Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 22. kapitola

22.05.2013 (19:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1446×

„Doufám, že si mi tu s ní moc nelaškoval,“ pohrozil Noah svému příteli, když se vrátil. Objal mě kolem pasu a vydal se spolu se mnou zpátky k autu.

„To bych si nedovolil, o další zub bych přijít nechtěl,“ bránil se Ryan a já na něj polekaně pohlédla. Myslel to vážně? Noah ho bouchl pěstí do ramene a otočil se na mě.

„Už budeme muset jít. Máme rezervaci, tak o ni nechci přijít,“ loučil se a já Ryanovi podala ruku.

„Jsem ráda, že jsem poznala někoho jiného než tlupu jeho snědých kamarádů,“ rozloučila jsem se a on se zasmál. Rychle jsem nastoupila, než jsem se stihla zeptat na ten zub a počkala, až se ke mně můj vlk přidá. Vyjel směrem do centra všeho dění a nakonec zaparkoval u jedné z nejluxusněji vypadajících restaurací, jaké jsem kdy viděla. Podnik to musel být opravdu oblíbený a žádaný, protože u vchodu postávalo několik párů oblečených do společenského oblečení, které mi vytvořilo vrásku na čele. Pohlédla jsem na to, co jsem měla na sobě a kriticky to zhodnotila jako ucházející. No, to bude muset stačit. Noah vystoupil, přešel ke mně a pomohl mi vystoupit. Když jsem stála na nohou, klíčky od vozu svěřil mladíkovi v červeném obleku a mně nabídl rámě. Překvapeně a trochu vyděšeně jsem se ho chytila a nechala se dovést k mladé slečně stojící u pultíku. Byla hezká. Ne, byla nádherná. Černé dlouhé vlasy měla spletené do složitého copu a její tvář neviděla pupínek nebo černou tečku ani z rychlíku. Hlavou mi blesklo, že nejspíš budu žárlit, až se s ní můj vlk bude bavit, ale to, co se stalo, mi vyrazilo dech. Objal ji a políbil její bezchybnou tvář. Překvapeně jsem je pozorovala a nevěděla, jak dolní čelist spojit s tou horní.

„Jsem to ale nezdvořák. Tohle je Ally,“ zvolal Noah, když se s kráskou přestal vítat. Super, konečně si na mě vzpomněl. Najednou jsem neměla moc náladu sedět s ním u jednoho stolu. Modroočka na mě pohlédla a já nahodila falešný úsměv. Ten nejlepší, jaký jsem uměla.

„Lásko, tohle je Lana,“ představil mi ji a já se pozastavila nad tím, jak mě oslovil. V její přítomnosti mi to přišlo zvláštní a nemístné. Co když o něj má zájem a po mém odjezdu on zůstane sám? Neodradí ji to? Bolela mě představa, že by se ho dotýkala jiná, ale nemohl zůstat sám. To bych nesnesla.

„Těší mě,“ vydechla jsem a doufala, že na mě nebylo poznat, jak mě její přítomnost rozladila. Zůstala jsem ztuhle stát, když rozhodila ruce a objala mě. Když mě políbila na tvář, toužila jsem utéct nebo alespoň splynout s rudým kobercem na zemi.

„Jsem tak hrozně ráda, že tě konečně poznávám. Tohle je opravdu úžasné, to, co si s ním udělala,“ pověděla nadšeně a narážela tak na fakt, že oba vypadáme jako usměvaví blázni. Tedy alespoň jsme vypadali, dokud se tu neobjevila. Když se ode mě trochu odtáhla a poskytla mi tak prostor k nadechnutí, už mě Noah vedl ke stolu, který byl dál než všechny ostatní. Tichý, tmavý kout osvětlený plápolajícími svíčkami a lucerničkou uprostřed. Prostření prosté, ale účelné. Než jsem se nadála, s jeho pomocí jsem se posadila a černovlasá kráska k nám poslala jednoho z mužů pentlujících po přeplněném podniku. Došel k nám, představil se a nabídl nám aperitiv. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, Noah objednal. Dokonce i předkrm, hlavní jídlo a dezert. Nepochytila jsem z těch názvů nic, ale snad mu došlo, že mořské potvůrky jíst nebudu. Nic, co se koupalo ve vodě a já si s tím jako malá hrála ve vaně v gumové podobě, bych do úst nedala.

„Doufám, že ti nevadí, že už jsem objednal. Bavil jsem se s Lanou a ona mi doporučila, co by pro nás bylo nejlepší,“ ospravedlňoval se, ale já jen nabroušeně zakroutila hlavou a dodala:

„Nejlepší by bylo, kdybys mi řekl, kdo je sakra Lana,“ dožadovala jsem se a bez rozmýšlení použila slovo, které jsem normálně považovala za neslušné. Noah se zasmál, a když před nás položili dvě sklenky s červenou tekutinou a třešničkou uvnitř, odsunula jsem ji a čekala na odpověď. Jeho tmavé oči, které odrážely světlo svíček, byly najednou ještě tmavší. Chvíli mě bez hnutí pozoroval a nakonec se usmál.

„Je to moje sestra,“ vysvětlil mi a já děkovala tomu nahoře, že v tom šeru nebylo vidět, jak jsem zrudla. Sklopila jsem zrak a omluvně trhla rameny.

„Promiň, to jsem nevěděla. Nevěděla jsem, že už pracuje. Myslela jsem, že ještě studuje,“ pověděla jsem scestně a on kývl hlavou za mě. Otočila jsem se a viděla ji, jak se baví s nějakým vysokým mužem. Mohlo mu být něco kolem třiceti, ale vypadal velmi dospěle a vyspěle. Když jsem se otáčela zpátky na svého společníka, nachytala jsem je, jak se líbají. Proč chtěl, abych se na ně dívala?

„To je Reece, její přítel. Patří mu to tu, takže když si dupla, že už nechce, aby ji stále sponzoroval, nechal ji tu pracovat. Není to malé dítě, ale dospělá také není. Je jí devatenáct, na všechno má času dost, ale má spoustu plánů,“ vysypal ze sebe a já do sebe mezi tím vyklopila obsah vysoké skleničky. Bylo to lahodné, sladké a také hodně silné. Zhluboka jsem se nadechla a on se zbavil svého aperitivu.

Myslela jsem si, že to možná bude divné, po tom, co jsem zažila na začátku večera, ale najednou jakoby někdo mávl proutkem, seděla jsem tu s největším sympaťákem a kamarádem, kterého jsem zde mohla najít. Mohla jsem mu říct všechno, stejně jako to dělal on. Pověděl mi o sobě, já jemu o mně, smáli jsme se a já ani nevěděla, co jím. Když přede mě naservírovali dezert, rozepnula jsem si imaginární knoflík a zhluboka se nadechla.

„Už nemůžeš?“ odtušil po tom, co sledoval mé počínání, a já přikývla. Když jsem ale pohlédla na malinový dort se smetanovou náplní, nějak jsem nedokázala odolat. Když jsme potom seděli mlčky při záři svíček, něco mě napadlo.

„Kdybych tu s tebou byla v době, kdy si byl podle tvých slov divoký, jak by dnešní večer dopadl?“ Noah na mě překvapeně pohlédl a lehce se pousmál. Nebyl to však pobavený ani šťastný úsměv.

„Kdybych tě potkal ve svém divokém období, nevzal bych tě sem,“ přiznal po chvíli, ale já se nedala.

„Kam by si mě vzal?“

„Někam do Forks nebo maximálně k hranicím Seattlu do nějakého bistra,“ odpověděl mi, aniž by uhnul pohledem do mých očí.

„Jak by ten večer dopadl?“ vyzvídala jsem dál a hluboko uvnitř jsem se bála toho, co mi poví. Zakroutil hlavou a vypadalo to, že mi nechce odpovědět, ale já ho nenechala se z toho vyvléknout. Sklopil zrak na rudý ubrus, ale nakonec se odhodlal na mě pohlédnout.

„Vzal bych tě na záchody a tam si to s tebou rozdal,“ vyslovil to, čeho jsem se obávala nejvíce, ale nezasáhlo mě to tak, jak jsem očekávala. Věděla jsem, jaký byl. Sama sobě jsem ale musela přiznat, že kdybych ho v té době poznala, nejspíš bych se na ten záchod zatáhnout nechala. Proto, že jsem celý den sledovala každý jeho pohyb, přála si, aby se mě dotknul, jsem se nakonec musela zvednout já. Došla jsem k němu a pohladila ho po tváři. Vráska na jeho čele dokazovala, že netuší, co mám v plánu. Ani já to nevěděla. Prostě jsem se jen sklonila, políbila ho a on se po chvilce naladil na moji vlnu a jazykem našel ten můj. Zvedl se, jednou rukou mě objal kolem pasu a tou druhou zamířil k mému boku. Zavzdychal, když jsem ho jemně škrábla na krku a já udělala to samé, když se dlaní z mého břicha dostal dál na sever. Než stihl udělat něco, co by mě totálně zmátlo a pohltilo, zastavila jsem ho.

„Já nejsem jako ty ostatní. Nikdy jsem tohle nedělala a vím, že ani neudělám,“ zašeptala jsem a hledala svůj ztracený dech.

„O nic takového tě nežádám. Nejsi jako ony, ty jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo. Já už nejsem ten hajzl, co by tě ojel a ujel dřív, než by ses z toho vzpamatovala. To už nejsem já,“ vydechl a já se otřásla. Možná nad představou toho, co mi řekl, možná kvůli tomu, jak moc jsem ho chtěla. Už jsem tohle zažila, při našem prvním polibku. V tu chvíli jsem si byla jistá, že bych se s ním na místě dokázala pomilovat.

„Já vím. Ani já už nejsem tou vyjukanou holkou, co sem přijela. Nechci ale dělat něco, co by mě mohlo později mrzet,“ vysypala jsem ze sebe dřív, než jsem nad tím dokázala zauvažovat a promyslet si to. Opřel si čelo o to moje a usmál se.

„Nikdy bych neudělal nic, co bys nechtěla. Pojď, pojedeme, jsi unavená,“ vyzval mě, ale já ho pevně chytila za paži a donutila ho tak, aby na mě pohlédl. Zhluboka jsem se nadechla, jeho oči zářily a vypadaly jako rozbouřené moře a já věděla, že tohle chci.

„Žádné záchody, ale tvoje postel. U tebe v lese,“ zašeptala jsem a doufala, že mě slyšel. Nikdy jsem tohle nedělala, nevěděla jsem, jak na to. Noah mě překvapil. Zakroutil hlavou a políbil mě. Poté mě vzal za ruku a před vstupem do přeplněné haly plné lidí, stolů a jídla se ke mně otočil a pohladil mě po tváři.

„Ty to nechceš, já to na tobě vidím. Nebudu dělat nic, co by ti ublížilo. Jsi teď můj život, nebudu riskovat, že mi utečeš,“ vydechl mi do ucha a mně přeběhl mráz po zádech. Kdyby si jen věděl, lásko moje…

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 22. kapitola :