Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí zvané mimčo 10

08.03.2010 (19:15) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6160×

,,To je normální,“ pravil po chvíli. ,,Neměj strach, brzy se to vrátí do normálu. Teď se bude muset Edward spokojit s tím, že nic nebude,“ zasmál se Carlisle a já se k němu přidala, protože mi to přišlo vážně vtipné. Jediný, kdo se mračil, byl Edward.

BELLA

,,Ale no tak, Edwarde. Nebuď naštvaný. Carlisle si z tebe jenom trošku vystřelil a ty z toho hned děláš konec světa,“ domlouvala jsem Edwardovi, když jsme jeli domů.

,,Nejsem naštvaný,“ zamručel.

,,Hm, to vidím,“ konstatovala jsem a sledovala jeho ruce, jak drtí volant. ,,Aby z toho volantu něco zbylo,“ rýpla jsem si. Už jsem toho měla vážně dost. Tahle situace mi připadala naprosto absurdní, takže když Edward zaparkoval před domem ani jsem na něj nečekala a nakvašeně vkráčela do domu.

,,Bello!“ volal za mnou, ale já se neotáčela. Došla jsem k nám do pokoje a práskla dveřmi. Zaslechla jsem bouřlivý smích, který patřil Emmetovi.

,,Copak bráško, problémy v ráji!“ zařval na celý dům, že to ani mé uši nepřeslechly. Následně jsem uslyšela ránu jako z děla a nadávky od Esme, protože jí rozbili nějakou vázu.

,,Padej, Emmete!“ křičela a uslyšela jsem další ránu. ,,A ty taky, Edwarde, mazej se jí omluvit. Tvoje chování bylo naprosto trapné!“ kárala ho. Nejspíš všechno věděla kvůli Alice.

Přešla jsem k oknu a zahleděla se do krajiny. Po celém dni ve škole jsem byla dost unavená. Měla jsem menší hlad, ale únava byla větší. Shodila jsem ze sebe mikinu a boty a zachumlala jsem se do peřin. Nohou jsem byla v polospánku, když se ozvalo tiché klepání. Nebyla jsem schopná odpovědět, tak jsem se jen přetočila na bok a snažila se usnout.

,,Bello, co je ti?!“ zaslechla jsem Edwardův vyděšený hlas. Pocítila jsem jeho ruce na mém čelu. Nejspíš se snažil zjistit, jestli nemám teplotu.

,,Nech mě spát,“ zaprosila jsem. Natáhnul se vedle mě a přitáhnul si mě na sebe.

,,Dobrou, zlatíčko.“ Políbil mě do vlasů a začal broukat.

,,Nemysli si, že mi spánek pomůže zapomenout, jak ses choval,“ zašeptala jsem z posledních sil a upadla do poklidného odpoledního spánku.

Zavrtěla jsem se na posteli a narazila do něčeho tvrdého. Mžourala jsem po původci, který mně nejspíš zabránil v tom, abych spadla z postele. Ležela jsem totiž dost na kraji, a kdyby tam Edward nedal svou ruku, nejspíš bych slítla.

,,Díky,“ zamumlala jsem a přetočila se na bezpečnější místo doprostřed postele.

,,Ještě spi,“ poradil mi.

,,Kolik je hodin?“

,,Půl druhé ráno,“ odpověděl pohotově. Já se mezitím začala škrábat na nohy.

,,Mám hlad,“ řekla jsem, když mě chytil za ruku a chtěl mě stáhnout zpět do peřin.

,,Něco ti udělám,“ přemlouval mě a nechtěl pustit moji ruku.

,,Myslím, že mám chuť si něco připravit sama.“ Vymanila jsem svoji ruku z té jeho a strčila do něj, aby si znovu lehnul. ,,Hned jsem zpátky,“ řekla jsem mu a odešla z pokoje.

Doťapkala jsem do kuchyně a vrhla se k ledničce. V domě byl relativní klid, což mě docela překvapovalo. Bylo sice půl druhé, ale já měla chuť na něco pořádného. Naposledy jsem jedla oběd, tak jsem se rozhodla pro kuřecí maso a pizzu.

Pizzu jsem šoupla do trouby a šla se věnovat kuřecím plátkům. Nakrájela jsem maso na nudličky, okořenila a hodila na pánev. Maso na pánvi vesele škvířilo a po kuchyni se začala linout vůně opékaného masa smíchaná s vůní pizzy. Až teď jsem si uvědomila, jak velký mám hlad. Míchala jsem masem, aby bylo rovnoměrně osmažené. Moc dobře jsem nevěděla, co se děje, ale najednou jsem měla před očima černo, v hlavě mi hučelo a já klesala k zemi.

,,Bell,“ křísil mě Edward a já netušila, kde se tam vzal. Ležela jsem na sedačce v obýváku a přese mě byla přehozena teplá vlněná deka.

,,Edwarde, já… spadla. Je něco miminku?“ strachovala jsem se a můj hlas byl protknut vzlyky.

,,Ne, lásko, miminko je v pořádku, já tě chytil.“

,,Ale jak?“ chtěla jsem vědět.

,,Alice,“ odpověděl prostě.

,,Zlatíčko, ty jsi nás zase vyděsila,“ do pokoje vešla Esme a nesla mou pozdní večeři. Edward mi pomohl lépe se podepřít a vzal si od Esme talíř. Kuřecí maso bylo pokladeno na pizze přesně tak, jak jsem to měla v úmyslu, kdybych opět neomdlela.

Natáhla jsem ruku a Edward mi podal plátek pizzy. Nejdřív se mě ovšem snažil přesvědčit, že mě nakrmí. Esme ještě jednou přišla do obýváku a přinesla mi sklenici vody. Potom se nenápadně vypařila zpět nahoru.

Jen co jsem dojedla, Edward sklidil nádobí. Nebyla jsem unavená, ale cítila jsem, že bych měla ještě spát, jinak bych zítřejší den ve škole nejspíš nepřežila. Víc jsem se zabalila do deky a zavřela oči. Musela jsem usnout rychle, protože si nepamatuji, kdy se ke mně Edward vrátil.

,,Bello, Bello, vstávej!“ zařval mi někdo do ucha a já nadskočila metr dvacet.

,,Ty idiote! Copak ses úplně zbláznil? Chceš, aby spadla?“ peskovala Rose Emmetta.

,,Ale, Rose…“

,,Žádný ale. To že Edward dělá Belle snídani a nemůže ji pohlídat před těmi tvými pitomými vtípky, tak to neznamená, že se o to nepostará někdo jiný. Máš utrum chlapečku!“ řekla nakvašeně.

,,Rose,“ šeptnul zdrcený Emmett.

,,Jsi v pořádku?“ zeptala se Rose a sklonila se nade mě.

,,Myslím, že jo,“ odpověděla jsem a vyhrabala se z postele, na které jsem měla připravené oblečení. Oblékla jsem se tedy do volnějšího trika a mikiny, na nohy navlékla úzké kalhoty s širším pasem, nazula boty a došla si do koupelny vyčistit zuby.

Když jsem se vrátila do pokoje, Edward už seděl na posteli s talířem palačinek. Nedůvěřivě se na moji snídani díval, ačkoliv ji chystal on sám.

,,Copak je?“ zašveholila jsem a přisedla k němu.

,,Jen doufám, že to bude k jídlu. Úplně nehorázně to smrdí.“

,,Možná tak tobě, mně to voní nádherně.“ Natáhla jsem se po talíři a začala se krmit.

Hned po mé snídani jsme s Edwardem vyjeli do školy. Jezdili jsme teď do školy ještě o deset minut dřív než obvykle. Edward totiž zpomalil svou jízdu na minimální rychlost. Viděla jsem na něm, jak trpí, ale pokaždé když jsem mu řekla, ať zrychlí, rázně odmítl. Do školy jsme přijeli o půl osmé. Mně se ještě nechtělo dovnitř a tak jsem se přes Edwardovy protesty opřela o jeho auto.

Vedle nás zaparkoval Emmett a zběsile na mě mával.

,,Chtěl jsem se omluvit za to ráno,“ přiskočil ke mně Emmett a padnul na kolena.

,,Je jen na Belle, jestli ti odpustí, ale stejně nic nebude,“ řekla Rose a mrkla na mě.

,,Fajn, odpouštím ti,“ rezignovala jsem, když přihodil kajícný pohled. Okamžitě vyskočil na nohy a vyzvednul mě do náručí.

,,Děkuju, Bello!“ křičel na celé parkoviště.

,,Emmette, pust mě,“ snažila jsem se ho přesvědčit, ale on zareagoval až na Edwardovo vrčení. Emmett mě tedy pustil a já se zády opřela o Edwarda. Ten mě Rukama objal kolem pasu a políbil na tvář. Emmett se najednou začal řehtat na celé kolo a svůj pohled stočil na Mika Newtona, který šel k nám.

,,Co se děje?“ zeptala jsem se Edwarda.

,,Nevím, Emmett myslí na včerejší fotbalový zápas. Něco chystá,“ odpověděl mi a znovu zavrčel. To už byl Mike skoro u nás.

,,Ahoj, Bello, Edwarde,“ mě pozdravil zvesela a Edwarda, aby se neřeklo.

,,Ahoj, Miku,“ odpověděla jsem mu slušně a propletla Edwardovy prsty na mém břiše s těmi mými.

,,Jen jsem si říkal, jestli bys nešla třeba do kina,“ řekl a já ztuhla na místě stejně jako Edward. Oba jsme připomínali sousoší.

,,Miku, já…“ hlas mi došel a já se ještě víc přitiskla k Edwardovi, jako bych se v něm chtěla schovat.

,,Nemusíme do kina, klidně můžeme jít jen na večeři,“ zkusil to znovu.

,,Miku, já myslím, že to není nejlepší nápad. Poslední dobou mi bývá docela špatně,“ řekla jsem mu.

,,Aha, já myslel, že bys chtěla jít,“ pověděl zdrceně.

,,Jak tě to napadlo? Vždyť přeci víš, že mám Edwarda,“ dožadovala jsem se odpovědi.

,,Emmett říkal, že jsi mu říkala, že bys byla ráda, kdybych tě někam pozval.“

,,Emmett plácá kraviny a tohle je nedorozumění. Neměj strach, Miku, s tím pitomcem si to vyřídíme. A tobě se za něj omlouvám, ale musím tě ujistit, že v nejbližší době opravdu nemám v úmyslu chodit ven s někým jiným než s Edwardem,“ dokončila jsem svou řeč a chytila Edwarda za ruku, abychom mohli jít do školy.

Den běžel jako voda a na řadě byl oběd. Moje upíří rodinka byla nadšená, protože jsem jedla nejenom svoje jídlo, ale i to jejich. Tentokrát to ale bylo jinak. Edward nabral na náš společný tác pořádnou kopu jídla a došel k ostatním ke stolu. Sedl si na židli a mě si stáhnul na klín.

,,Jsi na řadě, Emmette. Naposledy jedla Rose a teď musíš ty,“ řekl Edward a podal mi bagetu z našeho tácu.

,,Co? Vždyť poslední dobou jí všechno Bella,“ řekl naštvaně.

,,Jedla,“ opravil ho. ,,Dnes má ale jídla dost pokud nevidíš,“ ukázal na tác před námi.

,,Ale…“

,,Příště si rozmysli, komu budeš dohazovat partnery,“ zavrčel a začal sledovat, jak se cpu. Já místo toho sledovala Emmetta, jak s nechutí kouká na jídlo před sebou.

,,No tak šup, miláčku,“ pobídla ho sladce Rose.

,,To se proti mně dneska všichni spikli?“ zamručel Emmett.

,,Nikdo se nespikl. Za tohle si můžeš sám,“ rýpla si Alice. Jasper se potutelně usmíval a já se smála taky.

Zbytek dne proběhl bez problémů. Odjeli jsme s Edwardem domů a předtím se stavili za Charliem na stanici. Byl nadšený, že nás vidí a domlouval, abychom se zase co nejdříve stavili. Dohodli jsme se, že přijedeme v pondělí, až začnou vánoční prázdniny.

Týden se překulil a byl tu pátek. Dnes jsme se s Edwardem chystali do kanceláře domluvit naše závěrečné zkoušky. Alice mě navlékla do upnutějšího trika, ve kterém už bylo trošku vidět moje vystouplejší bříško. K tomu mi vybrala černou sukni s gumou v pase, pruhovaný svetřík a pruhované, barevné punčochy ladící se svetrem. Na nohy mi navlékla černé vyšší kozačky s rovnou podrážkou. Musela jsem uznat, že mi to slušelo.

Nasnídala jsem se a mohli jsme vyrazit. Před školou jsme nelenili a vydali se rovnou do kanceláře.

,,Dobrý den madam Copeová,“ pozdravili jsme.

,,Dobrý,“ odpověděla a vzhlédla k nám. ,,Co potřebujete?“ zeptala se mile.

,,Přišli jsme domluvit ty dřívější závěrečné zkoušky,“ řekl Edward.

,,Tak dobrá, vyplním vám tyto dvě žádosti,“ poklepala na dva papíry a dala se do psaní. Skoro vše vyplnila bez naší pomoci.

,,Teď mi jen řekněte, na kdy chcete ty zkoušky?“

,,Na duben,“ odpověděl pohotově Edward.

,,A teď důvod?“ zeptala se a znovu vzhlédla od žádostí.

,,Těhotenství,“ řekla jsem zcela v klidu.

,,Těho… těhotenství,“ zakoktala se.

,,Ano, těhotenství,“ pověděl Edward a koutky mu cukaly. Nejspíš četl madam Copeové myšlenky.

,,Takže…“ nedokončila větu.

,,Ano, madam Copeová. Čekáme přírůstek,“ řekla jsem, protože jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. Dveře za námi klaply a do kanceláře vplula Jessica se štůskem papírů, které jí vypadly z rukou, když zaslechla konec mé odpovědi směřované pro madame Copeovou.

,,Dítě?“ vyhrkla zděšeně.

,,Ahoj, Jessico,“ pozdravila jsem.

,,Dítě?“ zopakovala znovu. Mě i Edwardovi bylo teď naprosto jasné, že o tom bude u oběda vědět celá škola. Bylo mi to docela jedno. Teď budou prázdniny, tak se to možná trošku uklidní.

,,Ano, Jess, dítě,“ řekl jí Edward a poděkoval madam Copeové za vyřízení papírů. S Edwardem jsme prošli kolem Jessicy, která ze země sbírala papíry, které jí předtím vypadly.

Přesně jak jsem si myslela, tak se stalo. Když jsme vešli s Edwardem do jídelny, odevšad se ozvalo šuškání. Někteří spolužáci byli dokonce tak neomalení, že si na nás ukazovali. Ve frontě jsme stáli před Lauren, která si posměšně odfrkla.

,,Něco se děje?“ otočila jsem se na ni.

,,Takže ses nechala nakonec zbouchnout, aby ti nezdrhl,“ řekla arogantním tónem a Edward se vedle mě napjal.

,,To vážně ne, Lauren. Já vážně neměla zapotřebí udržet si Edwarda pomocí dítěte. Ale má to své výhody. Až tomu malému bude deset, mně bude teprve osmadvacet, a která matka by si nepřála být takhle mladá. Ty budeš ráda, když si ve dvaceti osmi pořídíš první dítě,“ rýpla jsem si přeslazeným hlasem a otočila se zpět k Edwardovi. Lauren za námi zalapala po dechu a naštvaně opustila frontu.

,,To se ti povedlo, miláčku,“ zašeptal mi Edward do ucha, když na tác nabíral mé oblíbené mlsky.

Po obědě stačilo přetrpět poslední hodinu a mohli jsme vyrazit na prázdniny. Spolužáci si nás měřili zkoumavými pohledy a pořád si něco šuškali. Edward vedle mě párkrát naštvaně zavrčel.

,,Klid, lásko,“ klidnila jsem ho dnes už poněkolikáté a vedla ho po poslední hodině pryč z budovy. Měla jsem strach, že někomu za chvíli urve vzteky hlavu.

Jen co jsme dojeli domů, Edward začal balit. Úplně mi vypadlo, že jsem ho na víkend poslala na lov. Když uviděl můj smutný pohled, lehce se usmál.

,,Nemusím nikam jezdit.“

,,Jen jeď. Poslední dobou se o nás staráš víc než dost. Velký lov si zasloužíš,“ řekla jsem mu a přešla místnost, abych ho mohla obejmout. Mé ruce ho mačkaly, jak nejvíc svedly.

,,Jsi si jistá?“ ujišťoval se.

,,Stoprocentně. Navíc mám s Alice domluvené ty nákupy.“

,,Promluvím s ní, aby tě neutahala, pojedete totiž sami. Zůstane tu s vámi jenom Carlisle, ostatní jedou na lov se mnou, už dlouho nebyli,“ řekl mi a vymanil se z mého objetí.

,,Dobře,“ pokývala jsem hlavou a sedla si na postel. Pozorovala jsem Edwarda, jak se jako šmouha pohyboval po pokoji, až se mi z toho začala klížit víčka.

,,Lásko, my už jedeme,“ uslyšela jsem sametový hlas u mého ucha a následně ucítila ledové rty na svém čele.

,,Hned vstanu,“ řekla jsem rozespale.

,,Jen hezky lež, a kdyby to bylo s Alice k nevydržení, tak mi okamžitě zavolej. Ano?“ zeptal se.

,,Slibuju,“ odpověděla jsem mu. Odněkud z rohu pokoje se začala linout moje ukolébavka. Zavrtěla jsem se na posteli a přetočila se na bok.

,,Vstávej, Bello, vstávej,“ budil mě Alicin hlásek. Rozlepila jsem oči od sebe a uviděla ji poskakovat po pokoji.

,,Alice.“

,,Nákupy čekají. Dole máš pořádnou snídani, tak se obleč a spěchej máme toho hodně na zařizování.“

Neochotně jsem vylezla z postele. Na nákupy se mi moc nechtělo a chyběl mi Edward. Zalezla jsem do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Chtěla jsem to co nejvíc protáhnout.

,,Bello, já vím, o co se snažíš, o to tam budeme déle,“ bušila mi Alice na dveře koupelny. Vypnula jsem vodu a zabalila se do županu.

Mezitím co jsem byla ve sprše, mi Alice přinesla snídani nahoru. Nezdržovala jsem se utíráním a nechala vodu vsakovat do županu. Pustila jsem se do snídaně, která byla opravdu ohromná. Jak mi na začátku přišlo, že jídla je hodně po dojedení jsem měla ještě malý hlad, tak mi Alice nabalila na cestu nějaké sendviče.

Na posteli jsem měla opět přichystanou černou sukni, kterou jsem měla včera. Pochopila jsem z toho, že podle Alice už normální kalhoty nedopnu.

,,Neboj se, brzy budeš mít kupu nového těhotenského oblečení,“ ujišťovala mě, když startovala motor svého Porsche.

Jely jsme do Seattlu. Cesta nám trvala asi hodinku. Alice zaparkovala v podzemních garážích a ihned na to mě vystrkovala z auta.

Musela jsem uznat, že tyhle nákupy byly opravdu snad ty nejhorší, které jsem s Alice zažila. Tahala mě z obchodu do obchodu a nosila mi haldu věcí na vyzkoušení. Dvakrát jsme se musely vracet k autu ověšené kupou nákupních tašek. Alice se ospravedlňovala tím, že mi břicho poroste určitě rychle, proto musí být připravená a musí mi úplně změnit šatní skříň.

,,Ne, Alice, já nechci nakupovat věci pro mimčo.“

,,Ale Bello.“

,,Řekla jsem ne. Chci, aby u těchto nákupů byl Edward, a abychom vybrali věci pro miminko společně.“

,,Tak dobrá,“ kapitulovala a odvedla mě do dalšího obchodu.

Po třech hodinách jsem začala pociťovat únavu. Nechala jsem Alice běsnit v jednom krámě, kde nakupovala pro ostatní a šla si sednout na lavičku před krám. V tu chvíli mě napadlo skvělé řešení, jak Alice alespoň trošku uklidnit. Edward mi říkal, abych mu v případě nouze zavolala.

Postavila jsem se na nohy a z kapsy vytáhla telefon. Vytočila jsem Edwardovo číslo.

,,Ani na to nemysli, Bello. Okamžitě ten hovor ukonči a nech Edwarda chvíli vydechnout.“

,,On říkal, ať mu když tak zavolám.“ Spustila jsem ruku, ve které jsem držela mobil.

,,Bello, pojď, půjdeme ještě támhle a pak se najíš,“ zavelela.

,,Já už nemůžu, Alice. Mám hlad a… nějak se mi motá hlava,“ řekla jsem a uvědomovala si otupující pocit v mojí hlavě.

EDWARD

S rodinkou jsme vyrazili na lov už v pátek kolem desáté večer. Nechtělo se mi od Belly na takovou dlouhou dobu, ale byla to ona, kdo mě přesvědčil. Jazz s Emmem si ze mě dělali legraci, ale já si jich nevšímal. Chtěl bych vidět je, kdyby byli v mojí situaci.

Rozloučil jsem se s Bellou a na stereu jí pustil CD s její ukolébavkou. Nahrál jsem ho teprve nedávno pro tyto případy. Spokojeně si podřimovala a tak jsem ji nechal a došel do garáže.

Jeli jsme Emmetovým Jeepem. Rozhodli jsme se pro Kanadu. V jednom lese měli přemnožené pumy, což jsem si nechal líbit.

Ještě před odjezdem jsem si k sobě zavolal Alice.

,,Já vím, Edwarde, dám na ni pozor,“ řekla hned, jak vešla do garáže.

,,Ne, že ji utaháš. Musí odpočívat, Alice. Nemůžeš se na nákupech chovat jako neřízená střela. Nezapomeň, že Bella potřebuje častější přestávky a hlavně dostatečné porce jídla,“ úkoloval jsem ji a ona horlivě přikyvovala.

,,Neměj strach, brácho, s Bellou si to náramně užijeme. A teď už jeď nebo Emm vyskočí z kůže,“ postrčila mě blíž k autu a sama odešla zpět do domu.

Na určené místo jsme dojeli v sobotu ráno. Normálně by to trvalo tak den a půl, ale Emmett jel jako šílenec.

Všichni jsme vystoupili z auta a rozeběhli se každý jinam. Nechal jsem se unášet svými instinkty a během půl minuty ucítil tu lahodnou vůni, která patřila jedině pumám.

Rozeběhl jsem se na severovýchod a neustále zrychloval. Zastavil jsem v křoví poblíž mého dnešního oběda. Nasál jsem vzduch a celým mým tělem proudila vůně toho divokého zvířete. Úplně jasně jsem viděl, jak jí na krku tepe pod kůží krev. Připravil jsem se ke skoku. Zvíře ani nestihlo zareagovat a já už hltavě pil tu blahodárnou červenou tekutinu. Vyžahl jsem i poslední kapičku a zdechlinu pečlivě uschoval. Bella měla pravdu, opravdu mi to chybělo, ale kvůli ní bych byl schopen toto všechno odmítat.

Mé smysly znovu zbystřily a zachytily novou vůni. Tentokrát to byl medvěd. Když jsem doběhl na místo, uviděl jsem Emmetta, jak vykukuje zpoza stromu.

,,Ten je můj,“ naznačil mi ústy, ale to já nechtěl dovolit. Už, už jsem se chystal skočit, když mi v kapse zavibroval mobil. Emmett využil mojí nepozornosti, vyplázl na mě jazyk a skočil po tom chlupáčovi.

Kouknul jsem na displej a okamžitě mi zatrnulo. Blikalo tam Bellino jméno, tak jsem ani vteřinu neváhal a hovor přijal.

,,Bello?“ zeptal jsem se do telefonu, ale nic se neozvalo. Zaslechl jsem z telefonu mluvit cizí lidi, až můj sluch upoutal tolik známý hlas.

,,Ani na to nemysli, Bello. Okamžitě ten hovor ukonči a nech Edwarda chvíli vydechnout.“

,,On říkal ať mu když tak zavolám,“ vzdychla nešťastně Bella.

,,Bello, pojď, půjdeme ještě támhle a pak se najíš,“ řekla jí na to má sestra.

,,Já už nemůžu, Alice. Mám hlad a… nějak se mi motá hlava,“ postěžovala si a pak už jsem uslyšel jen to, co jsem za žádnou cenu slyšet nechtěl.

,,Bello, Bello, co je s tebou?!“ volala Alice a pak hovor utichl. Tvář mi zkameněla zděšením a Emmett se přestal věnovat svojí kořisti.

,,Co se děje?“ ptal se hned.

,,Já nevím, musím jet za Bellou, něco se stalo a já nevím co.“

,,Na,“ Emmett po mně hodil klíčky od Jeepu. Rozeběhl jsem se k autu a cestou se proklínal, že jsem vůbec odjel.

Motor jsem vytůroval na maximum a bylo mi jedno, jestli dostanu pokutu. Jestli jel Emmett předtím jak šílenec, se mnou se to nedalo srovnávat. Domů jsem dorazil ve čtyři hodiny. Do domu jsem vběhnul, jak magor s velkou chutí zabít nejdřív Alice.

Na schodech jsem se srazil s Carlislem.

,,Je v pořádku, Edwarde. Byla to jen slabost,“ řekl, aby mě uklidnil.

,,Jo, slabost, jménem Alice,“ prskal jsem vzteky.

,,Edwarde, já… strašně se omlouvám,“ vzlykala Alice. Seděla v křesle vedle postele a sledovala spící Bellu.

,,Alice,“ řekl jsem přísně.

,,Já vím, udělala jsem chybu a je mi to strašně moc líto.“

,,To je v pořádku, Alice,“ zašeptala Bella.

,,Bello, lásko, už jsem u tebe,“ promluvil jsem a lehnul si vedle ní.

,,Edwarde, měl jsi zůstat. Zase jsem ti ten lov zkazila a to jsem nechtěla.“ Po tváři jí stekla osamocené slza a po ní další.

,,Neplakej. Nic jsi nepokazila, já už byl dávno po jídle, když jsi zavolala.“

,,Ale tys tam měl být až do neděle. Určitě bys ještě lovil a teď nemůžeš.“

,,Bello, nezlob mě. Nic jsi nepokazila, a pokud nechceš nic pokazit, tak si ještě schrupni,“ řekl jsem hlasem, který nepřipouštěl námitky.

,,Hm,“ broukla a stočila se mi v náručí. Byl to úžasný pocit ji znovu držet takhle blízko. Nedokážu pochopit, že jsem to bez ní tak dlouho vydržel.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Kdo dočetl, budu ráda, když mi tu necháte komentář nebo nějaký váš názor. Děkuji všem, kteří pro mě hlasovali v Nej povídce v únoru. Díky Vám se tato povídka dostala na krásné 10. místo. Takže ještě jednou díky moc a komentujte tento díl.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí zvané mimčo 10: