Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 35. Polibek

13.12.2009 (18:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3043×

Mé oči se otevřely do jasného, bílého světla. Zamžourala jsem do oslnivé zářivky nade mnou a rozhlédla se po nepřívětivě vzhlížející bílé místnosti. Byla zde velká okna s vertikálními žaluziemi a někde blízko se ozývalo rytmické pípání. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsem v nemocnici, čemuž napomohly i průhledné hadičky, které se mi kroutily po rukách. Na nose jsem měla nějakou náplast.

Zvedla jsem ruku a chtěla si ji strhnout, ale zarazily mě studené prsty, které mě za ni chytily. „Nedělej to.“

„Edwarde?“ Zašeptala jsem slabě a pootočila na něj svou hlavu. Jeho tvář byla tak blízko mé. Vypadal úžasně a naprosto mě odzbrojil svým pohledem. Byl tak hřejivý a něžný. Mé srdce se při tom pohledu rozbušilo mnohem rychleji a přístroj na to ihned upozornil zrychleným pípáním.

„Bello, je to pořádku. Jsem tu s tebou. Nemusíš se bát.“ Uklidňoval mě Edward svým melodickým hlasem. Nepochopil, že strach není příčinou mého náhlého rozrušení. Byla jsem vděčná, že mi nemůže číst myšlenky.

„Já vím.“ Řekla jsem a pokusila se na posteli vyhoupnout do sedu. Ale ten pohyb byl až moc prudký a vedle bolesti na hrudníku jsem pocítila také náhlou závrať. Edward mě hned jemně zatlačil zpátky do polštářů a starostlivě mě střežil.

„Musíš být v klidu, Bello.“ Vysvětloval opatrně. „Měla jsi vážnou, zanícenou zlomeninu žebra a Carlisle tě musel operovat, aby to napravil.“

Jen jsem uvědoměle kývla hlavou a poslouchala svojí další diagnózu. Podle očekávání jsem měla zlomenou ruku, což mi neustále připomínala sádra. Ke zlomeným částím mého těla se přidal i nos. Vzpomněla jsem si na Jasona a mým tělem projel nečekaný třas.

„Co se děje?“ Zeptal se Edward hned, jak to postřehl.

„Jen jsem si na něco vzpomněla.“ Snažila jsem se to zamluvit. Nechtělo se mi zrovna teď vzpomínat, ale věděla jsem, že je to nevyhnutelné.

„Pověz mi o tom.“ Zašeptal s bolestí v hlase.

„Já…“ Odmlčela jsem se a do očí se mi nahrnuly slzy. „Jen mi to připomnělo, tu dlouhou dobu, kdy jsem byla bez tebe.“ Smutně jsem se mu zadívala do očí. Jeho výraz byl zdrcený.

„Moc mě to mrzí.“ Vydechl sklesle. „Tak bych si přál vrátit čas.“

Pomalu jsem se dotkla hřbetu jeho ruky a opatrně ji vsunula do své. Sledoval mé počínání klidně a trpělivě, ale pořád jsem v jeho očích viděla neskutečnou lítost nad tím, co se stalo.

„Edwarde, kolikrát ti ještě budu říkat, že za nic nemůžeš?“

„Kdybych tě lépe střežil, nemuselo se nic z toho stát.“ Oponoval mi tím samým zkroušeným hlasem.

„James využil své schopnosti, abys o něm nevěděl. Bylo to tak rychlé.“ Přesvědčovala jsem ho. „Nemůžeš si to vyčítat!“

Neodpověděl. Jen se pořád zlomeně díval na mou ruku a vypadalo to, jakoby má slova ani nevnímal. Vykroutila jsem svou ruku a chytila ho za bradu, abych ho donutila podívat se mi do očí.

„Slyšíš mě, Edwarde?“ Naléhala jsem na něj. „Nic z toho není tvoje vina.“ Řekla jsem vážně a každé slovo zvlášť oddělovala tak, aby si lépe uvědomil význam.

Hleděl mi do očí a pak konečně zamyšleně promluvil. „Včera jsi říkala, že James vás tu noc zastřel. Víš, jak to funguje?“

„Ano. Je to jednoduché. On dokáže nějakým způsobem zastřít zvuky, pachy, dokonce i myšlenky.“ Odpověděla jsem a vzpomínala, co mi ještě říkal. „Tvrdil, že proto jsi neslyšel zrychlený tlukot mého srdce.“

„Takže by se dalo říct, že je odolný vůči našim schopnostem, když chce.“ Zamumlal si Edward pod vousy. Pak se odmlčel a o něčem soustředěně přemýšlel. „Ani nevíš, jak jsem se bál. Myslel jsem, že už jsi dávno mrtvá.“ Jeho obličej se stáhnul do ještě bolestnější grimasy než dosud. „A to je to, co na tom nechápu. Co je přimělo, aby tě nechali žít?“

Ta otázka mě překvapila. Copak jsem to neřekla dost jasně? Vždyť jsem mu vysvětlovala, že je to Jasonova práce. Zírala jsem na něj s údivem, neschopna vydat ze sebe hlásku. Pak se mi to konečně podařilo. „Jason je přiměl.“ Řekla jsem s kamenným výrazem na tváři.

„Bello, Jason je člověk.“ Vysvětloval mi trpělivě. Bylo na něm vidět, že mi nevěří. Ani já jsem tomu nemohla uvěřit. Tohle bylo to, co jsem viděla předtím v jeho očích a čemu jsem původně nerozuměla.

„Ne!“ Vykřikla jsem úpěnlivě. „On není člověk!“ Dívala jsem se mu do očí a nedokázala pochopit, proč mi nevěří. „Je poloupír.“ Zašeptala jsem naléhavě. Tak moc jsem si přála, aby mi uvěřil.

„Nic takového neexistuje.“ Prohlásil opatrně a znovu mě chytil za ruku a hladil ji ve snaze uklidnit mě.

„Copak ty si myslíš, že si vymýšlím?!“ Nechtěla jsem uvěřit, že ten jediný komu jsem důvěřovala a komu jsem dala své srdce, mě má za blázna.

„Samozřejmě, že ne, Bello.“ Tišil mě. „Jen jsi dostávala nějaké utišující látky, díky kterým jsi byla možná trošku mimo realitu. Je běžné, že pak přicházejí halucinace. Ale brzy to bude v pořádku, neboj se. Jsem tu s tebou.“ Konejšil mě, ale já se nechtěla nechat tak jednoduše odbýt.

Srdce se mi rozbušilo vzteky. Byla jsem bez sebe rozzlobená a zároveň bezmocná. Do očí mi vhrkly slzy a pořád jsem se prala s tou představou, že mi nevěří. Proč?

„Ale já vím, co jsem viděla!“ Oponovala jsem rázně. „On tam byl, Edwarde! Přišel do toho sklepa s Jamesem a ten mu říkal pane. On ho nějakým způsobem ovládal. Říkal, že má dar ovládat lidi. Musíš mi věřit!“ Napjatě jsem mu hleděla do tváře. „On se vrátí! Je to blázen!“ Vykřikla jsem roztřeseně a po zádech mi při té představě přeběhl mráz.

„Ššššš.“ Šeptal mi Edward a pohladil mě po vlasech. „Bello, neboj se. Nikdo ti neublíží. Jsem tu s tebou. Musíš si odpočinout. Pak bude všechno dobré. Věř mi.“  Naklonil se až k mému obličeji a políbil mě na čelo. „Měla bys spát.“ Řekl svým sametovým hlasem. Pohlédla jsem na něj, naše obličeje se skoro dotýkaly a já se mohla naplno zadívat do jeho černých očí. Za tím uhlazeným klidem jsem viděla i něco jiného. Že by to byla skutečně nejistota? Doufala jsem, že jsem do jeho hlavy zasela alespoň semínko pochybnosti. Tak moc jsem si přála, aby mi uvěřil.

Pomalu jsem se uklidňovala a rozhodla se změnit téma. Nehodlala jsem se vzdát, ale v tuto chvíli jsem chtěla Jasona odložit někam do nejzazšího kouta své mysli. Hleděla jsem do Edwardovy tváře a něco dalšího mě silně znepokojovalo. Byly to ty černé oči. Vypadal děsivě a zároveň jsem se ho nedokázala bát. Ten ponurý výraz jeho obličeje měl jinou příčinu. Byl to jen můj přelud, nebo byl Edward skutečně žíznivý?

„Edwarde?“ Zašeptala jsem a pořád sledovala jeho tvář. „Kdy jsi byl naposled na lovu?“ Ta slova mi zněla divně, když jsem je vyslovila takhle nahlas.

Pochmurně se pousmál. „Už je to dlouho. Po celou dobu, co jsi byla nezvěstná, jsem neměl na lov ani pomyšlení.“ Povzdechl si. „Je pro mě svým způsobem těžké být tak blízko tebe, ale zároveň tě nedokážu nechat samotnou.“

„To nejde. Měl bys jít.“ Snažila jsem se ho přesvědčit. „Nesnesu pomyšlení, že se kvůli mně takhle trápíš.“

„To není nic, v porovnání s tím, co jsi vytrpěla ty.“ Oponoval mi a opět mě obdařil svým lítostivým a zároveň něžným pohledem.

„Odmítám s tebou o tom diskutovat.“ Řekla jsem naoko naštvaně.

„Ano, paní učitelko.“ Odpověděl a jeho rty se konečně nadzdvihly do mírného úsměvu. Dokonce i v těch unavených očích jsem viděla jakýsi náznak jiskry. „Ale ještě než půjdu, musím něco udělat.“ Dodal tichým, podmanivým hlasem.

Poté se ke mně pomalu naklonil a já v tu ránu přestala dýchat. Srdce se mi rozbušilo plnou rychlostí, na což opět zareagovaly přístroje. Dívala jsem se do Edwardova obličeje, který byl jen pár milimetrů od mého a opatrně mě sledoval. Vypadal soustředěně a napnutě. Nato pomalu nasál vzduch do plic a vykouzlil ten nejkrásnější úsměv na světě.

„Voníš tak překrásně.“ Zamumlal.

Srdce se mi už chystalo vyskočit z hrudi a Edward se sklonil k mému hrudníku a opatrně se zaposlouchal do bušení mého pulzu. Chvíli tak setrval a pak mě jemně pohladil svým nosem po klíční kosti a dál vdechoval mou vůni.

Po chvilce se odtáhl s vítězoslavným úsměvem na tváři.

„Dokážu odolat.“ Řekl s uspokojením. Chvíli váhal, pak se ke mně znovu naklonil a jemně se svými bezkrevnými, ledovými rty dotkl mých. Byla jsem překvapená a zároveň šťastná, že je tak blízko. Zalapala jsem po dechu a rukama si ho přitáhla blíž ke svému tělu. Pootevřela jsem ústa, abych mohla vdechovat jeho opojnou vůni a nemohla se ho nabažit.

Najednou jeho rty zmizely. Šokovaně jsem se rozhlédla a spatřila ho nakrčeného v rohu pokoje. Vypadal obezřetně a jeho oči byly lačné. Spaloval mne svým pohledem a tvářil se opravdu děsivě. Ta změna byla velice náhlá a já si uvědomila, že tohle je jeho temnější já. Upír se v něm probouzel a hladově mě sledoval. Ale proč jen jsem se ho nedokázala bát?

„Edwarde?“ Řekla jsem stísněně. „Moc se omlouvám.“

On se pomaloučku napřímil, ale raději z rohu nevycházel. Jeho křečovitě stažený obličej se postupně uvolňoval a i oči se zdály být vyrovnanější. Pak udělal několik rozvážných kroků vpřed a zahleděl se mi do očí.

„To není tvoje chyba.“ Řekl kontrolovaným hlasem a mírně se pousmál. „Jen bych měl jít asi opravdu na ten lov.“

„Pravda.“ Zamumlala jsem.

Ještě jsem se na něj chvíli dívala, dokud se se mnou nerozloučil a nezmizel ve dveřích.

Pomalu jsem se z právě prožitého prvního polibku s Edwardem uklidňovala a dumala nad vším, co se odehrálo. Tohle bylo to nejkrásnější, co jsem zažila. Pořád jsem si ten okamžik přehrávala v hlavě a cítila jsem se šťastná.

Alespoň do té doby, než ve mně začal znovu hlodat pocit zoufalství z toho, že mi Edward nevěří, když mu povídám o Jasonovi. Ale proč?

Netrvalo dlouho a znovu jsem usnula. Nezdálo se mi nic zvláštního, sen byl takový trhaný, a i kdybych se snažila poskládat ho nějak souvisle do sebe, moc by se mi to asi nepodařilo. Jediný ucelený obraz byl polibek od Edwarda, o kterém jsem před spaním přemýšlela. V tom snu jsem si ho znovu přehrála. Bylo to tak opojné. Edward se přiblížil k mým rtům a něžně mě políbil. Nebránila jsem se a jen si toho okamžiku užívala. Bylo to naprosto dokonalé.

Jenže pak se to zničehonic změnilo. Edwardovy rty začaly být naléhavější a po chvíli mě už líbal s hrubostí jemu cizí. Zalapala jsem po dechu a prudce otevřela oči. To, co jsem zjistila, mi málem přivodilo infarkt.

Někdo mě opravdu líbal. A bylo to přesně jako z toho snu. Hrubé a agresivní. Vší silou jsem se snažila toho dotyčného odstrčit, ale nepodařilo se mi to. Byl přespříliš silný. V duchu jsem se modlila, ať to není ten, kdo jsem myslela, že to je. Přesto jsem však poznala, že se nejedná o nikoho jiného. Ten způsob jakým mě líbal, se přesně shodoval. Jeho slizký, oplzlý jazyk bych poznala, i kdybych byla mrtvá.

Pořád jsem se mu vzpírala a pak mi po nekonečně dlouhé době dovolil nadechnout se. Chtěla jsem zakřičet, ale zacpal mi ústa svou dlaní a divoce se na mě díval.

„Ahoj lásko.“ Zašeptal jízlivě Jason.

Jen jsem na něj třeštila oči a neodvažovala se jakkoli pohnout. Naprosto mě ovládala hrůza a cítila jsem studený pot, který mi stékal po zádech. Rozbušilo se mi srdce a přístroj na to už upozorňoval, ale Jason jen druhou rukou jednoduše vytáhl kabel ze zásuvky a dál mě ostražitě sledoval.

Pak se naklonil až přímo k mému vyděšenému obličeji a co nejtišeji zašeptal. „Bojíš se mě?“  Přestože to bylo tak tiché, byla z jeho hlasu slyšet hrozba.

Neodvážila jsem se jakkoli odpovědět. Jen jsem neustále s nevyčíslitelným děsem sledovala jeho tvář, která se teď už zase pomalu oddalovala od mé.

„Měla bys.“ Dodal temně a v očích mu zle zajiskřilo.

Instinktivně jsem ucukla a on se tomu jen s uspokojením tiše zachechtal.

„Ty se ke mně vrátíš!“ Zavrčel arogantně.

Zmohla jsem se na nepatrné zavrtění hlavou a on se mé snaze vysmál. Pak se na jeho tváři objevila jakási vypočítavá maska.

„Máš ráda své blízké, lásko?“ Řekl sladce.

Hrůza v mých očích se znásobila.

„Poslední dobou je Charlie doma tak sám.“ Dodal a mně nemohl ujít škodolibý podtón v jeho hlase.

Při představě, že by ublížil Charliemu, jsem se prudce zatřásla. To jsem nemohla dopustit! Ale zároveň se mi příčila jakákoliv myšlenka na to, že se vrátím k tomu šílenci. Přemýšlela jsem nad svými možnostmi, ale nedokázala jsem se na nic soustředit. Jason mě dál hloubavě sledoval.

„A opovaž se ceknout!“ Sykl po chvíli. „Jestli se o mě někdo dozví, tak je s Charliem konec a bude to tvoje chyba!“

Všechnu naději jsem v tu chvíli ztratila. Nikdy bych si neodpustila, kdyby se Charliemu jen kvůli mně něco stalo.

„Dávám ti týden, aby sis to důkladně promyslela. Budu na tebe čekat u hřbitova.“ Pobaveně se zasmál, když viděl jak se tvářím. „Jestli se do té doby neukážeš, víš co, udělám.“ Ta slova vyslovil mnohem temněji.

Jen jsem mu to bezmocně odkývala a ucítila první slzy, které mi začaly pomalu stékat po tvářích. Bolestně jsem zavřela oči a naplno se oddala úzkosti.

„A vůbec nezkoušej mě jakkoliv ošálit!“ Prskl nevrle. Pak mi ze rtů konečně sundal ruku a naposledy mě drsně políbil. „Krásné sny, lásko.“ Zašeptal nakonec s temným úsměvem na rtech. Ještě než zmizel v okně, rentgenoval mě svýma zlýma očima a já v nich viděla jediné. Vítězství.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 35. Polibek: