Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 13. kapitola

20.04.2010 (20:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1228×

13.kapitola

Hudba pro tenhle díl

Uchopila jsem ho za ruku a nechala se odvést do víru parketu...

Isabella

Seděla jsem před vysokým, vznosným zrcadlem a upírala do něj svůj nesmrtelný pohled.

Viděla jsem to, co jindy. Nádhernou upírku s rudými zorničkami a bílou pletí.

Přesto na tom obraze bylo něco šokujícího, něco... jiného.

Občas jsem měla pocit, jakoby pod tou tvrdou maskou, pod mým současným obličejem probleskoval někdo jiný.

Občas jsem tam místo sebe viděla dívku, mladou a nezkušenou, která stejně jako já měla hnědé vlasy, avšak mnohem kratší. Měla nádherné oříškové oči, ale barvou své pleti se mi také podobala. V těchto vzácných okamžicích jsem měla pocit, že jsem tu dívku znávala, možná až moc dobře. V těchto vzácných chvílích se mi taky vybavovalo dalších 11 obličejů, ale přišlo mi, jakoby je znávala právě ta zranitelná dívka.

Skup inka sedmi postav, ty jakoby znala nejlépe, milovala je, všechny... ale měla jsem pocit, že jí ublížili.

Pak dvě děti, soudila jsem, že jsou tak ve věku mojí dcery, ale to jak jí byly podobní!
A pak ještě dvě osamocené postavy, u kterých si dívka nevybavovala podrobnosti.

Z vzhledu těch všech jsem taky poznala, že až na jednu dívku, jsou to upíři nebo částeční upíři.

Přišlo mi, že zrovna ta dívka, která nebyla upír, té dívce hodně pomohla.

Zatřepala jsem hlavou. Už zase jsem nad tou dívkou moc přemýšlela. Už zase jsem se s ní moc ztotožňovala.

Poslední dobou se mi to stávalo až moc často, častěji než bych chtěla.

Znovu jsem nekompromisně pohlédla do zrcadla a pak se podívala na hodinky. Bylo 13:23 a podle mých odhadů by měla za 7 minut dorazit Heidy s potravou. Podívala jsem se na Lucase, který bez pohnutí ležel na posteli s sledoval mě.

Pak najednou vstal a vášnivě mě políbil. Usmála jsem se a strhla ho do postele.

"Máme jen 7 minut," zašeptala jsem a Lucas se usmál.

"To nám bohatě stačí."

Seděla jsem před zrcadlem a nasazovala si náušnice na ten dnešní ples. Nechtělo se mi tam, ale co jsem mohla dělat? Byly to přece narozeniny jednoho z vládců, takže jsem tam prostě byla povinna přijít.

Oči jsem si nalíčila řasenkou a černými linkami. Pak jsem došla do šatny a vydala se hledat šaty, které jsem koupila asi před týdnem s Lucasem.

Byli úchvatné, ale taky drahé. Ale to mi nevadilo, Aro byl v tomto směru štědrý.

Po chvilince pátrání jsem našla vak s šaty a s potěšením je z něj vytáhla. Byli z hedvábí a s vysokým límcem. Oblékla jsem si je na sebe a pak ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v zrcadle.

Podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že je nejvyšší čas vyrazit do sálu, kde už na mě čekal Lucas. Trval na tom, že si tam totiž ještě potřebuje něco vyřídit.

Vyšla jsem ze svého pokoje a zamknula za sebou, pak jsem seběhla dlouhé schody, propletla se chodbami, křižovatkami, sály a najednou jsem se ocitla v recepci. Bylo tam docela dost upírů, ti, co ještě nebyli uvedeni. Podívala jsem se na Gianu a ta se na mě usmála.

"Bello, běž rovnou dál," pokynula mi.

S úsměvem jsem se vydala do sálu, kde už byla zábava v plném proudu. Viděla jsem přicházet Ellen, ale té jsem se radši vyhnula. Hned jak jsem se objevila v sále, všimnul si mě Aro a Lucas, kteří stáli nedaleko mě. S zářivým úsměvem jsem k nim došla a pozdravila je.

"Isabello, prosím, mohla by jsi mi věnovat první tanec?" zeptal se Aro a já s rozmyslem kývla.

"Ale jistě, Aro."

Aro mě chytil za ruku a vedl dál do sálu "Dnes ti to suší, Isabello," podotknul cestou.

"Děkuji, Aro."

Pak už jsme začali tančit celkem starou obdobu valčíku, snad ještě z doby, kdy vzniknul. Naučila jsem se jí asi před měsícem, přesněji řečeno mě jí Lucas naučil.

Rozhlížela jsem se po sále, když v tom jsem si všimla skupinky upírů. Byli mi hrozně povědomí, zdálo se mi, že je odněkud znám...

A pak mi to došlo. Znám je, hned dvakrát.

Viděla jsem je tenkrát při krmení, nějaké dvě děti - asi patřící k nim - na mě volaly mami.

A taky je zná ta dívka ze zrcadla, ta hnědovláska. To je ta skupina upírů, které milovala, ale zároveň nenáviděla. Ti, co jí ublížili.

Šokovaně jsem si je prohlížela, když v tom se mi najednou v hlavě objevila cizí vzpomínka...

...„Kde jsou Alice a Jasper?“ zeptal se Edward, ale nikdo neodpověděl, protože ti dva se právě objevili na vrchu širokého schodiště.
„Ahoj, Edwarde!“ zavolala Alice nadšeně. Seběhla dolů po schodech, proud černých vlasů a bílé pleti, a přede mnou se náhle a půvabně zastavila. Carlisle a Esme po ní vystřelili varovné pohledy, ale mně se to líbilo. Bylo to přirozené – tedy pro ni.
„Ahoj, Bello!“ řekla Alice a poskočila dopředu, aby mě políbila na tvář. Jestli se Carlisle a Esme předtím tvářili obezřetně, teď byli ohromení. V mých očích byl také šok, ale měla jsem velkou radost z jejího upřímného přijetí. Byla jsem vyděšená, když jsem cítila, jak Edward po mém boku ztuhl. Pohlédla jsem mu do obličeje, ale jeho výraz byl nečitelný.
„Opravdu hezky voníš, nikdy předtím jsem si toho nevšimla,“ poznamenala. Uvedlo mě to do velikých rozpaků.
Nikdo z nás nevěděl moc co říct a pak se tam objevil Jasper – vysoký, podobající se lvu. Kolem mě se rozprostřel pocit uvolněnosti a já jsem byla najednou v pohodě, navzdory tomuhle místu. Edward se na Jaspera podíval a povytáhl obočí, a já jsem si vzpomněla, co Jasper umí.
„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě. Držel si odstup, nenapřáhl ke mně ruku k potřesení. Ale bylo nemožné cítit se vedle něj nepříjemně.
„Ahoj, Jaspere.“ Nesměle jsem se usmála napřed na něj, pak na ostatní. „Ráda vás všechny poznávám – máte moc krásný dům,“ dodala jsem zdvořile...

Ucítila jsem jak mnou Aro třese, ale nebyla jsem to schopná vnímat. Co se to tady dělo? Proč se ta dívka jmenovala stejně jako já? Je v tom nějaká spojitost?

"Bello!" uslyšela jsem vystrašený Lucasův hlas, ale to už jsem se Arovi i Lucasovi vytrhla a běžela jsem ven ze sálu, zpět do mého pokoje. Musela jsem si utřídit myšlenky.

Ellen

Společně s Alecem jsme tancovali na kraji parketu, když v tom jsem viděla mamku, jak utíká ven. Sjela jsem pohledem k místu, kde stáli Lucas a Aro a zřejmě proto mamka odešla. Najednou mi jí i přes její zlou povahu bylo líto. Co jí provedli?

Moje já se rozdělilo na dvě části. První část toužila běžet za mamkou a utěšit jí, i když na mě poslední dobou byla tak zlá. A druhá část nechtěla opustit Alecovu náruč, přestože mě neobjímal, ale stejně se mě alespoň dotýkal.

Já, mamka, já, mamka... šrotoval mi mozek.

Pak jsem uviděla Alici jak něco šeptá Jasperovi a mává na mě. Nepochopila jsem to, ale když jsem jí viděla běžet ven ze sálu, došlo mi, že běžela za mamkou. Přeci jen prý bývali kamarádky.

Spokojeně jsem se otočila zpět na Aleca a zadívala se mu do očí. Utápěla jsem se, ale jeho pohled byl tak hypnotizující...

Najednou jsem slyšela jak skončila tahle "rychlejší" písnička a začala mnohem mnohem pomalejší.

Podívala jsem se na Aleca, jestli budeme pokračovat v tanci. Alec se na mě usmál a pak si mě jemně přitáhl blíž. Obě dvě paže měl na mém pasu tak, že si mě přitáhl nezvykle blízko ke svému tělu. Připomnělo mi to dnešek, když jsme spolu trénovali. Taky jsem se ho tak nebezpečně dotýkala.

Sklopila jsem hlavu a sledovala parket.

Najednou jsem ucítila jak mi zvedá prstem hlavu "Proč se díváš na zem?" Věděla jsem, že jsem stoprocentně rudá, ale ani mi to nevadilo. Stejně už dávno musel přijít na to, že se mi líbí.

"Nevím," zamumlala jsem a podívala se mu do očí.

Znovu jsem se topila, ale měla jsem pocit, že Alec je na tom podobně.

Najednou jsme přestali kroužit a jen tak jsme stáli uprostřed parketu a dívali se navzájem do očí.

Jen matně jsem vnímala, že písnička skončila a začala nová, když v tom do mě vrazila Elis, moje báječná sestřička. Normálně jsem jí zbožňovala, ale teď...

"Ellen, Jane nás pozvala k sobě do pokoje, že si tam uděláme nějakou soukromou párty!" zavýskla a táhla mě za ruku. Robert, který stál za ní, se na mně smutně usmál a společně s Alecem se vydal za námi.

 Alice

Běžela jsem dlouhou chodbou a snažila se sledovat Bellu, nebo alespoň to, co z ní zbylo.

Chtěla jsem běžet rychle, aby mi Bella v tomhle bludišti nezmizela, šaty a boty na podpatku mi to znemožňovali.

Když jsem o ně už podesáté zakopla, naštvala jsem se a jedním dlouhým tahem jsem urvala spodní vrstvu šatů, takže mi teď vepředu končili v polovině stehen a vzadu byli pořád na zem, ale to už mi tak nevadilo.

Rychle jsem se dala do běhu a sledovala Bellin pach a taky pach látky jejích šatů.

Najednou jsem se ocitla před nádhernými, zdobenými dveřmi. Slyšela jsem, že za nimi někdo vzlyká, podle toho jsem si taky domyslela, že to je Bellin pokoj.

Potichu jsem otevřela dveře a vešla dovnitř. Pokoj byl nádherný, přímo úchvatný. Byla tu obrovská postel, pohovka, televize a všechno možné.

Viděla jsem Bellu sedět zhroucenou na posteli, vypadala tak křehce, tak jako ještě nikdy.

Pomalu jsem se k ní posadila a objala ji.

"Kdo jsi?" vydávila ze sebe mezi vzlyky.

Věděla jsem, že si na mně nepamatuje, ale přesto to bolelo. "Já? Já... nemusíš vědět kdo jsem, prostě jsem tě přišla utěšit," zašeptala jsem.

Bella se na mně podívala. Už nepřipomínala tu hrozivou ženu z jídelny, z plesu. Už to zase byla ta stará zranitelná Bella, lidská Bella, nebo Bella tak, jak jsme jí poznali v Paříži.

 "Já tě znám, víš?" zašeptala a já se na ní překvapeně podívala.

Jakoby si všimla mého zkoumavého pohledu změnila svoji odpověď "Teda... občas vídávám v zrcadle takovou dívku, je mladá, může jí být zhruba tak jako mě, ale někdy je mladší. Má stejně jako já hnědé vlasy, ale má je kratší. Taky má hnědé oči a v jejích vzpomínkách vídám tebe a ty, co byli s tebou na plese. Dneska jsem dokonce viděla celou vzpomínku, myslím, že to bylo ze chvíle, kdy jsi tu dívku poznala a taky díky tomu vím, že se ta dívka jmenuje Bella, stejně jako já. Alespoň jsi jí tak oslovovala."

Povzdechla jsem si. Mluvila o sobě a nevěděla o tom. Na ten den jsem si pamatovala přesně, na den, kdy jí Edward poprvé přivedl k nám.

"Ano, pamatuji si na tu dívku i na ten den, Bello," smutně jsem se na ni usmála. Bella mě zničeho nic objala.

"Díky Alice, moc jsi mi pomohla. Potřebovala jsem to někomu říct." Usmála se na mě a já už zase viděla jen tu chladnou Bellu, nebo spíš Isabellu.

Nikdo

"Lucasi!" ozval se výkřik.

"No tak Lucasi!"

Najednou se před mužem, který křičel zjevil ještě jeden, v šeru ho nebylo skoro vidět, ale onen muž věděl stoprocentně, že před ním stojí ten pravý.

"Ano, pane?" zeptal se ten, který se zjevil, jenž tak připomínal upíra, přestože upírem nebyl.

"Je čas. Víš co máš dělat."

Upír se zhluboka nadechl a pak kývnul "Ano pane."

Tak tady máte další kapitolku a možná i vy jste podle dnešního dílku poznali, že se nám příběh pomalu blíží ke konci. Osobně bych to viděla ještě tak na dvě, tři kapitolky.

Jinak doufám, že se Vám kapitola líbila a že mi tu zanecháte alespoň nějaké komentáře ( alespoň těch 6 jako minule) a vyjádříte mi tak, že tohle čtete.

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěstí? Na to už nevěřím! - 13. kapitola: