Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 54. kapitola

03.07.2013 (20:30) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2731×

Alex:

„Potvůrko,“ zamumlal Martin do mého krku o zhruba hodinu později. „Víš, jak jsi mě vyplašila? A co teprve Ara! Do konce věčnosti nezapomenu na jeho výraz poté, co jsi naběhla do trůnního sálu a nahlas zařvala, že se budeš vdávat!“ Zachichotala jsem se – částečně nad vzpomínkou na Arův výraz, který opravdu neměl chybu (vystřídala se v něm snad dobrá polovina emocí, od překvapení přes šok, nadšení, doslova euforii, až po takový ten výraz, který umí jedině on sám a který značí, že se do všeho opět bude míchat), a taky proto, že mi hodně zblízka foukl na citlivou kůži na krku a následně mě na ni políbil.

„Ale jen tak pro formu, víš, že jsi mi stále neodpověděla na mou otázku?“ Šibalsky jsem se usmála a rádoby nechápavě se ho zeptala: „Na jakou?“

Výraz, který se mu mihl v očích, dával tušit, že má sto a jednu chuť skočit mi po krku, ale nakonec odolal, jako manželka jsem se mu asi jevila užitečnější než jako kořist, a dokonce se na mě něžně usmál.

„Ty moje malá zapomnětlivko… A jelikož nechci, abys opět zapomněla mou otázku, musíme se obejít bez těch sladkých zbytečností okolo. Tak tedy… Vezmeš si mě a strávíš se mnou věčnost?“

Tvář se mi zkřivila soustředěním. Doufala jsem, že to vyjde, že se mi to podaří, jelikož jsem to ještě pořádně neovládala. No, soudě podle Martinova šokovaného výrazu, který jsem zahlédla, když jsem otevřela oči, soustředěním přivřené, jsem byla úspěšná.

„Co… co to bylo?“ vyhrkl a vykulil oči.

„Má odpověď,“ ozřejmila jsem mu to, co bylo naprosto očividné.

„Ale… jak?! Vždyť jsi nepromluvila a… Přísahal bych, že jsem tě slyšel v…“

„Ano, slyšel. V mysli.“
„Ale – jak?“
„To zdržení… Za to nemohl jen Felix. Víš, ve Veroně, v jedné zapadlé uličce, jsem zahlédla dívku, která plakala. Tak nějak jsem se na ni napojila, četla jsem jí v mysli. Rozešel se s ní přítel, přesně v den, kdy měli své třetí výročí. Nevěděla, jak dál, zvažovala sebevraždu. A já… nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem pocítila silný proud energie, myšlenky jako kdyby se mi splašily, musela jsem jí v tom nějak zabránit, za tohle přece nestojí žádný chlap, natož takový bídák! Tak nějak jsem jí… jak to jen říct… zkrátka jsem jí podsunula několik myšlenek, po kterých se vzchopila a uvědomila si, jakou blbost chtěla udělat. Dokonce se i pousmála, když z té uličky odcházela zpět mezi lidi. Pak, na pláži, jsem to zkoušela i na Felixovi, ale povedlo se mi to jen dvakrát a tak nějak jen napůl. Ještě to neumím plně ovládat, teprve se to učím, ale myslím, že ve vypjatých emotivních situacích to jde tak nějak samo…“
Údiv z Martinova obličeje mizel velmi pomalu. Pak potřásl hlavou a podmanivě se na mě usmál.

Ještě, žadonily jeho myšlenky, které ke mně náhle dolehly. Zase pro jednou mě pustil k sobě, pod tu svou „slupku“, která ho chránila před mými výpady do jeho mysli. A já mu samozřejmě neodolala. Sama jsem mohla v jeho mysli číst několik nadšených ano, které jsem do jeho hlavy sama vysílala.

Ano, ano, ano.

Hned další den ráno jsme byli předvoláni před vládce. Tentokrát jsem před ně předstoupila, nikoliv naběhla, šťastná, ale ne rozjívená, jako tomu bylo předtím.

 „Takže,“ začal Aro – jak jinak –, když jsme zastavili zhruba metr před trůny. Jelikož měl dramatičnost v povaze, nechal i to jediné slovo vyznít do ztracena, než pokračoval.

„Rádi bychom věděli, co se to tu vlastně děje? Faith se sem vřítí jako neřízená střela, vykřikuje tu cosi o svatbě, načež sem naběhne i Alec, div se nepotrhá smíchy, a aby toho nebylo málo, nakonec ji unese jako nějaký zpropadený terorista, aniž by nám cokoliv objasnil!“
„Věc se má tak,“ dal se do vysvětlování Martin, kterému po Arově přirovnání k teroristovi nebezpečně cukaly koutky, „že jsem požádal Ale… tedy, Faith o ruku a ona, zřejmě opilá štěstím, se o tu novinku musela podělit, aniž by mi byla odpověděla.“ Rádoby vyčítavě se na mě zadíval, až jsem musela zdusit smích i já.

Aro si nás pěkně jednoho po druhém přemítavě změřil. „Svatba tedy bude?“ optal se pro jistotu.

„Ano, nakonec souhlasila,“ přitakal Martin a láskyplně se na mě usmál. Oplatila jsem mu úsměv a přitulila se k němu.

„No, no, no,“ zamlaskal náhle Caius nesouhlasně. Střelila jsem po něm pohledem a znovu se zadívala na Martina. Trvalo mu jen prchavou vteřinu, než pochopil, co mám v úmyslu, šibalsky mu blýsklo v očích, a než skryl svou pobavenou tvář v mých vlasech, takřka neznatelně pokýval hlavou. Obrátila jsem se zpět ke Caiovi a koncentrovala se.

„Máte mé požehnání, děti. Hlavně ať jste oba šťastní,“ zahlaholil najednou laskavě a přívětivě Caius, načež na něj Aro s Marcem okamžitě šokovaně pohlédli.

„To… to jsem říct nechtěl!“ vyprskl jedovatě a neméně šokovaně Caius. Ale to my už nevnímali. Se smíchem a hlasitým „Díky!“ jsme se vyřítili ze sálu a proběhli chodbami až k salónku a pak do naší zahrady. Ano, byla naše, vždyť jsme tu toho tolik prožili. A nyní jsme zde plánovali naši svatbu a společnou budoucnost. Nic nám nemohlo naše štěstí zkalit. Vůbec nic. Až na jeden dopis, který přišel téhož večera.

Přípravy svatby byly v plném proudu. Na Arovo přání se měla svatba konat přímo na hradě, avšak my s Martinem jsme si prosadili, že chceme, aby se obřad konal v naší zahradě. Pod podmínkou, že nás sám oddá, nakonec souhlasil. Všechny nás tím šokoval, nikdo z nás vůbec netušil, že by kdy mohl být kněz. A když se ho na to Martin, v téhle věci jediný odvážlivec na hradě, zeptal (a všichni při tom zvědavě špicovali uši, aby jim odpověď neunikla), Aro uraženě opáčil, že dnešní mládež je drzá a vůbec neuznává tradiční hodnoty. Cha!

Mezi námi dvěma, tedy mezi mnou a Martinem, to nemohlo být lepší. Byl ke mně více než pozorný, splnil každé mé přání, každý můj rozmar. Během těchto dnů jsem se také dost sblížila s Jane, která mi dost pomohla s přípravami. Některé věci zkrátka k chlapům nepatří, jen těžko jsem s Martinem mohla probírat květinovou výzdobu, vhodný svatební účes a podobné věci. Nyní, když jsem znala její příběh, mi nepřišla jako ta chladná mrcha, kterou se jevila na začátku. Byla to svým způsobem oběť osudu, stejně jako já. Akorát že ke mně byl v poslední době hodně, hodně milosrdný a dal mi Martina. Ona neměla nikoho, koho by mohla milovat, jen svého bratra, ale to v životě ženy nestačí. Protloukala se životem sama, bez druha, který by jí byl oporou, ale přesto nezahořkla a zvládala to. Pro tohle jsem ji obdivovala. Jak sama Jane řekla, nejlepší kamarádky z nás sice nebudou, zato budeme skvělé švagrové. A to je samo o sobě výhra.

Tyto radostní protkané dny ničil jen ten prokletý dopis, který se stal předmětem svárů mezi mnou a mým snoubencem. Zatímco já bych jej nejradši spálila a co nejdříve na něj zapomněla, on zastával stanovisko, že bych nad tím měla pořádně popřemýšlet a usmířit se s nimi. Protože podle něj je rodina to nejdůležitější – co by on za to dal, kdyby jeho příbuzní byli stále naživu a on s nimi mohl být. Ve mně však lítost nevyvolal, nehodlala jsem se vrátit tam, kde jsem byla předtím, než jsem utekla. I když s ním po boku, stále by to bylo stejně bolestivé. Lidi se jen tak nezmění, natož upíři!

Znovu jsem si vybavila dopis, který jsem poté, co jsem se nechala přemluvit a ponechala si jej, zahrabala hluboko do šuplíku a pečlivě jej zamkla.

Drahá, předrahá Scarlett,

moc nás to mrzí. Všechno. Jen nám dej šanci vše vysvětlit a napravit. Člověk by měl umět odpouštět. Prosím, uměj to i ty. Moc tě prosím, vrať se! Vrať se k nám a dovol nám tě milovat.

Udělali jsme chybu, obrovskou chybu, ale to se stává každému a my ji chceme smazat, udělat za minulostí tlustou čáru a začít znovu. Začít znovu i s tebou.

Denně prosím Boha, aby nám tě vrátil. Není nic horšího, než když je matce odebráno jeho dítě, když ví, že už jej nikdy nemusí spatřit. Každou matku by bolelo pomyšlení, že je dítě, které vzešlo z její krve, zotročováno a utlačováno. Na kolenou tě prosím, nezůstávej ve Volteře, nečeká tě tam nic dobrého. Vrať se domů! Tady není žádný Aro, který by tebou manipuloval, žádný Marcus, jehož netečnost tě ukolébá a on tě nakonec zneužije k vlastním cílům, žádný Caius, který by tě využíval ve svých žabomyších válkách ze strachu, že ho nakonec někdo dostihne.

Máme tě rádi, ale chybí nám příležitost, abychom ti dokázali, jak moc. Stýská se nám, strašně moc. Už to tu není kompletní, je tu cítit, že někdo chybí. Je nám líto, že jsi nás již zavrhla, ale já tě prosím, nedělej to! Vezmi nás na milost a vrať se. Nenech nás trpět, i když si to nejspíše zasloužíme. Prokaž, že jsi lepší než my všichni dohromady, a odpusť nám.

Prosím, odpusť…

Máma

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 54. kapitola: