Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tabula Rasa - 24. kapitola

22.08.2010 (13:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4075×

Byl to vtipný pohled, když jsem procházela chodbou školy a setkala se s Tyfuskou. Změřila si mě pohrdavým pohledem a zatarasila mi cestu. Nejspíš měla něco na srdci.

„Hleďme, koho to tu máme,“ křikla. Na můj vkus to bylo zbytečně hlasité, ale pokud chtěla upoutávat něčí pozornost, její věc.

„Děláš, jak kdybys mě viděla prvně, Tiffany,“ culila sem se a polykala žluč.

„I tak se to dá říct. Od té doby, co jsem se dozvěděla o tvé úchylce… No Moonová, pochlub se,“ vybízela mě.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ odsekla jsem.

„Jistěže nemáš,“ rozesmála se a odkráčela středem chodby.

Tohle mělo být mé první varování a já nikdy neměla podcenit její moc. Jenže v tu chvíli jsem to ignorovala a zamířila jsem do hodiny matematiky.

S Joshem jsem to ráno nepřijela. Vrátil se domů, aby se převlékl, a do školy jsem jeli každý sám. Nebyla jsem si jistá, jak to vlastně mezi námi je. Josh se držel zpátky.  Pár pus bylo, ale jinak nic. Začala jsem si myslet, že to možná vzdal. Že mu to za ty pohromy nestojí. Nejspíš se rozhodl, že chce jen přátelství. A najednou jsem si uvědomila, že mi to strašně vadí.

„Ahoj, jak se máš?“ pokusila jsem se ve své mile pozdravit svou spolusedící. Ale něco divného se stalo. Ta holka, co neustále mluvila a mluvila, vyjekla a odstěhovala se se svými věcmi co nejdál ode mě. Hráblo jí?

Josh jen nechápavě svraštil obočí a hledal v mé tváři odpověď. Tyfus se rozesmála. Dvojice, která seděla přede mnou se vypařila tišeji a jen Tiff tam zůstala sedět. Něco bylo vážně špatně. Z úvah mě vytrhl zmuchlaný papír na mé lavici.

Můžu tě pozvat na neškodný oběd?

Ani jsem se nemusela rozhlížet, abych věděla, kdo píše.

Musím se zeptat, jestli mi to Tiff dovolí, odepsala jsem a podala mu lístek. Josh se začal smát, jakmile si to přečetl.

Když skončila hodina, naházela jsem věci do tašky a chystala se odejít.

„Koukám, že máš víc a víc přátel, Moonová. Jen tak dál,“ culila se Tyfuska a praštila mě do zad. O trochu víc a měla bych z jejích nehtů tetování.

Namířila jsem si to ke skříňkám. Musela jsem vynadat Rory za její včerejší útok. Na chodbě bylo nezvyklé ticho. Vzhlédla jsem a sledovala lidi. Nejdivnější bylo, že oni sledovali mě. Ti, kteří stáli přede mnou, měli vyplašené pohledy, kdežto ti za mnou se potichu pohihňávali. Co to s nimi je?

„Hej, Lure! Jestli chceš, pomůžu ti. Mám jednu z nejlepších!“ křičel vysoký kluk. Znala jsem ho z hodin dějepisu.

„Lure! Povíš mi, jak moc kvalitní je tvoje košťátko?“ Ok, tak tohohle neznám! Začínala jsem si připadat blbě.

„Co?“ vyjekla jsem.

„Nechci zajíce v pytli, brouku! Jak moc používané to koště máš?“ Chtělo se mi zvracet. Co to melou o koštěti? Proč v tom je slyšet dvojsmysl? Nějaká dobrá duše se ke mně přiklonila a podala mi papír.

„Reklama klubu?“ odfrkla holka. Papír mi strhla ze zad. Do očí mi vyhrkly slzy. Na obrázku

byl kosočtverec s čárkou uprostřed a po stranách. Klasický sprostý výraz. Pod tímhle

skvostem se skvěl nápis: Hledám násadu pro své košťátko.

Teď už se smála celá chodba.

„Jsi divná! Nejen, že máš nevhodná přání, ale dějí se kolem tebe divné věci. Hill minule říkala, že tě viděla, jak se válíš v květech, které prýštily z umělé kytky. Daphné zase, že jsi jí uřkla! Prý sis podpálila dům a očarovala jsi Joshe. Proč jinak by opustil Tiff?“ obviňovala mě jedna blondýna stojící vedle Tyfusky. Nedokázala jsem se pohnout.

Zírala jsem do prázdna a přemýšlela, kudy bude nejlepší utéct.

„Jsi zrůda,“ ozvalo se z davu.

V tom okamžiku vylezl ze třídy Josh. Sledoval chodbu s nechápavým výrazem. Dav se rozestupoval, jak postupoval směrem ke mně. Viděl nejspíš mou bílou tvář, protože mi sebral papír z ruky a chvíli ho pozoroval. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. Jen letmo jsem zaregistrovala, že papír zmuchlal a zahodil.

„Kdo to napsal?“ zavrčel. Kolem nás bylo hrobové ticho.

„Kdo?“ zahřměl.

„Lure, kdo to byl?“ vyzvídal a zvedl mou bradu ukazováčkem.

„Já nevím,“ lhala jsem.

„Tiffany,“ odpověděl za mě Edward, kterého přilákal hluk. V závěsu za ním stála šokovaná Rory se zbytkem rodiny. Josh po blondýně střelil pohledem.

„Jsi normální?“ sykl.

„Já ano, na rozdíl od ní. Uřknula tě! Zaklela a bůh ví, co udělala jiným. Podpálila si dům a přiměla strom z umělé hmoty, aby kvetl. Kolem ní jsou samé divné věci!“ vrčela Tiff.

„Vidím. Věděl jsem, že máš slepičí mozek, ale že ta slepice byla retardovaná mi došlo až teď. Říkáš, že mě Lure zaklela? Možná ano, ale já jsem za to rád. Ona je můj zázrak a já na ni čekal celý svůj život. Jestli o ni ještě někdy někdo jen křivě zavadí pohledem, osobně mu spočítám kosti v těle,“ vrčel Josh a byl rudý vzteky.

„Co na ní vidíš! Vždyť je jak noc!“

„Miluju noc. Je krásná a tajemná stejně jako Lure.“

„Nemůžeš s ní být! My dva máme být spolu!“ vřeštěla Tiffany.

„Pomátla ses? Nikdy bych s tebou nebyl. Ani kdybys byla poslední holka na zemi,“ odbyl ji. Pak mě vzal kolem ramen a změřil si pohledem celou chodbu.

„Lure je jediná, se kterou chci být, a ty už to konečně pochop!“ dodal, než mě políbil a vyvedl z toho šíleného davu. Třásla jsem se.

„Jsi v pořádku?“ vyzvídal několikrát po cestě domů. Jen jsem kývala, nevěřila jsem svému hlasu.

„Hrozně mě mrzí, jak se chová. Až teď mi dochází, co jsem způsobil svým dosavadním životem.“ Chtěla jsem mu na to něco říct, ale místo toho jsem opět kývla. Zahřálo mě u srdce, že se mě zastal. Hned jsem si připadala, že na tom světě nejsem sama, ale pořád jsem viděla ten odporný výkres. Nechápala jsem, jak někdo tak hezký může být tak zlý.

„Chceš odvézt k tetě?“ vyptával se.

„Teď ne. Chtěla bych si lehnout,“ špitla jsem a sledovala míjející přírodu za okny.

„Dobře, ale vezmu tě k nám.“ Neprotestovala jsem. Josh mi pomohl z auta a mlčky jsme prošli domem. Nikdo z upírů nás nezastavil, aby si popovídal. Alice to musela vidět. Další potupa.

Josh mě odvedl do jeho pokoje. Byl jiný. Měl čistě bílé zdi a černý nábytek. U jednoho z velkých oken stálo malé sofa a na zemi přes plovoucí podlahu byl natažený malý huňatý koberec. Postel stála opět uprostřed a byla ohromná. Ty polštáře mě lákaly.

„Napustím ti vanu, chceš?“ Kývla jsem a posadila se na kraj postele.

Ve vaně bylo blaze. Jako kdyby ze mě smyla veškerou tu dnešní špínu a hanbu.

„Jsem ti k službám, pokud máš zájem. Stačí si říct. Chceš umýt záda? Nahřát ručník? Namaskovat?“ vyzvídal přes zavřené dveře. Musela jsem se usmát.

„Přes dveře toho moc neumyješ, nenamasíruješ ani nenahřeješ,“ odpověděla jsem mu.

„To je jasný! Jen mi dej povolení ke vstupu a uvidíš, co ti udělám,“ flirtoval.

„Ke vstupu?“

„No do koupelny! Nikam jinam!“ smál se.

„Povolení uděleno,“ souhlasila jsem a pokrčila kolena k hrudi tak, že jsem ji ukryla před zvědavým pohledem. Josh chvilku stál ve dveřích jako opařený a pozoroval mě. Co mohl vidět? Vydeptanou holku s mokrou hlavou a zachumlanou v peřině z pěny? Z ničeho nic si rozepnul kalhoty a jediným pohybem z nich vyklouzl.

„Co to děláš?“ vyhrkla jsem.

„Připravuju se,“ zašeptal a nespouštěl ze mě oči.

„Na co?“

„Na mytí a masáž.“

„K tomu musíš být nahý?“ znejistěla jsem.

„Jen skoro. Byl bych samá voda, tak proč ničit oblečení?“ usmál se. Najednou přede mnou stál jen v boxerkách. Pomalu přešel koupelnu a zamířil k mým zádům. Posadil se na okraj vany, obkročmo kolem mých zad a nohy složil do horké vody po stranách.

„Opři se, neboj,“ smál se. Jen chvíli jsem váhala, než mi podal ručník.

„Co s ním?“

„Dej si ho přes… ehm… prsa. Budeš klidnější,“ navrhl.

„Bude mokrý.“

„Uschne.“ Neprotestovala jsem. Ponořila jsem ručník a poté se opřela, byl dost dlouhý, takže zakryl i jiné partie, které s ustupující pěnou prosvítaly. Josh mi jemně masíroval spánky a pobrukoval jakousi melodii. Měl krásný hlas. Cítila jsem, jak veškeré napětí odplouvá s každým tónem a dotykem.

„Jak ti je?“ vyzvídal.

„Teď už dobře. Děkuju, že ses mě zastal,“ šeptala jsem.

„To je normální, Zázraku.“

„Vážně miluješ noc?“

„Mám ji rád,“ změnil odpověď. Takže ani mě nemiluje, jen mě má rád.

„Proč?“

„Připomíná mi tě. Přesně, jak jsem řekl, ale nic se nevyrovná tomu, když jsem s tebou.“

„To je pravda. Noc ti nepodpálí postel a nepoštve proti tobě tornádo,“ zaskučela jsem.

„I kdybys mi pod nohy hodila zemětřesení, bouřící sopku nebo rozzuřené moře… Vždycky ti budu nablízku.“

„Chtěla bych vědět, co si myslíš,“ zakňučela jsem bezmyšlenkovitě.

„Rory říkala, že to trénuješ.“

„Snažím se, ale bere mi to moc energie. Musím to vychytat.“

„Můžu ti pomoct?“

„Jo, můžeš. Nemluv a masíruj,“ zavrněla sem blahem a zavrtěla se mezi jeho stehny, abych se uvelebila.

„Lure! S citem, prosím, jinak to nedopadne dobře,“ vzdychl rozrušeně.

„Jejda, omlouvám se. Vůbec jsem nemyslela na tvůj… tvého… tvé… na to… no na… ehm…“

„Dýchej, Zázraku,“ smál se.

Předchozí Mé shrnutí Další

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tabula Rasa - 24. kapitola: