Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopy vraha - Epilog

16.08.2011 (20:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 3155×

Epilog

Konečně jsem dokázala pochopit, proč se k celé té věci s upírstvím stavěl tak odmítavě. Pochopila jsem jeho strach. Jeho bolest, když jsem tu žádost přednesla. A pochopila jsem i to, že odešel. Mě právě teď drželo na místě jen to manželství, stvrzené hloupým kusem papíru. Nechtěla jsem mu to udělat. Nedokázala jsem se na něj dívat jako dřív, nedokázala jsem mu na nic smysluplně odpovědět. A nejhorší na tom všem bylo, že on zase chápal mě. Věděl, jak se cítím. Co cítím. Nechápu, jak mohl něco takového tvrdit, ale on… Vypadal ve všem, co řekl, tak vážně. Přesvědčeně. Myslel to prostě smrtelně vážně.

Skousla jsem si ret a přitáhla si paže blíž k tělu. Seděla jsem před domem na schodech vedoucích na terasu a přemýšlela. Nebo spíše se tady jen tak zbaběle schovávala před ním.

Bylo to už několik dní, co ho propustili z nemocnice do domácí péče. A já ho nechávala v ložnici samotného, aby mohl v televizi sledovat různé sportovní přenosy a trapné sitcomy. Ne, nešlo mi tvářit se, že je všechno v pohodě. Že já jsem v pohodě. Promnula jsem si obličej a pažemi si objala trup. Nebyla mi zima – samozřejmě – ale ten vítr, společně s lehkým deštěm, byl protivný.

Podívala jsem se na stranu a uviděla ho. Na chvíli jsem zapomněla dýchat a proměnila se v sochu. Trvalo to jen několik málo vteřin, dokud se ke mně nepřiblížil, a já jeho obličej nesledovala z necelého metru.

„Co tady děláš?“ řekla jsem a zamračila se na něj. Neměl právo tady být. Vlastně… Možná jsem ho tady chtěla. Tady u sebe.

Ignoroval mou otázku. „Slyšel jsem o tom, co ti Ian řekl hned po jeho zázračném probuzení.“ Zachmuřila jsem se a odvrátila pohled od toho jeho. Připadala jsem si před ním malá, jako jen nějaká nesvéprávná školačka, co neví nic o světě.

„Nepřekvapuje mě, že se to doneslo až k tobě. Některé zprávy se šíří opravdu rychle,“ pronesla jsem kysele.

Posadil se na schodek vedle mě. Dost blízko, aby mohl natáhnout ruku a dotknout se mě. „Měla bys to udělat, Bello.“ Když to říkal, nedíval se na mě. Sledoval trávník před námi. „Nedělej chyby jako já. On to chce, zvolil si to sám… Mohla bys ho ztratit, když mu nevyhovíš.“

Povzdechla jsem si a spojila svoje dlaně v klíně. Dál už jsem dokázala jen šeptat. „Nikdy jsem nechápala, proč to udělat nechceš. Proč – i když tě o to prosím – mi nechceš vyhovět a… Udělat ze mě upíra. Já… Myslím, že teď už to chápu…“ Skousla jsem si ret a opřela hlavu o jeho rameno. „Jak můžu vědět, že nedělám chybu?“

„To nejspíš nezjistíš, dokud to neuděláš.“

„Co když se něco podělá a on to nepřežije?“ Úzkostně jsem se na něj podívala. Pohled mi opětoval.

„On to přežije. Nic se nemůže pokazit.“ Vzal jednu moji dlaň do svých rukou. „Bude to v pořádku. Všechno.“

Jeho hlas zněl tak odhodlaně, že jsem mu věřila. On by mi nelhal – tedy, alespoň doufám.

Ian měl ještě několik dní nařízený klid na lůžku, a tak jsem všechno zařídila místo něj. V práci jsem dala výpověď a všem řekla, že se stěhujeme do Evropy. Bylo to tak snadnější. Místo toho jsem s pomocí Esmé zařídila výstavbu obyčejného malého domku hluboko v lesích. A pak nastala ta horší část…

Zabalila jsem nám několik kousků oblečení a naložila Iana do auta. Ani jeden z nás nepromluvil, dokud auto nesjelo ze silnice na jednu z udržovaných lesních cest. Zbystřil a narovnal se v zádech, aby lépe viděl.

Znal tuhle cestu – stejně jako já. Byl to ode mě částečně podraz, ale já to nedokázala udělat někde sama, v lesích.

„Proč jedeme k nim?“ Jeho hlas byl podivně tichý, jako by potlačoval některé emoce.

„Protože mi slíbili pomoc.“

Zamračil se a naštvaně si založil ruce na hrudi. „To snad nemyslíš vážně!“

Prudce jsem sešlápla brzdu. Snažila jsem se o klidný tón, když jsem mu odpovídala: „Ano, myslím. Sama to nezvládnu. Co… Co kdyby se něco pokazilo, hm? Bude tam doktor a na všechno dohlídne…“ Na malou chvilku jsem se odmlčela. „Dala jsem ti slib, že to budu já, kdo to udělá. Splním to, ale nemůžeš po mně chtít, abych –“

Odepnul si pás a objal mě. Pevně.

„Tak jedeme, ať to máme co nejdříve zasebou.“

Nepatrně se mi třásly ruce, když jsem zastavila auto u vjezdu do garáže a vystoupila. Ian vzal naše tašky a chytil mě za ruku. Povzbudivě ji stiskl.

„Neměla bych já být ta, která toho druhého uklidňuje?“

Než jsme vyšli schody ke dveřím, už v nich stála Esmé a s úsměvem nás zvala dovnitř. Vedla nás domem, až někam nahoru do patra. V obývacím pokoji nikdo nebyl.

„Všichni šli na lov, aby tady nepřekáželi,“ vysvětlila mi, když viděla, jak se rozhlížím. Jen jsem přikývla. Odvedla nás do jednoho z pokojů. Nic v něm nebylo, tedy pokud nepočítám tu postel. A Carlislea. Usmála jsem se na něj.

„Bello, Iane,“ pozdravil nás a podal nám ruku. Pár vteřin nastalo rozpačité ticho, než je doktor přerušil. „Chcete být chvíli sami?“ Zakroutila jsem hlavou. Už nebylo co dalšího si říct. „Dobře. Můžeme začít?“

Oba jsme se podívali na Iana, Esmé se mezitím vytratila.

„Jdeme na to,“ řekl Ian a usmál se.

Počkala jsem, dokud si nelehl na postel. Teprve potom jsem si k němu přisedla. V očích mě štípaly neexistující slzy. „Miluju tě.“

Znovu se usmál. „Za tři dny, lásko.“

Zavřel oči. Otočila jsem se přes rameno, abych zkontrolovala Carlislea. Byl tam.

Naposledy jsem se zhluboka nadechla. „Tahle vůně mi bude chybět,“ pomyslela jsem si, než jsem se sklonila k jeho krku.

A pak jsem ho kousla.

Slova na závěr? Nejspíš největší možné díky, jakého jsme schopné. Děkujeme všem, kteří s námi zůstali od začátku do konce. Všechno vzniklo jako nápad na jednorázovku - a ono ejhle, má to šest částí, včetně epilogu.
Vážně, všem patří obrovské díky za komentáře a přízeň.

Rock a martisek :)

V. část

Rock X martisek

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stopy vraha - Epilog: