Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - osmnáctá kapitola

02.10.2011 (09:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2692×

Strejda vlkodlak - Fáze

„Jak jsi mohl?!?“ Alice se přiřítila jako naštvaný uzlíček neštěstí. Vpadla do domu s rozzuřeným pohledem a nesnášenlivě ho propalovala očima.

Slyšel v její hlavě naprosto všechno. Každičký útržek, každou vizi, kterou měla. Každý obrázek té zlomené ženy plačící kvůli ztracené dceři.

Bella ho nenáviděla už dřív, ovšem teď ho nenáviděla celým svým srdcem. Celým svým tělem i duší. Byl si jistý, že by byla ochotná ho zabít, jen kdyby k tomu měla příležitost.

No, bolelo ho to. „Alice…“ hlesnul smutně, prsty nechal sklouznout z klaviatury a na okamžik se zaposlouchal do ticha, které bez hudby nastalo. „Je mi to strašně líto.“

„Líto? Líto? Uvědomuješ si, cos to provedl?“

„Samozřejmě, já-“

„Očividně tak samozřejmě ne. Udělal jsi tu nejstupidnější věc, která tě jen mohla napadnout. Myslela jsem si, že jsi inteligentní?!? Předpokládala jsem, že sto let existence a čtení myšlenek ti dá dost dobrý pojem o tom, co je samozřejmé!“ Černovláska nekřičela, byla zklamaná. A to bylo stokrát horší než řev.

Edward už nic neřekl, jen se sklopenou hlavou pozoroval podlahu. Cítil se strašně.

Cítil se strašně proto, že si připadal šťastný, že má Renesmé u sebe. A byl zoufalý z toho, že je šťastný. Nedávalo to smysl, ale bylo to tak.

Nejspíš neměl na tu hloupou svatbu vůbec chodit. Nechal se vyprovokovat, tak to bylo.

Rosalie si chtěla Renesmé vzít už dávno, toužila po ní, chtěla ji pro sebe a nehodlala se jí vzdát. Věděl to, ale předpokládal prostě, že se o nic nepokusí. Jednoduše ho přemohla zvědavost, a tak se oblékl a společně s ostatními se vydal na svatbu jediné ženy, kterou kdy doopravdy miloval.

V třetí řadě vpravo seděla vysoká tmavovláska, na klíně jí posedával tříletý klučík s obrovským úsměvem věnovaným holčičce, která seděla hned vedle.

Byla nádherná. Dokonalá, překrásná, chytrá, její myšlenky byly tak čisté a světlé, cítila se v bezpečí a toužila poznat svého pravého tatínka, tetu Alice a ostatní, se kterými bydlela Rose.

A měla jeho úsměv.

Zakázal si na ni myslet do doby, než bude pryč, protože to pokušení k ní jít, představit se, políbit ji na čelo a vyhoupnout do náruče, bylo příliš vysoké.

A když ji sotva o půl hodiny Rosalie vzala, nenašel v sobě dostatek vůle k tomu to své sestře zakázat. Byl zbabělý, sobecký a zlý. Věděl to a věděli to všichni ostatní…

„Tati?“ Otevřely se dveře a do jeho pokoje vešla miniaturní kopie jeho a Belly. Všechny výčitky honem schoval dozadu do hlavy.

„Copak, princezno?“ Zářivě se usmál, posadil si ji na klín a přivoněl do jejích vlásků.

Byla jeho, miloval ji.

***

Vždycky jsem si myslela, že šílencem se člověk stává v jednom okamžiku. Špatné spojení v mozku, něco přeskočí a přijde zkrat. Jednu chvíli je člověk normální, v příští sekundě blázen.

Ale nebyla to pravda, bláznem se totiž člověk stává až postupně. V mém případě je to proces. Proces o několika fázích.

Když jsem před týdnem ležela v klubíčku nahoře v pokoji pro hosty, snažila se ze sebe strhat ty ohavné bílé šaty symbolizující štěstí a bezmocně si otírala potoky slz, byla jsem ve fázi číslo jedna. Možná měl dětský křik a pláč zezdola znamenat nějakou předzvěst, možná měl symbolizovat slzy, které se nepřetržitě řinuly z mých očí. Nepřemýšlela jsem. Neuvědomovala jsem si, že na mě někdo mluví, nevnímala jsem uklidňující Sethova slova ani Jakovy nadávky. Přes slzy jsem nic neviděla, ani jsem se nesnažila. Nohy jsem si přitáhla ještě těsnějí k tělu, křičela jsem, plakala a nehty zarývala ho dlaní, jen abych nemusela myslet na Renesméinu dokonalou tvář porcelánové panenky, na její čokoládové oči, nádherné lokýnky a úsměv. Ten úsměv věrně kopírující svého otce. Vnímala jsem jen tu bolest drásající hrudník.

Už si ani nevzpomínám, jak jsem se dostala domů. Jak mě Jacob dokázal propašovat přes svatební hostinu, jak zamluvil fakt, že se jí nebudeme účastnit. Nevím nic.

Vzpomínám si na drobnou prasklinu táhnoucí se v rohu mé ložnice, důvěrně znám její každičký záhyb, pamatuju se na slanou pachuť slz na jazyku, třeštící hlavu a pálící oči. Část mě nejspíš doufala, že tím vyroním všechno špatné a zůstane jen něco zdravějšího, šťastnějšího, schopného přežití. Byla to první fáze, fáze emocí, slz a bolesti. Fáze, kdy jsem cítila nepřekonatelnou zoufalost a pomalu začínala vnímat i šílený vztek deroucí se na povrch.

Nepřekonatelný výbuch hněvu a nenávisti vůči člověku, kterého jsem dokázala milovat. Nenáviděla jsem Edwarda Cullena každičkou buňkou svého těla, a kdybych jen měla v ten okamžik možnost přihlížet jeho smrti… s radostí a šíleným smíchem bych přiložila do ohně.

A taky jsem měla vztek na všechny ostatní, na Jacoba, že si toho nevšimnul dřív. Na Elenu, která ji měla hlídat, na ostatní hosty, kteří nechali s mým dítětem bez jediného povšimnutí odjet mou malou dceru. A hlavně vztek na sebe, že jsem ji vůbec spustila z očí.

Doma jsem s nikým nemluvila, jen jsem seděla u okna a už podmíněně, jako pes který začne slintat jen když se rozsvítí, jsem sebou škubala a tělem se mi rozlíval šílený pocit napětí a očekávání, kdykoliv bouchly dveře. Jacob ani Seth pátrání nevzdávali.

Celé dny byli oba dva pryč a střídavě se za mnou vraceli, jen aby zjistili, jestli něco nepotřebuji. Nemluvila jsem, nedokázala jsem myslet. Měla jsem celé tělo provrtané děrami, občas jsem se utápěla ve smutku, většinou jsem měla vztek.

Byla to fáze číslo jedna, nic jsem nepotřebovala, nenáviděla jsem celý svět a chtěla jsem zpátky svoji holčičku.

Fáze číslo jedna, fáze, která trvala přesně jeden den, tři hodiny a dvacet osm minut.

A pak najednou nic. Nebylo na tom nic zvláštního, za oknem byla noc, měsíci chyběly maximálně dva dny do úplňku, když mi po tváři stekla poslední slza. A konec. Prázdno, zírala jsem na černou plazmu před sebou, nevnímala Setha, který seděl vedle mě s obavami vepsanými ve tváři a prostě jen přemýšlela.

Na stolku kousek ode mě ležel telefon. Natáhl jsem se, apaticky najela do seznamu kontaktů a vyhledala to jediné číslo, které mi dokázalo pomoct.

„Bells,“ špitnul opatrně můj nejlepší kamarád. „Co to děláš?“ Mobil jsem si přiložila k uchu a se zavřenýma očima počítala zvonění.

Jedno, druhé, třetí… další a další.

Nic.

Nepřekvapilo mě to. Samozřejmě, že mi to Rosalie nezvedla.

„Bello, Jacob ji najde.“

„Já vím.“

„Běž si odpočinout.“

Vstala jsem a vydala se ke dveřím. Sethovy paže mě jemně objaly okolo ramen a opatrně se mě snažil nasměrovat zpátky do ložnice. Nechtěla jsem.

Nemotorně jsem se mu vytrhla ze sevření a natáhla se pro kabát. Musela jsem něco udělat, potřebovala jsem najít svoji holčičku. Protože únos dítěte, je to jako ta nejhorší noční můra. Jako děsivý sen, který se vám zdá proto, že jste spáchali něco doopravdy příšerného.

Jenomže já neprovedla nic. A o to to bylo horší.

Víte, mohla jsem si být jistá jen několika věcmi. Za prvé, nikdo z rodiny Cullenových by Ness nikdy záměrně neublížil, ačkoliv to nijak nezmenšuje můj strach o ni, ani nenávist k nim. Za druhé, jsou to upíři. Za třetí, pokud nezačnu jednat, pravděpodobně už ji nikdy neuvidím. Za čtvrté, dost možná je pozdě už teď.

„Jdu ji najít.“

No, nejsem zrovna emocionální typ, líp se mi píšou dialogy a tak, ale pokusila jsem se tady s tím poprat a doufám, že vám to stačilo. =)

předchozí ♣ další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - osmnáctá kapitola: