Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ta druhá... - 14. kapitola

03.05.2011 (20:45) • SiReeN • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 4588×

Martin:

Cítil jsem, jak se mé sebeovládání tříští na malé kousky, jako když hodíte kamenem do skleněné výlohy. Jak jsem mohl odolat? Bylo to jako dát pod nos člověka, který se snaží abstinovat, láhev rumu. Náhle jsem se cítil vyprahlý, hladový. Něco mě však donutilo zůstat stát na místě, nevrhnout se na ni a nenaplnit tu mučivou touhu, která se mi proháněla žilami. Rychle pryč, dokud je čas!

Nemohl jsem však odtrhnout zrak od jejích očí. Ty sladké, tmavě hnědé oči se na mě upíraly s takovou intenzitou, že by to až bylo nepříjemné, kdyby její pohled nebyl přesycen důvěrou.

Důvěra – kde ta se tam vzala? Jak by mohla důvěřovat někomu, koho vidí poprvé v životě? Jak by mohla důvěřovat mně? Netvorovi bez srdce? Vrahovi?

Aniž by se na mě přestala dívat, odhodila si vlasy na záda. Její vůně, tak svůdná, se dostala až ke mně. Nasucho jsem polkl. Mám dvě možnosti. Buď se okamžitě otočím a uteču tak daleko, jak to jen půjde, nebo zůstanu, nalákám ji, aby připlula až ke mně, chytím ji do železného sevření mých paží, trhnu jejími vlasy dozadu, aby se odhalil její krk, a pak se pomalu zakousnu, budu lačně sát její krev, až v ní nezůstane ani kapka té životodárné tekutiny, potom ji políbím na chladné rty, okusím sladkost jejích úst, zapamatuji si ji, abych na ni mohl do konce své věčnosti vzpomínat, a nakonec ji hodím do vody, aby ji ráno někdo našel a zařídil jí řádný pohřeb. Já sám se vrátím tam, kam mě vážou povinnosti a každý rok v tuto dobu budu navštěvovat její hrob. Promiň, krásná neznámá, ale až moc dobře voníš… Už už jsem se chystal ke skoku, když v tom se ozvala má lepší polovina. Když to uděláš, nikdy si to neodpustíš… Pomysli na svou sestru, cos jí udělal… Pomysli na tu spoustu lidí, kterou jsi už zabil. Přece nechceš, aby mezi nimi byla i tato půvabná dívka…

Prudce jsem se otočil a rozběhl se pryč. Zůstat tam o pár vteřin déle, nejspíš bych se neudržel. Tak velkému pokušení jsem za celý svůj druhý život ještě nebyl vystaven. A doufám, že už nikdy nebudu.

Můj prvotní plán spočíval v tom, že se co nejrychleji dostanu na letiště a naskočím do prvního letadla, které poletí na jih. Ještě předtím, než jsem dorazil do okrajové části Benátek, jsem ho však zavrhl. Je to jen turistka, za pár dní odjede a já se dočkám toho tolik vytouženého klidu.

Po chvilce hledání jsem konečně našel ulici, ve které jsem si ráno koupil tu životodárnou tekutinu. Začichal jsem a dosud znatelný pach chlápka, který mi ráno prodal krevní transfuzi, mě dovedl až k nedaleko stojícímu domu. Nezdržoval jsem se klepáním, otevřel jsem dveře a vstoupil do nevábně vypadající chodby. Ani mě nenapadlo se zout, bůhví, do čeho bych mohl šlápnout. Prošel jsem chodbou, malou kuchyní a zůstal stát ve dveřích do skromně zařízeného obývacího pokoje. Majitel domu na mě zůstal chvíli nevěřícně zírat, poté potřásl hlavou a vstal.

„Vy budete ten kupce z rána, co? Co tu chcete?“ vyhrkl ze sebe.

„To samé, co ráno. Jen ve větším množství. V mnohem větším množství.“ Když jsem viděl, že se chystá protestovat, dodal jsem: „Hned!“

Jeho pohled zamlžila hrůza, a tak jsem se nedivil, když odběhl do vedlejší místnosti a za moment byl zpět s igelitovou taškou v ruce. Když mi ji podával, všiml jsem si, že se mu chvějí ruce. Nepřekvapilo mě to, můj zjev ho musel děsit. Nahlédl jsem do tašky a potěšen tím, kolik sáčků v ní bylo, jsem zalovil v kapse, vytáhl svazek peněz a odpočítal pár bankovek. Zaplatil jsem mnohem víc, než bylo třeba, ale jen obsah těch sáčků mi vrátí zpět sebeovládání. Opustil jsem prodejcům dům a splynul ve tmě.

Skoro celý následující den jsem strávil v hotelovém pokoji. Transfuze, ta ubohá náhražka mé normální stravy, nestačila na to, abych měl plně pod kontrolou svoji schopnost, což jsem dnes potřeboval, jelikož svítilo slunce. Ale i kdyby nesvítilo, nejspíš bych se bál vyjít ven. Kvůli ní. Co kdybych ji znovu potkal a tentokrát se neovládl?

Hodinu před setměním jsem už nevydržel pobyt mezi holými zdmi. Oblékl jsem si celý do černého, abych nebyl moc nápadný, a na hlavu jsem si dal kapuci. Když se budu plížit ve stínech a nebudu chodit na lidmi přeplněná prostranství, nikdo si nevšimne, že zářím, kdybych náhodou neudržel mlhu na svém místě.

Před hotelem stála skupinka turistů a nadšeně se fotila vedle tohoto úchvatného místa. Prodral jsem se mezi nimi s hlavou skloněnou, a jakmile to šlo, zahnul jsem do jedné z postranních uliček. Po pár minutách chůze jsem se dostal ke klubu Inferno. Můj dnešní cíl.

„Full house!“ zařval můj soused vítězoslavně a pořádně si přihnul ze sklenice, která stála před ním. Zadíval jsem se na karty dalších dvou hráčů. Trojička a flush. Nic moc. Na výhru to rozhodně nestačí. A že jde o hodně… Pohledem jsem přelétl kupičku peněz uprostřed stolu. Z toho by menší rodina žila nejméně dva měsíce…

„No, nevypadá to dobře… Bohužel,“ řekl jsem a položil karty na stůl, „ale já mám čtyři esa. Poker, pánové!“

Bylo k nezaplacení vidět jejich obličeje. Někdo, kdo nad nimi celou dobu prohrával, nakonec vyhraje?

„Tys podváděl!“ obořil se na mě ten, který se už už viděl v roli vítěze. Zadíval jsem se mu do očí a naklonil se k němu přes stůl.

„Vážně?“ opáčil jsem tichým hlasem. Jeho výraz se změnil, nyní se v něm zračil děs. V jeho rozšířených očích jsem zahlédl svůj obličej. Tvrdý výraz, pevně semknuté rty a děsivě rudé oči. Ztělesnění ďábla…

Sesul se ze židle a začal se plazit ke stěně. Posměšně jsem se na něj díval, pak jsem sesbíral ze stolu svoji výhru a zamířil ke dveřím. Předtím, než jsem vyšel ven, otočil jsem se a zlověstně se na něj usmál. Ne, pokoušet netvora se vážně nevyplácí…

Bloumal jsem ulicemi, bez jakéhokoliv smyslu. Ne, vlastně nějaký smysl to mělo. Po pár minutách bloumání jsem se totiž přistihl, že chodím výhradně ulicemi, kde slabě voní její osobitá, sladká vůně. Ubíjelo mě to, mučilo, ale nemohl jsem si pomoci. Na té vůni jsem se pomalu, ale jistě, stával zavislý. Moje osobní značka parfému… Žádný jiný jsem už nikdy nechtěl. Jen tenhle, tenhle jediný. Osudový…

Ocitl jsem se nedaleko mostu Ponte di Rialto. Její vůně tu byla velmi intenzivní, buď tu byla před malou chvílí nebo tu ještě stále je.

Stále tu je. Zahlédl jsem ji nedaleko, kousek od zmrzlinového stánku. Díval jsem se na ni. Vypadala směšně, když se pokoušela slíznout rychle tající zmrzlinu. Chtěl jsem se k ní rozejít, zastavit ji a slízat tu odpornost sám, ale pak jsem uviděl vysokého muže v černém, kterak jí vytrhává kabelku z ruky a rozbíhá se pryč. Neváhal jsem. Prodral jsem se davem, chytil ho za mikinu a zatáhl ho do tmavého výklenku, kde stály popelnice.

„C-co chcete?“ zeptal se zaskočeně.

„Myslím, že tohle ti nepatří,“ odsekl jsem a zadíval se na kabelku.

„Chceš mi ji vzít, co? Tak to ne, chlapečku! Já si ji poctivě ukradl a tobě ji nedám v žádném případě! Čmajzni si svou!“ To je dnes již podruhé, co mě někdo nařkl z prospěchářství. Přestává mě to bavit…

„Dej mi ji,“ pronesl jsem vemlouvavým hlasem, ve kterém však byla skrytá hrozba.

„Jsi upadl, ne? A vůbec, pusť mě! Nemám čas se tu s tebou vykecávat, další kšefty čekají!“

„Řekl jsem, že mi ji máš dát,“ řekl jsem a přimhouřil oči.

„Nebo? Někoho takového se určitě budu bát, to tak!“

„Že ne? Ale to bys měl,“ prohlásil jsem klidně, uculil se na něj a pak jsem ho silou odhodil na protější zeď. Sesul se po ní a zůstal ležet. Nechal jsem ho tam. Vyřídím si to s ním později…

Sebral jsem ze země kabelku a s ní v ruce jsem se vydal k mostu. Vonící kráska určitě nebude daleko.

Vyšel jsem z výklenku a rozhlédl se kolem. Když jsem ji spatřil uprostřed mostu, vydal jsem se tam. Pak jsem se postavil až těsně k jejím zádům a vdechoval tu úžasnou vůni. Z jejího náhle strnulého postoje jsem usoudil, že ví, že za ní někdo stojí. Ale neotočila se. Stále hleděla do dáli. Na chvíli zavládlo Benátkami ticho. Nechtělo se mi kazit tu téměř magickou chvíli, a tak jsem promluvil tak tiše, jak jen to šlo.

„Není tohle náhodou vaše?“

Věnováno všem, kteří hlasovali pro Tu druhou... v Nej povídce dubna. 3. místo jsem opravdu nečekala, moc děkuji.

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ta druhá... - 14. kapitola :