Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stín noci 5

30.09.2009 (09:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3027×

Prošel naštvaně kolem nás a přitom do Edwarda vrazil, ale vypadalo to, že to bolelo spíše jeho.

S Edwardem to ani nehnulo. Pořád mě držel v náručí a přitom se mi díval do očí a já do těch jeho. Utápěla jsem se v jeho nádherném temném pohledu. Bylo na něm poznat, že se v něm odehrává jakýsi vnitřní boj. Ale boj čeho? Jako by bojoval sám se sebou, s něčím co nedokážu přesně pochopit. Byl tak tajemný, až mě mrazilo na zádech, ale přesto jsem ho chtěla více poznat, lépe řečeno vědět o něm naprosto vše, ale věděla jsem, že je to nemožné. Srdce mi bušilo pořád rychleji a rychleji, jelo jako o závod, jako kdyby každým dalším bouchnutím bylo blíže cíli a tím byl v tuto chvíli Edward. Pošetilé ode mě si něco takového myslet. Vždyť ho ani neznám a on mi teď jen galantně pomohl se zbavit Mika, ale na druhou stranu, proč to dělal? Edward se trochu vzpamatoval, zatřásl hlavou a nejspíš si uvědomil, že mě pořád drží a pustil mě. 
To ale neměl dělat, protože jsem o něj byla celou svou vahou opřená a jen co povolil své sevření, tak jsem padala k zemi, ale než jsem stihla dopadnout a políbit tak zem, tak mě zachytil…znovu. Nijak jsem se nebránila, naopak bylo mi u něj víc než příjemně. 
Tentokrát on pozoroval můj boj nebo spíš mojí samomluvu sama k sobě. Jeho úsměv se neustále roztahoval a odhaloval tak jeho dokonalý bělostný chrup. Filmové hvězdy by daly cokoli za to mít přesně takový. Jeho úsměv se pořád protahoval. Aby si za chvíli z toho úsměvu neprotrhl pusu, pomyslela jsem si. Uniklo mu slabé zasmátí. Tázavě jsem se na něj podívala, ale nijak to nekomentoval. 
Když mě držel tak blízko sobě tak se ve mně objevila touho ho políbit. A čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím to bylo horší. Věděla jsem totiž, že něco takového bych neměla dělat, nebo spíš přímo nesmím, ale zase na druhou stranu kdo mi to zakázal…ne…to bych nemohla udělat…taková já přece nejsem…ale…

Byla jsem ráda, že nikdo na světě nemůže číst moje myšlenky. To bych se asi jinak hanbou propadla. I když je pravda, že to chvílemi vypadá, jako by můj nový společník přesně věděl, co se mi honí hlavou a docela se tím bavil. Ale to přece není možné ne?!

“Můžu tě pustit?” zeptal se a dusil v sobě smích. Mě to moc směšné nepřišlo.
“Samozřejmě, proč bys nemohl?”
“Raději se ptám, abych se nemusel znovu chytat.”
“Hmm…” mě by to nevadilo, pomyslela jsem si. On se začal smíchem dusit a snažil se to zamaskovat kašlem, ale moc mu to teda nešlo, nebo ani nechtěl aby se mu to povedlo. Po chvilce se uklidnil, když viděl můj vážný a naštvaný výraz. Ale jv jeho očích tančily jiskřičky a tím ho prozrazovaly. Káravě jsem se na něj dívala a on mi jeho pohled opětoval, ale ne káravě…měl takový zvláštní pohled. Nedalo se z něj nic vyčíst. Vypadal trochu nepřítomně. Po chvilce mě začal pouštět a upřeně mě pozoroval, asi si nebyl jistý mojí rovnováhou a abych pravdu řekla, tak když mě takhle propaluje pohledem, tak mi k mé rovnováze moc nepřidává.
Trochu se pousmál a pustil mě úplně. 
“Nedáš si něco k pití? Zvu tebe.” Zazubil se na mě a ukázal směrem k baru. Nevím jestli bych s ním měla být, vždyť ho ani neznám, ale určitě budu raději s ním než s někým jiným. Navíc se vedle něj cítím uvolněně a v bezpečí. Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem a podívala se na něj. V jeho očích byla vidět bolest…a strach?

Když si všiml, že ho pozoruji, tak se pokusil o úsměv, ale nebyl to upřímný úsměv…byl to úsměv z donucení. 
“Přede mnou se přetvařovat nemusíš a už vůbec se mnou nemusíš být pokud nechceš.” Nechtěla jsem ho nijak obtěžovat nebo ho zdržovat, beztak na něj někdě čeká nějaká krásná blonďatá přítelkyně, která ho hledá a je vztekem bez sebe. Nedivila bych se, kdyby sem přiběhla a jednu by mi vrazila…nebo bych ji nestála ani za to…ano spíš by si ani nevšimla, že tady jsem a jen by si svého anděla odtáhla někam bokem. Taky bych to udělala bát na jejím místě.

Vedle mě se ozvalo Edwardovo odkašlání a tím mě vytrhlo z mého přemýšlení. Možná bych mu měla říct, ať se tady se mnou nezdržuje. Aspoň mu to ulehčím, třeba neví jak se mě zbavit a nechce být nezdvořilý.
“Edwarde, možná bys měl jít.” Řekla jsem mu a doufala, že si nevšimne mého zklamaného tónu. Jeho výraz byl nechápavý.
“Ty nechceš, abych tady byl s tebou?” Teď jsem zase nechápala já jeho. Copak ho nikde nikdo nečeká? Proč by měl být zrovna teď a tady a ne někde, kde by byl raději?
“Ne to ne. Nechci tě ale zdržovat…” sklopila jsem hlavu. Vzal moji bradu do své ruky a zvedl mi ji tak, aby mi viděl do očí a já se musela dívat do těch jeho. V tu chvíli jsem měla v hlavě prázdno a nedokázala jsem na nic myslet.
“Nezdržuješ mě.” Řekl jeho nádherným melodickým hlasem.
“A…ale, někde na tebe přece musí čekat tvoje přítelkyně ne? Bude zuřit, že se zahazuješ s takovou…no se mnou…” zčervenaly mi tváře a jeho zamračený pohled se změnil na omračující pokřivený…trochu se ke mně naklonil, ale pak si uvědomil co dělá a zastavil se, ale pořád byl až moc blízko.
“Žádnou přítelkyni nemám a ani není nikdo, kdo by na mě měl čekat, nebo o tom aspoň nevím.” A mrkl na mě. Propustil mě ze svých spárů a já si mohla trochu utřídit svoje myšlenky. Jak někdo jako on nemůže někoho mít?
“Ty vážně nikoho nemáš?” Jen zakroutil hlavou a přitom mě koutkem oka sledoval a své ruce zaměstnával s nápojovým lístkem. 
“Jakto?” Vyhrkla jsem ze sebe. Možná jsem moc drzá, ale teď už je pozdě to vzít zpět. Zase se pousmál a mě se rozhodil srdeční tep.
“Promiň nechtěla jsem vyzvídat, jen mě to prostě udivuje.”
“Proč by tě to mělo udivovat? To spíš já bych se měl bát, aby nepřišel někdo mi vrazit co mu beru holku.” Vybuchla jsem v hlasitý smích a pár lidí se na nás otočilo.
“Co je k smíchu?” ptal se mě vážně. To přece nemůže myslet vážně…copak je slepý?
“No…jen to, co jsi teď řekl. Se na mě podívej, pokud nejsi slepý tak to pochopíš, proč se divím tobě a směju sobě.” Akorát jsem docílila toho, že se na mě nesouhlasně zamračil.
“No jak myslíš no…já jsem jiného názoru.”
“Jo? A jakého?” To by mě tady fakt zajímalo.

Sklonil se až k mému uchu a zašeptal mi do něj: “Kdybych ti to řekl, musel bych tě zabít a to bych nerad.”

Jeho dech mě ovanul a já byla jako omámená, vlastně proč jako, já byla doopravdy. Po celém těle mi naskočila husí kůže a srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem si myslela, že to přebije hudbu, která tady hrála.

“Dáš si teda něco k pití?” Skončil tímto naši debatu, na jednu stranu jsem byla ráda, ale na tu druhou bych pokračovala klidně dál. S ním mi nedělalo problém si povídat, bylo to tak přirozené stejně jako dýchání. Nechtělo se mi dnešní večer ukončit.

“Jo něco bych si dala.”
“A co to bude?”
“No…netuším…dám si to co ty.” Byla jsem sama zvědavá co to bude. Zamračil se a otočil se ke mně.
“Já nebudu. Řídím.”
“Tak tady nech auto.”
“To zase ne. Na to ho mám až moc rád abych ho tady nechal. Navíc tě pak zavezu, protože tvoje kamarádka se kterou jsi přišla se vytratila asi tak před deseti minutami s nějakým klukem a já bych nerad, abys šla sama.”
“To by nebylo poprvé ani naposled.” V očích mu probleskla zlost a mě to trochu vylekalo. Všiml se mé reakce.
“Promiň.”
“Nemusíš se mi omlouvat, jen nejsem zvyklá na takové náladové změny.”
“Zvykej si.” Šibalsky se usmál. Jak tohle myslel? To mě bude chtít ještě někdy vidět? To pochybuji, nevidím důvod proč by měl.
“Navíc když jsem tady já, tak tě prostě nenechám jít samotnou i kdybych měl jít s tebou a pak zpátky si pro auto. Takže co si dáš?”
“Tak když jinak nedáš tak třeba tequilu.”


Edward pokynul číšníkovi a ten byl během chvilky zpět u nich a donesl panáka, kterého do sebe Bella hned hodila a pak přišel na řadu další a další a její smysly se pomalu otupovaly a věci a lidi okolo ní se rozmazávali do šmouh. 

Už to nebyla ta zakřiknutá Bella, která by nejraději seděla v rohu místnosti, ale Bella, která se odvázala a zamířila na parket. Edward nevěděl, co má dělat, jestli ji má nechat a ono ji to trochu přejde, nebo jestli si ji má hodit na ramena a odnést ji pryč z tohoto klubu. Zalitoval, že si sám nedal třeba vodu a jí by dal to samé. Částečně za to mohl, měl ji to zarazit dokud mohl, ale teď už bylo pozdě něco měnit. 

Chvíli ji nechal, aby se vytancovala z toho největšího náporu alkoholového posílení a šel si pro ni na parket. Začali hrát ploužáky a toho Bella využila. Chytila ho za ruku a prosila, aby si s ní zatancoval. On chtěl i nechtěl. Chtěl si s ní zatancovat, ale věděl, že je opilá a nejspíš si nebude ani nic pamatovat. Ale když ona tak pěkně prosila, že ji neodolal, ale musela mu slíbit, že po této písničce už půjdou. 

Během písničky se k sobě tiskli jak jen to šlo. Edward se snažil si ji držet trochu od těla, ale kdykoli se on trochu oddálil, tak o to víc se na něj pak natiskla, tak to nakonec vzdal. Nevadila mu její přítomnost a o to víc, když měla krev zředěnou několika panáky a spousta lidí kolem nich.

Dozněly poslední tóny a Edward vedl Bellu směrem k východu. Chvíli se snažila protestovat, proč to utínat, když zábava teprve začíná, ale nebylo jí to nic platné. Jen co vyšli před klub, tak ji vzal do náruče a ona mu v ní usnula.

Došel k jeho autu a opatrně ji položil na sedadlo spolujezdce. Své ruce měla omotané kolem jeho ramen a nechtěla se ho pustit. Nejraději by si ji nechal v náruči, ale asi by se ráno divila, jak se do ní vůbec dostala. Podařilo se mu vykroutit z jejího sevření a sám nasedl na sedadlo řidiče, ale teď si uvědomil jednu věc a to tu, že ani neví kde bydlí.

<< SHRNUTÍ >>

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stín noci 5: