Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 28. kapitola

21.08.2011 (17:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4238×

Alex:

Přetáhla jsem si přikrývku i přes hlavu a zavrtala se jí hlouběji do polštáře. Dva zlí šotci v mé hlavě hráli s mým mozkem tenis, jinak jsem si neuměla vysvětlit tu strašnou tepavou bolest, která mě nutila schoulit se do klubíčka a přivírat oči s každým úderem „raketou“.

Mírně jsem nadzvedla cíp polštáře, abych zamžourala na hodiny visící na stěně. Mlhavě jsem zahlédla, že už jsou dvě hodiny, a podle pražícího slunce mi došlo, že jsem prospala celé dopoledne. Pak jsem zahlédla prázdnou láhev, která se válela napůl pod postelí a zasténala. Proboha!

Zároveň jsem si v hlavě přehrála, co zapříčinilo to, že jsem dopila téměř plnou láhev těžkého vína. Ten hovor…

„No konečně! Kde se flákáš? Čekám tu na tebe už měsíc! Jak jsi mě tu mohl nechat samotnou?!“

„Hej, zlato, slyšíš mě?“ pronesl zvonivý hlas nabručeně po chvíli ticha.

„Ale vážně, už to přestává být legrace! Neschovávej se přede mnou, víš, že jsem to nechtěla udělat. Ale jemu prostě nešlo odolat… Odpustíš mi? Prosím…“ Vytřeštila jsem oči a odkašlala si.

„On… Martin tady není,“ řekla jsem zastřeně a znovu si odkašlala. Konsternovaně jsem odtáhla přístroj od ucha a zhnuseně se na něj dívala.

„Martin?“ zaslechla jsem ještě předtím, než jsem hovor přerušila a hodila mobilem na podlahu.

„Co to děláš?“ ozval se rozladěný hlas Martina poté, co se mobil při doteku s podlahou rozpadl na tři kusy. Baterka, kryt a zbytek. Asi jsem v rozčílení použila více síly, než jsem chtěla.

Blýskla jsem po něm pohledem a takřka hystericky se rozesmála. „Co já dělám? Spíš co tu děláš ty! Neměl bys být náhodou někde jinde? Co jsi zač, Martine? Právě mi volala tvá – kdo? Milenka, snoubenka, manželka?!“

„Tak to není,“ zamumlal a obočí se mu stáhlo.

„Není? Není?! A jak to tedy je? Jak si mám přebrat to, že jsem tě celou tu dobu, co jsme spolu, přebírala jiné ženě?“ zasyčela jsem rozhořčeně a pak se cynicky ušklíbla. „Začala jsem si se zadaným. Už zase! Ty jsi tak blbá, Alexandro! Nikdy se nepoučíš, nikdy!“ Nemohla jsem tomu zabránit, ať jsem mrkala, jak jsem chtěla, po očích se mi začaly kutálet slzy.

„Jak jsi mohl…“ zašeptala jsem a ublíženě se na něj podívala.

„Plamínku,“ povzdychl si a chtěl si mě přitáhnout do náruče. Ustoupila jsem o krok.

„Nedotýkej se mě!“

„Alex, vážně to není tak, jak to vypadá. Ona je má… kolegyně,“ doplnil po chvilce. Hořce jsem se usmála.

„Tak kolegyně… Máš rád svou práci?“ zeptala jsem se ho sladkým hláskem.

„Není to nejhorší. Mohl jsem dopadnout hůř. Ano, mám rád svou práci,“ odpověděl a nechápavě se na mě zadíval.
„A máš rád svou kolegyni?“ položila jsem mu druhou otázku, která pro mě byla mnohem důležitější, než ta první.

„Samozřejmě, že ji mám rád,“ ujistil mě okamžitě a zadíval se do mého šokovaného obličeje. Rychle potřásl hlavou a chtěl něco říct, ale já ho přerušila.

„Nic neříkej. Chápu.“ Chvíli jsem studovala jeho zachmuřený obličej, pak jsem se otočila a vběhla do ložnice. Otočila jsem klíčem, pro jistotu dvakrát, i když jsem věděla, že před ním mě zámek neochrání. Klidně mohl dveře vyrazit, kdyby chtěl. On mohl udělat všechno – a já bych mu stejně vždycky odpustila. Propukla jsem v pláč a natáhla se po láhvi, ze které jsem se předtím napila na kuráž. Snad mi to pomůže zapomenout, pomyslela jsem si, když jsem se pohodlně uvelebila na posteli a rázně si lokla vína.

Nepomohlo, uvědomila jsem si trpce, akorát mě pořádně bolí hlava, je mi nevolno a cítím se trapně sama před sebou. Alkohol nic neřeší, jen problémy pozdrží, aby se na vás poté vrhly ještě intenzivněji.

Chvíli jsem ještě ležela a snažila se ovládnout svůj žaludek, poté jsem vstala a zamířila do koupelny. Dala jsem si krátkou ledovou sprchu, vyčistila si zuby, abych zahnala pachuť v ústech, a oblékla si nazpět své zmačkané šaty. Aby nebyly, když jsem v nich usnula. Můžeš si za to sama, obvinila jsem se, neměla ses opít, nevypadala bys jako něco, co kráva rozžvýká a vyplivne.

Pár minut jsem stála u dveří s rukou na klice a dodávala si odvahy. Jak se mu můžu podívat do očí? Tedy – jak se on mohl do očí dívat mně? Jak mi mohl provést to v bazilice, když má někde přítelkyni, která na něj čeká a zcela očividně ho má ráda?

S povzdechem jsem otočila klíčem, otevřela dveře a vykoukla na chodbu. Nikde nikdo. Vystoupala jsem po schodech na palubu, prohledala záď i příď, ale nikde jsem ho nenašla. Snad mě tady nenechal? Vyděšeně jsem se vrátila do podpalubí a prošla všechny místnosti i místnůstky, co tam byly. Nenašla jsem ho. Využila jsem svého průzkumu a spolkla prášek, který jsem našla v lékárničce. Rozčílením a stále nevyprchaným alkoholem mě totiž opět začala bolet hlava. Poloupíři holt asi nesnáší dobře alkohol. Ne že by mi to vadilo. Už nikdy se ho ani nedotknu, slibovala jsem si.

Naštvaná na něj a hlavně na sebe, že jsem se nechala tak snadno poblouznit, jsem došla k místu, kde Martin loď řídil. Vlastně i já, vzpomněla jsem si na jeho malou instruktáž. Třeba se mi povede doplout zpátky na pevninu, pomyslela jsem si, nebo aspoň na nějaký obydlený ostrov, kde bych našla někoho, kdo to umí řídit.

Na přístrojové desce jsem našla vzkaz. S přimhouřenýma očima jsem si ho přečetla.

Promiň mi to. Nechtěl jsem tě ještě více rozrušit, tak jsem se vydal na pevninu. Nechám ti čas na přemýšlení, jistě ho potřebuješ. Vrátím se k večeru. Martin

Podrážděně jsem zavrčela. Také utíká od problémů, ale jiným způsobem, než jsem to udělala já. S vidinou toho, že na něj budu muset třeba i několik hodin čekat, jsem se svlékla do plavek a položila se na lehátko. Abych unikla bodavým paprskům slunce, zavřela jsem oči a zívla si.

Probrala jsem se ve chvíli, kdy slunce zapadalo za obzor. Protáhla jsem se a usmála se. Nevolnost i bolest hlavy byla pryč a já se opět cítila svěží. Mou náladu však kazil fakt, že jsem Martina opět nikde nenašla. Ale co, pokrčila jsem lhostejně rameny, je mi tu dobře i bez něj. V kuchyňce jsou zásoby jídla i vody, takže tu klidně nějaký čas vydržím. A určitě kolem pojede jiná loď, třeba rybářská, a někdo mě zachrání.

Posadila jsem se na lehátko a zadívala se na pomalu tmavnoucí nebe. Mé polonahoty, stále jsem totiž na sobě měla jen plavky, využily ty krvelačné potvory, které se na mě vmžiku vrhly, ani jsem je nestačila ohánět.

„Mám tě!“ vykřikla jsem vítězoslavně a plácla tu malou mrchu, která se mi přicucla k paži. Vzápětí jsem zaúpěla. Prohlédla jsem se a málem nahlas zasténala. Sakra! Být poloupírem je vážně na nic! Musíte se krmit dvojmo – i když já si na krev nestěžovala, byla mnohem lepší, než lidské jídlo -, máte všechny lidské potřeby, můžete být nemocní, pokud máte opravdu smůlu, můžete mít problematickou pleť… A jediná výhoda je to, že se v určitém věku zastaví váš růst a vy nestárnete. Což mi teď bylo celkem k ničemu, když jsem byla červená jako rak a cítila se jako jehelníček!

Vzpomněla jsem si, že jsem při tom, jak jsem hledala Martina, viděla několik krémů a olejíčků, jak na opalování, tak po opalování. Neváhala jsem a jeden z nich si šla vybrat. Pak jsem se vrátila zpět na palubu a opatrně se posadila na to zrádné a prokleté lehátko. Vymáčkla jsem si trošku krému na dlaň a s usykáváním se ho snažila jemně vetřít do mého sežehlého těla.

„Ukaž,“ ozvalo se najednou za mnou a já se prudce otočila. Stál tam Martin a nesměle se na mě usmíval. S kamennou tváří jsem pokrčila rameny, podala mu krém a natáhla se na lehátko.

Když se svými chladnými dlaněmi pomazanými krémem dotkl mého kotníku, mírně jsem sebou cukla. Po chvilce jsem si na ten chlad na mé rozpálené pokožce zvykla a zavřela oči, bylo to velmi příjemné, nechat se opečovávat…

Pečlivě mi namazal nohy, a když mi začal vtírat krém do břicha, rozesmála jsem se, lechtalo to. Shovívavě se na mě zadíval, což jsem zpozorovala díky smíchem otevřeným očím. Tvrdě jsem na něj pohlédla a opět zavřela oči.

„Víš,“ začal, když se dostal k mým ramenům a výstřihu, „celé jsi to špatně pochopila.“ Pootevřela jsem oči a zvedla se na loktech.

„Teď už o tom nechci mluvit. Svou šanci jsi propásl, když jsi zbaběle utekl a nechal mě tu samotnou. Pozdě, Martine,“ zastavila jsem ho chladně.

„Plamínku,“ zasténal, „tohle mi nedělej. Tohle neříkej. Odjel jsem kvůli tobě…“

„Kvůli mně?“ zeptala jsem se trpce. To určitě…

„Ano, kvůli tobě,“ přisvědčil. „Zajišťoval jsem nám letenky.“

„Letenky?“ Co mi uniká?

„Ano, letenky. Rád bych ti totiž dokázal, že se ve mně mýlíš. Co bys řekla tomu, kdybychom si udělali takový menší výlet? Rád bych ti ukázal místo, kde už pěkných pár let žiju…“

Krátká a na pohled nedůležitá kapitola, která nás však pomalu vymotává z Benátek. Za chvíli změníme prostředí, těšíte se?

Věnováno Forevergirl () za úžasné komentáře a všem, kteří milují štastné konce ().

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 28. kapitola :