Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 4. kapitola

bjk


Story before story - 4. kapitolaVyužila jsem své nemoci a tím pádem trochy volného času a je tu nová kapitola. Snad se tedy kapitola bude líbit a taky se nasmějete jako já, když jsem ji četla po Eclair, která měla hodně dobrou náladu, když ji psala.
obě s Eclair proto doufáme v množství komentářů. Ať kritiky nebo pochvaly, to je jedno, jen ať jsou :o)

4. kapitola – Fópa v supermarketu

 

Patrikův pohled:

Tak konečně jsem tady! Cesta to byla úmorná. Je sice pravda, že letadlem se cestovalo mnohem rychleji než lodí a autem zase rychleji než kočárem, ale i přesto jsem si připadal rozlámaný. A to jsem prosím vás Fext, co kdybych byl člověk? Tohle ani nechci vědět, jsem spokojený a s tím, co jsem.

Právě jsem se nacházel v jedné malé vesničce Pŏrtho Velho uprostřed Amazonského deštného pralesa. Nechápu, jak tu někdo může žít, všude kolem bylo vlhko a pořád tu pršelo. Ještě abych se nastydl. No fajn, to vlhko mi leze asi na mozek, jsem přece fext a ten onemocnět nemůže, to je dokázáno.

No, ale dost rozjímání, mám tu poslání, někde tady bych měl najít Elizabeth, tak vzhůru do hledání, docela jsem se totiž těšil, až ji znovu uvidím. Byl jsem hodně zvědavý, jestli mě vůbec pozná po tolika letech. V hlavě jsem pořád slyšel hlas Alke, který mi opakoval, jak je důležité Elizabeth najít a kde bych ji měl hledat, tak jsem se vydal tím směrem, kde by měla být, ale co jsem našel.

Vlastně nenašel. Místo, kde měla být, bylo prázdné. Byl jsem si stoprocentně jistý, že ji ten upír pochoval tady, tak proč tu není? Zajel jsem si rukou do vlasů a začal přemýšlet. Asi by nebylo divné, kdyby se šla podívat po okolí, ale divnější by bylo, kdyby s sebou tahala rakev a ta tu nikde nebyla, takže ji musím mít sebou.

Musím ji najít, jinak mě Alke přetáhne jak hada. Ale co teď, kde ji mám hledat? Páni, jsem to ale sklerotik, je vidět, že ta vlhkost mi opravdu moc nesvědčí. Co tahle použít svůj dar, Patriku? No jasně! Plácl jsem se do čela a přešel až k hrobu, poklekl jsem vedle něj a rukou se dotkl vykopané hlíny. V tu ránu jsem viděl všechno, co se tu stalo. Rakev trochu vyčnívala a tak se ji dva chlapci zmocnili a odvezli ji pryč. Jenže si ani jeden nevšiml, že je uvnitř Elizabeth.

Měl jsem však víc štěstí jak rozumu, neboť jsem zahlédl na hromadě hlíny ležet provlhlý papírek s nějakým textem. Vzal jsem ho do ruky a přes brýle jsem se snažil rozluštit, co je tam napsáno.

John Marks. Obchody všeho druhu, Londýn 93

A teď ho jenom najít.


 

Elizabethin pohled:

„Buch, buch, buch…“ ozvalo se chvíli po tom, co jsem si lehla. A to jsem si já, nána hloupá myslela, že si budu moct v klidu odpočinout.

„Koho to sem čerti nesou…?“ řekla jsem si jenom tak pro sebe a nahlas odpověděla, „…kdo to je?“ zeptala jsem se otráveně. Zrovna teď jsem na nikoho z té jejich povedené rodinky neměla náladu.

„To jsem já, Emmett,“ promluvil potichu. To si snad myslí, že zbytek rodiny o jeho návštěvě mého pokoje nebude vědět, když tak bušil na dveře? Vstala jsem z postele a přešla ke dveřím, abych mu mohla otevřít. Emmett mě však hned zatlačil do pokoje a donutil mě si sednout.

„Tak co potřebuješ?“

„Vymyslel jsem, jak Alice vrátit to, co se stalo v koupelně,“ pošeptal mi do ucha.

„Ale nepovídej, já jsem slyšela, že to zase tak úplně nebyla Alicina vina. Že v tom má tak docela prsty ještě někdo jiný,“ snažila jsem se napodobit jeho šepot. Emmett se na mě překvapeně podíval a když jsem naznačila, čí prsty tím myslím, jenom vehementně kroutil hlavou, že ne.

„Já v tom vážně prsty nemám. Alice jenom měla vizi, ale nějak nevěděla, co měla znamenat, potom začala dedukovat, co to mohlo znamenat a když jsi ji potom napadla ty, jelikož tě nemůže vidět a celá vize byla nějaká divná, začala se hrozně smát, chtěl jsem ji vyfotit, protože to, jak vypadala, bylo opravdu k popukání, ale než jsem sešel dolů, vylítla jsi z koupelny jenom v ručníku a mě to nedalo,“ začal se hned ospravedlňovat.

„Tak dobře, dejme tomu, že jsi s tím neměl nic společného a za všechno mohla Alice, ale jak bych jí to měla vrátit? Vždyť už se proletěla oknem.“

„To nic nebylo, byla sice trochu naštvaná na všechny, ale znám zaručený způsob, jak ji vykolejit úplně.“ Takže to vypadá, že Emmett má na Alice docela ťafku. Docela by mě zajímalo, co mu to překazila, že se jí chce mstít.

„No, nevím sice, jaký máš důvod mi pomáhat, ale mluv, poslouchám,“ vybídla jsem ho a Emmett se jenom rozhlédl po pokoji, jako by čekal, že odněkud třeba vyleze Alice a potom mi začal svůj plán šeptat do ucha. Musela jsem se uchichtnout, tohle bylo fakt něco. Alice nás za to zabije. Oba.

„Co na to říkáš?“ zeptal se nakonec.

„Jdu do toho, ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ zeptal se nejistě.

„Dej mi ty fotky, co jsi nafotil.“ Nepotřebovala jsem, aby měl někde schované moje fotky jenom v ručníku. Jak tak vidím ty jeho nápady, abych se začala bát, co s těmi fotkami vymyslí.

„To nepůjde, nemám je. Alice mi je totiž vzala,“ řekl zkroušeně, „ale když už budeš ten plán uskutečňovat, tak se po nich můžeš mrknout,“ navrhl a tak jsme si plácli. Další dvě hodiny jsme domlouvali podrobnosti, až jsme náš plán vypilovali do detailu. S Emmettem byla vážně zábava, tedy když ho Rose nepohlavkovala, ale i tak měl trochu delší vedení. Když potom odešel, byly snad tři ráno a tak jsem si lehla a rovnou usnula.

 

Ráno jsem se vzbudila po příjemných třech hodinách spánku a pomalu jsem se vydala do koupelny. Do mojí koupelny! Studená voda mě probudila a pak jsem se jenom převlékla z toho oblečení, co jsem na sebe navlékla včera po tom incidentu v koupelně, a vydala se do kuchyně. Měla jsem pořádný hlad.

„Ehm, dobré ráno…“ pozdravil mě Edward. Tím přerušil moje hloubání nad tím, co si dám na snídani a já vlastně poprvé zaregistrovala jeho přítomnost v kuchyni

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho trochu nejistě a cítila jsem, jak mi začínají hořet tváře. To není moc dobré, co si o mě pomyslí? „Co tady děláš?“ Nějak mi neseděla přítomnost někoho, kdo nejí, v kuchyni.

„Chystám ti snídani,“ odpověděl jako by nic a já se na něj překvapeně podívala, ale on mě zase nevnímal a věnoval se chystání jídla.

„Myslím, že to nebude nutné, něco si nachystám.“ Ještě jsem cítila tu pachuť po té omáčce, co vařila Esme, v puse a on mi tady chce chystat snídani? Copak se zbláznil? Ještě mě s takovou otráví! Stoupla jsem si vedle něj a sledovala, co mi to tedy chystá. Pochybuju, že to bude jedlé.

„Neboj, to co chystám, se nevaří a nedá se na tom nic zkazit,“ řekl s lehkým úsměvem a mně se při něm rozbušilo srdce. Proboha, co to se mnou dělá? Jednou ho vidím nahého a nemůžu se pohnout, potom se na mě usměje a já na něj hledím jako opařená a srdce se mi zrychlí. Asi jsem nemocná. Tohle totiž není normální, přece bych jinak neměla chuť ho…

„Je ti něco?“ zamával mi před očima rukou a já jsem nebyla schopná odpovědět „Celá hoříš, tvoje srdce bije moc rychle, bude lepší, když zavolám Carlislea,“ začal rychle drmolit

„Ne, to je v pořádku,“ vzpamatovala jsem se a chytla ho za ruku, aby neodešel.

„Ale tohle určitě nebylo normální, nechceš, aby se na tebe Carlisle podíval?“

„Copak sis nevšil, že já tak docela ani normální nejsem?“ pokusila jsem se jeho starost převést do vtipu a oba jsme se zasmáli.

„Máš pravdu, nikdo v tomhle domě není normální,“ dodal po chvíli. Potom mi naznačil, abych si sedla ke stolu a položil přede mne misku a dvě krabice. Co to proboha je? Na jedné krabici byla namalovaná kráva a na druhé pes nebo co. Ty krabice mi byly povědomé, ale najednou jsem je nemohla zařadit. Tak jsem jenom seděla a hleděla na ty tři věci přede mnou.

Když asi po pěti minutách Edward zaregistroval, že jsem se ani trochu nepohnula a nemám se k tomu, abych jedla, přešel ke mně, vzal krabici s pejskem, otevřel ji a její obsah nasypal do misky. Potom vzal tu s krávou, opět ji nějak otevřel a nalil do misky bílou tekutinu. Tak už vím, co znamenala kráva na obalu. To je přece mléko! Ale co měl znamenat ten pes?

Nejistě jsem se podívala na Edwarda a ten mi podával lžíci. Opatrně jsem si ji vzala a nabrala si tu zvláštní směs. Dala jsem si ji do pusy a začala kousat. Chutnalo to zvláštně, ale rozhodně ne špatně.


 

Edwardův pohled:

Vypadá to, že jí chutná. Bylo to zajímavé sledovat někoho při jídle. V tomhle domě nikdo nejí a vypadalo to, že Beth moje okukování nevadí. Stejně jsem ale nechápal, jak to může jíst, vždyť to hrozně smrdí.

„Nechtěla bys jet se mnou po snídani do obchodu, ať vím, co ti všechno koupit?“ navrhl jsem. Copak mám vědět, co jí chutná? Takhle si aspoň vybere sama.

„Jasně, jenom myslím, že se všechno změnilo od doby, co jsem byla naposledy vzhůru a tak by nebylo od věci zjistit, co se teď jí.“

„To máš pravdu, donesu ti kuchařku,“ navrhl jsem hned a Beth na mě zděšeně upřela své zelené oči. Co jsem zase řekl? „Počkej, kuchařkou nemyslím osobu, ale knížku, kde jsou všechny recepty.“ Beth se uklidnila a já vyrazil do knihovny pro nějakou kuchařku, která byla potřebnou rekvizitou. Během několika vteřin jsem byl zpátky a Beth mezitím dojedla. Podal jsem jí knížku a ona se na mě usmála.

Její úsměv byl okouzlující a mě dokonale očaroval. No, nejen její úsměv, spíš ona celá, ale koho by neočarovala, co? Všechno na ní mě přitahovalo. Tohle přestává být normální. Ale Beth přece řekla, že nejsme normální, tak proč by tohle mělo být normální?

„Haló! Nepotřebuješ za Carlislem náhodou ty?“ zeptala se s úsměvem a já jí ho s rozpaky oplatil. Sakra, co si teď o mě bude myslet? Beth šla umýt misku a pak se ke mně vrátila. „Za 15 minut v garáži, jo? Jdu kouknout do té kuchařky a taky se převléct,“ prohlásila a já se zmohl jenom na přikývnutí. Co to se mnou proboha dělá?

 

Za čtvrt hodiny jsme už seděli v mém Volvu a já vyjížděli k Seattlu. Jakmile jsme dojeli na místo, Beth vysedla z auta a už se hnala k supermarketu. Trochu mi tím připomněla Alice a ty její šílené nákupy oblečení, ale tohle se nedalo srovnávat. Beth měla na tváři nadšený úsměv a vykulenýma očima hleděla na obchod. Rychle jsem k ní proto došel a spolu jsme mohli jít dovnitř.

„To je tak velké,“ řekla, když jsme vešli dovnitř a začali s nákupním vozíkem jezdit mezi policemi se zbožím. Nikdy jsem nevěřil, že by mě nakupování mohlo bavit. Možná to bylo jenom averzí proti Aliciným nákupům, ale tohle byla vážně legrace. Beth pořád ukazovala na různé věci a ptala se, co to je a k čemu to slouží. Připomínala mi malou pětiletou holčičku, která šla poprvé s tatínkem do obchodu. Mnohokrát jsem se musel ovládat, abych se nerozesmál, mohlo by to totiž vyznít špatně, jako že si myslím, že je divná nebo tak něco.

Po třech hodinách zábavy jsme došli k pokladnám. Vyskládal jsem všechny věci na pás a Beth mezitím něco vzala do rukou a otočila se na mě.

„Co to je?“ a v ruce držela balíček od kondomů.

„No, kondomy,“ řekl jsem a doufal, že nebude chtít, abych jí vysvětlil, na co slouží.

„To vidím, je to tu napsané,“ řekla a ukázala na text na balíčku, „ale na co to je?“ zeptala se a koukala na mě jako na blbce. Proboha, tohle se mi snad jenom zdá, tohle musí být noční můra. Bohužel, ale nebyla, přece jenom nemůžu spát. Jak jí to mám proboha rozumě vysvětlit? Takhle do úzkých mě nikdo dlouho nedostal.

„No… ehm… víš…“ začal jsem koktat a ošívat se. „Kondomy používají lidé, když spolu mají sex a nechtějí mít dítě…“ Beth se na mě zkoumavě dívala a v očích se jí mihlo pochopení. Doufám, že to nebude chtít víc popsat.

„A funguje to?“ zeptala se zaujatě.

„Já nevím.“ Nikdy jsem kondom nepotřeboval a nebylo to proto, že jsem upír.

„A to říkáš jenom tak? Ty chceš nějakou holku přivést do jiného stavu?“ zeptala se a pořád se mi dívala do očí. V mysli jsem zase slyšel otravné myšlenky dalších lidí a potažmo i prodavačky, která celý rozhovor se zájmem poslouchala. Co jí na to mám říct, už tak nás poslouchá hodně lidí a že jsem upír, na veřejnosti říct nemůžu.

„Ne, já jsem to nikdy nepotřeboval,“ vychrlil jsem ze sebe a prodavačce spadla brada. Bůh ví, kolik jich měla ona. Beth položila kondomy zpátky na poličku, podívala se kolem, a když viděla, že všichni nás poslouchají tak mě poplácala po rameni a řekla s úsměvem:

„Neboj, já taky ne. Někdy to můžeme změnit,“ mrkla na mě a podívala se na prodavačku, které klesla brada ještě víc. „Už začněte, my tu nechceme ztvrdnou do večera,“ usmála se na ni mile a prodavačka se konečně pustila do práce.

 

Nákup jsme odnesli do auta a pak jsme nasedli i my. Dal jsem klíčky do zapalování, že nastartuju, když mi konečně docvaklo, co tou svou poznámkou Beth vlastně myslela. Omylem jsem zapomněl dát zpátečku a narazil do stromu před námi. Naštěstí jsme nebyli moc rozjetí, tak to odnesl jenom nárazník a Beth se na mě podívala, jako kdybych spadl z Marsu. Ta holka mě jednou přivede do hrobu!


 

Elizabethin pohled:

Hned, jak jsme dorazili domů, si Edward začal prohlížet Volvo. Okamžitě jsem sebrala nákup, tedy aspoň tu trochu, co jsem unesla, a vyrazila do kuchyně, kde jsem si všechno položila na linku.

Tam jsem se však málem začala válet po zemi smíchy, když jsem si vzpomněla na Edwardův obličej v tom obchodě a potom když naboural auto. Dokonce mi z toho smíchu začaly téct slzy, ale já jsem si nemohla pomoct. Z garáže jsem pak jenom zaslechla naštvané zavrčení.

„Esme, jdu sehnat náhradní díly do Volva. Do večera jsem zpátky,“ nahlásil jako dobře vychovaný kluk a už jsem slyšela, jak znovu nastartoval a vyjel z garáže ven. Ale co můj nákup? Rozběhla jsem se do garáže nachystaná běžet hned za ním, ale naštěstí byly všechny zbývající tašky položené na zemi.

Vzala jsem tedy zbylé tašky, odnesla je do kuchyně a začala přemýšlet nad tím, co bych si tak nachystala, všechny ty jídla v kuchařce vypadaly moc dobře a já si neuměla vybrat. Po chvíli mě z uvažování vyrušili drobné krůčky.

„Esme, jestli tedy chceš, tak mi můžeš pomoct!“ zavolala jsem a během dvou sekund stála usmívající se Esme vedle mě. „Co takhle udělat ještě jednou ty špagety? Ale teď už přece jen jedée?“ navrhla jsem a tak jsme se daly do vaření.

 

Tak to byla síla, napotřetí jsme to přece jen zvládly. Esme zkazila, co mohla. Já jí to nemám za zlé, ale sranda byla, to se musí nechat. Například, když jsem krájela napodruhé cibuli, protože Esme tu první opět spálila, mi začaly téct slzy a Esme byla na rozpacích, protože si myslela, že brečím kvůli ní.

Když jsem se konečně najedla báječných špaget, šla jsem se podívat, co dělají ostatní. Emmett se díval na nějaký zápas a Alice s Rose listovaly nějakými časopisy a nemohly se shodnout na tom, která barva trička je hezčí.

„Beth, pojď k nám!“ zavolaly na mě sborově a tak jsem došla ke stolu, kde byl rozložen snad tucet časopisů. „Které šaty jsou hezčí? Modré nebo černé?“ vychrlily hned na mě. Vzala jsem tedy časopis do rukou a prohlídla si ty šaty, které více odhalovaly, než zahalovaly a zvažovala, které se mi líbí víc.

„Mně se líbí ty černé,“ vyřkla jsem konečný verdikt. Alice se to moc nelíbilo, protože ona zastávala názor, že hezčí jsou modré. Potom to pokračovalo další dvě hodiny.

 

Po hodině došel dolů i Jasper a začal s Emmetem hrát hry na PS. Jak jsem jim záviděla, už jsem chtěla vypadnout z toho jejich babského kroužku, kde kromě šatů a líčení nic jiného neprobíraly. Konečně jsem pochopila, co Emmet myslel Aliciným šílenstvím do oblečení a byla jsem ráda, že jsme se s Emmettem dohodli na pomstě. Alice byla fakt nesnesitelná a to ji znám jenom dva dny!

Najednou Emmett vyskočil a zařval: „Tadá!“ Všichni si mysleli, že vyhrál, ale jenom já jsem věděla, že je to naše domluvené znamení. Alice se hned po jeho zvolání výhružně postavila před dveře vedoucí z obýváku do garáže a dala si ruce v bok.

„To neuděláš!“ zařvala na něj. Emmett ji jenom chytl kolem pasu, postavil ji o několik metrů vedle a hned se vydal do garáže. Alice se ale jen tak nedala a běžela za ním. Emmett však už držel jejího žlutého miláčka nad hlavou a Alice, ať se snažila, jak chtěla, nemohla na něj dosáhnout a protože měla strach, aby se mu něco nestalo, zůstala jenom u vzteklého vrčení.

Já jsem využila její nepozornosti a vydala se po schodech do patra. V Emmettově pokoji jsem měla nachystané nůžky a tak jsem si je vzala a vydala se do Alicina. V šatně jsem se pustila do uskutečňování našeho plánu. Postupně jsem brala do rukou jeden modýlek za druhým a začala vystřihovat srdíčka, kostečky, kytičky a všechno možné. Podprsenkám jsem ustřihla ramínka a tak to pokračovalo, dokud jsem nerozstříhala úplně všechno.

Od dveří jsem si spokojeně měřila svou práci, když mě napadlo podívat se po těch fotkách, co Alice Emmettovi vzala. Nahlédla jsem do jejího nočního stolku, ale nebyly tam. Kde je sakra mohla dát? Neměla jsem však čas zjišťovat, kde jsou.

Vyšla jsem z pokoje, vrátila Emmettovi nůžky a došla až do garáže. Emmett stále držel její Porshe nad hlavou a vesele se na ni zubil. Alice byla celá nešťastná, už na něj nevrčela, ale prosila ho, aby auto opatrně položil na zem a k jejím prosbám se přidal i Jasper. Rose zase přišla s tím, že když ho nepoloží na zem, tak v noci nic nebude a když si mě Emmett všiml ve dveřích, odhodlal se auto položit.

Alice nejdřív rukou opatrně přejela po kapotě, ale potom se naštvaně podívala na Emmetta a začala ho malými pěstičkami bušit do hrudi. Nevydržela jsem to a začala se smát, hned na to se ke mně přidala i Rose, Jasper a Emmett. Jenom Alice to nepřišlo moc vtipné a tak se naštvaně vydala do svého pokoje. Jenže nevěděla, co ji bude čekat, až otevře dveře.

<<< 3.kapitola >>>



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!