Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sto a jeden den - 19. kapitola

24.04.2013 (17:00) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1561×

Její výraz se mi vůbec nelíbil, proto jsem se vyprostila z horkého sevření mého vlka a rozeběhla se za ní. Měla přede mnou náskok jen několika kroků, takže jsem ji mohla doběhnout a zastavit, ale nechtěla jsem. Něco se stalo a ona potřebovala moji pomoc, proto jsem ji nechala, aby běžela dál a po několika minutách se zastavila u lesa, opřela se o jeden z mnoho kmenů a zhluboka se nadechla. Došla jsem k ní a překvapeně ji pozorovala. Nikdy jsem neviděla udýchaného upíra, ale ani poloupíra, proto mě vyděsilo, když jsem zpozorovala, jak lapá po dechu a vzlyká. Dlaní jsem ji pohladila po rameni a ona se mi během chvíle schoulila do náruče. Pomalu jsem si sedla na zem a ji vzala sebou. Plakala mi na rameno a já se marně snažila přijít na to, co se stalo. Nevšimla jsem si ničeho, co by nasvědčovalo nějaké hádce nebo něčemu, z čeho b mohla být tak smutná.

Nevím, jak dlouho jsme tam seděly, možná minuty, možná hodiny. Slunce nám zářilo nad hlavami a příjemně ohřívalo krajinu kolem nás. Ness už nevzlykala, jen tiše plakala a nechala mě, abych ji utěšovala. Nikdy jsem nemusela nikoho konejšit. Až na mou rodinu, ale ty jsem znala celý svůj život, tato osoba pro mě byla nová a já ji teprve poznávala. Jak mám utěšit skoro cizího tvora? Než jsem stihla něco vymyslet, napřímila se a pohlédla mi do očí. Vypadala jako malá holčička, která se ztratila a nemohla najít tu správnou cestu. Nos měla rudý, tváře růžové a rty suché. Vlasy jsem jí hodila na záda a ona se jemně usmála.

„Promiň za tu scénu, musela jsem tě vyděsit,“ omlouvala se mi, ale já jen zakroutila hlavou a přisedla si k ní blíž.

„Nic se nestalo. Jestli o tom nechceš mluvit, klidně plakej dál a nic neříkej,“ vydechla jsem a ona se na mě vděčně usmála. Opřela si tvář o mé rameno a zhluboka se nadechla. Pokud o tom bude chtít mluvit, začne sama. Pozorovala jsem les kolem sebe a v duchu počítala stromy, které byly v mém zorném poli. Když jsem byla u patnáctého, hromádka neštěstí vedle mě si rukama objala hrudník a pohlédla na mě.

„Víš, jak dlouho už jsem s Jacobem spolu? Bude to dobrých deset let,“ prozradila mi a já vykulila oči. Deset let? No, tak to je vážně hodně. Pro upíra je to jako jeden den, ale pro toho polovičního a vlka je to podle mého názoru dlouhá doba.

„Páni, to je krásné,“ zašeptala jsem s jistou dávkou závisti, kterou jsem se snažila skrýt, ale bohužel vyplavala na povrch a prozradila mě.

„Před pár lety jsme se byli podívat za jeho sestrou. Má dvě, ale stýká se jen s jednou. Je hrozně hodná, stejně jako on, ale ve všem ostatním je jako jeho přesný opak. Už je starší, přece jenom nemá s vlky tolik společného jako její bratr, ale je stále krásná. Má dceru, osmiletou Emmu. Je to úžasná holčička, která si každého omotá kolem prstu. Když jsme odjížděli, dohodli jsme se s Jacobem, že se pokusíme o miminko,“ svěřila se mi a mě bylo jasné, o co tu jde. O miminko. O malé stvoření, které ona chce, ale on už ne. Byla to jedna z možných teorií, ke které jsem se přikláněla nejblíže.

„On už ho nechce?“ zeptala jsem se dřív, než jsem si to stihla pomyslet a ona na mě pohlédla. Povzdychla si.

„Snažili jsme se dlouho. Dokonce jsem donutila dědu, aby mě prohlédl a po největší hádce, jakou jsme s Jakem měli, se nechal prohlédnout i on. Jsme oba zdraví a silní, ale prostě se nedařilo. Asi před pěti měsíci jsme se domluvili, že na tom přestaneme tak lpět. Oba nás to mrzelo a byli jsme frustrovaní. On řekl, že miminko nám asi není souzeno, proto bychom na to měli zapomenout a nechat to plavat. Byla jsem z toho zklamaná, ale měl pravdu. On už ho nechtěl,“ rozplakala se znovu a já ji objala kolem ramen. Vzlykala a mě jí bylo nesmírně líto. Ona po miminku toužila, on o něj po pár měsících nezdaru přestal mít zájem. Není náhodou otisk o tom, aby dotyčný chtěl to samé jako ten druhý?

„Nessie, neplakej. Vždyť se nic neděje. Prostě se vám nedaří a on je z toho nešťastný, proto teď miminko nechce. Uvidíš za pár měsíců, až se zase začnete snažit, že se to povede. To, že teď miminko nechce, neznamená, že ho nebude chtít už nikdy,“ konejšila jsem ji, ale ona se rozplakal ještě víc.

„Promiň, nevím, co plácám. Nikdy jsem nikoho takhle neutěšovala,“ omlouvala jsem se, ale ona ke mně vzhlédla s očima plnýma slz a zhluboka se nadechla.

„To je právě to, on to miminko teď nechce,“ drmolila ze sebe a já nechápala, co tím myslela. Až když mě znovu objala a já si přehrávala celý náš rozhovor, mi došlo, co se vlastně děje.

„Ness, ty si těhotná?“ vydechla jsem šokovaně a ona jemně přikývla. Nadšeně jsem se usmála a pevněji ji objala.

„To je skvělá zpráva. Kašli na Jacoba, kašli na všechno. Tolik si to chtěla a teď se to stalo. Raduj se a všechno ostatní hoď za hlavu,“ radila jsem jí a ona přestala vzlykat. Hřbetem ruky si otřela mokré tváře a já se usmála.

„Tolik jsem si toho prcka přála,“ zachraptila a položila si ruku na bříško.

„No vidíš. Nemysli na nic jiného než na to, že z tebe bude máma,“ vnukávala jsem jí a ona se po chvíli usmála a zavřela oči. Během okamžiku se z trosky změnila v krásnou mladou dívku plnou štěstí a já se jejím nynějším stavem nechala strhnout k bujaré oslavě. Bylo mi jedno, že je těhotná, prostě jsem ji objala a skákala s ní dokola jako nějaká puberťačka. Byla jsem nadšená z toho, že se jí splnilo to, co si tolik přála. Nejdříve se tvářila tak, že by mě nejraději odvezla do nějakého blázince, ale po chvíli se přidala k mému bláznění a začala se radovat z toho, že to konečně vyšlo.

Když jsme se po chvíli uklidnily, lehly jsme si do trávy a pozorovaly nebe. Jedna druhé jsme prozrazovaly, co nebo koho nám připomínají mraky, které pluly po modrém nebi, anebo se mlčky radovaly. Musely jsme se vrátit zpátky do domu, ale měla jsem strach o svoji kamarádku. Co Jake řekne na to, že se povedlo něco, o čem on už netoužil? Jak na to zareaguje? Ness jako by poznala, nad čím přemýšlím, se převalila na bok, podložila si rukou hlavu a pohlédla mi do očí.

„Ally, slib mi, že to nikomu neřekneš,“ naléhala a v jejích očích se zračil strach. Posadila jsem se a povzdychla si.

„To víš, že to nikomu neřeknu, ale sama víš, že před svým tátou to tajit nemůžeš,“ upozornila jsem ji a ona se posadila vedle mě.

„Za ta léta už jsem se naučila své myšlenky skrývat. Jediný, kdo o tom bude vědět, je děda. Musím to s ním probrat. Žije s tátou mnohem déle, i on si dokáže skrýt myšlenky,“ vydechla a usmála se. Rychle mě objala, vyskočila na nohy a otočila se ke mně.

„Mimochodem, s Noahem ti to moc sluší. Vím, že ti o všem řekl, takže si nebudu brát servítky. Byl to hajzlík, ale vypadá to, že se konečně vzpamatoval. Pokud by ti ale něco udělal, věř mi, že i když je to jeden z vlků, z našich přátel, pořádně bychom s ním zatočili,“ pronesla s jedním koutkem zvednutým k nebi a já se zasmála. Zvedla jsem se a spolu s ní se vydala k domu.

Ten večer jsem večeřela v obývacím pokoji, kde seděli všichni ostatní. Talíř plný těstovin pro ně nemohl být ničím vábivým, ale i tak na mě upřeně hleděli a já začínala být nervózní. Snažila jsem se soustředit na nabodávání jednotlivých těstovin, ale nedařilo se mi to. Nehleděli na mě jen proto, že jsem nešikovná, ale mohl za to muž, který seděl vedle mě. Tedy spíš pode mnou. Chtěla jsem stolovat slušně, ale usadil si mě ve svém klíně a já neměla srdce na to opouštět to voňavé a hřejivé místo. Možná, že si teď všichni z vily uvědomili, že rebel se zamiloval. A já taky. U mě to ale bylo viditelné, jenže on byl jako tajemný hrad v Karpatech. Možná že až teď jim došlo, co se tu stalo.

Snažila jsem se nevnímat pohledy, které směřovaly na mě, a cpala se tou dobrotou, kterou Esmé uvařila. Jedla jsem jediná. Noah byl odpoledne u své matky a Ness s Jakem nevypadali, že by měli chuť. Má kamarádka jen těžko skrývala nadšení, a kdyby mohla, určitě se samým nadšením vznáší nad koženou sedačkou, ale ruka jejího milého jí v tom bránila. Nedotýkal se jí tak, jako Noah mě. To byl dotyk lásky, takový, který rozechvěl všechno v mém těle, ale on ji držel, jako kdyby ji zadržoval od útěku. Pevně jí svíral dlaň a hleděl na své nohy. Vypadal, že ho něco trápí. Poprvé za tu dobu, co tu jsem, mi připadal jako obyčejný člověk, který má starosti. Když jsem dojedla a dokončila analýzu jeho chování, Noah se zvedl, odnesl můj talíř, a když se vracel, usmál se na mě a nenápadně mě prstem lákal k sobě do kuchyně. Než se jeho prst narovnal, byla jsem u něj a podezíravě si měřila jeho zářivý úsměv.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sto a jeden den - 19. kapitola :