Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěstí? Na to už nevěřím! - 11. kapitola

16.03.2010 (11:45) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1628×

11. kapitola

Hudba pro tento dílek

Elisabeth Swanová

Stáli jsme ve hrůzostrašně vyhlížející hale, naproti třem nemocnějším mužům světa. Co oproti nim byli prezidenti světových velmocí? Kdyby si oni dupli, svět by vypadal jinak.

Marcus Volturi, docela starý muž, dlouhé hnědé vlasy a rudě červené oči.

Caius Volturi, blonďatý upír, vlasy má nagelované po ramena. Stejně jako Marcus pil lidskou krev.

A nakonec Aro Volturi. Vládce všech, starší hnědovlasý upír s uhrančivým červeným pohledem.

TO byla trojice vládců. Vládců světa, minimálně toho upírského.

A ti teď stáli naproti nám a poslouchali náš příběh z dědových úst. Všichni vypadali zaujatě, ale pak se Aro nahnul k jednomu z mužů v černé kápi. Obličej měl zahalený, takže jsem neviděla jak vypadal.

„Alecu, dojdi pro Ellen,“ zašeptal Aro a Alec se uklonil.

„Jistě pane,“ s těmi slovy odešel tiše z místnosti.

Za pár minut se vrátil. První jsem ho neviděla, ale uslyšela jsem dusot nohou. Tentokrát, s ním ale někdo přišel.

Aro se usmál a promluvil na příchozí dívku „Elleanor, tohle je rodina tvé matky. Rodina, která vychovává tvoje sourozence. Carlisle Cullen, zakladatel rodiny, Esmé Cullenová, Rosali Cullenová, ta tvojí matku neměla moc ráda, Emmett Cullen, neuvěřitelný silák, Jasper Cullen, škoda že se k nám nechce přidat, Alice Cullenová, ta by byla také dobrý přírustek. A nakonec velice talentovaná trojice. Edwrad Cullen, tvůj otec. To po něm čteš myšlenky a dokážeš jimi manipulovat a Robert Swan s Elisabeth Swanovou. To jsou tvoji sourozenci.“

Došlo mi co řekl. Tak tohle je naše sestra. Pozorně jsem si jí prohlédla. Bylo to neuvěřitelné, vypadala skoro stejně jako já! Jistě, měla vlasy obarvené na blonďato-červenou bravu a měla jinou barvu návleků, ale jinak jako bych koukala do zrcadla. Najednou se ke mně a Robertovi ta dívka vrhla. Cítila jsem, že Emmett, Jasper a Edward zvažují, jestli jí nemají zabránit, ale to už stála u nás a objímala nás.

„Je to pravda. Mám sourozence,“ zašeptala a já cítila v očích slzy radosti, které jí – Ellen – už dávno tekly.

Byl to neskutečný okamžik. Najednou jsem si vzpomněla na jednu hodinu ve škole. Zrovna jsme četli zjednodušené anglické knížky, v tom měsíci to byl Rain-Man. Docela prostý příběh, který jsem znala již dřív. Ale já si vybavila jednu otázku z knihy.

Co by jste dělali, kdyby jste znenadání zjistili že máte sourozence?

Tenkrát jsem napsala jen pár slov.

Že bych byla překvapená.

A teď tu stojím a ta otázka je aktuální. Jak se vlastně cítím?

Sama nevím...

V tom mé myšlenkové pochody přerušila Ellen.

„Ty jsi Elis, že?“ zeptala se a já kývla. Znovu mě objala.

„já mám sestru!“ zavýskla a já se musela usmát. Ano, já mám sestru.

Seděla jsem na posteli a otevřeným oknem sledovala měsíc.

Byla už hluboká noc, hodně pozdě po bujarém vítání s Ellen. Teď jsem ležela v jednom z pokojů pro hosty, které jsme dostali. Bylo tu pusto, tedy ne, že by pokoj nebyl zařízený, ale prostě to nebyl pokoj doma.

Úzkostlivě jsem si přitáhla tenkou přikrývku k ramenům a zachvěla se.

Tenhle hrad byl tak neosobní, sice se tu všichni znali jménem, ale jako by někteří upíři byli Arovi dobří jen na to, aby mu utírali boty. Opravdu jsem měla pocit, že i tuhle mizernou práci tu někdo zastával.

Vstala jsem z postele a přešla na balkon.

Přede mnou se rozprostírali dokonalé zahrady. Zabírali celý můj výhled na jih. Tedy, pokud to byl jih. Naopak, na východ se proti mně rýsovalo město a za městem se vinula dlouhá pláž. Usmyslela jsem si, že se tam budu muset jít podívat.

Zahrady vyhlíželi přísně upraveně a svýma poloupíříma očima jsem zahlédla drobný pohyb v nich. Vypadá to, že i zahradníka tu dělají upíři.

S hlubokým povzdechem, jsem se vrátila zpět do postele a přemítala si události posledních hodin.

...Dlouho se nás Aro vyptával, dlouho z nás tahal rozumy, ale nakonec jsme jak já, tak Ellen a Robert byli již dost utahaní a tak Aro přikázal připravit pro mě a Cullenovi pokoje pro hosty. Celkem bylo pokojů 6. Jeden pro Esmé a Carlisla, jeden pro Rose a Emmetta, jeden pro Alici a Jaspera, jeden pro tátu, jeden pro Roberta a jeden pro mě.

Hned jak byli připraveny, jsme se všichni rozešli do svých pokojů, odhodlaní zítra začít svůj boj o mámu...

„Elis, vstávej!“ slyšela jsem křik mého bratra.

„Huh, ještě chvilku,“ zamumlala jsem rozespale a dala si přes hlavu polštář. Robert se rozesmál a strhl mi polštář z hlavy.

„Ale, nestraš naší novou sestřičku svojí nevychovaností,“ to mě probralo hned. Pomalu jsem se posadila a pohlédla na Roberta i Elis.

„No jo, vy dva. Ani vyspat mě nenecháte,“ s těmi slovy jsem vylezla z postele a rozhlédla se okolo sebe „Kolik je hodin?“

Robert se usmál „Bude devět, máme tě probrat a pak se s tebou dostavit do jídelny,“ z tónu jakým to řekl mi došlo co se tam děje. Byla to jejich jídelna, ne naše. Krmili se tam lidskou krví.

Rozhlédla jsem se po pokoji a po chvilce si všimla svého kufru. Rychle jsem se v něm začala přehrabovat až jsem našla džínovou sukni, tílko a k tomu černé baleríny. Rychle jsem všechno popadla do ruky a vběhla do koupelny, s jasným účelem. Zkulturnit se. Během pár vteřin se mi podařilo rozčesat vlasy a vyčistit si zuby. Rychle jsem na sebe naházela oblečení a vběhla zpátky do pokoje. Zastavil mě udivený pohled Roba.

„Co se děje?“ zeptala jsem se ho a podívala se na Ellen.

Teď mi to došlo. Měla na sobě totéž oblečení co já.

„Wow, nebýt těch vlasů tak Vás od sebe nerozeznám,“ zašeptal a my jsme se obě dvě usmály.

„Tak pojďte,“ zasmála se Ellen a už nás vedla hradem.Postupovali jsme rychle bludištěm chodeb. Najednou do mě vrazil jeden upír.

„Promiň Ellen,“ omluvil se mi a chtěl spěchat dál, ale to už ho zarazil můj udivený pohled. Podíval se na mě a pak na skutečnou Ellen.

„Sakra, Ellen, Elis, proč...? Co...? Jak...?“ zakoktal se v závěru věty.

Nakonec se uklidnil „Aro Vás už schání,“ s těmi slovy přešel do čela a vydal se na další cestu.

Po chvíli jsme dorazili do „jídelny“ a ten upír – myslím, že se jmenoval Alec – se uklonil Arovi.

Aro se usmál a pustil vysátou dívku. Až teď, jsem se pořádně soustředila na dění v místnosti.

Všude stáli ženy, muži ale i děti, vystrašeně zírali na Volturiovi a postupně byli masakrováni.

Pak ale Aro promluvil „Koukám, že jste si vážně hodně podobny, Ellen a Elis.“

S Elis jsme se nastejno usmáli a podívali se na něj „Děkuji,“ pronesli jsme taktéž na stejno.

V tom ale do místnosti vešla nádherná hnědovlasá upírka. Vrhla se okamžitě na potravu a za ní šel černovlasý upír. Uslyšela jsem sama sebe křičet „Mami!“ slyšela jsem totéž křičet i Roba. Máma se podívala, otočila se na mě a pak pohlédla na Ara.

„Kdo to je?“ zeptala se ho a Arovi zmrzl úsměv na tváři.

Jinak již tradičně Vás všechyn prosím o komentáře a o přečtení shrnutí. Také se omlouvám, že mi tahle kapitola trvala tak dlouho, ale zdůvodnění naleznete opět na shrnutí.

Jinak Vás opravdu snažně prosím, pokud můžete a umíte psát, nebo alespoň kliknout na nějakého smajlíka tak to udělejte. Pomůže to.