Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Strejda vlkodlak - desátá kapitola

27.08.2011 (08:00) • Gemm • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2559×

Strejda vlkodlak - Obnovené přátelství

„Slečno Swanová, mohla byste dnes zaskočit v sekretariátu pana Barrentse?“ optal se mě mile pan Collins. Pán ve středních letech, spolumajitel firmy. Proto C-times, chápejte. Ta horší, přísnější, krvelačnější, méně příjemná a výš postavená část vlastníka byl George Cellman. Slizký tvor, co jen hyzdil obálky veškerých časopisů, na kterých se objevil. I ty modelky okolo něj se většinou tvářily znechuceně.

„Prosím?“ opáčila jsem zaskočeně. To jsou tolik bezohlední, aby po mně chtěli se na jeden den vrátit na své staré místo, ve kterém jsem ještě neměla problémy? „No, víte, pane Collinsi, ve skutečnosti jsem si vzala dnes odpoledne dovolenou,“ zalhala jsem a začala si v hlavě spřádat plán, jak se dostat až do osmého patra za Miley dřív, než tam dojede on, aby si ověřil mé tvrzení. Souboj výtahů? Nebo si zlepším fyzičku a dám si schody? Osmé patro… Existuje telefon, ty náno! pomyslela jsem si.

„Aha, tak dobře. Zajedu tam a podívám se na to, hm? Přeji hezký zbytek dne, slečno,“ mrknul a namířil si to k výtahům, cestou kýval na pozdrav většině kolemjdoucích. Vrhla jsem se po telefonu a vytočila Miley.

O dvě hodiny později už jsem se svým náklaďáčkem parkovala na volném místě, a když jsem vzhlédla, uviděla jsem vkusně vyvedenou řadu jmenovek, čili každé parkovací místo v téhle řadě někomu patřilo. Já byla na místě nějakého Kristiana Methewa, vedlejší místo zabíralo vysoké moderní auto s černými skly. Na tabulce před ním stálo Jacob Black, generální ředitel. Skoro jsem si odfrkla, nebýt vzpomínek na včerejší večer a to, jak se Jake choval mile.

Optala jsem se milé recepční – která určitě dostávala lepší plat než já, jinak by očima metala blesky – na kancelář pana Blacka.

„Máte s ním sjednanou schůzku? Pan ředitel bývá dost zaneprázdněný,“ mínila smutně a zkoumavě si mne prohlížela. Já naopak očima zdrceně projížděla po té vkusné a moderní budově, kterou ten blbec Jake vlastnil. Byl majitelem řetězce autoservisů a já se zrovna ocitala v sídle jeho firmy.

„Nezmínil se, že bych si musela domlouvat termín schůzky. My dva spolu ve skutečnosti bydlíme a já bych s ním potřebovala docela nutně mluvit,“ přiznala jsem s omluvným úsměvem. Protože jsem si v práci vybrala poslední den dovolené a neměla co dělat, rozhodla jsem se, že mu poděkuju.

„Aha, takže jste jeho přítelkyně?“

„No, ne tak docela…“ začala jsem, ale když jsem zpozorovala výraz té recepční, který dost jasně vypovídal o tom, že jestli řeknu, že jsme spolubydlící a nenávidíme se, můžu se s jakýmkoliv kontaktem s ním rozloučit, vydechla jsem. „Jsem snoubenka.“

„Aha! Gratuluji! Kancelář má ve třetím patře, poslední dveře v chodbě vpravo,“ informovala mě vesele. O pár minut později jsem už klepala na silné dřevěné dveře a čekala na vyzvání.

„Co je?“ ozvalo se zevnitř tlumeně. Zhluboka jsem se nadechla a vešla dovnitř.

„Chtěla jsem ti jen poděkovat,“ vyhrkla jsem okamžitě.

Jacob seděl na židli s naprosto neutrálním výrazem a mlčky na mě zíral. Netušila jsem, co si myslet.

„Jsi mi zavázaná,“ konstatoval suše, ale měla jsem pocit, jakoby v tom byl ten obvyklý sarkasmus. „Samozřejmě že jsi, jsme přeci snoubenci, ne?“ pokračoval a začal se pobaveně chechtat.

„Jinak by mě sem nepustili!“ bránila jsem se s rozpačitým úšklebkem a přijala jeho pozvání, abych se posadila.

„Jasně, chápu. Jela jsi přes celé město, abys mohla utratit svůj těžce vydělaný plat za benzín, nebo v tom je něco víc?“ ušklíbnul se.

„No, myslela jsem. Mohli bychom… třeba… někam zajít?“

Jeho výraz se změnil v čistě pobavený, ale neodpovídal. Poznala jsem, že je dnes zase v extrémně ironické náladě.

„Chceš… chceš si zajít na oběd nebo něco takového, abych ti mohla poděkovat?“

„Ne, nechci s tebou jít na rande, labuťěnko. Můj standart je obvykle jinde než ty,“ opáčil pobaveně.

„Nemyslím rande, jen jídlo.“

„Znělo to jako rande.“

„Není to rande.“

„Jídlo s někým opačného pohlaví se rovná rande,“ pokračoval.

„Není to rande!“

„Bello, podívej, neobviňuji tě, pokud ses do mě zbláznila, protože – chci říct – podívej se na mě, komu by se to nestalo? Navíc jsem se zachoval mile. Ale pravda je, že já opravdu nemám o žádné rande s tebou zájem.“

„Ani jednou jsem se nezmínila o žádném rande. Navíc s tebou!“

„Jídlo se v mém slovníku rovná rande.“ Očividně se dost dobře bavil tím, jak mě pomalu vytáčel.

„Pak ti pořídím nový slovník. Podívej, je to jen můj způsob, jak ti poděkovat.“

Jake našpulil pusu a chvíli na mě zamyšleně hleděl. „Ne, stále s tebou nechci jít na rande.“

„Jsi hluchý? Nechci s tebou jít na rande. To by bylo příšerný a prostě hrozně divný, takže tě jen zvu na jídlo. Klidně si za sebe můžeš platit.“

Znovu se na mě podíval, oči mu trochu ztmavly, ale se škádlením nepřestal. „Copak se vážně nedáš odradit mým nesouhlasem?“ vyprskl, zatímco sledoval můj rostoucí vztek.

„Fajn, nedá se říct, že bych se nepokusila ti nějak poděkovat,“ řekla jsem frustrovaně a otevřela dveře.

„Půjdu říct Sethovi, že jsi mě pozvala na rande. Možná to oznámím i tý blondýně, Rosalii, aby tolik nepěnila; až jí povíš, že už ji nechceš nikdy vidět,“ poznamenal s potutelným úšklebkem.

Já se zastavila a prudce se k němu otočila. „Nezvu tě na rande, ty sebestředný pse!“ zaječela jsem a v tom mi došlo, že dveře jsou dokořán a díky zvýšenému hlasu většina patra přestala se svou činností.

Jacobův výraz se během kratičkého okamžiku změnil z pobaveného na téměř nepřátelský a já se jen kousla do rtu, když jsem zaregistrovala, jak mu potemněly oči.

„Labuťenko, jak by se ti líbilo být vyhozená dřív, než jsi vůbec začala pracovat?“

„Cože?“ vyvalila jsem na něj oči a dokonce přestala i s naštvaným poklepáváním nohy.

„Chtěl jsem ti nabídnout pracovní poměr v mojí firmě. Dobře placený. Mohla by sis obstarat svoje bydlení, kdybys chtěla. Nebo bys mohla zůstat u mě, to je fuk.“

„To jako vážně?“

„Jo, řekl jsem, že ti chci pomoct. A nekoukej tak, na žádný rande nejdu, jasný?“

„Nech už toho. Chtěla jsem ti jen poděkovat, ale… ty bys mi vážně nabídnul práci?“

„Jo. Katarina, vedoucí finančního oddělení, potřebuje novou asistentku. Je to vysoký postavení, ostatní na něco takovýho pracujou roky.“

„Aha. Ukradnu někomu místo. To nechci.“

„Podívej, Bello. Aspoň jednou v životě prostě ber to, co se ti nabízí, bez boje a bez svých dokonalých morálních zásad, které by ti překážely v cestě.“

„Nemůžu. Ukradla bych to místo někomu a… určitě je k tomu náročná pracovní doba a…“

„Takže radši zůstaneš tam, kde to nenávidíš? Vyhovuje ti nemít peníze ani na vlastní bydlení?“ Pak mu zajiskřilo v očích. „Nebo se bojíš, že se budeš muset odstěhovat, protože nedokážeš být daleko ode mě?“

„Víš, že o tohle vůbec nejde,“ zamumlala jsem rozpačitě. Vážně o nic takového nešlo. „Včera jsi řekl, že už nejsme nepřátelé. Takže, logicky, jsme o stupeň výš, než je nenávist. Není přirozený, abys mi pomáhal až tolik.“

„Nehraj to na mě, zas tak čistý svědomí nemáš,“ zachechtal se. „A já taky ne, jen tak mezi řečí. Prostě nechci, abys měla potřebu stýkat se s pijavicemi. Když budeš dost vydělávat, nebudeš v takovym pokušení. A jsme přátelé, ne?“ No, že mě to nenapadlo hned, že? Že Jacoba ani nenapadne, že touha zůstat s Rose v kontaktu nespočívá ve finanční nejistotě, ale že je v tom něco citového.

„Já opravdu nevím.“

„Bello. Já vím, že to místo chceš.

„Měla bych se vrátit do práce,“ rozhodla jsem a otočila se k odchodu. Jenomže se ozvalo tiché zasténání kůže křesla a Jacob byl najednou ve dveřích.

„Nenechám tě odejít, dokud mi neřekneš, že tu práci bereš.“

„Takže, když řeknu ne… budeme tu stát navěky?“ zeptala jsem se s potutelným úšklebkem. Jsme přátelé, ne? Hřálo to u srdce.

„Jo, což nebude zrovna příjemné vzhledem k tomu, že jeden z nás bude muset časem na záchod, a pak začneme umírat hlady a jeden z nás bude muset toho druhého sníst.“

Začala jsem se otřásat smíchy, zaklonila hlavu a šťastně ze sebe vykuckala: „Tak potom radši řeknu ano.“

V dalších dnech jsem urputně pracovala na svém vyhazovu. Kdybych v C-times podala výpověď, musela bych minimálně měsíc pracovat ve výpovědní lhůtě. A tolik času jsem neměla. Chodila jsem pozdě, vybodla jsem se na hlídání a Renesmé si vodila s sebou. Odháněla jsem zákazníky a nedodržovala žádná pravidla. Jenže, jako bych byla neviditelná a pořád mi to procházelo.

Doma bylo všechno až podivně perfektní. Jacob se bavil s Renesmé a choval se k ní jako k vlastní. Spolu jsme se neustále pošťuchovali a uráželi, ale nemysleli jsme to zle. Což podporovalo rozpačité křenění. Nejhorší ze všeho byl čtvrtek odpoledne, kdy Jake vtrhnul do mojí ložnice v okamžik, kdy jsem se převlékala a naneštěstí mi oblečení ani náhodou nezakrývalo ty části, které mělo.

No, a v pátek dopoledne mi zavolal Samuel. To už je to měsíc?!?

Líbilo, nelíbilo? Myslíte si, že je jejich přátelství moc uspěchané? Nebo že dlouho nevydrží? Nebo že je všechno tak růžové, jak to vypadá?

A vím, že se v téhle kapitola nic moc nestalo, ale zkuste to přejít bez povšimnutí...

Mám na vás další otázku.

-> Čím dál s povídkou jsem, tím víc variant pokračování mě napadá. No, upřednostnili byste verzi s Edwardem - nemyslím, že by se do sebe zamilovali a konec! To rozhodně ne! Nejsem labilní!

-> Nebo byste radši něco drastičtějšího? :D Protože i taková varianta tu je, i když nevím, jak by se to psalo. A bylo by to na víc kapitol... Hm, tak co říkáte? =)

-> Nebo můžete hlasovat pro drastickou verzi Edwarda. :D

A komenty samozřejmě nepohrdnu. ;)

Jo, a znovu se omlouvám za délku. Nějak mi ty delší kapitoly teď nejdou... =)

předchozí ♥  další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Strejda vlkodlak - desátá kapitola: