Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stopařka - Kapitola 9.

03.07.2010 (13:00) • Marcus1932 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1974×

Bella:

Pořád jsem zhluboka dýchala a chvilku mi připadalo, že se pozvracím, ale naštěstí se tak nestalo. Nebylo by zrovna vhodné pozvracet Arův vyřezávaný pracovní stůl. Ten divný pocit už začal ustupovat a já se konečně odhodlala pozvednout hlavu. To, co jsem viděla, mě dost překvapilo. Ta ďábelská upírka, která se mě snažila podříznout mojí vlastní rukou, klečela na kolenou a sípala vyčerpáním.

„Odpuste můj pane, selhala jsem. Jsem připravená přijmout svůj trest,“ řekla zadýchaně Alexandra. Vkleče se napřímila, roztáhla ruce a sklonila hlavu.

„To je v pořádku má drahá. Ani jsem nečekal, že uspěješ. Ba naopak jsem překvapen, že si vůbec pronikla onou bariérou, kterou ani já sám nejsem schopen zdolat. Myslím si, že to byla síla Isabelliny vůle a touha po oné přeměně, která překonala tvou doposud nepřekonanou loutkářskou schopnost.“

„A hlavně láska k mému ledovému princi,“ pomyslela jsem si a konečně jsem se narovnala. V místnosti jsem cítila pach, který z duše nesnáším. Pach soli a rzi. Až po chvilce jsem si uvědomila, že mi z rány na krku teče tenký potůček krve. Najednou jsem si v místnosti s několika, lidskou krev sajícími, upíry připadala trochu vyděšená. Na odvaze mi nepřidal ani pohled na malou holčičku, která se zhluboka nadechla nosem a hladově si olízla rty, přičemž se zaleskly její ostré bílé zuby.

Udělala pár kroků směrem ke mně a já jsem instinktivně ustoupila a ruku si pevně přitiskla ke krku.

„Dost Jane. Myslím, že dnes už ses dosytnosti napila čerstvé krve turistů,“ pokáral Aro malou holčičku. Zůstala stát na místě a vycenila na mě rozčíleně zuby. Škubla jsem sebou, ale to by asi udělal každý.

„Odveď Isabellu do pokoje. Myslím, že dočasně jí poslouží pokoj pro hosty, ale po našem požehnání bude mít vlastní pokoj v ubytovací části královské gardy. Nemýlím-li se, je vedle tvých komnat volný pokoj, Jane?“ zeptal se Aro rozzlobené a nejspíš i nenasytné holčičky.

Po tváři jí přejelo velké překvapení a pak i nenávist, ale na svého pána se dívala s úctou.

„Jistě můj pane. Vy se nikdy nemýlíte. Ráda splním vaše rozkazy,“ řekla dívka s velmi falešným tónem a uklonila se Arovi. Ten se mile usmál a upřel svůj pohled na mě.

„Má drahá, jistě se ti bude u nás líbit. Můžeš si odpočinout a dám ti ke dveřím strážné. Pokud budeš něco potřebovat, stačí jím říct, ale pro tvoje vlastní dobro, bych ti radil, abys své komnaty neopouštěla a nepotulovala se po chodbách hradu sama. Jistě chápeš, že jsi až moc lákavá a k nakousnutí,“ řekl a olízl si rty, aby svým slovům dodal váhu. Nemohla jsem si pomoct a otřásla jsem se. Všiml si toho a určitě ho potěšilo, že ve mně vzbuzuje strach. Ale v kom ne.

I jeho vlastní lidi se před ním radši klaněli, než aby dali najevo svůj odpor.

„Ano pane. Beru si vaše rady k srdci,“ řekla jsem s předstíranou úctou. Vyčkala jsem, až vykročí Jane, jako první a pak jsem za ní pomalu přicupitala. Naposledy jsem se podívala do Arovi tváře a radši jsem rychle uhnula pohledem, protože na mě koukal nějak divně. Jakoby čekal, že se něco stane.

Za dveřmi byli strážci, kteří nás doprovázeli. Šli jsme dlouho tmavou chodbou, kterou osvětlovaly starodávné louče. Na každé straně byly krásné vyřezávané dveře. Strážci, které jsem měla v zádech, jsem slyšela pošeptávat. Nerozuměla jsem jim, ale byla jsem přesvědčená, že se baví o mně.

Jane se prudce zastavila. Málem jsem do ní vrazila. Svoje velké červené oči zabodla do dvou strážných. Oba uskočili na stranu a kryli se silnými paži.

„Prosím,“ zaškemral ten větší jako malé dítko. Hrůzu v očích, přitom ty jeho byly tak strašidelné.

Jane se zase pomalu otočila a pokračovala v cestě. Rychle jsem se ji snažila dohonit. Strážní si hluboce oddechli a následovali nás.

Došli jsme k obrovskému schodišti. Bylo zde několik dalších chodeb a ty se rozvětvovaly dál. Bylo tu několik laviček, křesel a stolků. Bylo tu několik upírů, kteří na nás upírali zrak. Snažila jsem se dívat do země, ale hlava mi sama vystřelovala vzhůru a rozhlížela jsem se po okolním nebezpečí. Několik mužů stojících u dvou křesel si mě prohlídlo, jako to nejlacinější zboží, ale když začichali ve vzduchu, všem se rozšířily rudé zorničky, a buď na mě vycenili zuby, anebo si je slastně olízli.

Zašli jsme do jedné z nejtmavějších chodeb. Bylo zde zapáleno jen pár pochodní. Jane šla klidně a se lstivostí divoké kočky. Cítila jsem v její chůzi zlobu. Dovedla mě k posledním dveřím a otevřela je. Pokynula mi hlavou, abych vešla. Tak jsem tak udělala.

Pokoj byl prostorný a krásně světlý. To mě hodně překvapilo. Čekala jsem, že bude vypadat podobně jako celý hrad. Jane vešla za mnou. Rychle jsem se otočila k ní. Nechtěla jsem jí dát příležitost, aby na mě zaútočila zezadu.

„Tady máš koupelnu. Šatník je nejspíš prázdný, ale jistě budeš mít brzo příležitost si ho zařídit. Můžeš si číst, nebo tady ve skříňce je televize. Na balkon můžeš, ale ne, že z něj skočíš. Myslím, že by ti nepomohl ani jed,“ řekla tvrdě.

„Děkuji,“ špitla jsem.

„Tse,“ prskla opovržlivě. Brzo ti přinesou jídlo. Čekej na pána, až za tebou přijde.“ To byla poslední slova, co řekla a pak zmizela.

Byla jsem sama. Posadila jsem se na kraj postele a pořádně jsem se rozhlédla. Okna byla přikrytá těžkými závěsy. Vstala jsem a roztáhla je. Byla jsem v šoku. Z pokoje jsem měla nádherný výhled na celé město, bylo to jako pohádka. Otevřela jsem dveře na malý balkonek a nechala jsem pokoj vyvětrat.

Na malém křesle vedle krbu, který byl asi o půlku menší než Arův v pracovně, jsem měla položený batoh. Honem jsem po něm drapla a prohledala, jestli tam mám úplně všechno. Nic nechybělo. To znamená, že mi nikdo věci neprohlížel. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si mohu dovolit ztratit se v koupelně. Byla jsem nesvá z toho, že za dveřmi stojí dva upíři, které vůbec neznám. A mohou si do „mého“ pokoje vejít kdy chtějí.

Nakonec byla touha po osvěžení silnější. Vzala jsem si čisté prádlo a proklouzla do koupelny. Tady naštěstí klíč byl. Zamkla jsem se a vysvlékla jsem se.

Napustila jsem si vanu a užívala si klidu.

Nemohla jsem uvěřit, že se mi to povedlo. Přesvědčila jsem obávaného vládce upírů a za nedlouho budu jednou z nich. Zatím jsem ale nepřišla na to, jak to udělám s tím, že bych nerada byla stejná jako oni. Potřebuji jen, aby mě přeměnili a pak bych si ráda šla po svých, ale to se mi určitě nepovede.

Edward vždy říkal, že čas je pro upíry jiný. Třeba bych dokázala zůstat ve Volteře několik let. Sloužila bych Arovi a pak by mě za slušné chování pustil. Ale i to mi přišlo jako moc velký požadavek. A hlavně do té doby, by už třeba o mě neměl Edward ani zájem.