Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 48.kapitola

Předposlední díl této povídky je tady. Zlomový okamžik nastal v minulé kapitole a teď si můžete přečíst, jak se s tím, naši hrdinové vyrovnali. Ani pro jednoho to není lehké, ale pro Bellu tím vše nekončí, jak si prve myslela, ale víc neprozradím, co se Belle stana si budete moct přečíš v Epilogu, který co nejdříve dodám. Teď přeji příjemné počtení a doufám v množstí komentářů. Petronela :o)

Edwardův pohled:

Dnešní vánoce byly snad ještě horší, než kterékoliv z celé mé existence. Alice se zase vyřádila na úpravě domu a mě se snažila všemožně zaměstnat, abych přestal myslet na Bellu a náš rozchod, ale moc se jí to nedařilo.

Když jsem se odpoledne vydal zasněženým lesem za Victorem, čekal jsem, že ho najdu v dobré náladě s rodinou, ale dveře mi otevřela Lilly a nechápavě se na mě podívala, když viděla mou rozepnutou bundu, kterou jsem na sebe hodil, když jsem vycházel z domu.

„Veselé vánoce, Edwarde.“ Pozdravila mě s úsměvem přes celou tvář.

„Veselé vánoce, Lilly.“ Snažil jsem se být na ni milý, přece jenom na chvíli zpříjemní Victorovi jeho věčnost a i jeho myšlenky byly jiné. Teď mi ale taky trochu vadily, byly totiž až moc zamilované.

„Pojď dál, Victor má pro tebe překvapení.“ Zvala mě dál. Sundal jsem si bundu, kterou mi pohotově vzala z rukou a pověsila na jeden věšák. V domě bylo příjemně teplo a všechny myšlenky byly taky šťastné. Spolu s Lilly jsem si to namířil rovnou do obývacího pokoje, kde všichni seděli. Lilly si sedla Victorovi na klín a vesele se na něj zazubila.

„Edwarde, ani nevíš, co jsem se od Lilly dozvěděl.“

„To netuším, ale bylo to určitě velké překvapení.“ Snažil jsem se nepokazit jejich dobrou náladu. Sedl jsem si do volného křesla a čekal, co za novinu se od nich dozvím.

„Budu se stěhovat spolu s Lilly do Francie.“

„Jak…?“ nějak mi to nedocházelo. Jak by s ní mohl žít, když po roce nebo nejpozději po dvou bude muset stejně odejít. Vždyť je přece nesmrtelný. Potom jsem si, ale všiml znovu jeho myšlenek a znovu se jako blbec zeptal: „Jak…?“

„Lilly je Brianin potomek.“ Vysvětlil jednoduše. Najednou to bylo jasné. Bella jednou něco takového řekla. Že si myslela, že dokáže jeho kletbu zrušit, ale nemohla, protože je dcera Brianiny sestry Frey. Teď všechno sedělo. Teď byli všichni šťastní, jenom já ne. Dokonce i Bella byla šťastná. Bella. Jenom to jméno stačilo a bodlo mě u srdce, které navždy zůstane zamilované do nádherné brunetky jménem Bella.

(písnička - prosím zapněte si ji k dalšímu textu)

Vlastně jsem vždycky čekal, kdy ode mě odejde. Divil jsem se, že to nevzdala už tehdy, kdy se do našeho vztahu začal montovat můj povedený bratříček, ale viděl jsem, že to co se stalo po příjezdu Volturiů pro ni byla poslední kapka to poháru trpělivosti.

Ještě jsem s nimi pár hodin poseděl. Když mi nabízeli punč, namluvil jsem jim, že musím ještě zajet pro Carlislea do nemocnice, kde měl vánoční večírek a tak potřebuju být střízlivý. Potom mi, ale nabídli čaj. Ten už jsem tedy musel přijmout, ale stejně po mém odchodu zůstal stejně nedotčený, jako když ho Neal donesl.

Vracel jsem se k nám domů a procházel jsem kolem Bellina domu. Zevnitř se ozýval radostný smích. Před domem stála auto a tak jsem hned poznal, že je tam i Peter a Carl. Jak rád bych tam byl teď s nimi. Se svěšenou hlavou jsem se vydal lesem k nám domů. Ještě jeden rok tu budu muset žít a vídat denně Bellu ve škole. Budou to hrozná muka, ale nesmím ji zavdat, příčinu k výčitkám svědomí. Měla na to právo a já ji chápu, přestože to moc bolí.

Vešel jsem do domu, kde to jako na povel všechno ztichlo. Všechna veselá nálada byla ta tam a všichni mě v myšlenkách jenom litovali. Nehodlal jsem poslouchat ty myšlenky a rovnou si to namířil do svého pokoje. Snad časem, až i oni přijdou při pohledu na mě na jiné myšlenky, na myšlenky, které by se netýkaly Belly a mě, budu chopen s nimi zůstat v jedné místnosti, ale teď to nejde.

Zavřel jsem se v pokoji a přešel k přehrávači. Zapnul jsem ho a čekal, až se ozvou uklidňující tóny Debussyho, ale někdo tam musel omylem zapnout rádio, protože místo klavírní skladby se ozvala zcela jiná písnička. Byla asi v polovině a přesně vypovídala o všem, co se stalo. Písnička byla od známé americké skupiny Backstreet boys – I want it that way a byla přibližně v polovině.

Now I can see that we´re falling apart     (Teď vidím, že se náš vztah rozpadl)

From the way that it used to be, yeah     (V porovnání s tím, jaký byl, yeah)

No matter the distance                         (Nezáleží na odstupu)

I want you to know                               (Chci, aby si věděla, že)

That deep down inside of me...             (Hluboko dole uvnitř mně...)

You are my fire                                    (Jsi mým ohněm)

The one desire                                     (Jsi mou touhou)

Jako by se všechno proti mně spiklo. Zhroutil jsem se a písnička pomalu plynula ke svému konci. Znovu jsem se ponořil do myšlenek na Bellu a její úsměv. Na její ruměnec, když jsem jí řekl, jak moc jí to sluší, na její dokonalé rty, když mě poprvé políbila. Ty vzpomínky mi drásaly nitro, ale já jsem si nemohl pomoct.

Písnička pozvolna přesla v jinou, ale moje myšlenky ani pocity se nemohly změnit tak rychle jako kazeta v přehrávači. Ještě jsem zaslechl, jak zaklaply domovní dveře a Jasper spolu s Alicí odešli někam pryč. Chápal jsem Jaspera, ty pocity byly hodně i pro něj a já jsem takový sobec, že si to uvědomuju, až když všichni odejdou. Nechtěl jsem Jaspera vyhnat z domu, kvůli svým citům a hlavně kvůli své bolesti, ale to jsem si uvědomil až pozdě.

Bellin pohled:

Všichni v domě byli hrozně veselí. Všechny ty tváře byly usměvavé a čišela z nich čistá radost ze shledání. Máma byla dokonce ráda, že přijel Carl, se kterým se za jejího krátkého pobytu v Howth znala jen velmi málo.

Oběd jsem dneska vařila s Elinor, mělo to být něco slavnostního a tak jsme si daly hodně záležet. Hned po mámině příjezdu jsme si všichni rozbalili dárky a já se mohla zase přesunou do kuchyně, kde jsem se věnovala přípravě pudinku a Elinor chystala přílohy k hlavnímu jídlu. Celým domem se nesl vůně cukroví, které jsem spolu s babičkou napekla a melodii vánočních koled. V televizi běžela jenom jako pozadí nějaká vánoční pohádka, ale nikdo ji moc nevnímal, všichni se bavili mezi sebou.

Když jsem umývala po jídle talíře, přišla za mnou máma.

„Bellu, zlatíčko, vážně se mnou chceš odjet?“ zeptala se a čekala, jestli ji vysvětlím i důvod svého rozhodnutí. Přece jen na konci prázdnin viděla, jak jsem byla šťastná z toho, že budu moct bydlet ve Swords a poslední meil, co jsem jí napsala, ji poněkud znepokojil.

„Ano, chci. Jenom ti teď nemůžu říct, proč jsem se tak rozhodla.“ Snažila jsem se to říct pokud možno klidným hlasem, ale na konci mi přece jenom neušel jeden vzlyk.

„To, je v pořádku, já to chápu.“ řekla máma a objala mě kolem ramen.

„Děkuju.“ Pošeptala jsem a rukou si utřela zbloudilou slzu. Usmála jsem se na mámu a společně jsme potom domyly zbytek nádobí. Když bylo všechno suché a chované ve skřínkách všichni se chtěli jít projít a vyblbnout v nově napadlém sněhu.

Podobný nápad měli i Victor s jeho rodinou a Lilly. Chtěla jsem jít Lilly pozdravit, byla u nás sice včera, ale s ní jsem vždycky přišla na jiné myšlenky. Victor stál vedle ní a držel ji kolem pasu, stejně se však díval k lesu. Podívala jsem se stejným směrem a už v hodně velké dálce jsem zahlédla Edwardova vzdalující se záda. Zase mě bodlo u srdce, ale nasadila jsem statečný úsměv a došla těch pár kroků k Lilly a Victorovi.

Domů jsme se vrátili všichni pěkně promrzlí a tak táta vytáhl ze své tajné skrýše dvě láhve červeného vína a udělali jsme si skvělý svařák. Nasypali jsme do něj sušené ovoce, které nacuclo to víno a chutnalo naprosto skvěle.

Seděli jsme společně všichni v obývacím pokoji a sledovali jednu z těch pohádek, která kdyby se o vánocích neobjevila na televizní obrazovce, tak by to nebyly ani pravé vánoce a upíjeli z hrnečků lahodně teplý nápoj. Prostě klasická domácí vánoční pohoda, co víc si přát, že? No, já bych věděla, co si přát, ale tohle se mi nikdy nesplní, tak proč marně snít? Snít můžu v noci a se zavřenýma očima, ne během dne.

Máma se rozhodla zdržet až do pátku. Doma panovala pořád dobrá nálada a dokonce mi na malé chvíle dávala, zapomenou na moje trápení. Ale jenom během dne, jakmile jsem se totiž zavřela v pokoji, všechno to na mě dopadlo. A místo snů jsem prožívala v noci jenom noční můry. Okno do pokoje teď bylo trvale zavřené a nebylo to jenom proto, že je venku a já si v pokoji pěkně topím.

Ve čtvrtek večer jsem se dala do balení. Vytáhla jsem krabici, ve které jsem sem vezla všechny mé a Eliny knížky do školy a naskládala tam ty svoje. Krabici jsem potom pečlivě zalepila a potom jsem se vydala k šatní skříni a začala si urovnávat oblečení do tašky. Venku jsem si nechala jenom to, co si budu zítra oblékat, jinak jsem všechno zabalila, abych zítra nemusela nijak pospíchat.

S balením jsem skončila někdy ve dvě ráno, ale nechtěla se mi spát. Nechtěla jsem se ráno probudit s opuchlýma očima od věčného pláče, který mé noční můry doprovázel. Chtěla jsem být šťastná, ale co se dá uprostřed noci dělat, vždyť všichni v domě už spali.

Zamířila jsem si to tedy po schodech do kuchyně a začala si vařit kakao. S hrníčkem v ruce jsem si to zamířila do obývacího pokoje a sedla si do křesla. Volnou rukou jsem si přes sebe přehodila deku a hledala jenom tak před sebe.

Hodiny ubíhaly tak pomalu, jako by to měly být měsíce a celá noc se vlekla. Nakonec jsem přece jenom usnula, ale poměrně brzy mě probudila babička, která nám chystala zase snídani. Nikdy ji nepřestalo bavit o nás pečovat.

V koupelně jsem zjistila, že ani dlouhé ponocování není pro mě. Místo červených a opuchlých očí od pláče jsem teď měla kruhy pod očima, jako bych nespala snad dva týdny a ne jen necelou jednu noc.

Edwardův pohled:

Od poslední Victori návštěvy uplynuly dva dny. Pořád jsem byl zavřený ve svém pokoji a vzpomínal. Bolest nemizela, ale stávala se trochu snesitelnější, když jsem si připomněl, že Bella tak bude šťastnější. Jasper se tak mohl vrátit domů a kromě některých zbloudilých myšlenek mě už nikdo nelitoval. Věděli jak je mi to nepříjemné.

Blížil se konec dalšího roku. Dalšího roku z mé dlouhé věčnosti. Emmett plánoval velkolepý ohňostroj, ale to mu Rose okamžitě zatrhla. Tušila, v co by se to zvrhlo a tak to nehodlala ani v nejmenší riskovat.

Carlisle dojížděl do nemocnice i během svátků a i Esme se dál věnovala svým projektům. Pokoj jsem opouštěl jenom v noci. Vždy jsem vyskočil oknem a šel se toulat lesem, který jsem teď znal zpaměti. Jednou mě mé kroky dovedly až k Bellinu domu. Pohled na zavřené okno ve mně vyvolal opět bolest, ale ještě větší způsobil pláč, který se ozýval z jejího pokoje. Chtěl jsem ji utěšit, ale nemohl jsem.

Stál jsem pod tím oknem a sám sobě si tak ještě víc ubližoval. Vzlyky ustaly až někdy k ránu a opět se ozvalo pravidelné oddechování, když Bella usnula.

Při Victorově návštěvě jsem se dozvěděl, že Bella odjíždí zpátky do Atlanty. Opět mě to zabolelo u srdce. Když jsem si myslel, že se budu trápit její nedostižnou blízkostí, nevěděl jsem, jak moc se budu trápit tou dálkou. Jak se budu trápit tím, že už ji nikdy neuvidím.

Věděl jsem, jak moc mě to bude bolet, ale v pátek dopoledne jsem se vydal k jejich domu. Bella s její mámou se, se všemi loučily a oběma tekly slzy. Byl to poslední pohled na Bellu. Poslední, který si budu na vždy pamatovat.

Najednou se její hlava otočila mým směrem a naše pohledy se střetly. V tom jejím jsem četl všechnu tu bolest, ale taky láska, aspoň jsem si to myslel. Po tvářích jí stékaly nové a nové slzy. Už si je nestírala, jenom na se na mě dívala a nechala slzy téct.

„Bello, musíme jet.“ chytla ji kolem ramen její máma. Bella se na ni ohlédla a zase se podívala na mě. Jako by v tu chvíli zaváhala, jestli má zůstat nebo odjet.

„Sbohem.“ Zašeptala a nasedla do auta. Henry je vezl na letiště. Ještě chvíli jsem stál na stejném místě a potom jsem se vydal zpátky domů. Hovor v domě tentokrát neustal, jako když jsem se takto vrátil naposledy, ale rozhodně se změnil. Už se nebavili o tom, o čem se bavili před mým příchodem, ale neřešil jsem to.

Nic jsem teď neřešil. Odjel smysl mé existence, ale já jsem musel být tak silný, abych neudělal nějakou hloupost a neublížil tak i své rodině. Všichni si Bellu oblíbili a její odjezd nesli těžce, ale snažili se na ni moc nemyslet a žít zase tak, jako před jejím příchodem do našich životů.

Budu se o to, musel pokusit taky. Bella učinila rozhodnutí, které ji jistě bolelo stejně jako mě, ale já se mu přizpůsobím. Budu muset být hodně silný, ale určitě to budu muset všechno překovat.

Předposlední kapitola této povídky je za námi. Byla hodně smutná, ale doufám, že i přesto se vám líbila. Před námi je už jenom Epilog a mě nezbývá než doufat, že se vám celá povídka líbila i s tím koncem, který jsem vymyslela

Petronela :o)

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 48.kapitola:

To vážne? Ty to takto ukončíš? Och môj Bože. Asi dostanem porážku. Oni nebudú spolu. No amen dolina. Fú. Tak toto musím rozdýchať. V každom prípade kapitola sa ti podarila. To bez debaty.

Přidat komentář:

Nick:

Text: