Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 8. kapitola

04.05.2011 (08:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1167×

8. kapitola ~ Bez šance

Alice:

„Dělej! Vstávej!“ rozkázal mi můj věznitel a hrubě mě zvednul ze země, až jsem se zapotácela.

„Proč mě prostě nezabijete a nedáte mi pokoj!“ zařvala jsem na něj. Už jsem měla plné zuby té bezmocnosti. Musím jenom celé dny ležet ve starém plesnivém sklepě a čekat, až mi ten upír dá najíst. I smrt by byla lepší než tahle bezmocnost.

„Ale to by nebyla žádná zábava, zlatíčko.“

„Tak tohle jako má být zábava?! Mně to tak nepřipadá... A neříkejte mi zlatíčko!“

„Zábava začíná právě teď!“ prohlásil a popadl mě za ruku.

„Nechte mě! Kam to jdeme?!“ odporovala jsem a snažila se mu vytrhnout.

„Stěžuješ si na nudu, tak tady to máš. A nemel sebou! Proti mně nemáš sebemenší šanci.“

Automaticky jsem přimhouřila oči. Strávila jsme kdovíkolik dnů v tmavém sklepě občas slabě osvětleném petrolejovou lampou a on mě teď najednou dotáhnul na denní světlo. Jenže bylo podivně silnější než obvykle.

„Proboha,“ hlesla jsem při pohledu na něj. Jeho pokožka se třpytila jako diamant pod slunečními paprsky.

„Působivé, co? Bohužel kvůli tomu nemůžu ven ve slunečné dny,“ zachechtal se.

„Měl byste shořet! Jste zrůda!“

Jeho oči najednou zčernaly a on mě chytil pod krkem.

„Dávej si pozor na to, co říkáš, protože by to nemuselo dopadnout dobře. Já si tenhle život nevybral. Jenže teď už je pozdě něco měnit. Takže buď poslušná, nebo...“

„Nebo co?!“ skočila jsem mu do řeči. „Zabijete mě?! Jen si poslužte!“

„Prostě budeš poslouchat!“ zahřměl. Potom mě znovu popadnul a dovedl do kuchyně.

„Sedni si!“ hodil se mnou na židli a přede mě postavil talíř s jídlem. Když si potom sednul přímo naproti, moje trpělivost přetekla.

„Ještě můžete zapálit svíčky a dát mi červené růže,“ zaironizovala jsem si.

„Nezahrávej si se mnou. A jez, dokud ti dávám. Dneska tě čeká dlouhá noc.“

Při jeho slovech my vyschlo v ústech. Na sucho jsem polkla. Mohla jsem si hrát na hrdinku, ale vevnitř mě sžíral neskutečný strach. Co myslel tou dlouhou nocí? Co budu muset udělat?! Nebo hůř – co udělá on mně?

Raději jsem popadla příbor a začala jíst. Ani jsem nevěděla, co to je, nebo jestli mi to chutná. Upír se tvářil spokojeně, což bylo nejdůležitější. A v tu chvíli mi došlo, že nejhorší variantou není smrt. Ani zdaleka. Může mi provést mnohem horší věci a já se můžu akorát tak modlit, aby zvolil smrt.

„Chutná?“

„Jo,“ zalhala jsem a snažila se plně věnovat jídlu deset neuvěřitelně dlouhých minut, kdy on pozorně sledoval, jak se snažím krájet levou rukou, protože pravá byla stále obvázaná. Pak začal jednat.

„Venku už se setmělo. Čeká tě tvoje práce,“ prohlásil.

„P... Práce?“

„Přesně tak. Snad sis nemyslela, že tě tu budu živit zadarmo.“

„Nikdo vás nenutí. Můžete mě zabít nebo pustit. Neprosím se vás o to, abyste mě krmil!“ odsekla jsem vzdorovitým tónem.

„Mňau. Kočička vystrkuje drápy,“ zasmál se a pohladil mě po tváři. Okamžitě se ve mně vzedmula vlna odporu. Bez přemýšlení jsem mu plivla do tváře. Jeho úsměv ztuhnul.

„Jak chceš... Doteď jsem byl na tebe milý, ale teď jsi to podělala.“

„Vás asi matka nenaučila, co znamená být milý, viďte? Protože unášet lidi, bít je a věznit ve sklepě rozhodně nepatří pod pojem „být milý“!“

„Nenechám si tady radit od takové malé blbky. Pojď.“ Hrubě mě chytil za vlasy a zvednul ze židle.

„Au! To bolí!“ zanaříkala jsem.

„Já vím,“ ucedil. „Půjdeš sama, nebo ti budu muset pomoct?“

„Sama.“

„Tak se mi to líbí,“ usmál se. „Běž do vedlejšího pokoje. Na posteli jsou šaty. Obleč si je. Takhle nikam jít nemůžeš. A o útěk se ani nepokoušej. Potrestal bych tě dřív, než bys stačila doběhnout ke dveřím.“

Neodporovala jsem a odešla dveřmi, na které ukazoval. Za nimi byla středně velká místnost se skříní, kosmetickým stolkem a obrovskou postelí s nebesy, na níž ležely zelené šaty. Velkým oknem se záclonami byl vidět západ slunce.

Sundala jsem si z ruky obvaz. Kupodivu už mě nebolela. Potom jsem se začala vysvlékat. Nakonec na mně zůstala jen značně špinavá spodní košile. Na posteli byla taky jedna. Bílá a čistá. Jenže já měla obavy se vysvléct úplně.

Můj pohled padl na zrcadlo, kterého jsem si předtím nevšimla. V zrcadle byla zubožená dívka s rozcuchanými vlasy a zaschlou krví na obličeji. Korunu tomu dávala její původně bílá košile.

Rozhodla jsem se. Okamžitě jsem ze sebe sundala tu košili a zůstala tak jen v nalehko uvázaném korzetu a něčem, co mohlo být tak prapředkem normálních kalhotek.

Pod zrcadlem byl menší stolek se skleněnou nádobou plné vody. Neváhala jsem a přistoupila blíž, abych si mohla umýt špinavý obličej a ruce.

„Vypadáš líp, než jsem si myslel,“ ozvalo se ode dveří. Srdce se mi rozbušilo jako o závod. „Ale no tak. Snad se nestydíš.“

Vzhlédla jsem a uviděla v zrcadle toho upíra stojícího u dveří.

„Vypadněte! Hned!“ vyštěkla jsem. Jenže on se zjevně nemínil hnout, takže jsem se rychle začala oblékat.

„Roztomilé. Jsi tak stydlivá a nevinná. Určitě ještě panna...“

„Do toho vám nic není!“ zaječela jsem a neubránila se zrudnutí.

„Ššš. Nerozčiluj se. Tohle si nechám až na konec,“ řekl a pak konečně odešel.

Sesula jsem se na postel a začala brečet. Jsem tak pitomá. Kdybych tehdy poslechla Jaspera a neutekla v noci ven, nic by se nemuselo stát. Teď bych mohla být s ním. Jenže místo toho jsem sama s šíleným upírem, který po mně chce nějakou „práci“ a potom mě pravděpodobně znásilnit. Kam jsem se to dostala?! Proč já?! Proč, sakra, já?!

„Dělej! Nebo si pro tebe přijdu!“ zavolal skrz dveře.

„Bůh neexistuje,“ zamumlala jsem a potom se vydala napospas jemu.

***

„Co tady děláme?!“ sykla jsem rozčileně. Už nějakou chvíli jsme se schovávali v prázdné uličce. On občas vykoukl zpoza rohu, ale nic víc se nedělo. Byla noc a nikde nikdo nebyl.

„Podívej se,“ vyzval mě ten upír a já zvědavě nahlédla do vedlejší ulice. Stála tam skupina opravdu skrovně oděných žen. Po těch týdnech v 19. století mi již na první pohled bylo jasné, že se jedná o prostitutky.

„Zajdeš k těm ženám. Řekneš, že tě posílá tvůj pán, který se příliš stydí a čeká i s povozem ve vedlejší ulici,“ plánoval.

„A co dál?“ ptala jsem se. Nechápala jsem, o co mu jde, ale zatím mi nijak neubližoval, takže jsem byla ochotná ho poslechnout.

„Nic. Ony to pochopí,“ tvrdil. „Tak běž! A nepokoušej se utéct! Nemáš šanci – to snad víš.“

Nenamáhala jsem se odpovědět. Přešla jsem do druhé ulice a rychle ji celou přešla až ke skupině žen.

„Potřebuješ něco, děvče?“ zeptala se pohrdavým tónem jedna z nich.

„Já... Mě posílá můj pán, který se příliš stydí. Čeká ve vedlejší ulici i s povozem.“

„No, tak to ho nenecháme dlouho čekat, ne,“ mrkla na mě vysoká bruneta a hned se vydala směrem, kterým jsem předtím přišla. Rychle jsem ji doběhla.

„Posuneme se dál. Tady se nic neděje,“ ozvalo se ještě za námi, než jsme se dostaly z doslechu.

„Kde přesně to ten tvůj pán čeká?“ zajímala se.

„Přímo tady,“ zahnula jsem za roh.

„A kde je ten povoz?“ divila se, jenže odpovědi se nedočkala. Upír se náhle objevil přímo vedle ní a rychle ji odnesl kousek dál od hlavní ulice. Nechápavě jsem sledovala jeho počínání. Z lékařské brašny vytáhnul skalpel a... řízl ji. Vyděšeně jsem vykřikla zároveň s tou ženou. Kdybych věděla, že jí chce ublížit, nikdy bych mu ji nepřivedla!

„No tak, Alice. Tohle je tvoje šance! Uteč! Tu ženu stejně nezachráníš, ale ty se ještě pořád můžeš zachránit!“ našeptával mi hlásek v hlavě.

Opatrně jsem se podívala na toho upíra. Ve tváři mel naprosto šílený výraz a byl příliš zaujatý na to, aby si mě všímal.

Rychle jsem se otočila a vyběhla na ulici. Měla jsem v plánu alespoň přivolat nějakou pomoc, ale jako naschvál ty ženy už byly pryč a nikdo jiný poblíž nebyl.

Na nic jsem dál nečekala a rozeběhla se nejkratší cestou k Jasperovi. Neustále jsem se celá udýchaná ohlížela, jestli za mnou někdo neběží. A čím víc se blížil cíl mé cesty, tím jsem byla vyčerpanější, ale nepřestávala jsem. Tak blízko svobodě bych to nemohla vzdát.

Z posledních sil jsem vyběhla schody do patra a začala bouchat na dveře.

„Prosím, otevři! Jaspere! Slyšíš mě?!

„Co se děje?“ ozval se zevnitř známý hlas. Málem se mi úlevou podlomila kolena. Bylo úžasné znovu slyšet jeho krásný hlas, který mě tolik uklidňoval.

Jasper otevřel dveře a nechápavě se na mě podíval jako na zjevení.

„Alice? Jsi to ty?“ podivil se. Místo odpovědi jsem mu skočila kolem krku a pevně ho objala.

„Jsi zpátky,“ zašeptal mi do vlasů. Stejně jako jemu mi to připadalo neuvěřitelné. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Jaká je šance utéct od upíra, který všechno slyší?

„Kde jsi byla?“ zeptal se po chvíli, ale já ho pořád nemínila pustit. Jenom jsem se trochu odtáhla, abych mu viděla do očí.

„Nechci o tom mluvit. Jenom mě prosím nepouštěj!“

„Nikdy už tě nepustím,“ zasmál se. Znovu jsem ho pevně objala, ale on se mi vysmekl, o krok ustoupil dozadu a vzal můj obličej do dlaní.

„Tolik jsi mi chyběla. Litoval jsem, že jsem ti nikdy neřekl, co cítím. Musím ti to povědět. Alice, já... já tě miluju,“ řekl a mně se zatočila hlava. Bylo to jako ve snu. Miluje mě?

„Opravdu?“ divila jsem se.

„Ano!“ potvrdil svá slova a pak mě znenadání políbil. Bylo to... Vlastně to ani nedokážu popsat. Předčilo to všechny moje dosavadní představy. Jenže mně to nestačilo. Po té prožité hrůze jsem chtěla víc, chtěla jsem všechno!

„Dokaž mi to,“ zašeptala jsem.

„Jak? Udělám cokoliv,“ slíbil. Místo odpovědi jsem ho znovu políbila a začala rozepínat knoflíčky u košile. Okamžitě mu to došlo.

„Ne, Alice. Tohle přece nemůžeme,“ tvrdil. Jeho slova byla jako ostří nože. Zraňovala mě. Z očí mi začaly téct slzy.

„Ne..., neplač,“ zděsil se a začal mi z obličeje slíbávat slzy. Jenže já stále nebyla klidná. Chtěla jsem, aby to byl on a ne ten upír, co se pro mě může nejspíš kdykoliv vrátit.

„Tak... dobře. Zkusíme to,“ souhlasil.

Kapitola je delší než obvykle. Doufám, že se alepoň trošku líbila. :)

← 7. kapitola x 9. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 8. kapitola: