Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 45. kapitola


Stíny minulosti - 45. kapitolaDalší kapitola je tady. Pomalu a jistě se blížíme ke konci a nejde to bohužel změnit. Poslední čtyři kapitoly už mám napsané a nebudu je měnit. Dneska je zase část kapitoly věnovaná Hance, protože je tam pohled jejího oblíbeného hrdiny a tedy Damona. Je tu však do konce povídky naposledy.

45. kapitola - Už vám do toho mluvit nebudu

Bellin pohled:

Dny ubíhaly zase rychle, jako by měly křídla a sem tam popoletěly.  Listopad byl za námi a na stromech vlálo ve větru několik posledních lístků. Ruku jsem už měla v pořádku a kromě nepříjemných vzpomínek a ojedinělých nočních můr jsem byla celkem v pořádku.

V pořádku. No, pokud bychom mluvili o fyzické stránce tak určitě, ale po té psychické, to jsem si stále nesla šrámy. Damona, alias Stefana jsem vídala každý den ve škole. Každý den jsem s ním hodinu co hodinu musela sedět v jedné lavici a hrát si na to, že se nic nestalo a jsme přátelé, nebo něco tomu podobného.

Před Edwardem jsem si vždy připadala jako pod mikroskopem. Věděl, že něco není v pořádku, ale já jsem mu nemohla říct, že mám strach. Strach z něho a z toho, co se stane, až se při mé šikovnosti někdy říznu nebo při procházce zakopnu, odřu si ruce a poteče mi krev. Díky Damonovi jsem si začala uvědomovat, jak je moje lidská existence křehká vůči té jejich, přesto mi stále neseděla role Edwarda jako zabijáka. Vím, má tu možnost mě během sekundy zbavit života, ale pořád jsem tu myšlenku zaháněla, a když jsem se podívala do jeho zlatých očí, odtáhla do temných hlubin mé mysli. Ale stále tam byla a vystrkovala růžky pokaždé, když jsem byla s Edwardem a přišel Damon.

„Bello, pojedeš s námi do Rush? Už jsi tam dlouho nebyla.“ Přišla za mnou jedno prosincové dopoledne Elinor do pokoje. Seděla jsem na posteli a dopisovala poslední větu k eseji, kterou jsme měli v pondělí odevzdat. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ni.

„Víš co, máš pravdu, malý výlet mi prospěje a provětrám si hlavu.“ Souhlasila jsem, zaklapla sešit a stanula z postele, kde jsem to měla celé rozprostřené. Zkoukla jsem, co mám na sobě a jestli se náhodou nemám převléknout, ale ty ošoupané rifle byly ještě docela v pohodě. Obula jsem si tedy na nohy tlusté ponožky, přes sebe si dala tlustý svetr a vydala se za Elinor a Lilly, které už čekaly v chodbě.

„Na oběd nás nečekej, Carl nás pozval na ryby!“ zavolala ještě na babičku a už jsme nasedaly do auta a jely do Rush. V rádiu, které tvořilo kulisu, hráli vánoční koledy a tím připomínaly, že se blíží vánoční čas.

„Už jsi přemýšlela, co dáš komu na vánoce?“ zeptala se Elinor, když hlasatel v rádio oznámil, že do vánoc zbývají necelé tři týdny.

„Ještě ne, ale asi vyrazím někdy po škole do města, šly byste se mnou?“ zeptala jsem se holek. Elinor zaváhala, zřejmě už něco plánovala, ale Lilly okamžitě přikývla, že se mnou půjde. Obě teď byly doma jenom vzácně. Elinor byla v Rush skoro jako doma a Lilly zase u Victora. Pokaždé ji trochu rozesmálo, když se snažil chovat tak, aby na něm nepoznala, že je nesmrtelný a přitom to už dávno nebyla pravda. Jejich vztah byl skutečně ojedinělý. Skoro bych řekla jako pohádka, pohádka, kterou jsem měla prožít já.

Peter na náš už čekal před domem a vesele se na nás zubil. Chvíli po našem příjezdu přišel i zbytek party, Mezi nimi i Jack, Paul, Mike, Lee a Jany.

„Tak, co budeme dělat?“ zeptala jsem se zvědavě, protože počasí na to, abychom si dali nějaké volejbalové utkání, vůbec nebylo a já jsem tu nikdy v tuto dobu nebyla a tak jsem ani nevěděla, co se dá dělat. Doma jsme nikdy takhle chladno neměli, ale myslím, že to bude jenom o zvyku.

„Tak mohli bychom třeba něco zahrát.“ Navrhl Paul.

„Zahrát, v tomhle počasí?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„No jasně, zahřejeme se a ještě se u toho pobavíme.“ Nedal se ve svém nápadu zviklat Paul a tak Peter došel domů pro míč a všichni jsme si to mířili na hřiště. Pořád jsem nad tím kroutila hlavou, ale když říkal, že mi bude tepleji, tak proč ne. Když se Peter vrátil s míčem, promnula jsem si ještě ruce, které mě trochu studily. Nebyla zase tak velká zima, ale když jste zvyklí na slunce po celý rok, je tohle rozhodně zima.

Rozdělili jsme se do dvou družstev a já jsem začínala s nadhozem. Asi po dvaceti minutách jsem uznala, že měl Paul přece jenom pravdu, Bránice mě bolela od neustálého smíchu, protože kluci se zapojili do hry s takovou vervou, že hráči druhého týmu se stále váleli po zemi ve snaze vybrat míč. Díky pohybu jsem se také zahřála a tváře jsem teď měla červené od námahy a ne, že by mi byla zima.

„Budeme muset domů, táta nemá radost, když chodím pozdě.“ Řekl po druhém vyhraném zápase Peter. Moc se mi nechtělo, zrovna jsme se tak skvěle bavili, ale pokud nás Carl pozval na rybu, nesmím si to nechat ujít, jeho ryba je vyhlášená pochoutka. Rozloučili jsme se proto s partou, Peter objal Elinor kolem pasu, ta se mu snažila nejprve vyvléknout, protože mu na oko nedokázala odpustit, že kvůli jeho podání, které ona nevybrala, její tým prohrál, ale když se jí Peter omluvil, usmála se na něj a domů šli už zase ruku v ruce a já si ty svoje musela dát do kapes.

Když jsme došli k domu, stálo tam i tátovo auto. Tak je vidět, že aspoň jednou po hodně dlouhé době strávíme odpoledne jako rodina. Peter se Elinor stále omlouval a já se musela jenom smát, prostě to nešlo udržet vážnou tvář a v obývacím pokoji na tom nebyli jinak. Carl vyprávěl nějakou příhodu z jeho mládí a babička s tátou měli taky pusu od ucha k uchu.

„Tak, ke stolu!“ zavelel asi po deseti minutách Carl, a když jsme se přesunuli do kuchyně, jejíž větší část zabíral rozložený stůl, pokládal na stůl talíře s kouřící rybou. Uprostřed stolu byl položený další talíř, tentokrát s chlebem. Sport a hlavně smích nás hodně vyhladověl a tak jsem se s chutí pustila do té lahůdku, jenom jsem si musela dávat pozor na kůstky.

„Bylo to vynikající, Carle.“ Pochválil Carlovo kuchařské umění táta a všichni jsme se k němu přidali. Pak jsme se opět přesunuli do obývacího pokoje. Petera s El po chvíli, ale to jejich povídání přestalo bavit a tak se zvedli s tím, že se půjdou k Peterovi dívat na nějaký film a jestli chci jít s nimi. Už jsem se chtěla zvednou, ale viděla jsem, jak se drží za ruce a určitě budou rádi, když jim nechám nějaký ten prostor jenom pro ně a tak jsem zamítavě zavrtěla hlavou a znovu se pohodlně opřela do opěradla. Carl začal vyprávět další ze svých historek z mládí a já jsem uznala, že s ním musela být vážně legrace, to co vyváděl, bych si asi nikdy nedovolila, ale nevím, jestli to bylo jenom tím, že je jiná generace nebo tím, že já jsem celý život vyrůstala ve městě a on ne vesnici.



Edwardův pohled:

Bella odjela ráno s Elinor do Rush a tak jsem přemýšlel, co dneska budu dělat. Damon si dal na chvíli pokoj a nechal mě i Bellu svobodně dýchat. Oba jsme si to užívali, ale přesto jsem měl pocit, že se Bella od té chvíle, kdy mě vyhodila ze svého pokoje, nějak změnila, nebo se s ní spíše něco dělo a já jsem nemohl přijít na to, kvůli čemu ta náhlá změna nastala.

Ani díky jejímu mluvení ze spaní jsem se nic nedozvěděl. Její sny byly většinou klidné, jenom někdy měla noční můry a to mě vždy rozrušilo. Křičela ze spaní a stále před něčím utíkala a vždy když jsem na to uvedl řeč, snažila se odvést mou pozornost někam jinam, vždy jsem tedy na její hru přistoupil s tím, že se to nějak dozvím.

Vydal jsem se do obýváku, ale když jsem zjistil, že Emmet zase okupuje televizi a sleduje nějaký sportovní kanál, kde jsou zápasy probíhající na celém světě. Rose listovala v nějakém módním časopisu, Alice se mračila na obraz, který visel na protější stěně, ale nebylo to proto, že by se jí nelíbil, ale její myšlenky mi nic neříkaly. Jasper seděl vedle ní a hladil ji po zádech. Carlisle byl v práci a Esme seděla u jídelního stolu, který sloužil jenom k tomu, aby si měla, kde rozvrhnou své nákresy a skici.

Nahlédl jsem jí přes rameno a díval se na její další projekt, na kterém zrovna pracovala. Byl to rodinný domek, nebo bych spíš měl říct nějaká víkendová chata nějakých zbohatlíků. Esme zvedla oči od výkresů a podívala se na mě. Usmál jsem se na ni a Esme mi úsměv oplatila, potom se znovu zahloubala do výkresů a já přešel ke svému společníku, který mi zpříjemňoval mé dlouhé chvíle. Ke klavíru. Sedl jsem si na stoličku a prstem se jemně dotkl černé klávesy. Domem se rozezněl jeden tón, potom jsem k němu přidal další a nakonec jsem prsty přejížděl po celé délce klavíru a domem se linula složitá melodie.

Když jsem dohrál, nikdo z rodiny se nevěnoval své původní činnosti. Všichni se zasněně dívali před sebe. Esme pohrával na tváři úsměv a i Alici se vyjasnila tvář. Netušil jsem, jak moc moje hudba na rodinu působí. Působila i na mě a dokázala mi ukrátit tu dlouhou chvíli, než se znovu uvidím s Bellou, otočil jsem se proto ke klavíru a začal hrát.



Bonus - Damonův pohled:

Rozhodl jsem se dát Belle čas na strávení toho, co se událo. Vím, že přesně pochopila, co jsem tím myslel. Vím, že ji všechno utkvělo v paměti do posledního okamžiku, než jsem jí poradil, aby se vrátila domů. Byla v tu chvíli dočista mimo, ale nezdálo se, že by si z toho vzala ponaučení.

Dnes se ale rozhodla den strávit se svými lidskými přáteli, s Edwardem sice stále trávila většinu svého času, ale viděl jsem, že mu stále nic neřekla. Pro mě samotného bylo překvapením, že ji nemohl číst myšlenky, ale scéna, která se udála v jejím pokoji, když ji Edward, po našem setkání navštívil, byla naprosto dokonalá a já jsem se hodně přemlouval, abych se nerozesmál na plno.

Nechápal jsem, co mě vede k tomu, abych se k Edwaredovi takto choval, ale byla to moje přirozená součást. Jednoduše jsem nedokázal tomu zlému já poručit, ale také to mohlo být tím, že jsem mu poroučet nechtěl. Chtěl jsem mu nechat volnost, musel jsem se stále chovat jako ten starý zlý Damon, jakým jsem byl ve Voltéře a pokud se tam mám zase vrátit, nesmím projevit žádný cit podobající se jen z kousku soucitu, lásce, přátelství nebo něčemu jinému, stal by se ze mě slaboch ovládaný svými emocemi a to jsem nechtěl, musím být tvrdý, jinak bych se mohl jít klouzat.

Blížily se vánoce. Jedny z nejmelancholičtějších lidských svátků co znám. Všude bylo slyšet jenom přání všeho nejlepšího, v rádiu nehráli nic pořádného kromě koled a lidi kolem zase nemluvili o ničem jiném než o tom, co komu koupit za dárek, aby měl obdarovaný co největší radost.

K mému velkému překvapení jsem dokonce zaslechl, že bych měl dostat také nějaký dárek. Chtěla mi ho dát Natalie. Ano správně ta Natalie, která si všimla, že se bavím s Bellou a protože ta se bavila zase s Culleny a ti byli teď cool, musela se znovu pomalu drápat na vrchol a rozhodla se jako schůdky ke svému cíly použít mě. Jak moc se ta chuděrka přepočítala, když za mnou jedno odpoledne přišla s prosbou o doučování, což měl být první krok k uskutečnění jeho plánu.

„Promiň, Nat, ale můj program je na několik následujících dní, možná bych řek i týdnů neprodyšně plný a nic nejde posunou, či změnit.“ Omluvně jsem se na ni usmál, ale Natalii stuhl úsměv na rtech, nikdy ji žádný kluk, nepočítaje Edwarda neodmítl a teď sem přijdou dva cizinci a oba ji odmítnou. Nataliiny tváře nabíraly červenou barvu, jak se cítila ponížená a kolem ní se rozlévala ještě ve větší koncentraci vůně její krve. Jen se do ní zakousnout.

„Pojď Nat, ten za to nestojí.“ Pohrdavě se mi změřila jedna z mála holek, které zůstaly té včelí královně věrná a táhla poníženou a zuřící Natalii pryč. Můj úsměv byl stále větší, když se zastavily u její skřínky a Nat si dokonce dupla, že mě musí dostat, že se musí dostat do naší party.

„Co je tady k smíchu? Zase jsi někomu něco provedl?“ rýpla si Bella, když kolem mě procházela po chodbě a já se na ni překvapeně podíval. Od kdy se mnou ta holka zase mluví? Copak zapomněla, že jsem krvelačný upír, který ji málem připravil o její mladý život?

„Vidíš NAt,“ ukázal jsem na Natalii prstem. Bella se taky podívala jejím směrem, a když Natalii spatřila naše pohledy, pohodila hlavou a vznešeně, jak ji to její uražené ego dovolovalo, odešla ze školy „tak zrovna tu jsem právě odmítl pozvat na rande a nese to moc těžce. Myslíš, že bych se jí měl omluvit a přece jen s ní někam vyrazit?“ čekal jsem na její odpověď. Belle přeběhla po obličeji směsice pocitů. Počáteční úsměv vystřídaly nedefinované pocity a nakonec si mě prohlížela varovně přivřenýma očima,

„Nikam ji zvát nemusíš a ani ji nikam zvát nebudeš, je ti to jasné?“ podívala se na mě jako by malému dítěti zakazovala sladké před obědem. Když jsem nepatrně přikývl, otočila se na pomyslném podpatku a vydala do tělocvičny, kde jsme měli poslední hodinu. Rychle jsem s ní srovnal krok a došli jsme tam společně. Až v tu chvíli mě napadlo, že je divné, že tu není Edward. Mohl jsem toho ale využít.

„Je vidět, že jsi nezapomněla, co dokážu.“ Podotkl jsem jen tak mimochodem cestou k tělocvičně. Bella se zastavila v půli kroku a zuřivě se na mě podívala.

„Nemluv o tom, jsem si moc dobře vědoma, co dokážeš a taky jsem si ještě více vědoma toho, co děláš.“

„A co dělám? Já si toho teď nějak nejsem vědom.“

„Úmyslně ohrožuješ můj vztah s Edwardem. Nevím, co tě k tomu vede, ale my dva se milujeme a nic na tom nezměníš.“ Ne, vůbec nepochopila, o co se snažím. Vím, že pokud s ním bude chodit, bude udržovat naše tajemství, jako by to bylo její vlastní, ale měla by pochopit, po jaké cestě se pustila a jaké nástrahy ji budou čekat.

„A proč bych měl něco měnit já? To ty chodíš s upírem.“

„Mlč!“ zasyčela a podívala se kolem sebe, jestli nás náhodou někdo neslyšel. Byla tak opatrná, ale víc jak o sebe se snad bála o Edwarda.

„Jak myslíš, já tě jenom varoval.“ Pokrčil jsem rameny a dal se znovu do kroku, stejně jsme už na hodinu šli se zpožděním. Začal jsem proto vymýšlet nějakou důvěryhodnou výmluvu.

Uběhly další dva dny od našeho posledního rozhovoru. Pokaždé, když šla k naší společné lavici, se tvářila naštvaně, ale mě to vždy pobavilo. Jak měla našpulené rty a ta vráska na jejím čele. Vždy hodila batoh na lavici a svezla se na židli vedle mě. Pokud nemusela, tak se mnou neprohodila jediné slovo, ale pokud jí to tak vyhovovalo, tak to tak má mít. Nebudu se nikomu vnucovat.

Pohodlně, tedy v rámci možností, které poskytovala židle ve škole, jsem se opřel a pozoroval její chování v mé blízkosti. Pořád mi přišla taková napjatá, jako by každou chvílí čekala, že se po ní vrhnu a na místě ji zabiju. Často zase byla tak zabrána do svých myšlenek, že učitel musel dojít až k ní a otázku ji zopakovat dvakrát, než zareagovala. Netušil jsem, jestli tak na ni působí moje přítomnost, nebo to, že si konečně uvědomila, co jsem já a můj druh zač.



Opět je za namí další kapitola a do neodvratitelného konce zbývá poslední čtyři kapitoly.

Jak se vám kapitola líbila? Moc prosím o komentáře protože o další kapitolce si jejich počtem rozhodnete sami. Čím víc komentářů, tím dřív bude další kapitola.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 45. kapitola:

 1
1. kikuska
09.08.2011 [20:38]

Nechápme Damonove správanie. Neviem prečo, ale proste ničomu z toho čo robím nechápem. Nevidím žiaden logický dôvod. Aj keď o jeho existujúcej logike asi môžme len snívať.
Priznám sa, že tej Nataly mi je už vážne ľúto.
Ďalej... Teším sa až Victor zistí, že už nieje nesmrteľnú. Určite to bude milé prekvapenie. Len neviem ako sa to vyrieši s tým, že niektoré bytosti sú smrteľní, iné zase nie. Bude z Belly upír. Bude vôbec s Edwardom?
Ja naozaj netuším, ale celkom by ma to zaujímalo.
Kapitola sa ti podarila. Presne ako vždy. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!