté! Jak to?“ Tolik otázek a žádná odpověď.

„Mám kontaktní čočky. Naučil mě to můj přítel, když jsme cestovali. Báli jsme se, že by někdo ten pohled mohl poznat. Víš, v tom světě, odkud jsem… Zlaté oči nenosí štěstí a každý, kdo je má je nepřítel Ara, Marcuse nebo Caia. Volturiovi jsou královská rodina, která střeží  tajemství  upírů a dbá zákonů s tím spojených. Není radno si s nimi zahrávat. Filip to tehdy podcenil a já také. Zachránil mi život, ale zaplatil tím svým,“ vzdychla teta.

„Kdo je tvůj přítel a proč tu není?“ vyzvídala jsem.

„To je moje soukromá věc a s tímhle to nemá nic společného. Nemusí tě to zajímat,“ odsekla a já se stáhla.

„Co ten medailon umí?“

„Je to brána do jiných světů, Lure. Nebezpečná brána, kterou dokáže otevřít jen ten, kdo věří. Bez víry a důvěry cesta neexistuje.“

„Takže když nejsem křesťan, neprojdu?“ ptala jsem se.

„Jdsou různé druhy víry,“  pousmála se teta.

„Minule jsi mluvila o časovém úseku jednoho měsíce, co to bylo?“ vzpomněla jsem si.

„Za měsíc se musím vrátit. Vyprší mi… nájemní smlouva,“ uzavřela to teta. Litovala jsem své otázky. Byla hloupá a nepodstatná. Zvláštní bylo, že mi to stále vrtalo hlavou a měla jsem pocit, že to tak není. Že ten měsíc má jiný význam, než říká. Nájemní smlouva se dá přece prodloužit, no ne?

„Lure, posloucháš mě?“ vytrhla mě z úvah teta. „Teď ty. Trénuj, ať máš sílu. Pojď, povím ti, na co máš myslet a co máš chtít vědět, než vejdeš do mé hlavy,“ vybídla mě. A jé!

„Můžu se ještě předtím na něco zeptat?“

„Ne. Ptej se v myšlenkách. Víš co? Nebudu ti nic říkat, hledej si sama,“ usmála se a sama si přiložila moje ruce ke spánkům. Brnělo to. Zavřela jsem oči a nechala verše plynout před zavřenými víčky. Proč tu jsi? Odkud jsi? Kde ses tu vzala?

„Au!“ vyjekla jsem. Opět ten elektrický proud v prstech. Tentokrát byl silnější a vážně to bolelo. Teta byla bledá vzteky.

„Co jsem ti říkala?“ vrčela.

„Co?“ nechápala jsem.

„To si vážně myslíš, že najdeš v jedné přihrádce máslo se zeleninou a hrncem? Nenakupuješ v supermarketu! Jdeš do kuchyňských potřeb, do zelinářství a do mlékárny! Pamatuj si to!“

„Ale co jsem udělala špatně?“ vzlykla jsem dotčeně. Prsty mě stále nepřestávaly pálit.

„Tři otázky? Tři? Každá jiná? Polož jen jednu! Až budeš umět tohle, budeš moct dvě a pak tři, čtyři… milion! Teď ale jen jednu.“

„Já už nechci, pálí mě prsty a vůbec, jak zase víš, že byly tři?“ panikařila jsem.

„Ty mě vážně neposloucháš, co? Já si tu plácám plíce i talent a ty mě neposloucháš,“ vzdychala teta.

„Poslouchám tě, jen nevím, co dělám špatně.“

„Jsem ostřílenější čarodějka a jsem potomek Hedgese a Bey. Nejmocnějšíchkouzelníků. Taky to budeš umět. Proniknout bez doteku, nebo s dotekem toho druhého, to už je jedno. Slyšela jsem tě, jak se ptáš.“

„Aha, takže jen jednu. Fajn, zkusím to,“ mumlala jsem a opět se natáhla po tetě.

Odkud jsi? Odkud jsi? Odkud jsi?

 

Nebe nad Forks bylo černé a v okně svítila jediná svíčka. Přesto jsem věděla, že je den. Zatmění slunce? Z domu se ozval křik ženy a následně pláč novorozence.

„Hannah, je to holka!“ křičela nějaká žena…

Stála jsem v pokoji, kde Hannah spala. Věděla jsem, že je to ona. Dívala jsem se na dítě vedle ní. Malá s jemnými medovými vlásky. Na novorozence hodně vlasatá. Z ničeho nic otevřela oči a světe div se, byly zlaté. Tekuté zlato! Novorozenci mají mít modré oči, co je tohle?

Do pokoje vešla žena, která předtím oznámila narození dívky.

„Hannah, spíš?“ Jmenovaná se zavrtěla v dekách a zakroutila hlavou.

„Nejde to. Kde je Daniel?“ vyzvídala.

„S přítelem,“ odbyla ji žena. „Hannah, vyber děvčátku jméno, jinak ji o půlnoci odnesou duchové,“ šeptala žena a pokřižovala se. Duchové? Bože, ti lidé jsou zvláštní! Věří na báchorky!

„Vím o jediném jménu, které se hodí pro moji dceru. Chci jej vyšít na její dečku a vykřičet do všech světových stran. Chci, aby celý svět věděl, že se narodil zázrak a jmenuje se tak. Moje dcera je Lure.“

„Co?“ zaječela jsem a krve by se ve mně nedořezal.

Předchozí Mé shrnutí Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 26. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!