Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 32. kapitola

21.07.2013 (13:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1375×

Noah se přede mnou proměnil v sochu. Nikdy jsem neviděla člověka, byť jen částečného, jak se ve vteřině změnil v něco tak tvrdého a nepropustného. Litovala jsem těch slov ihned, jak jsem je vypustila z úst, ale kdybych byla těhotná, třeba by mě máma nenutila se vrátit. Po téhle jediné myšlence jsem si byla jistá, že jsem blázen. Proboha, nad čím jsem to sakra přemýšlela? Nechat si udělat dítě? Ano, náš vztah byl uspěchaný a neměl nic společného s romantickou telenovelou, ale dítě po pár týdnech? Jo, to byla opravdu blbost. Posadila jsem se a nevnímala všechny svaly v těle, které proti tomu protestovaly. Pohladila jsem ho po zádech, ale ani se nepohnul. Možná jsem to vážně přehnala.

„No tak, jsem utahaná jako kotě, mluvím nesmysly,“ zasmála jsem se chabě, ale on dál seděl, díval se na své ruce a nedával najevo žádnou emoci. Lehla jsem si a zhluboka se nadechla.

„Ty si nikdy nebyl tak naštvaný, tak zoufalý a zároveň tak šťastný, až si z toho začal bláznit?“ zeptala jsem se ho, ale bylo to jako mluvit do zdi. Přetočila jsem se na bok a nechala ho, aby si to nějak přebral. Snad mě poslouchal a došlo mu, že jsem to nemyslela vážně. Spala jsem možná ještě dřív, než jsem stihla zavřít oči. Nechala jsem se pohltit temnotou a jen okrajově vnímala, jak se pohovka vedle mě pohnula. Osaměla jsem, ale zároveň jsem se dočkala uvolnění a slastného odpočinku.

Ráno bylo těžší než jakékoliv jiné. Všechno mě bolelo, dokonce i zadek jsem měla bolavý. Kroutila jsem hlavou sama nad sebou, přece jenom ta noční exkurze do hlubin mého i Noahova těla byla můj nápad, ale teď jsem litovala. Rozhlédla jsem se po boudě, ale nikde jsem svého muže neviděla. Hodiny na zdi mi oznamovaly, že je něco málo po jedenácté. Super, budu muset do vily. Táta mě určitě bude chtít vědět, a co já vím, třeba mě násilím odvleče domů už dnes, aby máma nezačala bláznit ještě víc. Nad tou představou mě rozbolelo srdce. Oblékla jsem se, snažila se nevnímat bolest pravého boku a vyšla ven. Paráda, pršelo. Jako kdyby nebe zprostředkovávala moji špatnou náladu.

Ness ležela na pohovce, hladila si bříško a možná to bylo tím, že byla po snídani, ale měla jsem pocit, jako by se jí mezi boky rýsovala malá vyboulenina. Usmála jsem se na ní a kývla na Jacoba, který dělal opičky na Emmetta. Ten dělal to samé, takže mi bylo jasné, že se zase o něco vsadili. Došla jsem do kuchyně a usmála se na Esmé.

„Vraždila bych pro kousek toho tvého výborného koláče a hrneček kakaa,“ povzdychla jsem si, a když jsem znovu otevřela oči, stál přede mnou talíř spolu s hrnkem.

„Ach jo, proč nejsi moje máma?“ špitla jsem a raději se zakousla do té dobroty, než jsem se stihla znovu rozbrečet.

„To jsem přeslechl,“ poznamenal otec, který se spolu s Edwardem vrátil z nějakého výletu, byli oblečení jako turisté, kteří se vydali do lesa. Došel ke mně, ale já se raději začala věnovat kakau.

„Jako tvoje matka,“ rýpnul si, ale to neměl dělat. Byl to spouštěč mého vzteku. Já že jsem jako ona? Já snad někomu bráním v tom, aby byl šťastný? Než jsem se stihla rozeřvat, objevil se vedle mě Jasper a mrknul na mě. Nevím, zda jsem mu byla vděčná, docela ráda bych ze sebe ten vztek dostala.

„Tak se všichni uklidníme. Právě jsem vyhrál něco úžasného,“ zahlaholil Emmett, který naprosto trapně a neuvěřitelně vtipně plácal rukama. Jeho žena stála za ním a nechápavě ho pozorovala.

„Vsadil jsem se s psiskem, že rozesměju naši malou Nessie dřív než on a samozřejmě vyhrál, jak jinak,“ skoro se plácal do hrudi. Než jsem stihla dojíst ten výborný koláč, pokračoval.

„Moje odměna je jednoduchá – mám nárok na vymyšlení druhého jména jednoho z těch prcků,“ oznámil nám hrdě a mě tím znovu znechutil. Prckové, to by měl slyšet Noah. Rozhlédla jsem se po tom kousku domu, který jsem z kuchyně měla k dispozici, ale nikde jsem ho neviděla. Třeba byl vážně naštvaný.

„To je úžasné, ale já tohle právo dostala mnohem dřív,“ vzala jsem mu iluze a raději se pakovala, neměla jsem nápadu na jeho radost a vtípky. Vážně jsem se začínala bát o svého vlka. Než jsem stihla dojít ke dveřím, táta mě zastavil.

„Promiň, ale popravdě na tebe teď nemám ani čas a ani náladu,“ snažila jsem se ho odbýt, ale nedal se.

„Chci s tebou mluvit o té tvé známosti,“ upozornil mě a já věděla, že jsem v koncích. Co chce proboha vědět? Muselo na mě i na něm být vidět, o co tu jde, tak proč další vyptávání?

„Tati, vážně bych s ním potřebovala mluvit a nevím, kde je,“ pokoušela jsem se dál, ale měla jsem to prohrané.

„O tom chci taky mluvit,“ umlčel mě a já poraženecky vydechla. Posadila jsem se na pohovku a pohledem vyprovázela Ness, která nám vyklidila místnost a my tak měli soukromí. Nejraději bych se chytila její nohy a už nikdy se nepustila. Pohlédla jsem do jeho, svých, očí a čekala. Neseděl rozlehle jako doma, krčil se na malém kousku a hrál si s prsty na svých rukou.

„Tati, já s ním vážně potřebuju mluvit,“ házela jsem naposledy lano na pevnou zem, ale o nic se nezachytilo.

„Včera v noci jsem byl v lese, trochu mi chybí ty místní srny,“ začal rádoby vtipně, ale muselo mu být jasné, že já se smát nebudu.

„Potkal jsem ho. Nepřeměnil se, procházel se jako člověk, takže jsem byl nejdřív trochu překvapený, ale chopil jsem se příležitosti a promluvil si s ním. Ačkoliv si myslím, že jste ještě mladí, chápu to, co jste udělali,“ pokračoval a já si pohrávala s prstýnky, které jsem měla v kapse. Neměla jsem odvahu si je nasadit na prsteníček a hrdě ukazovat, že jsem se zbláznila. Představovala jsem si matku, jak by asi zareagovala, proto mi jeho slova došla až po chvíli.

„Vážně chápeš to, že jsem si ho vzala? Já jsem teď totiž trochu mimo, nějak nevím, co to dělám,“ hystericky jsem se zasmála a dál si hrála s prstýnky.

„Nechci ti kazit štěstí, ale musí ti být jasné, že to nemá budoucnost. Tvoje matka tě chce mít doma a on k nám nepatří, to víš,“ upozorňoval mě a já se k němu natočila celou horní polovinou těla.

„Teď mě dobře poslouchej,“ začala jsem trochu zostra, ale bylo mi to jedno. „On je teď můj život. Slyšel si někdy o otisku, že? Tak si domysli, co se mnou a s ním udělá to, že budu muset odjet. Miluju ho, vzala jsem si ho, a i když budu muset odjet, budu s ním. Najdu způsob, jak se k němu vrátit a být s ním. Takže mlč, neutěšuj mě tu a prostě mi řekni, kdy budu muset odjet,“ vysypala jsem ze sebe a zhluboka se nadechla. Překvapeně mě pozoroval, ale nepřerušil mě.

„Zítra,“ vydechl a zvedl se. To jedno jediné slovo mě zasáhlo víc, než jsem čekala. Věděla jsem, že to přijde, ale tak brzy? Proboha, vždyť jsme se včera vrátili!

„Ne,“ rozhodla jsem se bránit a bojovat, ale moje válka byla předem prohraná. Tvrdě na mě pohlédl, ale v jeho tváři bylo znát, jak nerad to dělá. Byl poslem špatných zpráv, které rozvířila moje matka. Super, umřu sama a opuštěná, ale hlavně že u toho bude máma. Viděl na mě, jak mě to zasáhlo a zvedl se, snad aby mě objal, ale já jsem uhnula a došla ke dveřím. Ani jsem se neotočila, prostě jsem vyběhla ven a bylo mi jedno, že prší. Sice zmoknu, ale budu mít celý zbytek života na to, abych uschla. Nějak jsem neměla sílu vrátit se pro bundu. Jediné, co jsem potřebovala, byl Noah. Jeho objetí, láska, jeho steny. Potřebovala jsem ho vedle sebe. Alespoň na ten den, co nám zbývá.

Podvědomě jsem tušila, že bude v La Push. Prostě jsem běžela, nechala se máčet deštěm a snažila se nevnímat lehké píchání v boku. Plíce mě pálily, ale musela jsem ho najít a říct mu, jak ho miluju. Než jsem však doběhla k jedinému domu, který jsem tu znala, ozvalo se vedle mě písknutí. Otočila jsem se a všimla si jednoho člena smečky, kterého jsem kdysi dávno potkala na oslavě, na té první, na které jsem tu byla. Došla jsem k němu snad jen proto, že stál pod stříškou a byl téměř suchý. Než jsem stihla začít přemýšlet nad jeho jménem, začal mluvit sám.

„Jestli hledáš Noaha, tak je doma. V noci jsme měli celkem drsnou hádku, tos měla vidět. I když možná radši ne, aby ses ho nezačala bát,“ smál se, ale já už zase běžela. K jeho domu. Viděla jsem ho sice jen jednou, ale vše, co se ho týkalo, jsem měla vryté v paměti. Doběhla jsem k těm nebezpečně vypadajícím dveřím a zaťukala dřív, než jsem stihla popadnout dech. Lámala jsem se v pase a snažila se nadechnout, ale všudy přítomný vítr mi v tom zrovna moc nepomáhal.

„Proboha, holčičko, co se stalo?“ ozvalo se ze dveří a já pohlédla do očí ženy, která i kdyby uměla sebelépe lhát, svého syna by nikdy nezapřela. Měl její rty a její tváře, rudé a stejně oblé. Než jsem stihla odpovědět, objevil se vedle ní Noahův otec a já najednou začala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad sem jít. Než jsem se stihla otočit, zavrávorala jsem a zasípala pod náporem potřeby mého těla po kyslíku, kterému se mu nedostávalo. Noahův otec ke mně naprosto nečekaně vykročil, vzal mě do náruče a odnesl do tepla jejich domu.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 32. kapitola :