Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 29. kapitola

Co tě nezabije, to tě posílí


Stíny minulosti - 29. kapitolaHappy birthday dear Dio ... jak už jste zřejmě pochopili tahle kapitola bude věnovaná mojí kamarádce Dii, která bude zítra (tedy 20.11) slavit 18 narozeniny a která má se mnou tolik trpělivosti, co se týče mých povídek. Kapitola je poměrně dlouhá a tak doufám, že vás to neodradí od čtení. Na žádost Judy jsem konečně napsala celou pravdu o Bellině vztahu k Brianě - tak snad to nezklame ... dále jsem trochu zatočila se Stefanem a Edwardovi zasadila brouka do hlavy ... děje se toho tam celkem dost, tak snad se bude celá kapitolka líbit a nezapomenete mi nechat nějaký ten komentář

29. kapitola - Noční můra

Edwardův pohled:

Když už byla Bella doma rozhodl jsem se také jít domů. Měl jsem radost z toho, že ho odmítla. Tedy ne úplně, ale nenechala se jím políbit a to mi prozatím stačilo. Chtěl jsem ji, ale nejprve zkontrolovat a tak jsem se zastavil před domem. Nevím, co mě to k tomu vedlo, ale nadechl jsem se a znovu ucítil Damonův pach, ale přerážel ho nějaký lidský, zřejmě Stefanův pach. Ten Stefanův bych ještě přešel, ale co dělal Damon u Belly doma? Snad nemá nějaké podezření?

Nahlédl jsem do Bellina pootevřeného okna, ale neodolal jsem a vlezel i do pokoje, kde jsem si jako tolikrát sedl do houpacího křesla a pozoroval ji. Dneska opět neměla nijak klidný spánek. Zase se převalovala na posteli a… mluvila ze spaní.

„Freyo ne, nemůžeš ji zabít, to nejde!“ při jejích slovech jsem se lekl. Kdo je Freya? A koho to zabíjí? Bella se zdála hodně vyděšená, ale nevzbudila se. Zpod zavřených očí jí tekly slzy a hlasem plným zoufalství pořád volala Freyu.

„Mami, nezabíjej ji!“ vykřikla naposledy a probudila se. Nestačil jsem tak rychle zareagovat a tak mě uviděla sedět stále na houpacím křesla. Muselo ji to hodně překvapit, ale v tu chvíli ji tak rozrušil ten sen, že ke mně přišla a sedla si mi na klín. Začal jsem ji hladit po vlasech a šeptal, že všechno bude dobré.

Seděla na mém klíně a tiše vzlykala. Hladil jsem ji po vlasech a doufal, že se nebude zlobit, až ji dojde, že jsem tu byl, přímo v jejím pokoji, a sledoval ji, jak spí.

„Belli, to bude dobré.“ šeptal jsem.

„Ale ona ji zabila.“ řekla naprosto nešťastně a na posledním slově se ji zlomil hlas.

„Kdo koho zabil?“ nechápal jsem její slova.

„Freya zabila Brianu. Jenom proto, že se chtěla stát kněžkou. Proto jsem nemohl zrušit Victorovu kletbu. Já nejsem Brianina potomek. Jsem potomek Freyi.“ snažila se mi vysvětlit, co ji tak rozrušilo a několikrát její slova přerušil hlasitý vzlyk, ale když domluvila, rozbrečela se naplno. Seděl jsem dál a automaticky ji hladil po vlasech a snažil se utřídit si v myšlenkách všechno, co mi právě řekla.

O Freyi mi Victor nikdy neřekl. Věděl vůbec Brian, že má Briana sestru? Zřejmě ne a proto si taky myslel, že je Bella jeho potomek.

„A… jak ses sem vlastně dostal?“ konečně si uvědomila moji přítomnost v pokoji.

„Oknem.“ odpověděl jsem prostě.

„Oknem?“ nevěřícně se na mě podívala, potom se zahleděla k otevřenému oknu, pak už se na nic neptala a zůstala sedět na mém klíně. Stále jsem ji hladil po vlasech a užíval si tu vzájemnou blízkost. Teplo jejího těla.

„Jak často sem chodíš?“ zašeptala do ticha pokoje.

„Čas od času.“ nechtěl jsem přiznat, že jsem tu byl skoro každou noc.

„Jak často?“ moje odpověď ji očividně nestačila.

„Skoro každou noc.“ odpověděl jsem ji tedy po pravdě. Najednou se Bella zvedla a přešla ke dveřím, za kterými zmizela. Potom jsem jenom zaslechl, jak schody vržou pod jejími kroky. Vydal jsem se za ní a našel ji v kuchyni.

„Dáš si taky?“ zeptala se a ukázala na kakao, které si začala připravovat.

„Ne, já nepiju.“ překvapeně se na mě podívala a začala míchat teplé mléko, ve kterém pomalu rozpouštěla instantní nápoj. Převzal jsem od ní vařečku a poslal ji, si sednou na židli. Nejdříve chtěla odporovat, ale potom ji asi došlo, že je noc a všem by asi přišlo divné, kdyby mě tu našli.

„To nepiješ nikdy?“ zeptala se, když si skrčila nohy a objala je rukama a hlavu opřela si o ně hlavu. Pořád mě sledovala.

„Ne, nikdy.“ pokud tedy myslí lidské nápoje.

„A jíš?“ asi se konečně rozhodla, že by o mně mohla přece jen vědět víc.

„Ne.“ odpověděl jsem jí a nalil jí teplé kakao do hrníčku. Podal jsem jí ho do rukou a sedl si na druhou stranu stolu, abych ji mohl dál pozorovat. Upila z hrnečku, a olízla si rty, na kterých jí zůstalo několik kapek.

„A to se živíš jenom…“ nedořekla, ale mě to bylo hned jasné.

„Krví? Ano.“ Čekal jsem na nějakou negativní reakci na moje slova, ale nedočkal jsem se jí. Chtěl jsem, aby se na mě podívala, ale sledovala jenom hrnek ve svých rukách a nad něčím přemýšlela.

Tolik jsem se soustředil na Bellu, až jsem si málem nevšiml, že se Elinor probudila. Čekal jsem a poslouchal. Bella si toho všimla.

„Co se děje?“

„Elinor je vzhůru a jde sem.“ To už jsem slyšel i její kroky po schodech a rozhodl se vypařit. Věděl jsem, že by Bella nechtěla vysvětlovat, co tady dělám, ale nemohl jsem to Belle ani říct. Podívala se ke dveřím, ve kterých se malý moment na to objevila Elinor, ale já už v kuchyni nebyl.


Bellin pohled:

„Taky nemůžeš spát?“ zeptala se mě Elinor, když vešla do kuchyně a uviděla mě sedět na židli. Rychle jsem se podívala na druhou židli, kde ještě před chvíli seděl Edward, ale ten už tam nebyl.

„Zdál se mi nějaký sen.“ Odpověděla jsem a Elinor si už sedala na židli a v rukou měla taky hrnek s kakaem. Překvapilo mě, že Edward tak rychle zmizel. Ještě jsem se několikrát porozhlédla po kuchyni, ale nikde jsem ho nezahlédla. Vlastně jsem byla ráda, že se tak vypařil, nevím, jak bych to vysvětlovala Elinor.

„Zlý sen?“ zeptala se a já jen přikývla. Potom jsme už toho moc nenamluvili, dopila jsem svůj hrnek, umyla ho a šla si znovu lehnout. Trochu jsem čekala, že v pokoji bude Edward, ale když jsem ho tam neviděla, lehla jsem si na postel, zachumlala se do deky a spokojeně usnula. Spadlo ze mě velké břímě, když jsem konečně někomu řekla celou pravdu.

Ráno mně probudilo rádio. Myslela jsem si, že Elinor vstala dřív a už je v koupelně, kde zase předvádí to své každodenní karaoke číslo, ale až po nějaké chvíli, kdy písnička hrála asi po třetí, jsem si uvědomila, že to nehraje rádio v koupelně, ale něco v mém pokoji. Byl to můj telefon.

Ještě se zavřenýma očima jsem začala tápat rukou po nočním stolku, abych zjistila, kdo mě v tuto nekřesťanskou hodinu asi budí, ale telefon tam nebyl. Naštvaně jsem odhodila deku a stanula. No jasně, telefon byl na psacím stole, vedle počítače. Koukla jsem na displej. Máma. Co asi může chtít?

„Ahoj, mami!“ pozdravila jsem ji, když jsem konečně telefon vzala.

„Bello, už jsem to chtěla položit, co proboha děláš? Měla jsem strach!“ začala mě hned na začátku našeho hovoru plísnit.

„Nevím, kolik je v Atlantě, ale tady je ještě ráno a já spala.“

„Aha, tak to promiň, úplně jsem zapomněla na časový posun.“ Hned se začala omlouvat.

„To je dobrý, co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se rozespale.

„Jenom se zeptat, kdy přijedete domů, abych si vzala v práci volno.“ Po jejích slovech jsem nad tím začala přemýšlet. Kolikátého vlastně je? Koukla jsem na kalendář a musela jsem si sednou na židli. 20.08. Páni, za deset dnů začíná škola.

„Já… no… nevím.“ Vykoktala jsem ze sebe.

„Dobře, tak až to bude vědět, tak mi zavolej.“ Odpověděla vesele. Jo to se jí řekne, dej vědět. Úplně jsem zapomněla, že prázdniny jaksi netrvají nekonečně dlouho a dva měsíce jsou zrovna o těchto prázdninách nějak málo.

„Jasně, že ti dám vědět.“ souhlasila jsem naprosto mimo.

„Tak, běž si ještě lehnout, určitě už spíš ve stoje.“ zase ten bezstarostný smích. Spím ve stoje, opravdu povedený vtip. Já jsem byla po jejích slovech probuzená a to tak, že bych víc probuzená ani být nemohla. Rozloučila jsem se s ní a plouživým krokem jsem se vydala za Elinor do pokoje. Nebyla tam, ale z koupelny se začal linout její zpěv.

„Kdo volal?“ zeptala se a dál si na hlavě vytvářela nějaký složitý účes.

„Máma.“ Odpověděla jsem jí a sedla si na koš s prádlem. Elinor se ještě nějakou chvíli věnovala svým vlasům, ale když si všimla mého výrazu, odložila hřeben a stoupla si naproti mně.

„Co se stalo?“

„Úplně jsem zapomněla, že za deset dní končí prázdniny.“ odpověděla jsem a její překvapený výraz potvrdil to, že sama to v nejmenším nečekala. „Máma chce vědět, kdy přijedeme, aby na nás mohla počkat na letišti.“

„Já jsem na to úplně zapomněla.“

„Tak, co jí mám dát vědět?“

„Počkej chvíli, nejdřív musím mluvit s Peterem.“ Odpověděla a na rychlo začala dodělávat ten účes. Potom vystřelila z koupelny do pokoje a než jsem se nadála, scházela schody a tak jsem šla za ní. Zastavila se v chodbě, kde se hned začala obouvat. Chtěla jsem jí ještě něco říct, ale to už byla venku, kde zrovna zastavilo Peterovo auto a ten s úsměvem na rtech vystoupil ven.

„Ahoj.“ pozdravil mě i El najednou a Elinor ještě k tomu políbil na rty. Nepotřebovala jsem vidět na vlastní oči, jak jsou šťastní, mě stačilo to jenom vědět. Už jsem zavírala dveře, když jsem zaslechla motorku. Chtěla jsem vyjít ven, ale potom jsem se na sebe podívala a pořád jsem byla v noční košili. Zavřela jsem dveře a čekala, přesto mi zvědavost nedala a zpoza záclonky a malého okna na chodbě jsem se dívala, co se bude dít.

Stefan zastavil a sundal si přilbu. Na tváři měl nádherný úsměv, ale ten mu ztuhl, když viděl jak se Elinor líbá s Peterem. Vůbec je svým příjezdem nevyrušil, ale musím přiznat, že mi to vůbec nevadilo. Vím, že jsem měla vyjít ven, ale tahle to možná bylo lepší. Teď s nikým nechodím a díky Elinor se mě Stefan přestane pokoušet sbalit.

Stačil mu jeden pohled a už si znovu nasazoval helmu a odjížděj pryč. Elinor se otočila k domu, jako by přesně cítila můj pohled, a podívala se na mě s náznakem, že jí je líto, co musel Stefan vidět. Já jsem jí jen s úsměvem zamávala a vydala se do pokoje. Za chvíli už jsem slyšela Peterovo auto, jak opouští příjezdovou cestu.

Dneska jsem se rozhodla uvařit oběd. Šla jsem do kuchyně a vzala si kuchařku. Sedla jsem si ke stolu a začala listovat a vybírala, co uvařím.

„Bello, jak to, že dneska nejsi venku?“ přišla do kuchyně babička.

„Nějak nemám na nic náladu.“ řekla jsem a dál listovala kuchařkou.

„Nech toho, dneska uvařím já a ty se běž ven bavit. Vždyť se ti prázdniny už blíží ke konci a ty tu sedíš v kuchyni a přemýšlíš, co budeš vařit místo toho, aby ses bavila s přáteli.“ řekla na oko přísně babička a vzala mi kuchařku. Měla pravdu, ale… Ale. Tohle bude ještě komplikovanější, než jsem si myslela.

„No já jsem už s přáteli domluvená na odpoledne…“ snaživě jsem hned zalhala „… a navíc už vím, co budu vařit, žemlovku.“ to mě napadlo ve chvíli, kdy jsem uviděla na stole jablka, které před víc jak týdnem donesl Henry z práce a přestože jsem si už dvě vzala, začínala se scvrkávat. Žemlovka bude skvělý nápad.

„Jak myslíš, pomůžu ti.“ nabídla se mi, ale musela jsem ji odmítnout. Nesnáším, když je někdo se mnou v kuchyni, když vařím. Mám ráda na všechno svůj klid a zvlášť, když budu vařit proto, abych myslela na něco jiného než na Edwarda, a jeho upíří rodinku, Stefana, kterému jsem dneska ráno asi hodně ublížila a na Victora a jeho nesmrtelnost. Tolik jsem si teď přála, abych si prostě mohla sbalit svých pár švestek nasednout do letadla a vrátit se do slunné Atlanty, kde bych si s Judy padla do náruče a pak se zase nerušeně věnovala škole. Přála jsem si, aby tyhle prázdniny byly stejně normální a nudné jako ty loňské, ale bohužel to bylo toužebné přání.

„Bello, vnímáš mě vůbec?“ zeptala se pobaveně babička. Zatřepala jsem hlavou, abych zaplašila myšlenky a začala vnímat i svět kolem sebe.

„Co jsi říkala?“

„Jenom, že když nechceš pomoct, jdu do svého pokoje.“ Odpověděla s úsměvem na tváři a odšourala se z kuchyně. Vstala jsem ze židličky, vzala misku s jablky a dala se do chystání oběda. Měla jsem spoustu času, ale potřebovala jsem se nějak zabavit. Musela jsem myslet na něco jiného než na ten neskutečně a nereálně reálny svět, do kterého jsem se tyhle prázdniny zapletla.


Edwardův pohled:

Když Elinor přišla do kuchyně, rozhodl jsem se rychle zmizet. Celou dobu jsem byl, ale u domu. Slyšel jsem Bellu, jak šla spát i to jak mluvila s mamkou a jak celý rozhovor poté tlumočila Elinor.

Nemohl jsem uvěřit vlastním uším, když Bella řekla, že za deset dní končí prázdniny a ona se musí vrátit do Atlanty, kde bych s ní nemohl být. Musel bych žít doopravdy jako ten přízrak.

Rozběhl jsem se domů a byl rád, že mi Alice padla doslova do náruče.

„Alice, podívej se do Belliny budoucnosti.“ zastavil jsem ji zrovna, když se chystala jít do svého pokoje. Nechápavě se na mě podívala, ale když viděla můj prosebný a trochu i zmučený obličej, svolila a zadívala se do budoucnosti. V jejích myšlenkách jsem viděl její vizi. Bella ještě nebyla rozhodnutá, malou chvíli jsem tam byl s ní, ale potom se zase objevila ve škole a venku svítilo, doslova pražilo slunce, což bylo znamení, že byla v Atlantě. Nevěděl jsem, jestli mám být rád za to, že ještě není rozhodnutá nebo být nešťastný nad tím, že stále váhá, jestli bude se mnou nebo odjede.

Když vize skončila, Alice se mi lehce vykroutila ze sevření, ve které jsem ji od svého příchodu uvěznil, a odešla do pokoje. Sama asi začínala tušit, proč jsem chtěl vidět Bellinu budoucnost. Také o tom i chvíli uvažovala.

To, že by mi Bella odjela, by byla nejhorší věc, jaká by se mi mohla v mém životě, tedy existenci vlastně stát. Byla by to hotová noční můra, kdybych mohl spát. Bella se ukázala pro mou existenci nepostradatelná, jako pro ni je kyslík. Stala se mým sluníčkem. Stala se pro mě vším.

Nestačil jsem se ani začít litovat, když někdo zaklepal na dveře. Už podle myšlenek jsem poznal, že je to Damon. Měl opět tu dobrou náladu, se kterou bych ho nejraději poslal hodně daleko, ale protože je to Arův syn musel jsem mu jít poslušně otevřít dveře.

„Ahoj Edwarde.“ pozdravil mě a jeho úsměv se ještě víc rozšířil, když uviděl můj skleslý obličej. A to je další věc. Co ho proboha pobavilo na mém skleslém obličeji? No, tak to se podívejme. V jeho myšlenkách jsem uviděl dnešní ráno chvíli po tom, co jsem odešel od Belly. Jel na motorce a zastavil se u Bellina domu, kde také chvíli stál. Potom jsem uviděl to co on. Elinor se líbala s Peterem, ale on si myslel, že je to Bella. Elinor se na něj podívala, ale on už otáčel motorku a odjížděl.

Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. To Damona překvapilo. Odvedl jsem ho do obývacího pokoje, který zase okupoval Emmet a sedl si do volného křesla. Stále jsem si přehrával jeho zmatené myšlenky, když v tom mě zaskočila jako poslední myšlenka.

„Proč se proboha culí jako měsíček na hnůj, když se holka, která se mu očividně líbí, líbá s cizím klukem?“ Takže on poznal, že se mi Bella líbí, ale to nebylo to nejhorší. Horší bylo, že VĚDĚL o Belle! Jak se o ní proboha mohl dozvědět? Je pravda, že kdyby dával větší pozor tak to není zase tak nemožné, ale přece jenom, něco mi na to obrázku z dnešního rána nesedělo, ale nemohl jsem za nic na světě přijít na to, co to je.

„Navíc, Bella není opravdu škaredá.“ další myšlenka, kterou bych raději neslyšel. Proč mi tohle dělá? Copak neví, že slyším jeho myšlenky? Nechápal jsem to, pořád jsem měl pocit, jako by mi něco unikalo, ale já jsem na to nemohl přijít. Co to Damon tají?

Z jeho dalších myšlenek jsem se už nic dalšího, co by mě mohlo navést na to, co tají, nedozvěděl. Jenom tam seděl a pozoroval s Emmetem zápas a jako naschvál fandil opačnému týmu než Emmet. Hádali se a tak jsem raději šel ven.

Kroky mě táhly opět za Bellou. Damon o ní věděl a zatím nezakročil, neměl jsem tedy pocit, že by se jí chystal něco udělat. Rozhodně neví nic o té noci, kdy se Bella o mně dozvěděla pravdu a to bylo to podstatné. Neměl důvod jí ublížit. Tou myšlenkou jsem se uklidňoval celou cestu k nim domů.

Henry byl doma a právě obědvali. Raději jsem změnil směr a zamířil jsem za Victorem, třeba na něco přišel.

„Ahoj Edwarde, copak tě za mnou přivádí?“ zeptal se, hned jak mi otevřel dveře a pozval dál.

„Chtěl jsem jít za Bellou, ale právě obědvají.“ odpověděl jsem popravdě a sedl si na gauč. Neal zase nebyl doma. Nemusel jsem ani hádat, abych věděl, že je zase v Rush a snaží se sbalit Lee. Pokud je mi známo tak zatím pořád neúspěšně.

„Něco se děje, že jo?“ promluvil po chvíli Victor, když zkoumal můj obličej.

„Ne… vlastně jo. Něco mi na Damonovi nesedí, ale nemůžu přijít na to co. A ještě ke všemu je tu ten Stefan.“ obě jejich jména jsem řekl s největším sebezapřením.

„Se Stefanem si nedělej starosti.“ řekl, a když jsem zahlédl to pobavení v jeho obličeji, upoutalo to mou pozornost. Co se o něm dozvěděl?

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se nedočkavě.

„Takhle.“ řekl a začal mi převíjet události, které se dneska odehráli. Hned jsem se u toho, jak si jezdec na motorce sundal přilbu a díval se na líbající pár, zastavil. Vždyť já tu scénu už viděl. Viděl jsem ji v Damonových myšlenkách tak jak je to možné, že na motorce sedí Stefan? Všechno mi probíhalo v hlavě jako film v kině. Dva různé pohledy, ale děj pořád stejný. Damon tam není, tak jak mi to mohl ukázat? Jak jsem mohl slyšet jeho myšlenky ohledně toho, co si jasně musel myslet Stefan? Co mi pořád uniká?

To co mi unikalo, mě začínalo štvát. Potřeboval jsem ty dvě věci spojit. Ale jak? Jediné, co na tom bylo kladné je, že Stefan se už o Bellu zajímat nebude.



Bellin pohled:

Po obědě se u nás zastavil Edward. Chtěla jsem ho vidět, ale zároveň jsem nevěděla, co mu mám říct. Když jsem dala žemlovku péct, sedla jsem si opět na židli a pohltily mě myšlenky na školu, na Edwarda a prostě na všechno, na co jsem se snažila nemyslet, když jsem vařila.

„Ahoj.“ usmál se na mě a mě nezbylo nic jiného, než mu úsměv oplatit.

„Ahoj.“ odpověděla jsem mu a vyšla před dům. Byla jsem nervózní a nevěděla, co mám dělat s rukama. Raději jsem si je dala do kapes a čekala, co se bude dít dál.

„Nechceš se jít projít?“

„Ráda.“ souhlasila jsem a vyšla vedle něj. Nešli jsme do lesa, pomalu jsme šli pěšinou k malému náměstíčku. I Edward se zdál celý nesvůj.

„Prázdniny už budou končit.“ poznamenal jenom mimochodem.

„Hm, to budou.“ souhlasila jsem a čekala, co z něho vyleze. Tohle téma bylo nepříjemné po oba dva a možná že bylo dobře, když to už nakousl.

„To znamená, že pojedete s Elinor zpátky do Atlanty?“ pokračoval.

„Jo, máma mi dneska ráno volala a ptala se, kdy tedy přijedeme, chce na nás počkat na letišti. Už se na nás moc těší.“ Moc jsem se na mámu těšila, ale pořád jsem nebyla úplně rozhodnutá, co budu dělat. Neměla jsem vlastně na výběr, budu se muset vrátit.

„A už víš, kdy pojedete?“

„Ne, ještě jsem s Hen… s tátou nemluvila.“ Vím, že by Edwardovi nevadilo, kdybych tátu nazvala jménem, ale už ze zvyku, když jsem mluvila s přáteli, jsem radši říkala táta.

„A… ty chceš odjet?“

„Já nevím ani co chci, natož vědět, jestli chci odjet.“ odpověděla jsem a sedla si na nejbližší lavičku. Původně musela být bílá, ale lak už byl značně oprýskaný a tak bylo vidět holé dřevo. Zase jsem přemýšlela. Edward chvíli stál přede mnou, ale když viděl, že to není jenom krátká zastávka, posadil se vedle mě.

„A co bys chtěla?“ zeptal se po chvíli. Sama jsem přesně věděla, co bych chtěla, ale co rozhodně nemůžu mít. Chtěla jsem všechno a zároveň nic z toho co jsem měla. Chtěla jsem na všechno zapomenout a zároveň si každý okamžik vrýt do paměti.

„Na všechno zapomenout. Vrátit se do Atlanty, dochodit střední školu, najít si normálního kluka. Chtěla bych normální život.“ řekla jsem všechno, co jsem chtěla a přitom se mi hrozně moc ulevilo, přestože když jsem vzhlédla, viděla jsem jeho bolestný výraz. Neřekla jsem mu to o něm, ale doufala jsem, že on to pochopí. Vždycky mě pochopil, doufala jsem, že mě pochopí i teď.  Bylo toho moc a já jsem nevěděla, jak to všechno zvládnu, pokud si chci zachovat v pořádku rozum.

„To bys doopravdy chtěla?“ zeptal se trochu smutně a já jsem se na něj raději nedívala. Neměla jsem tu odvahu se na něj podívat.

„Ano.“ opět jsem odpověděla popravdě.

„Tak s tímhle ti nemůžu pomoci.“

„To je sice škoda, ale vlastně bych nechtěla přijít o všechno, co jsem o letošních prázdninách zažila. Nechtěla bych přijít o to, co k tobě cítím.“ řekla jsem a sledovala ruce, které jsem měla složené v klínu.

„Bello?“ nepodívala jsem se na něj. „Bello?“ znovu mě oslovil, ale já jsem pořád sledovala své prsty. Edward to už nevydržel a vzal můj obličej do dlaní a přinutil mě se na něj podívat.

Hleděla jsem mu do jeho zlatavých očí a nemohla se odtrhnout. Najednou jsem zase cítila jeho ledové rty na těch svých. Zavřela jsem oči a začala si polibek vychutnávat, prsty jsem si zapletla do jeho vlasů a Edward si mě přitáhl na klín, aniž by mě přestal líbat. Cítit po dlouhé době jeho rty na mých bylo opravdu něco nádherného. Po celém těle se mi rozléval pocit příjemného tepla a v břiše jsem cítila poletovat motýlky. Nemohla jsem si pomoct a zasténala jsem, když přešel z mých rtů na víčka a potom na celou tvář.

„Miluji tě, Edwarde.“ Zašeptala jsem mezi polibky a cítila jsem, jak se mu na tváři usadil úsměv. Musel být krásný, ale já jsem se nedonutila odtáhnout se od něj a tak porušit tuhle chvíli, tenhle okamžik vzájemného souznění.

„Já tebe víc, Bello.“ Když to vyslovil, připadala jsem si jako v sedmém nebi. Nikdy jsem neslyšela nic hezčího. Sice už mi několik kluků ze školy i od nás z ulice řeklo, že mě milují, ale jejich slova na mě neměla stejný účinek, jako když to řekl Edward.

Vzájemné souznění nakonec porušil Edward. Odtáhl se ode mě, a já jsem se mu podívala do očí. Už nebyly medové ale temné jako noc. Nevěděla jsem, co to znamená, ale instinkt mi napovídal, ať se odtáhnu a já jsem si i proti své vůli sedla znovu na lavičku. Čekala jsem, co bude dál, ale v tom se Edward zahleděl do porostu za námi a nepohnul se ani o malý milimetr. Sledovala jsem jeho pohled, ale mezi listy dubu, co rostl hned za lavičkou, jsem nic neviděla.

Edwarda ale to co viděl, zjevně znepokojilo.

„Měl jsem to tušit.“ řekl a už stál na nohou. Nechápala jsem nic. Pořád jsem sledovala les, ale stále jsem nic neviděla.

„Musím jít, Bello. Uvidíme se později.“ Když jsem se podívala na místo, kde před malým okamžikem stál, bylo prázdné. Nikde nikdo. Několikrát jsem se rozhlédla kolem sebe. Dokonce jsem vyšla i na cestu, myslela jsme, že uvidím jeho vzdalující se záda, ale nic. Nikde nic.

Nechápala jsem to, ale vydala jsem se domů. Na rtech jsem pořád cítila Edwardovi rty a to mi pro dnešek stačilo. Copak jsem mohla kdy chtít víc, než aby mě Edward miloval? Zatím mi to k mému štěstí stačilo. Jediné co tu myšlenku kazilo, byla myšlenka na můj odjezd a také Edwardova slova před jeho odchodem.

Co mělo znamenat, že to měl tušit?


Jak jste si mohli všimnou, tak Belle právě končí prázdniny. Jak se podle vás má Bella zachovat? Jak se rozhodnout? Zůstane s Edwardem nebo odjede zpátky do Atlanty?

Nějak se nemůžu rozhodnou tak to bude pokračovat, tak pište jak by se měla Bella zachovat a popřípadě (kdyby měla zůstat ve Swords) jak to vyřeší s mámou?

Moc děkuju za váše nározy, které mi dole necháte vaše Petronelka



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Stíny minulosti - 29. kapitola:

 1
1. kikuska
05.08.2011 [20:23]

Som rada, že sa Bella a Edward dali dokopy, alebon si aspoň vyznali city.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!