Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Story before story - 13. kapitola

23.02.2013 (11:30) • Eclair, Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1788×

13. kapitola - Shledání minulosti s přítomností

Pohled Edwarda:

U Carlislea jsem se poměrně zdržel, potřeboval jsem toho s ním probrat daleko víc, než jsem si původně připouštěl. Respektive při rozhovoru s ním mě napadaly další a další otázky. Spousta z nich se týkala fextů – nevěděl o nich sice mnoho, ale přesně jak se Esmé zmínila, bylo to víc, než jsme věděli my všichni dohromady.

Domů jsem se tedy vrátil až k večeru, kdy byla přítomna i Elizabeth. Zrovna s Emmettem koukala na něco v televizi, podle zvuků to byl očividně nějaký sportovní zápas a já se trochu divil, že se na něco podobného nechala přemluvit.

Když jsem vešel do dveří, obrátila ke mně hlavu a trochu se i usmála. To bylo dobré znamení. Určitě ji potěší to, co jsem vymyslel cestou do nemocnice.

„Carlisle dorazí až pozdě večer, ještě měl v nemocnici nějakou práci,“ prohodil jsem k Esmé, která se na mě významně dívala a neustále střílela pohledem na Beth. Byla zvědavá, co jsem se od jejího muže dozvěděl, ale já jí to teď říct nemohl.

„Co jsi potřeboval v nemocnici?“ zajímala se najednou Elizabeth, a tak jsem došel až k ní a posadil se na opěrku křesla, na kterém seděla.

„Potřeboval jsem s Carlislem jenom něco probrat, později ti to řeknu,“ odvětil jsem a políbil ji do vlasů. Zdála se být mnohem klidnější než dopoledne, když odcházela na jednu ze svých klasických procházek. „A jak ses vlastně celé odpoledne měla?“ prohodil jsem. Docela mě zajímalo, co tu náhlou změnu způsobilo.

„Popravdě nic zajímavého. Procházela jsem se, utřiďovala myšlenky a tak různě,“ odvětila však stejně vyhýbavě. Tak přece jenom se něco nezměnilo.

Pohlédl jsem na Esmé a ta jenom výmluvně pokrčila rameny. Pak jsem ale pohled obrátil k Alici, už dlouho neměla žádnou znepokojivou vizi – kromě chvíle, kdy zahlédla Volturiovy a jejich gardu. A tentokrát se v té vizi objevil Demetri.

Poposedl jsem a dál sledoval to, co se jí odehrává před očima. Bylo to hodně zmatené. Něco v té vizi chybělo, aby to dávalo smysl.

„Děje se něco?“ zajímala se Beth, když ke mně zvedla hlavu a zahlédla, jak soustředěně hypnotizuju Alici a snažím se poskládat dohromady tu podivnou vizi.

„Co to mělo znamenat, Alice? Nedávalo mi to vůbec smysl,“ zakroutil jsem hlavou a teď už se na ni dívala celá rodina. Jasper jí hladil paže a jakoby se ji snažil uklidnit.

„Viděla jsem to, co ty. Myslíš si tedy, že jsem z toho něco pochopila? Zahlédla jsem tam Demetriho, ale to je tak všechno. Nechápu, co má společného s námi. O Jeremmym se dozvědět nemohli a jiný důvod k návštěvě nemají…“ mumlala zmateně a já jenom přikyvoval.

„Nemůže to mít něco společného s Elizabeth?“ nadhodila Rosalie, když scházela z patra, kde zrovna uspávala Jeremmyho.

Překvapeně jsem na ni pohlédl. „To je nesmysl. Nic o ní nevědí. Vždyť tam vlastně o fextech neví vůbec nic,“ namítl jsem. Tohle byla mylná teorie, ale i přesto jsem cítil, jak Beth pod mýma rukama ztuhla. „Neboj, i kdyby se o tobě něco dozvěděli, nic se ti nestane,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Já vím, jenom je to… divné. Nemůžete mě schovávat napořád,“ namítla a já zvažoval, co to může znamenat. Trochu mě její slova znepokojila. Jako by snad měla být předzvěstí něčeho, o čem nechci raději ani přemýšlet.

„Můžeme, v tom není problém. Žádný upír nemůže identifikovat tvou vůni, protože jste pro nás naprosto neznámí. Naše dary na vás nepůsobí, jste proti nim imunní. Takže nevidím jediný důvod, proč bychom se nemohli schovávat napořád,“ zavrtěl jsem hlavou. „Záleží mi na tvém bezpečí,“ dodal jsem ještě. Stále dokola jsem jí to opakoval, ujišťoval ji o svých citech a úmyslech a doufal, že až se všechno spraví, tak by se věci mohly vrátit do starých kolejí a Beth by byla opět ta šťastná a veselá dívka jako ve chvíli, kdy jsme se seznámili.

„Pokud to vidíš takhle, tak dobře. Souhlasím – ale jenom za podmínky, že nebudu celé tvé rodině přidělávat zbytečné starosti,“ umínila si a pohlédla po celém osazenstvu pokoje.

Čekala na jejich reakci. Která k mému velkému oddechu byla kladná. Nemohl bych si pomoct, kdyby náhodou Beth mezi sebou nechtěli. Velmi by mě to bolelo.

„Jako by to šlo vůbec nějak jinak. Ale aspoň to bude zábava,“ zamumlal Emmett a spiklenecky na Beth mrkl a ona se na něj usmála. Byl to ale takový smutný úsměv, něco ji stále trápilo, a přestože to nechtěla říct nahlas, věděl jsem, že společný výlet jí jenom prospěje.

Pohled Elizabeth:

Od doby, co jsem se rozloučila s Patrickem, jsem přemýšlela nad tím, jak Cullenovým a především Edwardovi oznámím to, že se chystám odejít. Věděla jsem, že to nebude nic lehkého, ale všechno se mi to zkomplikovalo Edwardovými slovy.

On se mnou chce zůstat už napořád!

Ta slova byla tak svazující. Uvnitř sebe jsem cítila tak hrozný pocit viny, že jsem pomalu nemohla ani dýchat a přitom jsem se musela na všechny kolem sebe neustále usmívat. Bylo to tak hrozné divadlo, až mi bylo do pláče.

Všechna ta láska kolem mě byla dojemná, jenže to byla upíří láska – taková, kterou nebudu schopna nikdy opětovat. Já pro takovou lásku nebyla stvořena. Já vlastně ani nevěděla, pro co jsem byla stvořena. Demetri mi to nikdy neřekl. Jestli to bylo kvůli tomu, že nechtěl být sám, proto že hledal nějakou družku – nebo proč vlastně? Byla tu spousta otázek a já se už nemohla dočkat chvíle, až se s ním znovu uvidím.

Patrick mě za mé rozhodnutí sice nesoudil, ale cítila jsem jeho nesouhlas. Nebyl z toho moc nadšený, ale věřil mi, což byl opravdu povznášející pocit. Proto jsem vlastně taky řekla ta slova, když jsme se loučili. Jasně jsem cítila, že mi nebyl vůbec lhostejný, jak jsem si snažila namluvit ještě před časem, jenže jsem nevěděla, jestli je to pravá láska. Jak ta se vlastně pozná?

Pohlédla jsem na Edwarda a zkoumala, jak na něj reaguji. Dech se mi při pohledu do jeho zlatých očí nezúžil, srdce si poklidně bilo dál… Tohle asi nebudou symptomy pravé lásky. Víc jim odpovídaly pocity, které ve mně vzbuzoval Patrick.

„Myslím, že si půjdu lehnout,“ zamumlala jsem jenom tak a zvedla jsem se z křesla, abych se vydala nahoru do pokoje. Spát se mi nechtělo, ale nějak jsem nemohla v přítomnosti všech těch upírů vydržet. Asi za to mohlo to moje černé svědomí, které mě tížilo. Možná bych si mohla zítra promluvit s Alicí, jestli náhodou neměla nějakou vizi o Edwardovi po mém odchodu. Ať už jsem k němu cítila cokoliv, potřebovala jsem vědět, že ten můj odchod přežije a nebude se hned shánět po zápalkách.

Bylo to tak absurdní, až to bylo k smíchu. Ačkoliv – na jeho smrti nebylo k smíchu nic. Smích jsem zarazila hned v počáteční fázi, kdy mi blesklo hlavou, jak se Edward skutečně honí po tom najít někde zápalky.

V pokoji jsem ve skříni popadla jedno z Edwardových trik, kterých tu bylo nespočet, a zamířila jsem si to do koupelny. Alice měla skvělý smysl pro módu a všechny ty noční košilky bych jistě i využila, ale to bych musela i nadále chtít Edwarda svést. A jelikož tomu tak nebylo, musela jsem dělat všechno pro to, abych nějakému případnému pokušení zabránila. 

Umyla jsem si vlasy, trochu je prosušila ručníkem a už jsem se válela v posteli a snažila se přimět ke spánku. Jenže to nešlo. Poslouchala jsem, jestli se dole něco neděje, jestli se náhodou o něčem nebaví – ale nic jsem neslyšela.

Naštvaná na svůj zbabělý útěk jsem sebou házela v posteli ještě hodnou chvíli, než se otevřely dveře do pokoje a já v nich spatřila Edwarda a jeho ustaraný výraz.

„Myslel jsem, že máš nějakou noční můru, házíš sebou jako ryba na suchu,“ zašeptal do ticha pokoje omluvu a vešel dovnitř. Zavřel za sebou dveře a potom si šel sednout na kraj postele.

„Nějak nemůžu usnout,“ povzdechla jsem si. Jeho nechápavý pohled mi jasně naznačil, že jsem tak prozradila svůj útěk.

„Jestli chceš, klidně můžeš jít za námi dolů. Nikomu to nebude vadit, navíc Carlisle je v knihovně, Esmé pracuje na dalších rekonstrukcích ve svém pokoji, Rose je u Jeremmyho a Emmett s Jasperem jistě ocení tvou přítomnost při nějaké té hře,“ nadhodil a já jenom zavrtěla hlavou.

„Na nějaké hry nemám náladu,“ namítla jsem.

„Co se to s tebou poslední dobou děje? Jsi taková bez energie, věčně zamyšlená… Vůbec ne taková, jakou jsme tě všichni poznali,“ zajímal se a lehl si na postel vedle mě. Leželi jsme otočeni k sobě, takže mě neustále skenoval tím svým dokonalým zrakem.

„Já vím, jenže si nemůžu vůbec pomoct.“

„V tom případě to nech na mně. Chci ti pomoct se zase usmívat a už jsem možná přišel i na to, co bych měl udělat,“ prohlásil a oči se mu tak spokojeně leskly. Měl radost z toho, co vymyslel, ať už to bylo cokoliv.

„A co mi, podle tebe, zvedne náladu?“ zajímala jsem se trochu zvědavě.

„Takový menší výlet,“ odvětil záhadně a já se div neposadila na posteli. Teď nemůžeme odjet! Ta slova mi bleskla hlavou a já cítila srdce až v krku, jak jsem se bála, že by mě k odjezdu někam pryč mohl donutit. Podnikla jsem toho přece už tolik, abych sem Demetriho nalákala, takže teď se nemůžu jenom tak sbalit a odjet. „Co si o tom myslíš?“

„J-já? No, to je těžké, netuším… ehm… netuším, kam bys chtěl jet… Navíc si nemyslím, že je nejvhodnější doba. Zvlášť potom, co Alice měla vizi o tom Demetrim. Co vlastně viděla?“ odmítla jsem ten jeho výlet snad vcelku slušně.

„Nic tak hrozného, proč bychom si nemohli my dva udělat ten výlet,“ namítl a stále mu ve tváři pohrával takový ten spokojený úsměv.

„Opravdu? Neříkali jste náhodou, že to bylo nějak zmatené? Navíc – proč by se Alici objevil ve vizi Demetri, kdyby neměl s námi něco společného?“ viklala jsem jeho rozhodnutí a přesvědčení. Potřebovala jsem trochu zchladit to jeho nadšení.

„To není možné, kdyby to mělo něco společného s námi, Alice by to viděla jasně. Tohle byly jenom hodně zmatené útržky něčeho… podivného,“ odvětil a to nadšení pomalu mizelo. Střídalo ho zadumání. Nasadila jsem mu brouka do hlavy.

„Tak ještě počkáme. Stačí tři dny, a pokud Alice nebude mít nějakou další vizi o tom Demetrim, tak můžeme na ten výlet odjet,“ souhlasila jsem s jeho původním nápadem. Spoléhala jsem totiž na to, že Demetri se do té doby jistě objeví. Přece ho Alice viděla, a pokud si to nikdo z nich neuvědomil, tak já ano. Posledně měla Alice tak neurčité vize jenom kvůli mně – neviděla mě v nich – takže jsem věděla, že se s Demetrim musím setkat. Ty vize to jasně říkaly.

Usnout se mi podařilo až po hodně dlouhé době. Edward mě totiž za můj souhlas odměnil polibkem a ten mě nepřestával na rtech pálit ještě ani příští den, kdy jsem se chystala na rozhovor s Alicí.

Pohled Demetriho:

Stopa toho fexta mě dovedla až málem ke kanadským hranicím. Pořád jsem se pohyboval někde v místních lesích. Obyčejný člověk by se tu lehce ztratil, ale já pořád mířil za tou vůní, kterou jsem tak dobře znal už z minulosti.

A čím víc jsem se blížil k fextovi, tím sílila i stopa Jane a Felixe. Byla sice slabší než vůně fialek, ale i tak tam byla.

Tiše jsem pro sebe zavrčel. Tohle budu Arovi jenom těžce vysvětlovat. Ono by nakonec možná bylo nejlepší vůbec se nevracet, pokud chci stále fexty udržet v tajnosti, anebo se taky nechat zajmout. Což se však mé mysli velmi příčilo. Žádné věznění se konat nebude. Nejdřív musím zjistit, co ten bláznivý fext, případně fexti, provedli, abych na to mohl nějak reagovat.

Někdy nad ránem se k těm všem vůním připletlo ještě několik dalších, které doprovázela i jasná esence jejich myslí. Upíry, kterým patřila, jsem okamžitě poznal, a pokud jsem si do téhle chvíle myslel, že to všechno je už tak dost zlé, tak jsem v tuhle chvíli změnil názor. Tohle byla totiž katastrofa!

Jane s Felixem se vyskytují někde v okolí sídla Cullenových a navíc tu pobíhá fext se sebevražednými sklony. Jinak jsem si to nemohl vysvětlit. Nedávalo to vůbec smysl. Aro se přece o Cullenových nezmiňoval, tak co tu Jane s Felixem dělají?

Ve chvíli, kdy už jsem byl pevně rozhodnut navštívit Cullenovy přímo v jejich domě, jsem na okamžik zaváhal. Vůně toho fexta byla tak koncentrovaná. Každým dalším krokem jsem byl blíž a blíž jejímu zdroji.

Pohled Alice:

Ty nicneříkající vize mi dokázaly pěkně znepříjemnit den. Nedokázala jsem potom myslet na nic jiného – ani tehdy, když se mi snažil Jasper zvednout náladu svým darem.

Bylo to jako za trest a nikomu to očividně nevadilo. Dokonce ani Edward se nad tím nepozastavil. Vůbec mu nevadilo, že můj dar takhle blbne. A to všechno od chvíle, kdy se tu objevila ta neúplná upírka stará přes pět set let.

Bingo!

V tu chvíli jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Elizabeth byla tím viníkem, proč mé vize nejsou tak dokonalé jako kdykoliv předtím. Už jednou se to přece stalo – s Emmettem a tou zatracenou rakví. Tehdy to bylo poprvé, kdy jsem to nechápala a teď je to tu znovu. Jenže… Co mají Volturiovi společného s Beth?

Vyběhla jsem po schodech do jejího pokoje, kde mě Edward okamžitě zpražil jedním nenávistným pohledem, jelikož jsem trochu neodhadla svou sílu a dveře se při mém vstupu trochu rozletěly a ta rána Elizabeth probudila.

„Co se to… ehm… Alice? Děje se něco?“ zamumlala rozespale, když zmerčila moji přítomnost v pokoji a zmateně se posadila na posteli.

„Správná otázka. Co se tady děje?!“ zajímal se i Edward. Ten ale daleko naštvaněji než Elizabeth, jelikož jsem ho nechtěla znepokojovat svými úvahami, takže jsem raději překládala brazilskou hymnu. Na tenhle můj fígl byl i Edward krátký.

„Potřebuju si promluvit s Beth,“ prohodila jsem a než mi v tom Edward stačil zabránit, vytáhla jsem Beth z postele a táhla ji za sebou jako závoj ven na chodbu, poté po schodech do přízemí a nakonec ven z domu.

„Sakra, Alice, co se to u všech upírů s tebou dneska děje?!“ okřikla mě a snažila se mě zastavit, což se jí moc nedařilo. I přes tu zvířecí krev jsem byla pořád silnější.

„Vydrž chvíli, ještě nejsme dost daleko,“ zamručela jsem a dávala si dobrý pozor na to, abych myšlenkami byť jenom nezavadila o to, co se s ní chystám probrat.

Zvuky z domu jsem sice už nějakou chvíli neslyšela, ale ten Edwardův dar je dost protivný tím, že myšlenky vnímá na daleko větší vzdálenost.

„Fajn, už jsme doufám dost daleko,“ zastavila jsem se najednou a Beth mi narazila do zad. No, tak tomuhle se říká zákon setrvačnosti, pánové a dámy!

„O.K. Takže teď mi konečně můžeš říct, proč jsi mě tak neurvale vytáhla z postele!“ osopila se na mě a ruce si naštvaně založila v bok. Vlasy se jí neposedně kroutily kolem hlavy, na sobě měla jenom Edwardovo tričko a to jsem jí koupila tolik pěkný košilek! „Co za tak strašné tajemství nemůže Edward slyšet?“ zajímala se, když jsem si ji místo odpovědi jenom prohlížela.

„Jenom jsem ho nechtěla znepokojovat, ale…“

„Myslím, že teď je daleko znepokojenější, než kdybys do toho pokoje vešla normálně a požádala mě o tenhle rozhovor,“ skočila mi do řeči.

„Možná, ale to je teď vedlejší. O co mi v tuhle chvíli jde, je to, že máš něco společného s Volturiovými a já chci vědět, co to je ještě předtím, než komukoliv z rodiny řeknu, na co jsem přišla,“ opáčila jsem docela naštvaně. Poskytli jsme jí přístřeší, jídlo a v mnoha případech i lásku a přátelství a ona před námi skrývá nějaké tajemství, které pro nás může být osudové. Zahrávat si s královskou rodinou se nikomu nevyplácí a tohle by už tím tuplem nemuselo dopadnout dobře.

„Takže jsi přišla na to, že tvoje vize ztroskotávají na mé maličkosti, že?“ povzdechla si a já přikývla.

„Co to před námi tajíš? Co tajíš před Edwardem?“ pobízela jsem ji dál. Tahle nevědomost se mi skutečně nelíbila. Nesnášela jsem tajemství a nejistotu.

„Jediné, co jsem vám neřekla je to, že znám Demetriho,“ zamumlala a já si vyčkávavě založila ruce na hrudi. Tohle bude ještě zajímavé. Očividně si s námi jenom tak pohrávala. Možná není nic pravdivého ani na tom jejím spánku trvajícím pět století.

„Je to můj stvořitel,“ dodala a já cítila, jak se mi pusa otvírá do neznělého ´o´.

„Demetri je tvůj stvořitel? A to jsi nám chtěla říct kdy? Při nedělním obědě? Nebo až si nás pozvou do Volterry, nebo kdy, sakra?!“

„Chceš slyšet pravdu?“ zajímala se a já jenom přikývla. To, co mi teď řekne, mě už nemůže jistě šokovat víc než skutečnost, že by Demetri měl nějakým podivným způsobem patřit do rodiny. Potom by tam už patřili snad všichni Volturiovi! I když jejich definice slova rodina má odlišný význam než ta naše.

„Spusť, mám spoustu času na tvé vysvětlování a potom další hromady na otázky,“ pobídla jsem ji.

„Jak myslíš, jenom nevím, jestli se ti všechno, co ti řeknu, bude líbit,“ zamumlala a už neměla odvahu se mi dál dívat do očí. Co za hrozné tajemství to asi má? „Jak už jsem řekla, Demetri je můj stvořitel. V době, kdy jsem ho poznala, nepatřil ještě k Volturiovým, byl to nomád. Přesný důvod, proč mě tehdy stvořil, neznám. Možná ve mně chtěl vidět svou družku nebo jenom někoho, s kým bude trávit své osamělé nekonečné dny… nevím,“ pokrčila rameny a potom popošla pár kroků, takže jsem jí viděla jenom záda. Hlavu měla zvednutou a dívala se do hloubky lesa.

„Pamatuju si, jak moc překvapený byl po mé proměně na fexta. Netušil, co se na proměně mohlo pokazit a není ze mě plnohodnotný upír. Proto se rozhodl to zjistit a společně jsme tehdy procestovali celý známý svět, až jsme se nakonec vydali i do toho Nového, kde jsme konečně našli stopu k tomu, kdo jsem. Po celou tu dobu se ke mně Demetri choval jako otec, kterého si vůbec nepamatuju. Nechtěl mě opustit ani ve chvíli, kdy jsem konečně zjistila, co jsem. Jenže on do našeho světa nesměl, tak na mě dlouhé dny čekal před branami až do chvíle, než jsem vyšla ven obeznámena se vším.

Tehdy jsem se rozhodla pro život s ním. Ne jako druhem, tak jsem ho nevnímala. Jenom jsem si nedokázala představit život za čtyřmi zdmi, když už jsem poznala tolik krás světa. Jenže jsem tehdy nevěděla, jak mu říct o tom spánku. Věděla jsem, že bych to téma měla začít co nejdříve, ale nestihla jsem to. No, a očividně si to Demetri vyložil tak, že jsem umřela. Proto mě pochoval v té rakvi a já se o pět století později objevila ve tvém pokoji.

Teď mám ale tu možnost si s ním konečně promluvit. Vysvětlit mu, co se tehdy stalo. Když jsem tě slyšela říct jeho jméno, cítila jsem, jak se uvnitř mě něco pohnulo. Zatoužila jsem ho vidět, a proto jsem udělala něco, o čem bych ráda pomlčela, abych ho sem dostala. Pokud to prosákne až do těch vašich vyšších vrstev, nemuselo by to pro vás být bezpečné, kdybyste to věděli,“ vypověděla mi zkráceninu svého životního příběhu.

„Takže tvrdíš, že se na to, cos udělala, ptát nemám?“ ujišťovala jsem se. Měla jsem z toho jejího dalšího tajemství hodně divný pocit. A ať už bylo jakékoliv, tak sem lákalo Demetriho.

„Správně, tak to pro vás bude nejlepší,“ přitakala.

„Proto se poslední dobou chováš tak divně. Konečně to dává smysl.“ Rychle jsem se smířila s tím, že mi to své tajemství neřekne. Ať už Elizabeth byla jakákoliv, nechtěla mně ani mé rodině ublížit a pokud tvrdí, že nevědomost je pro nás nejlepší, tak to tak možná i bude.

Pohled Elizabeth:

Alice to všechno brala až moc v klidu. Bylo to podivné. Měla sice spoustu otázek, ale naštěstí se nepokoušela vyzvídat, co jsem provedla teď. Všechno se to točilo kolem minulosti. A na tu jsem mohla nějak odpovídat.

Vlastně jsem dokonce byla ráda za to, že o tom Alice ví. Tak nějak se mi ulevilo, že jsem to někomu mohla říct a netajit to před celou rodinou. Jakkoliv byla Alice ztřeštěná, stala se vlastně mou jedinou kamarádkou, kterou jsem kdy měla. 

„Myslíš, že se tě taky můžu na něco zeptat?“ ozvala jsem se, když už jsme chvíli mlčely.

„No jasně, zrovna jsi mi odhalila skoro celý svůj život, takže – jen do toho, ptej se,“ pobídla mě a já si dodávala odvahu. O Patrickovi zatím nepadlo jediné slovo a já si nebyla jistá, jestli na to už Alice přišla nebo se mi to stále daří dobře tajit.

„Ty tvoje vize… ehm, dokážeš je nějak řídit? Myslím tím, jestli dokážeš vidět budoucnost záměrně nebo se to prostě stane,“ upřesňovala jsem svou otázku, aniž bych jenom slůvkem zavadila o to, co mě ve skutečnosti zajímalo.

„Párkrát jsem se je snažila vyvolat, ale nikdy to nevyšlo. Takže je asi přivolat nedokážu. Prostě je najednou mám. Proč se na to ptáš?“

„Jenom tak mě to napadlo. Edward pro nás dva něco plánuje, tak jsem si říkala, jestli jsi ho třeba v nějaké své vizi neviděla… Myslím tím, že přede mnou ty plány tají,“ zamumlala jsem okamžitě odpověď, která by dokázala zamaskovat mé zklamání.

„Vás dva jsem ve své vizi nikdy neviděla, přestože jsem jeho samotného v jedné nedávno viděla. Každopádně vím stoprocentně, že tys tam nebyla,“ namítla a já se trochu zamračila. Nevěděla jsem, jak si její slova vyložit. Mohlo to znamenat hned několik různých věcí.

„Jak víš, že jsem tam nebyla?“

„Jednoduše – ta vize dávala hlavu i patu, což s tebou většinou nedává. Ty jsi takový ten díleček, který je vždy činí tak nějak zmatené. Nevidím tě tam. Většinou jenom vnímám všechno kolem tebe, jenom ne tebe samotnou. Ale Edwarda jsem viděla celkem jasně, takže jsi tam nemohla být,“ usmála se na mě, přestože to byl takový prazvláštní úsměv. Jakoby snad soucitný.

„Co v té vizi bylo?“ zajímala jsem se dál.

„Nic, co by tě muselo nějak znepokojovat nebo trápit,“ mávla nad tím rukou a o to víc otázek se mi v hlavě vynořilo. Měla jsem obavy o to, co mohla vidět o Edwardovi. Třeba měla vizi o tom, jak se cítil, když jsem se s ním rozešla.

„Stejně mě nepřestává udivovat to, jak ty vize fungují,“ zamumlala jsem a snažila se znít zvědavě a zároveň i obdivně.

„Většinou to záleží na nějakém rozhodnutí, ale to je teď fuk. Asi bychom se měly vrátit domů, nebo nás Edward půjde co nevidět hledat. Ten můj ranní vpád do vašeho pokoje ho moc nepotěšil. Myslím, že nás bude čekat pořádný výslech, takže bych si měla připravit nějakou pěknou výmluvu a zaměstnat mysl překladem nějakého obsáhlého textu do cizího jazyka. Vždy ho to naštve, protože ví, že před ním něco tajím, ale nemůže s tím nic udělat. Nějak si soukromí chránit musím,“ odvětila nevinně a už se chystala rozběhnout k domu. Okamžitě jsem ji tedy následovala.

Pohled Demetriho:

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Postával jsem před domem Cullenových, dost daleko na to, aby se o mně Edward kvůli tomu svému protivnému daru nedozvěděl, a čekal. Nevěděl jsem ale, na co přesně to bylo. Nejspíš mi v nějakém činu bránily ty fialky, jejichž vůně se všude kolem vznášela a přivolávala vzpomínky, které by měly zůstat navždy zavřené v té nejzazší komoře mé mysli.

Potom se to ale stalo. Nejdříve jsem zaslechl, jak mým směrem míří dvě osoby. Slyšel jsem dva páry nohou a automaticky jsem se nakrčil do obranného postoje. Vnímal jsem zvuky, které ke mně jejich směrem přicházely, a najednou jsem zaslechl srdce a to mohlo znamenat jediné – míří ke mně jeden člen toho podivného klanu vegetariánů a fext.

Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomil, se přede mnou zastavila Alice a naprosto překvapeně si mě měřila. Ten pohled jsem jí vracel sotva dvě setiny vteřiny, když jí doběhla další dívka a tím kolem sebe rozvířila tu omamnou vůni, která uvolňovala tolik vzpomínek. Pohlédl jsem na ni a v němém úžasu jsem cítil, jak se mi otvírají ústa ve stejně němé otázce.

Stála přede mnou, oblečená pouze v tričku, které jí očividně bylo o několik čísel větší. Vlasy měla rozcuchané a vypadala jako nějaká divoženka. Přesto všechno jsem si byl jistý, že je to ona. Elizabeth bych si s nikým jiným nemohl splést, přestože všichni fexti voněli stejně.

„Demetri? Demetri!“ vykřikla najednou a než jsem se nadál, svírala mě ve svém náručí.

„Tak fajn, myslím, že u tohohle být nemusím. Takže padám, pokusím se Edwardovi zabránit v tom, aby tě šel hledat,“ zaslechl jsem, jak ta malá upírka zamumlala a hned nato se vypařila.

Pohled Alice:

Setkání těch dvou mohlo být sebedojemnější, ale na tohle jsem fakt neměla náladu. Díky tomu, co mi Elizabeth všechno řekla, jsem se musela vypořádat s tím, co všechno se doma změní. Až se všichni dozvědí o Demetrim, bude to docela mazec a to ještě rozhodně nebylo všechno. Elizabeth se mi svěřila se svým dosavadním životem, ale moje vize… nebyly prázdné.

„Alice? Můžeš mi říct, co tě to popadlo a kde je teď Beth?“ zastavil mě hned na terase Edward.

„Ráno? Ale nic, jenom jsem si s ní potřebovala o něčem promluvit,“ odvětila jsem zamyšleně a chtěla pokračovat dovnitř, když mi Edward rukou zatarasil dveře. Pohlédla jsem tedy na něj a on se mračil. „Neměj obavy, je v pohodě.“

„Spíš mám obavy o to, cos jí řekla. Vypadalas jako neřízená střela,“ namítl a já si rychle zrekapitulovala to, jak jsem vběhla k nim do pokoje a popadla Beth za ruku a vytáhla ji z postele.

„Chovala jsem se trochu unáhleně, ale potom jsme si spolu promluvily a všechno je zase v nejlepším pořádku.“ Pokusila jsem se na něj bezstarostně usmát a přitom přemýšlet nad něčím jiným. Bylo toho docela dost, s čím se bude muset ještě vypořádat, ale já jsem měla myslím dost dobrý důvod k tomu, abych věřila, že to dokáže.

„Možná bych měl jít za ní,“ poznamenal a já ho musela hned zarazit.

„Teď jí nech ještě trochu prostoru. Brzy dostaneš odpovědi na všechny své otázky, to ti můžu slíbit,“ šeptala jsem a Edward se na mě zvědavě podíval. Jasně jsem vnímala, jak se snaží v mé mysli najít odpověď na tuhle drobnou hádanku, kterou jsem mu právě položila.

„Proč mi to nechceš říct rovnou?“ zajímal se.

„Některé odpovědi se musíš dozvědět od jiných. To, že je znám, ještě neznamená, že jsem určená k tomu, abych ti je sdělila,“ pokrčila jsem rameny a raději se rozhodla zmizet v domě. Hlídat si myšlenky a přitom s ním takto neurčitě konverzovat začínalo být nad mé síly.

„Jsi zamyšlená víc než obvykle,“ konstatoval Jasper, když mě pozoroval od dveří do pokoje, jak sedím na křesle před velkým oknem a jenom tak sleduju les. Čekala jsem na návrat Elizabeth.

„Právě naopak. Na nic moc nemyslím,“ usmála jsem se na něj a natáhla k němu ruku, aby se ke mně připojil. „Užívám si tenhle klid,“ zamumlala jsem, když jsem si uvědomila, že už dlouho trvat nebude.

„Máš pravdu. Konečně je tu klid. Edward je zamilovaný, a přestože je Elizabeth lehce zmatená, její city mluví samy za sebe. Je jich plná a nemůže s tím nic udělat. Cítím to z ní.“

„Opravdu je to tak patrné?“ ujišťovala jsem se. Neměla jsem z Beth pocit, že by Edwarda nějak moc milovala. Dokonce se mi to moc nezdálo. Kdyby ho milovala tak, jak Jasper popisuje, moje vize by byly stále velmi děravé a postrádaly by jasný význam, který ale teď měly.

„Její city nelžou. Až se trochu uklidní, budeme všichni šťastní, uvidíš… A to nejenom ve svých vizích,“ přitakal a já neurčitě pokrčila rameny. Zvažovala jsem, co můžou city, které Jasper z Elizabeth cítí, znamenat. S nikým kromě naší rodiny se nevídala, ale podle Jaspera je skutečně zamilovaná.

Ach, Elizabeth, co dalšího nám to tajíš?

Autor: Eclair (Shrnutí povídek), Petronela, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Story before story - 13. kapitola: