Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 25. kapitola

12.06.2013 (17:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1438×

Ležela jsem vedle něj, zvedala hlavu pod náporem jeho hlubokých nádechů a vlasy jsem měla přilepené ke krku. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se právě stalo. Má očekávání byla po všem tom vyprávění a čtení vysoká, ale to, co jsem právě prožila, bylo mnohem víc. Dal mi toho tolik, až jsem se z toho málem rozplakala. Jestli byl takhle něžný a ohleduplný ke každé, i přesto, že se na všechny ostatní vykašlal, za tohle bych mu byla vděčná po zbytek života. Nejen, že mě uspokojil fyzicky, ale i psychicky. Dal mi to, co jsem hledala a potřebovala, lásku. Jen jsem pomyslela na to, že bych chtěla, aby se mě dotkl na daném místě a už mi mé přání plnil. Měl mě dokonale přečtenou a já byla sama sebou překvapená, jakým způsobem jsem mu tu rozkoš vracela.

„To jídlo už před tím bylo studené, ale teď bude jak psí čumák,“ zasmál se, když se jeho dech zklidnil a já mu pohlédla do tváře.

„Já ráda psí čumáky,“ zapředla jsem a on pobaveně zakroutil hlavou. Posadil se a mě vzal sebou. Opřela jsem se o jeho hruď a pozorovala ho, jak se natahuje pro misku s jídlem na mé straně stolu. Při těch pohybech se mu napínaly svaly a já je s potutelným úsměvem pozorovala a odolávala nutkání zopakovat to, k čemu tady před chvílí došlo. Ve vzduchu se nesla vůně našeho spojení a v kombinaci s jeho žhnoucím pohledem to byla jako pohádka. Políbil mě na tvář a než na vidličku namotal trochu špaget se zeleninou, pohlédl mi do očí.

„Jak se cítíš?“ zeptal se a já zavřela oči. Věděla jsem, že se na to zeptá. Co jsem mu měla říct? Že se mi chce umřít při představě, že ho za chvíli budu muset opustit?

„Milovaná, šťastná, okouzlená, naprosto klidná, spokojená…“ pokračovala bych dál, ale jeho prst na mých rtech zastavil tok přídavných jmen.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se konkrétněji a já ho na prst políbila.

„Ano. S tebou se cítím tak v bezpečí a klidná. Neublížil si mi,“ odpověděla jsem a on zavřel oči. Jeho spokojený a úlevný úsměv mě dostal.

„Tohle jsem nikdy k nikomu necítil,“ přiznal po chvíli ticha a já na vidličku nabrala trochu těstovin. Když na mě pohlédl, otevřel pusu a já ho začala krmit. Zprvu to vypadalo, že většina jídla skončí na dece, ale nakonec jsme se začali bavit tím, že jsme se snažili spadané jídlo zachránit.

Neměla jsem tušení, kolik je hodin a bylo mi to jedno. Byla jsem s ním, dotýkala se ho, poznávala jeho tělo i duši. Bylo to tak vzrušující a nové. Když jsem mu prstem sjela po prsním svalu k těm břišním, nehty mi přejel po předloktí a já se zahihňala. Možná bychom navázali tam, kde jsme přestali, ale vyrušil nás telefon. Zvonění pro mě bylo neznámé a Noah se se zaúpěním zvedl. Nesnažil se nějak krýt, byl pyšný ve své nahotě a já ho mohla jen němě obdivovat. Podíval se, kdo nás ruší a poté po mě šlehl pohledem. Narovnal se a zvedl to.

„Jestli to není něco hodně důležitého, tak si mě nepřej,“ pohrozil, ale v jeho tváři dominoval lehký úsměv. Nakonec se ke mně otočil zády a vykoukl z okna. Zhluboka se nadechl a rukou si prohrábl vlasy.

„Zítra. Dnes to nejde,“ pronesl hlasem, který mi byl neznámý. Zněl chladně. Naklonila jsem se ke zbytku špaget a vidličkou se je snažila nabodnout. Když se mi to povedlo, usmála jsem se a otočila se na svého vlka, který mě s nečitelným výrazem pozoroval.

„Dobře. Zatím děkuju,“ rozloučil se a hlavu naklonil ke straně.

„Jestli máš ještě hlad, můžu pro něco dojet,“ nabídl, ale já záporně zakroutila hlavou.

„Pojď ke mně,“ pobídla jsem ho a on splnil mé prosby. Zabořil hlavu do mých vlasů a zhluboka se nadechl.

Nevím, jak jsme se dostali k posteli a už vůbec ne jak do ní, ale ráno jsem se probudila sama. Noah vedle mě nebyl, prostěradlo na jeho straně postele bylo studené a nikde v boudě jsem ho neviděla. Oblékla jsem si jeho mikinu, která byla přehozená před židli a vykoukla ven. Slunce bylo v nedohlednu, nebe zamračené a má nálada hned o několik stupínků klesla. Vrátila jsem se dovnitř a chtěla na něj počkat, ale bylo hodně po poledni. Oblékla jsem se, našla čistý papír a napsala mu na něj vzkaz. Vzala jsem si své věci a vydala se k vile.

Možná jsem čekala trochu výčitek, že jsem tak utekla a nedala o sobě vědět, ale Alice mě neviděla, takže jim muselo být jasné, s kým jsem byla. Jen Ness mě překvapila. Včera večer byla naměkko, ale když jsem šla ke svému pokoji, tvářila se jako bohyně pomsty.

„Můžeš mi říct, kde si byla?“ vyjela na mě a já ji zmateně pozorovala. Jasper, který stál za ní, nad tím mávl rukou a povzbudivě se na mě usmál. Jeho bratr Emmett se k němu přidal a rukama naznačil těhotenské bříško a prstem si zakroutil u hlavy. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

„Promiň, včera jsem vám nechtěla kazit rodinnou chvilku, tak jsem jela za Noahem. Jsem v pořádku, neboj,“ uklidňovala jsem ji, ale ona vypadala jako by po mně chtěl skočit.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se opatrně a ona potřásla hlavou.

„Jestli se někdy budeš chovat jako tvoje matka, asi tě prohodím oknem,“ začala mi vyhrožovat a já neměla tušení, o čem to mluví.

„Máma volala?“ zajímala jsem se se staženým ocasem a Edward, který přišel, mi to potvrdil.

„Kate jsem měl vždycky rád, ale nechápu ten její zájem na tom, aby ses vrátila domů. Chybí ti tu něco?“ ptal se mě, ale musel vědět, že o mě tu nejde. Možná chtěl, abych to všem řekla nahlas.

„Jsem tu jako doma, kdybych nemusela, nikdy bych neodjela. Zvlášť ne v tuhle chvíli,“ povzdychla jsem si a svitla mi malá jiskřička naděje, že by se za mě možná mohli přimluvit. Pohlédla jsem do jejich tváří a bylo mi jasné, že jsem v tom sama. Tohle je můj boj.

„Dneska večer jedeme do Seattlu, ani nezkoušej říct, že nepojedeš,“ varovala mě se zvednutým ukazováčkem Ness a já se musela zasmát. Vypadala jako stará mladá.

Mámě jsem nevolala, když udělala scénu jim, co by asi řekla mně? Vytočila jsem tátovo číslo a byla ráda, když to hned vzal. Ještě než jsem ho stihla pozdravit, rozplakala jsem se. Nemusel tu se mnou být, aby věděl, jak mi je. Cítila jsem se hrozně. Proč se tohle muselo stát zrovna mně?

„Zlatíčko, neboj. Bude to dobré. Noah je silný chlap a ty jsi zase po mně, tohle zvládnete. Zkoušel jsem mámu zviklat, ale znáš ji. Hlavně buď v klidu a užívej si, dokud můžeš,“ loučil se se mnou a mně bylo snad ještě hůř. Vidina nočního velkoměsta a panáků mě však trochu uklidnila.

Seděla jsem na kožené pohovce, která byla možná dražší než celá Cullenovic vila a měla chuť hlavou třískat o zeď. Jasně, upíři a bar, mohlo mi dojít, že je to blbost. Ale nakupování, to je přece normální. Super. Zase jsem měla chuť se na něčem oběsit. Svěsila jsem hlavu a doufala, že když usnu, třeba mě někdo donese do auta a nechá mě spát, ale chyba lávky. Prošli jsme snad všechny obchody, které tu byly, a v každém něco koupili. Ano, Ness byla v jiném stavu a co si budeme nalhávat, trojčata nejsou jako jedno mimčo, bude vypadat nafukovací balón, ale opravdu toho potřebovala tolik? Zatím vypadala jako by měla problémy s vylučováním. I mě donutila něco nového si pořídit a než jsem vyndala kreditku, už jsem měla oblečení složené v tašce a hozené přes rameno. V tuhle chvíli bych dokázala odjet, ale i tak by se mi nesnesitelně stýskalo.

Když jsme potom odjížděli domů, byla jsem trochu zklamaná. Chtěla jsem se opít nebo to přinejmenším alespoň zkusit. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu a tohle podle všeho bylo dokonalé odreagování. Jenže s bandou upírů a těhulkou to jaksi nebylo možné.

„Asi se ještě stavím za Jacobem, potřebuji s ním něco probrat. Ally, přidáš se ke mně?“ probral mě z přemýšlení Edward. Zmateně jsem na něj pohlédla a až teď si uvědomila, že Jacob tu s námi není. Když se zmínil o nějaké zastávce na cestě domů, odpoutala jsem se a horlivě přikyvovala. Musela jsem vypadat jako malá holka, co jí dovolili koupit si zmrzlinu.

Bar trefně pojmenovaný Peklo nebyl toho typu, který bych si vybrala jako místo na oslavu narozenin nebo konce školy, ale měli tu pití, milý personál a hlavně, to bylo pro mě v tu chvíli nejdůležitější, měli tu pití. Alkohol. Vystavený na skleněných poličkách a já se spokojeně usmála. Než jsem si však stihla objednat, zjevil se před námi Jacob a neskrýval překvapení nad tím, že jsem v baru také.

„Co tady děláte?“ zeptal se nás, ale nezněl naštvaně. Edward na něj mrknul a beze slova zmizel. Zachvátila mě panika. Proboha, on mě tu s ním nechal samotnou? No, tak to bude ještě zajímavé. Pohledem jsem vyhledala číšníka, který právě otíral sklenky, a naklonila se k němu.

„Nalijte mi cokoliv, po čem zítra nebudu vědět, co jsem dneska dělala,“ požádala jsem ho a on na mě mrknul. Otočila jsem se na svého společníka a přišla na to, že nejsem jediná, kdo se cítí trapně a zrazeně.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 25. kapitola :