Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 2

05.02.2010 (14:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5991×

,,To vypadá na příznaky těhotenství, ale stoprocentně jistý si nebudu, dokud ti neudělám krevní testy.“

,,A to musíš?“ ptala jsem se poplašeně. ,,Dělala jsem si totiž testy a všechny byly pozitivní.“

,,Neměj strach, bude to jen troška krve a bude to větší jistota,“ uklidňoval mě Carlisle.

,,Ale já si těch testů dělala asi šest a všechny mi ukázaly to samé.“ Nějak mi to jeho uklidňování nepomáhalo.

,,I když sis jich dělala šest, neznamená to, že můžeš být těhotná. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by mohla dívka otěhotnět s upírem. Proto chci mít jistotu a tu mi zaručí jedině krevní testy.“

,,Tak dobrá,“ svolila jsem nakonec. Nemělo cenu se s ním dohadovat.

Šli jsme do ordinace, kde jsem se posadila na lehátko. Carlisle mi zaškrtil ruku a požádal Alice, aby to podržela, protože tam nebyla žádná sestřička.

Byla to vážně jenom chvilička a už jsem seskakovala z lehátka na zem. Nebylo mi ani špatně, protože jsem se pro jistotu nedívala na Carlislea, jak mi tu krev bere.

,,Výsledky budu mít zítra, tak ti zavolám,“ říkal mi, když samolepkou polepoval malou ampulku krve a psal na ni mé jméno.

,,Díky.“ Byla jsem opravdu vděčná, že to pro mě dělá a ještě ke všemu, že to budou s Alice tajit před Edwardem.

Alice mě odvezla domů a nahlédla do budoucnosti, aby mi řekla, kdy přijede Edward. Měl tu být hned po konci vyučování, tak jsem se rozhodla, že se něčeho najím.

Otevřela jsem ledničku a chvilku zkoumala její obsah. Nebylo tam nic, co by mě zaujalo, tak jsem si vzala suchý rohlík.

Alice odjela hned, co jsem ten rohlík sežmoulala. Ozvalo se tiché zaklepání a já se nahrnula ke dveřím.

Edward se nezdržoval pozdravem a přitáhl si mě k sobě na polibek. Byl se mnou až do večeře. Charlie už byl doma taky a sledoval nějaký zápas.

,,Přijdu v noci,“ šeptal mi Edward do ucha, když jsem ho vyprovázela. Představila jsem si, jak ráno budu zase zvracet a to mě donutilo k nepříjemnému rozhodnutí.

,,Dnes ne, Edwarde, je mi stále ještě trošku špatně a nechci, abys mě tak viděl.“

,,Tak dobře. Sladké sny lásko,“ rozloučil se a vášnivě mě políbil.

Ráno mě předčasně vyhnala z postele další dávka nevolnosti. Hlavu jsem měla zrovna v míse, když mi začal zvonit mobil.

Došla jsem do pokoje a koukla na budík. Bylo čtvrt na osm a já si myslela, že vstávám dřív, než normálně. Chňapla jsem po mobilu a zvedla hovor.

,,Ahoj, Bello,“ promluvil na mě Carlisle.

,,Dobré ráno,“ plácla jsem.

,,Mám výsledky těch testů.“

,,A?“ zeptala jsem se se zatajeným dechem.

,,Je to oficiální. Jsi těhotná.“

,,Mockrát děkuji Carlisle, že jsi to zjistil tak brzy.“

,,Řekneš to Edwardovi?“

,,Jistě že řeknu. Určitě z toho bude mít radost. Dnes se to dozví,“ dodala jsem a hovor ukončila, protože jsem zaslechla troubení auta před domem.

Dnes byl ideální den, říct Edwardovi pravdu, už jsem mu nemohla tvrdit, že se nic neděje. Vzhledem k tomu, že byl dnes můj stav ještě horší. To malé mi dělalo z žaludku rozbouřené moře a já byla kvůli tomu skoro pořád u záchodové mísy. Školu jsem zabalila po druhé hodině, kdy se mi udělalo opravdu mizerně.

Edwarda jsem poslala zpátky do školy, jen co mě vysadil před domem. Charlie měl jet dnes po práci na ryby a domů měl přijet až zítra k obědu. Domluvila jsem se tedy s Edwardem, ať se po škole staví.

Edward přijel až kolem páté hodiny. Celou dobu co jsem na něj čekala, byla má nálada pod bodem mrazu. Bez něj jsem byla jak tělo bez duše. Byla jsem nervózní a každý zvuk auta mě donutil zvednout se do pozoru.

Začínala jsem být opravdu hodně nešťastná, když se ozvalo to osvobozující klepání. Doběhla jsem ke dveřím a prudce je otevřela.

,,Ahoj,“ vydechla jsem a vrhla se mu do náručí.

,,Už je ti líp?“ ptal se starostlivě.

,,Mnohem. Ale ty mi řekni, kde jsi byl tak dlouho?“

,,Promiň, skočil jsem si na lov. Už dlouho jsem nebyl.“ Přitom, co mi to říkal, jsme šli pomalu ke mně do pokoje.

,,Charlie přijede až zítra?“ ujišťoval se a natáhl se ke mně do postele.

,,Ano,“ odpověděla jsem prostě.

,,Tak to je fajn,“ radoval se a poklepal na místo vedle sebe, abych si k němu přilehla. Já to ale moc nevnímala.

,,Edwarde já…“ nevěděla jsem jak pokračovat. Mám mu prostě říct ,,Jsem těhotná“ nebo to mám nějak zaobalit. Můj rozpačitý začátek ho donutil znovu si stoupnout.

,,Copak Bell?“ kouknul na mě a přihodil krásný úsměv.

,,Já… nevím, jak to říct.“

,,Bello, co se děje, děsíš mě.“

,,Tak já to řeknu.“

,,Řekni to,“ nabádal mě.

,,Jsem těhotná. Budeme mít mimčo.“ Nakonec se mi to podařilo říct a spadl mi velký kámen ze srdce, ale Edwardova reakce mě naprosto překvapila.

,,No jasně, Bello. A já myslel, že jsi špatná herečka, ale ono ti to nakonec jde docela dobře.“ Nechápavě jsem se na něj koukla.

,,Já nežertuju, Edwarde, vážně čekám dítě.“

,,To není možné,“ přel se se mnou.

,,Ale vždyť jsi to sám viděl. Zvracím, jsem unavená a teď jsem taky pěkně podrážděná.“ Vztek ve mně stoupal každou další Edwardovou větou. Tohle měl být nejšťastnější okamžik mého života a myslela jsem, že i Edwardova. Teď se měl radovat se mnou a né mě obviňovat, že si z něj, dělám srandu.

,,Tak máš nějakou střevní chřipku.“ Byl jak natvrdlá palice.

,,Střevní chřipku?“ prskala jsem nevěřícně a došla k šuplíku. ,,A co je pak tohle! Podle tebe tohle dokáže střevní chřipka?!“ mrštila jsem po něm těhotenskými testy. Ještě jsem zahlídla, jak se od něho odrazily jako od skály a vyběhla jsem z pokoje.

,,Bello!“ volal za mnou.

,,Všechno jsi zkazil!“ zařvala jsem na něj na oplátku. Vzala jsem si bundu z věšáku a doběhla k autu.

Jela jsem a nevěděla kam. Slzy mi smáčely obličej a já přes ně přestávala vidět. Nechtěla jsem moc riskovat a tak jsem zajela ke krajnici a zastavila auto. Natáhla jsem se přes obě sedačky a ruce si položila na břicho.

Vážně to udělal. Jak to, že mi nevěří. A hlavně proč by to mělo být nemožné. Carlisle sice říkal, že o tom zatím taky neslyšel, ale testy to dokazují. V hlavě mi běžela spousta myšlenek, když jsem zaslechla přijíždět auto. Až když se otevřely dveře na místě řidiče a já pohlédla do Edwardova strhaného obličeje, jsem pochopila, čí auto to bylo.

,,Můžu dovnitř?“ zeptal se potichu. Zvedla jsem se a přesunula na místo spolujezdce. Edward zapadl vedle mě. Najednou jsem měla pocit, že ho potřebuju blíž u sebe a tak jsem si položila hlavu do jeho klína.

,,Moc mě to mrzí Bello,“ omlouval se mi a hladil mě ve vlasech.

,,Hm,“ broukla jsem. Cítila jsem se zase unavená a Edwardova přítomnost mě nesmírně uklidňovala.

,,Chápu, že jsi naštvaná. Choval jsem se jako blbec,“ bědoval dál.

,,Já jen nechápu…“ přerušilo mě zívnutí.

,,Ano, co nechápeš?“ ptal se mě.

,,Nechápu, proč jsi mi nevěřil. Proč sis myslel, že to na tebe hraju, že si to vymýšlím?“

,,Já to vlastně sám nevím. Byl jsem tam a vnímal tvá slova, ale nedávalo mi to smysl. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by to šlo.“

,,To říkal i Carlisle. Jestli si chceš být stoprocentně jistý, ukáže ti krevní testy. Ultrazvuk mi zatím nedělal.“

,,Takže my budeme mít miminko?“ zeptal se nevšímaje si mojí předchozí věty. V jeho hlase jsem konečně slyšela to, po čem jsem tolik toužila – radost.

,,Už to tak vypadá.“ Oči se mi klížily a vypadalo to, že si toho všimnul i Edward.

Cítila jsem, jak mě jeho tvrdé paže berou do náručí. Tvář mi ovál chladnější vítr. Náhle to ustalo a já se ocitla na něčem měkkém. Bylo mi příjemně teploučko. Poslední co si pamatuji je Edwardův sametový hlas, jak mluví do telefonu.

,,Alice, já budu táta. No jistě že jsem. Prosím tě, řekni Jasperovi, ať vyzvedne Belle auto a doveze ho k ní domů. Díky.“ A já byla v tu chvíli neskonale šťastná.

,,Pšt, Alice,“ slyšela jsem tichý hlas mého anděla.

,,Edwarde, já nespím,“ promluvila jsem do ticha. Zamžourala jsem očima, než jsem je úplně otevřela. Edward mě houpal ve svém náručí. Zprvu se mi to líbilo a bylo mi to příjemné, ale asi jsem na to byla sama. Z pomalého pohupování se mi udělalo špatně.

,,Pusť mě,“ zaprosila jsem a zapřela se do jeho hrudi, protože mě nechtěl poslechnout. Nejspíš si myslel, že udělal něco špatně a vyvodil z toho , že jsem se na něj naštvala.

,,Udělej to, Edwarde, nebo tě ohodí,“ řekla Alice. Edward mě tedy pustil na zem a já se rozeběhla na záchod.

Doběhla jsem právě včas, abych do mísy vyhodila dnešní oběd.

,,Jestli to takhle bude pokračovat dál, nevím, jestli to s tebou vydržím,“ mluvila jsem ke svému břichu a potěšeně ho hladila. Všimla jsem si Edwarda, který stál ve futrech a pozoroval mé počínání.

Stále jsem seděla na zemi, ale ne nadlouho, protože mi Edward pomohl vstát.

,,Ten malý ti pěkně dává, co?“

,,To tedy ano. Četla jsem, že v těhotenství jsou ranní nevolnosti od druhého měsíce těhotenství normální. Ale tohle? Vždyť už zvracím i přes den,“ tázavě jsem se na něj podívala a doufala, že mi poskytne patřičnou odpověď, proč tomu tak je.

,,Můžeme se na to zeptat Carlislea, jestli chceš?“

,,Proč ne?“

Vraceli jsme se ze záchodu zpět do obýváku, kde na nás čekal zbytek rodiny. Lehce jsem sebou ošila. Carlisle v rukou držel nějakou složku.

,,Tady jsou kopie testů, které jsem ti udělal, abych zjistil, jestli jsi těhotná.“ Moc jsem nechápala smysl jeho slov a nebylo mi dopřáno se ho zeptat, jak to myslí, protože se do hovoru vmísila Esme.

,,Takže je to pravda? Edward bude táta?“ Zdálo se, že tomu nemůže uvěřit. Skoro celá rodina tomu nemohla uvěřit. Až na Carlisla, Alice, která sebou šila a radovala se a mého Edwarda, byli všichni překvapení.

,,Ano, budu táta,“ řekl Edward pyšně dnes už podruhé a přitáhnul si mě zády na svou hruď. Ruce mi zkřížil na bříšku a kreslil na něm drobné obrazce.

,,Proč tu máš ty dokumenty Carlisle?“ zeptala jsem se.

,,Je to první záznam o vašem miminku. Říkal jsem si, že bys ho možná chtěla. Spousta žen si schovává různé záznamy o svém miminku, tak proto. Ale jestli je nechceš…“ Nestihl dokončit větu.

,,Mockrát děkuji.“ Přihnala jsem se k němu, jak velká voda a vzala si od něj ty papíry.

,,Nemáš vůbec zač. Jsem rád, že to využiješ,“ smál se na mě.

,,Bello nemáš hlad?“ zeptala se Esme a mně na důkaz jejích slov zakručelo v břiše. Celá rodina se tomu zasmála.

,,Slyšela jsi,“ smála jsem se s nimi.

Esme mi udělala nějaký zeleninový salát s kuřecími kousky. Carlisle jí poradil, že by mi smažené mohlo dělat špatně.

Ládovala jsem se salátem a Edward na mě zbožně koukal. Hned co jsem dojedla, mi talíř zmizel zpod rukou a uslyšela jsem téct vodu.

,,Asi bych měla jet domů,“ řekla jsem a vstala od stolu.

,,A to tě napadlo kdy?“ ptal se mě Edward nevěřícně.

,,Teď?“ byla jsem zmatená.

,,Charlie přece není doma. Zůstaneš hezky u nás. Přesněji řečeno u mě v pokoji. Jak tě mohlo napadnout, že bych tebe nebo toho malého špunta v tobě pustil jen na okamžik z očí.“ Obešel stůl a přivinul si mě k sobě. Rukama jsem ho objala.

,,Tomu se nedá protestovat.“

,,Ani bych tě nenechal protestovat,“ smál se vesele.

,,Edwarde?“ zeptala jsem se nesměle.

,,Copak?“

,,Nebude ti vadit, když si půjdu lehnout, jsem nějaká unavenější.“ Než jsem to stihla doříct, už jsem se vznášela nad zemí a Edward mě odnášel k sobě, vlastně k nám do pokoje.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Tak, kdo dočetl až do konce. Doufám, že se dílek alespoň trošku líbil a bude to stát za nějaký ten komentář, Vaše vyjádření, prostě cokoliv. Mockrát děkuji.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 2: