Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 16

17.07.2010 (11:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5322×

EDWARD

„Edwarde,“ kníkla Bella.

„Ano? Bolí tě něco?“

„Ne. Já mám jenom hlad.“

„Chceš jídlo?“ řekl Jake a podával jí nějaké buchty.

„Od něj si nic nevezmu!“ řekla Bell naštvaně.

„Mám jen tohle,“ řekla Rose a podávala Belle čokoládovou tyčinku.

„Díky moc,“ odpověděla Bella.

Byl jsem šťastný, že ji zas mohu držet v náručí. Za chvíli už budeme doma, ale předtím musím absolvovat ještě jeden rozhovor.

Bella spokojeně ukusovala z tyčinky a tiskla se ke mně, jak nejvíc mohla. Maličko se mi zatřásla v náručí. Podíval jsem se na ni a uvědomil si, že má jenom šaty a pod nimi triko s dlouhým rukávem. Sundal jsem si bundu a obalil ji do ní.

„Díky,“ špitla a zmuchlala prázdný obal od tyčinky.

„Charlie, potřeboval bych si promluvit se Samem, mohl bys pohlídat Bellu?“ otočil jsem se na něj. Stále házel nevraživé pohledy na Jacoba a plánoval si, jak ho vezme na stanici.

„Edwarde, já chci jít s tebou,“ zašeptala Bella.

„V žádném případě. Pěkně zůstaneš tady a žádné odmlouvání.“

„Klidně jdi, já ji pohlídám,“ odpověděl mi Charlie.

„Měl bys počkat, až přijede Carlisle,“ promluvila na mě Rose. Měla strach, že bych se nemusel udržet. Měla naprostou pravdu, v tuto chvíli jsem mu chtěl urvat hlavu od těla.

Z dálky jsem uslyšel Carlisleovy myšlenky. Jak jsem později zjistil, byla s ním i Alice.

„Jak je ti, Bello?“ ptal se můj otec, když konečně dorazil.

„Necítím se nějak špatně, jenom mám stále hlad. Od oběda jsem nic nejedla,“ posmutněla Bell.

„Esme napadlo, že budeš mít hlad,“ promluvila Alice a podávala Belle obložené sendviče. Belle se rozzářila očička a šťastně se usmála.

„Můžeme jít?“ zeptal jsem se Sama a on jenom pokýval hlavou. „Počkej tu na mě,“ pošeptal jsem Belle. Moc si mě nevšímala, byla plně zaměstnána jedním sendvičem. Nepřítomně něco zamumlala a nechala mě odejít.

„Porušili jste smlouvu,“ začal prskat Sam, jen co jsme se dostali kousek dál od garáže.

„My porušili smlouvu, to ano, ale nikdy by se to nestalo, kdybyste neunesli Bellu. Ale to vy ne, protože jste naprostí ignoranti. Nechápu, co vás to proboha napadlo, to jste se úplně zbláznili?! Měl bych tě za to zabít!“ rozkřičel jsem se na něho.

„Edwarde, uklidni se,“ snažil se mě mírnit Carlisle, ale na jednu stranu se mnou v myšlenkách souhlasil.

„Moc dobře víš, Cullene, že tohle je proti přírodě. Ten spratek, kterýho čekáte, může být nebezpečný. Vůbec nechápu, co to Bellu napadlo. Copak je úplně pitomá?! Měla jít na potrat, dokud byl čas, teď se o to budeme muset postarat sami,“ prsknul znovu. Řekl opravdu silná slova a já si neuvědomoval, co dělám. Bylo by mi jedno, kdyby urážel mě, ale tím, že se začal navážet do Belly a našeho dítěte, se mi zatmělo před očima.

„Edwarde, dost, pust ho!“ křičel Carlisle a snažil se mě odtáhnout od Sama. Až teď jsem si uvědomil, že ho držím pod krkem a snažím se ho zadusit.

„Tohle jsi posral, pijavice!“ řekl nenávistně Sam a mnul si krk v místech, kde jsem ho držel.

„Omlouvám se, ale neměl jsi ji urážet,“ snažil jsem se zachránit situaci. Odněkud se vyloupl Jasper a všechny nás obalila vlna klidu.

„Same, dovol, abych ti všechno vysvětlil,“ nabídnul Carlisle.

„Tady není co vysvětlovat, blonďáku. Chtěl mě zabít a to už můžu považovat za porušení pravidel.“

„Možná by ses měl uklidnit,“ řekla otráveně Rose, která se k nám připojila.

„Drž hubu, blondýno!“ vřeštěl Sam.

„Blonďáku, blondýno, vy vlkodlaci jste vážně omezení. Dokážete vůbec napočítat do deseti?“ zeptala se opovržlivě.

„Co si to sakra dovoluješ?“ zeptal se Sam a udělal krok k ní.

„Buď zticha!“ zpražila ho a on dokonce i zmlknul. Přešla pár kroky k němu, až měla hlavu skoro u té jeho. Překvapovalo mě, že Rose tentokrát u toho vlčího puchu vydržela tak dlouho.

„A teď mě koukej poslouchat,“ prskla a zabodla mu ukazováček pravé ruky do hrudi, až o krok ustoupil. Z očí jí sršela nenávist, která zastrašovala i samotného Sama. „Ještě jednou se ty nebo některý z tvých poskoků přiblížíte k Belle blíž, jak na jeden kilometr, tak vás zabiju!“

„To určitě,“ odfrknul si Sam.

„Vážně to chceš pokoušet. Edward by se vás možná snažil ušetřit, ale já nemusím mít slitování.“ Zprudka se mu podívala do očí a připoutala ho tak ke svému obličeji. Pak mu obtočila své štíhlé prsty kolem levého zápěstí a zmáčkla. Slyšeli jsme zapraskat kosti. Nechápal jsem, kde se v ní bere taková síla. „Doufám, že teď už budeš tak laskav a vyslechneš si Carlislea,“ řekla a pustila jeho ruku.

„Ty, blbko, zlomila jsi mi zápěstí!“ nadával Sam.

„Važ slova, pse!“ vyhrkla naštvaně.

„Klid, Rose, teď už to vyřídím,“ přihlásil se o slovo Carlisle.

„Tak mluv,“ řekl Sam a začal se plně věnovat tomu, co Carlisle říkal.

„Řekl bych, že ten váš únos byl naprosto zbytečný. Bellino těhotenství probíhá úplně normálně a řekl by vám to každý gynekolog, a ne jenom já. Nevidím u ní žádné abnormality. Teď dokončuje čtvrtý měsíc těhotenství a vše probíhá, jak má. Dítě je veliké něco kolem šestnácti centimetrů a mělo by vážit asi 130 gramů, což je úplně normální. Pravidelně jí dělám ultrazvuk, který probíhá stejně jako u ostatních těhotných žen. To dítě zdědilo víc po Belle než po Edwardovi. Řekl bych, že vaše chování bylo unáhlené a naprosto nemožné. Nejdříve jste si měli ověřit fakta a až potom se pouštět do nějaké trapné akce. Akorát jste si tím udělali vroubek u Charlieho, který by nesnesl, kdyby se stalo něco Belle nebo dítěti. Vůbec bych se nedivil, kdyby vás dal hlídat. Jsem svolný k tomu, že vás budu informovat o všem kolem Bellina těhotenství, jestli s tím ona a Edward budou souhlasit. Přesto si myslím, že to není nutné, protože vše probíhá přesně tak, jak má.“

„Prozatím vám budu věřit, ale pokud se objeví nějaké komplikace a my se o nich dozvíme, tak budeme jednat,“ pověděl Sam a naznačil nám, že bychom měli jít.

„Konečně,“ vyhrkla Bella, když jsme se dostali zpět do garáže.

„Děje se něco?“ zeptal jsem se a přešel k ní, abych ji následně mohl sevřít v náručí.

„Jsem jenom trochu unavená a navíc budeme muset ke škole. Bohužel tam zůstalo tvoje auto,“ posmutněla.

„Auto mi nevadí, hlavně že vy dva jste v pořádku.“ Maličko jsem se od ní odtáhl a pohladil ji po jejím vystouplém bříšku.

„Charlie, my pojedeme. Bella by si měla odpočinout,“ promluvil jsem na něj.

„Klidně jeďte, já si vezmu Jacoba na stanici a sepíšeme zápis. Potom se za vámi možná zastavím. Pokud ne, tak zítra určitě.“

„Bello,“ promluvil Sam, když jsme kolem něho procházeli ven z garáže.

„Co chceš?“ prskla na něj.

„Jenom se na něco zeptat.“ Vyšel s námi před garáž a svůj zrak stočil opět na Bell, která se mi choulila v náručí.

„Mluv,“ řekla ostře.

„Carlisle říkal, že by nás informoval o tvém stavu, jak těhotenství probíhá, pokud ty i Edward budete souhlasit.“

„Nechci, aby vás informoval o čemkoliv, co se týká mého těhotenství. Na ty informace má právo jenom moje rodina a to ty nejsi. Pokud ovšem Edward bude chtít…?“ nedokončila větu a koukla se na mě.

„Také nechci, abyste byli informováni. Bella má naprostou pravdu. Je to jenom naše věc a věc našich rodin,“ řekl jsem studeně a odváděl Bellu k našim autům.

Pohodlně jsme se usadili na zadní sedačky Carliesleova Mercedesu. Bella se o mě opřela bokem a já ji jemně objal kolem ramen. Alice přijela Emmettovým Jeepem, do kterého se nyní naskládal zbytek mojí rodiny.

Pomalu jsme se blížili k našemu domu a Bella se mi začala v náručí nějak vrtět.

„Au,“ vyhrkla najednou a ruce si položila na bříško.

„Zastav!“ křiknul jsem na Carlislea. „Bello, miláčku, děje se něco? Co ti to malé udělalo?“ ptal jsem se s děsem v očích. Tohle byla první chvíle, kdy jsem si začal myslet, že by to dítě mohlo Belle nějak ublížit.

„Ale nic, blázínku, jenom mě koplo,“ promluvila a čapla moji ruku, kterou si následně přiložila k břichu. „Počkej chvilku. Ale no tak maličké přece nebudeš tatínka zlobit a taky mu to ukážeš,“ hubovala svému bříšku. A pak se to stalo.

„To je nádhera,“ vydechl jsem šťastně a obdařil Bellu krátkým polibkem.

„Řekl bych, že můžeme jet,“ řekl Carlisle a znovu jsme vyjeli.

BELLA

Byla jsem docela unavená a cesta domů mě kolíbala ke spánku mnohem víc. Jediné, co mě vyrušilo, byly první dvě kopnutí našeho děťátka. V tu chvíli jsem byla nešťastnějším člověkem na světě, protože jsem věděla, že je mé miminko v pořádku.

Jen co jsem za pomocí Edwarda vystoupila z auta, byla u mě Esme.

„Zlatíčko, jsi v pořádku? Nemáš hlad, řekni si, cokoliv chceš a já to udělám,“ nabízela a já jenom zavrtěla hlavou.

„Nic nepotřebuji Esme. Jediné po čem toužím, je dlouhá horká koupel a potom pohodička s učením v posteli. Ne, že by to učení bylo něco extra, ale přece jenom. Zkoušky máme skoro v polovině dubna a já jsem tomu učení ještě moc nedala.“

„Nejdřív se ale podíváme na ultrazvuk,“ promluvil Carlisle.

„Je to nutné, Carlisle, mně se už nechce do nemocnice,“ postěžovala jsem si a opřela se zády o Edwarda.

„Do nemocnice nemusíme. Stačí, když vyjdeme jedno patro v našem domě. Tak pojďte,“ pobídl nás.

„Není to trochu šílené mít v domě ultrazvuk?“ šeptala jsem Edwardovi, když jsme stoupali po schodech, které vedly dovnitř domu.

„Spíš praktické,“ řekl Carlisle. „Až prcek ještě vyroste, tak se ti do nemocnice nebude chtít už vůbec.“

„Něco na tom bude,“ musela jsem nakonec uznat.

Po Carlisleově prohlídce, kde nám potvrdil, že všechno je v pořádku a vytiskl nám další snímek našeho miminka, jsme se s Edwardem odebrali k nám do pokoje. Já zamířila do koupelny, kde jsem si začala napouštět vanu. Do vody jsem přilila pěnu a přisypala nějakou sůl. Nožkou jsem ozkoušela teplotu vody a následně na to se naložila do vany.

Přivřela jsem oči a úplně vypnula. Na nic jsem nemyslela, tak mě později ani neudivilo, že slyším sprchu.

„Edwarde?“ zeptala jsem se.

„Ano, jsem tady,“ odpověděl mi a ze sprchy na mě vykoukla jeho střapatá hlava. Pramínky jeho bronzových vlasů měl slepená vodou. Přesto vypadal jako model reklamy na sprchy. Byla jsem zhypnotizovaná kapkami vody, které mu brázdily po jeho svalnaté hrudi. „Potřebuješ něco, lásko?“ zeptal se a šibalsky se usmál.

„Možná svého snoubence u mě ve vaně.“

„To bych neřekl.“

„Klidně si tam zůstaň,“ řekla jsem a začala si mydlit vlasy.

„Tak se hned nemrač,“ zašeptal mi do ucha a naznačil, abych mu udělala místo za mými zády.

„Já se ale nemračila,“ odfrkla jsem a posunula se víc dopředu.

„Nepovídej. A proč jsi měla tak zkrabacené čelo?“ zeptal se a andělsky se usmál.

„Asi jsem o něčem přemýšlela.“

„Určitě o nadcházejícím učení,“ utahoval si ze mě.

„Pomůžeš mi?“ pípla jsem nesměle. Ze zkoušek jsem měla opravdu strach. Blížily se mílovými kroky a já vážně nic moc neuměla.

„Jistěže ti pomůžu,“ řekl mi a políbil mě na krk.

„Ale nebudeš mě u toho rozptylovat. Vážně bych chtěla ty zkoušky udělat.“

„Slibuju, že tě nebudu rozptylovat. Říkal jsem si, že bychom mohli ještě před zkouškami někam odjet. Třeba někam k moři, kde bychom se mohli učit. Měli bychom na to učení větší klid. Myslím, že by to mohlo být fajn. Byli bychom zase jenom my dva spolu, alespoň na týden. A ty by sis i u toho učení odpočinula, když by ses šla zchladit do moře.“

„To sice není vůbec špatný nápad, ale jak to chceš udělat? Na slunci záříš,“ odpověděla jsem mu prostě.

„Myslel jsem na nějakou soukromou pláž.“

„Hm, vážně to zní krásně. Ještě si o tom promluvíme, teď už budu muset vylézt z vany a začít se učit.“

Edward mi s učením skutečně pomáhal a dokonce mě ani nerozptyloval. Vše se zdálo být úžasné. Mimčo o sobě dávalo vědět stále víc a Edward jako pyšný otec a vzhledem k tomu, že je upír, věděl snad o každém jeho pohybu.

Bylo to asi týden po mém únosu a já si začala uvědomovat, že se cítím poněkud stísněně. Nebylo to mým už poměrně větším bříškem, ale začínala jsem lépe vnímat podivné chování mojí upíří rodinky.

Charlie se za námi stavil den po mém únosu a oznámil nám, že Jacob i celá jeho partička vlků dostali soudní zákaz. Ten zákaz se vztahoval na mě. Nesměli se ke mně přiblížit blíž, jak pět set metrů a to už byla docela velká vzdálenost. Začala jsem se cítit opět víc v bezpečí, ale upíři v domě si to zrovna nemysleli.

Poslední týden jsem šla ven vždy jenom do auta a z auta. Škola, příjezdová cesta ke Cullenovic domu a jedna návštěva u Charlieho. To byly všechny mé návštěvy čerstvého vzduchu. Edward se mnou dokonce odmítal chodit na procházky a já se začínala nudit. Stále jsem jenom seděla, protože mi nikdo nedovolil cokoliv udělat. Až na občasné cvičení s Emmettem a Jasperem jsem neměla žádný pohyb a už jsem toho začínala mít dost.

„Edwarde, já už takhle nemůžu. Potřebuju se jít provětrat ven. A co je vlastně s tou slíbenou dovolenou na pláži?“ zeptala jsem se ho v sobotu ráno.

„Ostatní si myslí, že to není zrovna nejšťastnější nápad a že bychom raději měli zůstat doma, dokud se to malé nenarodí.“

„Cože? To si děláš legraci?“ vyhrkla jsem. „Tak na to teda zapomeň, já nebudu pomalu další čtyři měsíce zavřená v baráku. Nepotřebuju vypadat jako velryba. Jediné co chci, je troška pohybu.“

„Promiň, Bello, ale bude to tak nejlepší,“ vyhrkl a zkoušel na mě zapůsobit svým pohledem. Jenže já byla v ráži a nechtěla jsem se jen tak vzdát.

„Alespoň jedna malá procházka,“ navrhla jsem.

„Ne,“ zamítl rázně.

„Tak dobře,“ ustoupila jsem a v hlavě se mi začal rodit plán, který jsem maskovala jiným, aby na nic Alice nepřišla.

„Výborný nápad,“ vtrhla nám do pokoje Alice.

„Cože?“ zeptal se zmateně Edward.

„Bellu napadlo, že by si mohla zajet za Charliem a my bychom mohli jet všichni na lov. Už dlouho jsme nikde nebyli a u Charlieho bude mít dostatečnou ochranu,“ jásala nadšeně.

„Co ty na to?“ zeptala jsem se Edwarda a ten po chvilce váhání kývnul.

„Odvezu tě k němu,“ nabídl se mi.

„To není třeba. Pojedu sama a vy můžete hned vyrazit a ničím se nezdržovat. Alespoň budeš zase brzo zpátky.“ Stoupla jsem si na špičky a zlehka ho políbila.

„Dobře. Vezmi si Volvo.“

Edward se mnou šel až do garáže a sám se chystal nasednout do auta ke svým sourozencům. Esme s Carlislem jeli Mercedesem. Mávla jsem Edwardovi na rozloučenou a vyjela k Charliemu.

„Bello,“ vyhrkl překvapeně, když mě uviděl ve dveřích.

„Ahoj, tati. Potřebovala bych od tebe malou službičku,“ mluvila jsem naléhavě mezi dveřmi.

„A co to je?“ zeptal se a vpustil mě dovnitř.

„Až sem přijede Edward, tak mu řekni, že jsem to musela udělat, protože už mi všechno lezlo na mozek. A teď, když mě omluvíš, už musím jít.“ Zvedla jsem se k odchodu.

„Bello, co chceš udělat?“ ptal se zmateně.

„Není to nic hrozného, tati,“ odpověděla jsem, když jsem zhlédla jeho výraz.

Od táty jsem jela zpět ke Cullenům. V Alicině šatně jsem našla jeden větší kufr, do kterého jsem naházela nějaké kousky mého těhotenského oblečení. Z lednice jsem si vzala něco na zub a vydala se zpět do auta. Musela jsem spěchat, aby mě nestihli zastavit.

„Dobrý den, co si přejete?“ zeptala se mě slečna za pultíkem.

„Potřebuji letenku a to co nejrychleji.“

Měla jsem štěstí a během čtvrt hodiny už jsem seděla v letadle.

„Těšíš se, uvidíš babičku,“ promluvila jsem k prckovi uvnitř mě a pohladila jsem se po břiše.

Cesta byla delší a já asi po půl hodině usnula a prospala celý let. V letištní hale jsem počkala na svůj kufr a potom jsem se vydala ven, chytit si taxíka. Tato cesta autem byla mnohem kratší a já po čtvrt hodině stanula před velkým, bíle natřeným domem.

Došla jsem až ke dveřím a zazvonila na zvonek. Chvilku jsem čekala, až se dveře prudce otevřely.

„Ahoj, mami,“ hlesla jsem a ona mě divoce objala.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Ještě jednou se moc omlouvám, že jste museli tak dlouho čekat, ale nějak mi nešlo ze sebe kapitolu vydolovat. Teď už by to snad mělo být lepší. Doufám, že se díl líbil a že mi tu necháte komentáře. Děkuji mockrát.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 16: