Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 4. kapitola

15.04.2011 (12:15) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1198×

4. kapitola ~ Podivné souvislosti

Alice:

... Tak kdo teda jsi, Alice?! Proč mi to nemůžeš říct! Copak k tobě nejsem dost upřímný, abys mi mohla věřit?! Co je tvé tajemství?!“

Zasekla jsem se neschopná reakce. Jen jsem se dívala do jeho rozzuřených očí, které mě probodávaly pohledem. Bolelo to. Tolik moc jsem mu chtěla říct pravdu, jenže měla jsem strach. Strašně jsem se bála, že mi neuvěří, že se mi vysměje, že mě prohlásí za blázna a vyhodí mě ven na ulici...

„Já... já nemůžu,“ vzlykla jsem a rychle setřela pár slz z tváře. Jeho výraz náhle zněžněl.

„Můžeš mi říct všechno. Nebudu tě soudit,“ slíbil.

„Vážně?“

„Vážně.“

„Tak... tak dobře,“ začala jsem. „Já... brečím, protože nenávidím tuhle dobu, její tradice, zvyky... všechno! Ach bože, nemáš ani tušení, jak je strašné každou noc usínat na cizí pohovce se strachem, co bude dál. Myšlenky a představy se derou na povrch a já se jim nedokážu bránit, nejde to! A ze všeho nejhorší jsou moje sny. Je to jako nějaký druh vizí. Vidím mrtvé ženy. Viděla jsem, jak ten vrah zabil tu druhou ženu a viděla jsem i další! Bála jsem se ti to povědět, protože kdybych to řekla nahlas, stalo by se to skutečným. Bojím se. Strašně moc se bojím, Jaspere!“ Začala jsem vzlykat a už se ani nenamáhala stírat slzy z tváře. Všechny city vypluly na povrch. Po tom přiznání už je nešlo potlačovat.

Jasper mě znenadání prudce objal. Překvapilo mě to, až jsem přestala brečet. Nikdy mě neobjímal. Bál se mě jenom dotknout, jako bych byla křehká porcelánová panenka.

„Neboj se. Všechno bude dobré. Jenom mi musíš říct celý příběh,“ zašeptal mi do vlasů a pohladil mě. Chtěla jsem se nechat takhle utěšovat navždy. V jeho náruči bylo tak snadné uvěřit, že se to spraví.

Stěží jsem se odtáhla a donutila se pokračovat ve vyprávění.

„Tu noc, kdy byla zavražděna tvoje matka, se mi stalo něco opravdu zvláštního. Byla jsem doma a cítila se zklamaná a podvedená. Už rok se mi zdály dost nejasné a rozmazané sny, ze kterých jsem ale vycítila, že se na mé osmnácté narozeniny má stát něco výjimečného. Jenže už se blížila půlnoc a s ní i konec mých narozenin, ale pořád se nic nestalo. Nechtělo se mi spát, tak jsem se vydala na noční procházku po Londýně, což dělávám často. Našla jsem neznámou zpustlou ulici. Byl v ní opravdu starý dům kulatého tvaru. Vešla jsem do něj, ale byl prázdný. Nikdo tam nebydlel. Jenom uprostřed stálo velké zrcadlo. Přišla jsem k němu a zjistila, že můžu projít skrz. Jenže po průchodu zrcadlem jsem měla na sobě ty ohromné béžové šaty a složitý účes z dlouhých vlasů, přestože je mívám krátké. Připadalo mi to jako špatný vtip, a proto jsem z toho domu utekla Běžela jsem ulicemi, dokud jsem nevrazila do muže s červenýma očima. Podařilo se mi utéct a pak... jsme se potkali a já zjistila, že se nacházím v roce 1888.“ Jakmile jsem to dokončila, spadl mi velký kámen ze srdce. Pořád jsem ale měla obavy, jak bude Jasper reagovat.

„Z kterého jsi roku?“ zeptal se.

„2010.“

„Proboha,“ vydechl překvapeně. Potom rychle vstal a začal chodit sem a tam po místnosti. Jeho boty klapaly o podlahu v pravidelném rytmu. Připadalo mi to, jako by odpočítávaly čas, než se mi vysměje.

Jasper ke mně ale přiběhl a znovu objal.

„Ach Alice, je mi to tak líto. Měl jsem už dávno poznat, že něco není v pořádku. Pomůžu ti. Dostanu tě zpátky do tvého života,“ sliboval a kolébal mě v náručí. Poprvé za poslední  týden jsem se cítila opravdu šťastná a... na správném místě. S Jasperem. Jako by to mělo přesně takhle být a na ničem jiném nezáleželo.

Vydrželi jsme tak opravdu dlouho. Nevnímala jsem čas, jenom jeho. Mohly by uplynout dny, týdny, měsíce nebo klidně roky, ale já bych to nepoznala. Bylo by mi to jedno.

„Pojď a vezmi si šálu. Venku bude možná  trochu chladno!“ oznámil z ničeho nic a zvedl se. Nechápavě jsem se na něj podívala, ale neodporovala. Jen jsem si přehodila šálu přes ramena a odešla s ním ven.

Už byla noc. Všechlo bylo zahaleno tmou a ulice slabě osvětlovaly plynové lampy. Silně mi to připomínalo tu noc, kdy... Ne, nechci na to vzpomínat.

Jasper, jako by vycítil můj strach, mě chytil za ruku. Připadalo mi to ještě lepší, než objímání předtím. Vyvolávalo to ve mně radost, protože objímat se klidně můžou i přátelé. Jenže vodění za ruce znamená přece něco víc, ne?! Něco...

Na protější straně ulice se objevili dva muži a on mou ruku zase zpustil. Moje radost rázem zmizela stejně rychle, jako se předtím objevila. Nic to pro něj neznamenalo. Určitě nemá ani tušení, co se ve mně odehrává při jeho dotyku. Je to něco úžasného, co jsem ještě nikdy k nikomu necítila. Ani ve svých snech. Nedokážu to popsat, pojmenovat...

Přešli jsme do další ulice pryč z dohledu těch mužů. Tajně jsem doufala, že mě třeba znovu vezme za ruku, ale neudělal to. Připadala jsem si tak zrazená a podvedená... Tolik jsem si to přála.

„Ty pláčeš?“ zeptal se mě a plynulým pohybem mi setřel slzu z tváře.

„Ne,“ zašeptala jsem a sklopila hlavu. Zbytek cesty už ani jeden z nás nepromluvil. Jako by mezi námi bylo nějaké napětí. Všechna ta přátelská atmosféra zmizela. Byla jsem hrozně rozpačitá a neměla ani tušení, co říct, abych přerušila to trapné ticho.

Najednou jsme se ocitli v opravdu zpustlé ulici. Domy byly poničené, praskliny ve zdech byly vycpány látkami a..

„To je ta ulice!“ vykřikla jsem. „Jak jsi to věděl?!“

„Znám tem dům se zrcadlem.“

„Ale... jak to?“

„Obrovských starých zpustlých domů kulatého tvaru ve Whitechapelu moc není. Tenhle kdysi patřil rodičům mé matky. Byli velmi bohatí, přestože tohle není zrovna dobrá čtvrť. Dědeček tady ve Whitechapelu vyrostl. Jeho rodina byla chudá, ale on začal podnikat a vydělal spoustu peněz. Oba moji prarodiče měli k této čtvrti velmi dobrý vztah a vzpomínky, takže se neodstěhovali do bohaté čtvrti, jak bývá zvykem, ale postavili si honosný dům přímo tady. Žili v něm jen oni, služebnictvo a jejich jediné dítě – moje matka. Velmi si zakládali na její výchově a taky na tom, aby si našla bohatého manžela. Jenže ona se zamilovala do mého otce a i přes nesouhlas rodičů si ho vzala. Oni to nevzali moc dobře. Matku vydědili a vůbec se k ní neznali. Našim to přesto nevadilo. Otec dokázal uživit celou rodinu. Když jsem se později narodil já, tak prarodiče matce nabídli, že mě přijmou jako vlastního a vychovají v přepychu. Matka samozřejmě odmítla, což je rozzuřilo ještě víc. Jenže krátce na to se stalo něco zvláštního. Oba dva náhle zemřeli. Údajně byli nemocní, ale většina lidí se přiklání k poveře, že se v tom domě děje něco nadpřirozeného. Dům zůstal od jejich smrti neobydlený, protože jej v závěti odkázali vzdáleným příbuzným, kteří mají strach v něm bydlet a nemůžou ho ani prodat, protože v něm prý straší. Takže si z něj odvezli nábytek a nechali tam jen to zrcadlo, které je opravdu zvláštní.“

„Páni...“ hlesla jsem ohromená jeho příběhem. Všechno začínalo mít až podivnou souvislost. Dostala jsem se sem zrcadlem, které se nachází v domě Jasperovy rodiny, se kterým jsem se tu seznámila a teď u něj i bydlím.

„Když jsi mi řekla, jak jsi se sem dostala, okamžitě mi došlo, co je to za dům.“

„A co chceš teď dělat?“ zeptala jsem se.

„Zajdeme tam,“ prohlásil a vydal se přímo k tomu domu. Chtěla jsem něco namítnout, ale byl tak jistý a sebevědomý, zatímco já se styděla říct mu o svém strachu.

S přemáháním jsem vyšla spolu s ním ty schody k domu a vešli jsme dovnitř. Opět mě zastihla ta podivná atmosféra, ze které mi běhal mráz po zádech. Jasper na nic nečekal a vedl mě přímo k zrcadlu.

„Jaký je rok 2010?“ zajímal se a fascinovaně při tom pozoroval zrcadlo.

„Je to dobrá doba. Mnohem lepší než tahle. Máme auta, letadla, elektrické světlo a teplou vodu v domácnostech. Můžeš nosit, co chceš, vzít si kohokoliv, mít libovolně dlouhé vlasy... Nikdo tě neodsuzuje. Společnost není tak upjatá. Všechny nemoci z vaší doby se dají snadno léčit. Nejsou žádné války ani boje o území. Lidé žijí v míru a všechny země se sdružují a spolupracují.“

„Opravdu?“ podivil se. Jen jsem přikývla a nejistě se usmála.

„A chceš se tam vrátit... se mnou?“

← 3. kapitola x 5. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 4. kapitola: