Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svět za zrcadlem ~ 18. kapitola

16.07.2011 (11:30) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1504×

18. kapitola ~ Tajemství

Alice:

Probudilo mě nepříjemně ostré sluneční světlo přicházející velkým oknem. Posadila jsem se na posteli, ale okamžitě se mi zatočila hlava - stává se mi to, když dlouho spím. Pomalu jsem si promnula oči a snažila se zaostřit zrak. Do očí mě uhodila nechutně růžová barva, která rozhodně nemá s mým pokojem nic společného. Nechápavě jsem se rozhlédla kolem ve snaze přijít na to, kde vlastně jsem. Až po pár vteřinách jsem si vzpomněla na události ze včerejška. V mysli se mi vybavila teď už rozmazaná vzpomínka na ty zvláštní očí. Za denního světla tenhle zážitek náhle nevypadal moc realisticky. Moje neochvějná jistota ze včerejšího večera byla pryč. Vážně se to stalo, nebo měl Jared pravdu a já prostě jen měla halucinace?

Z toho slunce mě začalo slabě pálit v očích, protože jsem seděla čelem přímo k oknu. Nejsem na něco takového hned po probuzení zvyklá, když v mém pokoji je okno na západ. Ale moment, určitě je tohle okno na východ?

Byla jsem zmatená. Snažila jsem se přinutit mozkové závity spolupracovat, ale jelikož mě podstatnou část cesty nesl Jared, byla jsem značně dezorientovaná. Kde to vůbec jsem? Na obyčejnou obytnou čtvrť střední třídy to nevypadá. Oproti obvyklým Londýnským řadovým domkům je tady v ulici každý dům jiný a nesčetněkrát větší. Navíc ta zahrada... Jak si vlastně můžou dovolit takový dům? Vždyť nejstaršímu z těch kluků je maximálně pětadvacet.

Možná... Už si vzpomínám! Když mě večer Jared dovedl do pokoje, za oknem zrovna zapadalo slunce. Takže jak je možné, že teď slunce vychází. Ledaže... Ledaže jsem spala opravdu dlouho a to slunce právě zapadá. To jsem prospala celý den?!

Rychle jsem seskočila z postele, popadla ze země svůj batoh a začala ve změti věcí hledat mobil, který byl až úplně naspodu. Po zapnutí začal telefon okamžitě pípat jako šílený. Osmnáct zmeškaných hovorů a jedenáct přijatých zpráv. Nemusela jsem je ani otvírat, abych věděla, od koho jsou. Raději jsem se soustředila na čtyři malé číslice v pravém horním rohu displeje, která mi jasně oznamovala, že je právě devět hodin večer.

Potichu jsem zaklela, vypnula mobil a raději se vydala do koupelny, abych se konečně osprchovala. Studená voda mě dokonale probrala a já mohla konečně normálně přemýšlet, aniž bych měla pocit, že si zavařím mozek.

Vešla jsem zpátky do pokoje jen v ručníku a začala hledat v batohu čisté oblečení, kterého jsem moc neměla, takže nakonec zvítězily džíny a bílé tričko. Do šatny jsem se neobtěžovala ani vkročit, protože jestli ji zařizovala stejná osoba jako tenhle pokoj, tak bych tam něco normálního na sebe určitě nenašla.

Když jsem byla oblečená, stačilo si jen učesat vlasy, které už za tu chvíli stačily uschnout. V tomhle směru je krátký účes opravdu výhodou. Ani česání mi netrvalo dlouho, což by se rozhodně nedalo říct o mé následné cestě do kuchyně, která trvala neuvěřitelně dlouho. Tenhle dům je jako bludiště. Nechápu, jak se tu můžou vyznat a už vůbec mi není jasné, na co jim je tolik pokojů, když můžou stěží využít pouhou třetinu.

„Ahoj, Alice. Jak se vyspala?“ pozdravila mě Emily, jakmile jsem konečně vstoupila do kuchyně.

„Skvěle. Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspala.“ Mluvila jsem pravdu. Poslední dobou mě neustále zmáhala únava. Probrečené noci a noční můry si vybraly svou daň.

„To je dobře. Však jsi taky spala skoro celý den.“

„To ta únava... Doufám, že vám to nevadí. Nemám už raději odejít? Nechci vás nějak obtěžovat.“

Emily se usmála a zavrtěla hlavou.

„Ale ne. Nás přece vůbec neobtěžuješ. Jared mi pověděl, v jaké jsi teď situaci. Navíc sis nemohla nevšimnout, kolik volných pokojů tu máme. Můžeš tu zůstat, jak dlouho jen budeš chtít. Jsi Jaredův host.“

„Tak tedy... díky.“

Emily se obrátila zpátky ke kuchyňské lince. Chvíli tam něco dělala a pak dala talíř plný jídla ohřát do mikrovlnky.

„Posaď se. Musíš se přece najíst,“ přikázala mi. Až při jejích slovech mi došlo, jaký mám vlastně hlad, takže jsem se bez protestů posadila. Po chvilce Emily z mikrovlnky talíř vytáhla a položila ho přede mne. Rychle jsem se pustila do obrovského steaku se spoustou brambor a dušené zeleniny a musela jsem uznat, že Emily vaří vážně dobře. Ačkoliv mi to připadalo neuvěřitelné, spořádala jsem všechno a ještě vypila tři sklenice vody. Obvykle toho tak moc nesním.

Emily mi talíř i sklenici okamžitě sebrala a umyla. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou nad jejím snažením. Mě by teda rozhodně nebavilo stát celý den u plotny a vařit pro tlupu vyhládlých kluků.

„Ve kterém pokoji vlastně jsi?“ zeptala se najednou.

„No... V takovém hodně růžovém ve třetím patře.“

Emily se zarazila v půlce pohybu.

„On ti dal tenhle pokoj?!“ otázala se šokovaným hlasem s důrazem na slovo tenhle.

„A-ano. Je něco špatně?“ nechápala jsem.

„Já jen... Byl to pokoj pro mou a Samovu dceru.“

„Byl?“

„Ano. Stalo se to před rokem. Pouhý měsíc před předpokládaným porodem mě napadnul... medvěd. Já z toho naštěstí vyvázla jen s pár zlomeninami a jizvami, ale moje dítě nepřežilo.“ Při vyprávění se jí zaleskly oči. Zjevně neměla daleko k pláči.

„Já... To je mi líto,“ řekla jsem.

„No, doufám, že z toho pokoje Jared alespoň odnesl tu dětskou postýlku,“ změnila rychle téma a roztáhla rty do nepřirozeného nuceného úsměvu.

„Asi ano. Žádná tam nebyla. Jenom... Jak tě mohlo napadnout zvíře? Tady v Londýně přece medvědi nejsou.“

„Před rokem jsme bydleli ještě v La Push. To je malá indiánská rezervace ve státě Washington. Po té nehodě jsme se všichni odstěhovali. Moji rodiče mě neustále přemlouvali, abych se rozvedla. Dávali to napadení za vinu Samovi, protože... protože to on chtěl jít na výlet do hor a tam se to stalo. “

„Aha. Tvoji rodiče docela přehnaně reagovali, nemyslíš? Sam za to přece nemohl. Nenapadl tě on, ale medvěd.“

„Ano, to ano,“ přikývla s podivným výrazem ve tváři. „Proto jsme se taky odstěhovali.“

„Ale proč se s vámi stěhovali i ostatní kluci?“

„Jak bych ti to vysvětlila... Oni a Sam tak nějak... drží pospolu.“

Bylo mi trapně, že se pořád vyptávám, i když je jí to zjevně nepříjemné, ale nemohla jsem si pomoct. Pořád mi na tom něco nehrálo...

„A proč zrovna Londýn? Docela rozdíl oproti indiánské rezervaci.“

„Samova rodina už celé generace vlastní tenhle dům. Nikdo tu ale nebydlel, takže to začali pronajímat, jenže s tím bylo plno problémů, protože na dům a podnájemníky neměl kdo dohlížet, a tak s pronajímáním přestali a posledních pět let byl dům prázdný, dokud jsme se nenastěhovali mi.“

„Páni, je to složité,“ zamumlala jsem víceméně pro sebe.

Emily zatřepala hlavou, jako by se snažila vyhnat nepříjemné myšlenky z hlavy, a znovu se začala věnovat vaření, čímž byla konverzace ukončena.

Chvíli jsem ji pozorovala při práci, ale pak mě to přestalo bavit a rozhodla jsem se odebrat do zahrady. Tajně jsem doufala, že když se dostanu na to samé místo, bude včerejší zážitek skutečnější a já si přestanu připadat jako blázen trpící halucinacemi.

Venku už byla tma, přesto však nebylo těžké najít tu lavičku díky umělému osvětlení v přední části zahrady. Posadila jsem se na ni a rozhlédla se okolo. V křoví samozřejmě nic nebylo, ani se neozývaly žádné zvuky. Ještě víc jsem si připadala jako šílenec. Ale přece musí tu přece být nějaké rozumné vysvětlení. Zvláštní zvuk byl nejspíš jen nějaký pták a oči v křoví si prostě vymyslela moje chorá mysl. Je toho na mě v poslední době trochu moc.

Najednou ozvalo prasknutí, jako by někdo šlápnul na větvičku. Poplašeně jsem se napjala připravená kdykoliv se dát na útěk, ale místo nějakého zvířete vyšel zpoza stromů Jared.

„Ahoj,“ zasmál se. „Vyděsil jsem tě?“

„Trochu,“ přiznala jsem se zrakem upřeným na jeho nahou hruď. Stejně jako ostatní kluci už ani on neměl tričko. „Kde jsi byl?“

„V lese.“

„Bez trička?“

„Opaloval jsme se. Musím chytit bronz,“ zazubil se.

„Aha. Za tmy v lese...“

On jen pokrčil rameny, takže jsem se přestala snažit dostat z něj normální odpověď. Buď se mi to jen zdá, nebo Jared opravdu něco skrývá, a proto se vyhýbá odpovědi.

„Měla bys to taky někdy vyzkoušet.“ Znovu se zasmál a sedl si na lavičku vedle mě. Uvědomila jsem si, že teď je vhodná příležitost na to, abych mu poděkovala.

„Jarede?“

„Ano?“

„Chtěla bych ti za všechno moc poděkovat. Známe se jen krátce a přesto se ke mně chováš tak hezky. Vážně nevím, co bych si bez tebe počala.“

„To nestojí za řeč. Vůbec nemáš zač.“ Mávl rukou, jako by o nic nešlo. „Dělám to pro tebe rád, vážně. Víš, Alice... Já... Líbíš se mi.“

A sakra, pomyslela jsem si.

„Jarede,já – “ chtěla jsem ho nějak slušně odmítnout, jenže on mě znenadání políbil, čímž mě dokonale překvapil. Chvíli moje tělo odmítalo jakkoliv reagovat, ale pak jsem se vzpamatovala a pokusila se ho od sebe odstrčit.

Konečně se ode mě odlepil s připitomělým úsměvem na tváři.

„Proč jsi to udělal!“ rozzuřila jsem se.

„Já... Já myslel, že to chceš,“ koktal překvapen mou reakcí.

„Vždyť už jsem ti to vysvětlovala tehdy při našem prvním setkání! Mám za sebou těžký rozchod a navíc se to teď zkomplikovalo dalšími událostmi. Poslední, co chci, je dostat se znovu do vztahu.“

„Promiň, už se to nestane,“ omluvil se s pohledem upřeným na zem.

„Jsem ráda, že jsme si to vyjasnili,“ prohlásila jsem, zvedla se z lavičky a odešla pryč. Tak tohle mi vážně ještě chybělo...

A znovu moc děkuju za vaše komentáře a doufám, že se vám to alespoň trochu líbilo. Jak už jsem říkala minule, blížíme se ke konci. Chtěla bych to ukončit dvacátou kapitolou + samozřejmě ještě epilog. :)

← 17. kapitola x 19. kapitola →

Autor: alfa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svět za zrcadlem ~ 18. kapitola: