Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Světlo a stín 2. část

17.02.2010 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2850×

2. část

Jak další dny míjely, cítila, jak se jí napětí z nadcházející neděle opět zmocňuje. V ten den nemohla ani dospat. Vtrhla jako velká voda do pokoje své pěstounky a ta ji musela s pobaveným úsměvem na rtech krotit.

Ať se však připravovala a odhodlávala sebevíce, nebylo to dostatečně při pohledu na sídlo, kam jejich bryčka zamířila. Sipi ohromeně hleděla na skvostné sídlo na okraji města. Nenápadně se musela štípnout do paže, aby opravdu uvěřila, že to není jen pouhý sen, překrásný a téměř neskutečný sen.

Rezervovaný lokaj se jí i tetičky ujal hned u kočáru a vedl je do domu. Procházely pokoji a salónky, až stanuly modrém salónku s výhledem do zahrady. Jiskřícím pohledem její pěstounka pozorovala všechnu tu krásu. Ani ji tu to nenechávalo klidnou, přesto v její tváři stále byla vidna obezřetnost.

Netrvalo to ani pár minut a dveře se opět otevřely. Sipi se prudce otočila a zůstala hledět na muže před sebou. Podle oblečení nebylo možné pochybovat. Byl to vikomt Risccota. Co ji však bralo dech, byla jeho tvář. Teta nepřeháněla. Dokázal by vskutku okouzlit každou dámu či dívku. I Sipi pociťovala, jak podléhá jeho šarmu a nemohla odtrhnout pohled od jeho očí. Byly okrově hnědé se zlatými tečkami.

Jeho rty se zvlnily do úsměvu. Ať si jeho tvář představovala jakkoliv dokonalou, on předčil i její fantazii.

"Slečno Didie," přikročil k ní a přiložil si její ruku ke rtům. Téměř by přísahala, že pocítila letmý dotek jeho rtů. Přivítal se i s její tetičkou, která jej celou dobu pátravě sledovala. Hledala jakýkoliv náznak něčeho nepatřičného.

Vikomt Sipi galantně nabídl rámě a prováděl nás svým domem. Byla naprosto okouzlená jeho tváří i jeho chováním. S naprostou lehkostí ji dokázal rozesmát, překvapit a i teta mu částečně začala podléhat.

Nemohla ani uvěřit kolik času uplynulo. Cítila se s ním tak báječně.

"Slečno Didine, ani nedokážu vyjádřit, jak úžasným jste tento den udělala," loučil se s ní a snažil se protáhnout chvíli, kdy držel její dlaň ve své, co nejdéle to etiketa dovolovala. Tvář jí opět pokryl růžový nádech a nevěděla co mu odpovědět. Svým pohledem však musela mluvit za vše. Protože se mu na rtech opět objevil ten omamný úsměv, který si již dokázala zamilovat. Ještě dlouho hleděla na jeho postavu stojící na schodech. Teprve až jí zmizel v dálce z očí, popadla tetu za ruce.

"Je naprosto báječný," vyhrkla bez dechu.

"Zdá se," přikývla.

Vděčně se na ni usmála. Nikdy by jí nestála ve štěstí či lásce, měla o ni jen obavu.

Rudé růže stále přicházely, po každém vystoupení je nalézala v šatně a pokud ten den žádné neměla, přinášeli je do jejich bytu. Vždy s nimi v náručí kroužila po salónu a pak je uložila do vázy ve svém pokoji. Teta to jen pobaveně přihlížela.

Jeden den však s růžemi dostala i obálku s pozvánkou na ples. Radostně vypískla a vrhla se sedící tetě k nohám. Položila ruce na opěrku a vzhlédla k ní v prosebném gestu.

"Prosím, smím jít?"

"Copak bych tě dokázala zadržet?" zakroutila bezradně hlavou. Sipi zachytilajejí ruce ve svých a políbila jí je. Moc ji milovala.

"Tak dost ty třeštidlo. Spíše by ses měla starat o šaty."

Jejich byt byl díky vikomtovi zcela naruby. Sipi začínala konečně také žít něčím jiným než jen operou. Její teta mohla jen doufat, že je obě nezklame. Chtěla věřit v její štěstí.

Sipi se otáčela a nemohla se vynadívat na tu krásu zračící se v zrcadlech. Její světlounce růžová róba byla překrásná. Spadená ramínka kontrastovala s útlým pasem a ten zas přecházel v širokou sukni. Do vlasů měla vetknuté bílé kvítky. V první chvíli nemohla uvěřit, že je to opravdu ona. Vypadala spíše jako princezna.

Naposledy objala svou tetičku a opatrně se usadila v kočáru. Nedočkavě hleděla na své ruce složené způsobně v klíně a oděné v bělostných rukavičkách. Nemohla téměř v klidu sedět, jak se těšila až jej opět spatří. Náhle byla prudce vymrštěna vpřed. Upadla na zem kočáru a cítila, jak se jí par loken uvolnilo a sklouzlo na týle. Namáhavě se v šatech zvedla. Kočár stál. Z venku se ozýval něčí hlas a Sipi roztřesenou rukou otevřela dveře kočáru.

Nikde nikoho neviděla, jen za rohem slyšela šepot hlasu kočího. Nechápala, proč zde zastavili. Bylo to opravdu nehostinné místo. Okolo byla tma. Lampy byly rozbité a temné uličky okolo v ní vyvolávaly úzkost. Chtěla odtud pryč. Tohle nebyla správná cesta. Nacházeli se ve zcela jiné části města. Takové, které se každý slušný člověk vyhne i ve dne. Váhavě vykročila do jedné z uliček, odkud se ozýval hlas kočího. Pokud si pospíší, ještě dorazí včas.

Měkká kůže jejích podrážek tlumila její kroky a tak k ústí uličky došla téměř neslyšně. Z úst se jí vydral zděšený vzlyk. Ruku přitiskla k pasu pevně sevřenému v korzetu šatů a druhou dlaní se opřela o zeď, aby neupadla. Neschopna odtrhnout pohled od toho před sebou, ztuhla zděšeně na místě. Jen vyděšeně rozevřené oči a němě otevřená ústa dávala znát její děs, který se jí rozléval po těle.

Hleděla na neznámého muže držícího jejího kočího ve vzduchu. Tvář měl až těsně u něj, jako by mu chtěl něco pošeptat do ucha. Svým vzlyknutím však na sebe upoutala jeho pozornost. Ta tvář... Ach bože ta nelidská tvář. Byla tak krásná ledová plná krutosti. Zíraly na ni z ní dvě temné oči. Byly tmavší než tato bezhvězdná noc. Byly tak hluboké, že cítila, jak se v nich topí a tělo se jí začíná otřásat děsem.

Uličkou se rozeznělo odporné křupnutí. Temný pohled se od ní odtrhnul. Pohlédl na bezvládné tělo, které mu zůstalo v sevření. Jako by mu zlomil vaz jen nevědomky, mimoděk.

Sipi osvobozena od toho svazujícího pouta jeho očí popadla do jedné ruky svou sukni a pozvedla ji. Druhou se odrazila od zdi. Rozběhla se pryč. Bylo jí jedno kam, hlavně co nejdál od tohoto místa, od tohoto monstra.

Korzet jí nedovoloval pořádně nabrat dech do plic. Lapajíc po dechu se na moment zastavila a opřela od zeď. Oči jí samy zabloudily zpět. Stál tam. U ústí uličky. Nehybně stál a sledoval ji. Znovu se rozběhla pryč. Plíce ji pálily, před očima se dělaly mžitky a nerovná cesta bolestivě zarývala do nohou přes tenkou podrážku střevíčků. Přes to přese všechno ji panika stále popoháněla dále. Okolí začalo vypadat vlídněji. Cestu začalo zalévat teplé světlo pouličních lamp, až nakonec zahlédla Sipi strážníka na konci ulice. Vrhla se k němu. V samém překvapení ji zachytil na poslední chvíli. Zemdleně mu zůstala v náručí a mdloby ji pohltily do své konejšivé náruče nevědomí.

Strážným snad dvakrát vypověděla co se jí stalo. Poslali tam několik mužů, ale mimo prázdného kočáru a nehybného těla kočího nic nenalezli. Náhle se rozrazily dveře a do kanceláře náčelníka policie vrazil vikomt de Risccota.

Sipi si ani neuvědomila co dělá a již se mu vrhla do náruče. Okamžitě ji k sobě přivinul. Ucítila dřevitou vůni, která jej obklopovala a jeho melodický hlas jí šeptal uklidňující slůvka. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Kolem ní se však náhle rozhostil pokoj. Cítila se s ním tak šťastná. Byl jako světlo v jejím životě.

Když ji doprovázel domů, byla již Sipi zcela klidná. Opět nedokázala odtrhnout od něj pohled. Byl jako balzám na její rány, na to co zažila i na tu hrůzně krásnou tvář. V té jeho bylo tolik života a slunce, že nedokázala než jen děkovat Bohu za každou chvilku s ním.

V následujících dnech pak děkovala Bohu neustále, jelikož vikomt ani teta ji nechtěli pustit z očí. Vídala se s ním každičký den. Připadala jsi díky němu jako ve snu.

Odložila kartičku od něj zpět do kytice růží a naposledy si přivoněla.

"No tak, Sipi, už jsi měla být přichystaná u scény," popoháněla ji teta. Na tváři však měla úsměv.

"Ale vždyť již jdu," prosmýkla se kolem ní. Proběhla chodbami a s posmutnělou tváří, jež tak kontrastovala s pocity jež cítila, vstoupila na scénu. Milovala zpěv a vždy na konci však toužila jen po jediném zvuku. Po hlase vikomta. Po tom laskavém zvuku, rozeznívajícím v ní pocity nekonečného štěstí.

Naposledy pohlédla jeho směrem, než opona spadla a zabránila jí tak na dalších několik minut vidět jeho tvář. S radostným pocitem, že jej za chvíli opět uvidí, seběhla ze scény a utíkala do své šatny. Všude se trousili i ostatní, tak zatočila do jiné chodby, kudy to sice bylo delší, avšak byla méně frekventovaná.

Také tu však bylo více harampádí. Než si vlastně stačila uvědomit možné nebezpečí, zachytila svou nohou za jedno z lan, kterých se tu válelo nespočet. Dopadla bolestivě na podlahu a z děsem v očích zírala na několik krabic, která strhla a padaly přímo na ni. Pak se kolem ní rozprostřela tma.

3. část (závěr)

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Světlo a stín 2. část: