Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Štěňátko 2. kapitola

19.01.2010 (19:15) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4690×

2.

(Luci)

Od té doby jsem si na Jacoba dávala neustále pozor. Pořád se na mě díval tím svým štěněcím pohledem. Tak to máš chlapečku smůlu.

Pokud to šlo, vyhnula jsem se mu úplně, ale jednomu jsem uniknout nemohla. Léto končilo a oba jsme museli do školy. A jaké překvapení, chodili jsme do té samé, tady v rezervaci. Naštěstí on o ročník níž. Což bylo celkem prčovní, když je převyšoval o dvě hlavy.

Spoustu hodin jsme přesto měli společných. Moc studentů tu totiž nebylo.

Práskla jsem batohem pod nohy a sama jsem se pohodlně svezla na místo spolujezdce.

"Nazdar sluníčko."

"To si strč někam," odsekla jsem.

Věděl, jak mě ty jeho kravinky vytáčí a přesto si nedal pokoj. Jestli mi tak ještě jednou řekne, tak přísahám, že najdu prvního zablešenýho psa a vrazím mu ho do postele.

Umanutě jsem hleděla přes přední sklo, zatím co on se pokoušel už po třetí nastartovat, ale bezvýsledně. Jen to zarachotilo a nic. Tohle se mi přestávalo líbit. Konečně však něco dokázalo setřít mu ten jeho škleb od ucha k uchu.

Sledovala jsem, jak vyběhl k předku auta a chvíli se vrtal pod kapotou. Jak jeho projevy nelibosti stále nabírali na hlasitosti, tak i moje nálada stoupala stále výše. Třešničkou na dortu byla součástka, která neuvěřitelnou rychlostí proletěla vzduchem, až se zabořila do jednoho ze stromů kousek od domu.

"Co takhle si hejbnout zadkem, ať vyjedeme ještě dnes," houkla jsem na něj vykloněná z okna.

Tomu se prostě nedalo odolat.

Kapota konečně putovala dolů, ale k mému překvapení Jacob nezamířil na místo řidiče, ale k mým dveřím. Dosedla jsem se špatným tušením zpět. Nelíbilo se mi, jak se pohodově opřel o okraj otevřeného okna a už vůbec ne jeho široký úsměv.

"Tak to vypadá, že si uděláme malou procházku."

"Si děláš prdel!"

Silně jsem strčila do dveří, abych je otevřela a zároveň ho odstrčila. Vyskočila jsem ven.

"Co s tím je?"

"Keksla svíčka a náhradní nemám."

A evidentně mu to zas tak nevadilo. Ale mě jo! Znamenalo to nejen vydržet s ním půl hodiny cesty, ale taky do školy dorazím jako hrouda hlíny. Navíc pozdě, takže nějaké to pucování už nepadá v úvahu.

Zavrčela jsem tak, že by to ani on snad nesvedl. Nedalo se nic dělat. Popadla jsem batoh a bez jediného otočení vyrazila po rozbahněné cestě.

Párkrát jsem si dala málem bahenní pleťovou masku, jak to v rozježděných kolejích podkluzovalo. Měla jsem chuť řvát a ječet. Znovu mi to podjelo a já mířila dolů přímo svou milostivou prkenicí. Na poslední chvíli mě zachytili jeho ruce.

Znovu mě postavil. Raději nic neříkal, ale koutky mu cukaly. Vyškubla jsem se a čvachtala dál.

"Tak mě napadlo," ozval se hlas kousek za mnou, jak tam zůstal stát. "Že bych tě třeba mohl svízt."

"Jo? A o co ses to asi snažil u toho auta?"

Přešlápl na místě a pořád na mě upíral zvláštní pohled.

"Jak jsi to myslel?"

Něco mě sice napadlo, ale už ta představa byla bláznivá.

"Po čtyřech běhám docela rychle, byli bysme tam hned."

S touhle jejich stránkou jsem nechtěla mít nic společného, ale na druhou stranu. Představa ještě více jak čtvrt hodiny šmatlat v tomhle marastu, mě odrazovala snad ještě víc.

"Dobře," vzdala jsem to.

Po tváři se mu rozlil potutelný výraz až jsem protočila oči. Hned však putovaly zpátky, nyní ve vytřeštěném pohledu.

Jacob si svlékl mikinu, triko, kalhoty...

Neschopna jediného slova, jsem jen jednotlivé kusy oblečení chytala, jak je po mě házel. Nakonec zůstal jen v černých boxerkách. S otevřenou pusou jsem to celé sledovala.

"Co... co to děláš?" vykoktala jsem.

"Přece si nezničím oblečení, v něčem taky musím dojít do školy."

Začala jsem to rvát do batohu. Po očku jsem však stále pokukovala po něm. Tak sebevědomí mu rozhodně nechybí. Hodila jsem si batoh na záda. Začal se trochu třást a já viděla, jak mu po těla nabíhají šlachy.

Náhle jako by se jeho tělo ztratilo v záplavě rezavých chlupů. Jako by prostě vybouchl a v druhém okamžiku do bláta dopadly dvě obrovské tlapy, jak dopadl na přední. Ty vole! Tak tohle bylo opravdu něco! Byl obrovský. Hlavou mě ještě převyšoval a pod hustou srstí se rýsovalo silné tělo.

Nevnímala jsem nic jiného. Nedalo se to. Dokázala jsem na něj jen zírat a než jsem si to uvědomila, natáhla jsem ještě nevěřícně ruku. Prsty jsem zajela do husté srsti. Pod svrchní drsnou jsem ucítila jemné kratší chlupy. Byl to pocit, jako byste v Zoo prostrčili ruku klecí a dotkli se tygra.

Z fascinovaného zaujetí mě probudil až horký dech, který mi zavanul do tváře. Měl čenich až u mého obličeje. Odskočila jsem leknutím a to mě dostalo do reality úplně. Cítila jsem se, jako bych se probudila a zřejmě se tak i tvářila. Protože Jacobovi z tlamy uniklo zachrčení a koutky měl pobaveně vytažené vzhůru. Jazyk mu při tom vysel z tlamy. Pěknej hnus. Bléé...

"Tak co teď?"

Chtěla jsem už odsud konečně vypadnout.

Jacob pokrčil přední tlapy, až se jeho hřbet snížil na úroveň mého pasu. Tak do toho holka, teď už není cesty zpět. S rozhodností větší než jsem doopravdy cítila, jsem k němu vykročila a položila mu obě ruce na krk. Pak už jsem se co nejvíce odrazila a v předklonu se na něj vyhoupla.

Chvilkové uspokojení, že jsem se na něj dostala, rychle vystřídalo podráždění. Z polohy ležícího pytle se dostávalo pěkně blbě. Mrskala jsem nohama, ve snaze jednu přehodit na druhou stranu. Ze začátku byla i nějaká snaha o důstojnost, ale i ta šla brzy k šípku. Drala jsem se do sedu, bez ohledu kam a kolikrát jsem Jacoba vlastně nakopla. Takže, když jsem konečně vítězoslavně dosedla a odhodila trsy rezavých chlupů, které mi zůstaly v rukou, oddechli jsme si oba dva.

Jacob se opět postavil normálně. Byla to pěkná výška. Seděla jsem si pěkně na měkkém kožichu a v hloubce pode mnou čvachtalo bláto, jak neklidně přešlapoval. Nemohl mi vidět do tváře, tak jsem se mohla bez jakýchkoliv skrupulí tvářit tak, jak jsem se cítila. Fantasticky.

V návalu nadšené nálady jsem ho šťouchla patami do břicha.

"Hyjééé!"

Tomu se prostě nedalo odolat. Musela jsem se začít smát. Tohle mu budu ještě dlouho připomínat. Příští vteřina mě však vyvedla z omylu. Na mou pobídku Jacob opravdu zareagoval a vyrazil kupředu. Se zavřeštěním jak stará Kropáčková, když si sedla na připínáček, jsem chňapla po srsti na jeho krku.

Nohama jsem pevně tiskla jeho tělo a rukama pomalu postupovala dopředu, až jsem objala jeho krk pažemi. Celou dobu utíkal po cestě a kusy bláta mu odlétaly od tlap. Když jsem se konečně bezpečně držela, doufala jsem, že to nejhorší je už za mnou. Náhle jsem však trochu sklouzla na stranu. Prudce totiž odbočil přímo do lesa.

Kolem se míhaly stromy, až se mi slily v jednu šmouhu. Vlasy mi divoce plápolaly a na tváři mě šimraly jeho chlupy. Přesto jsem nebyla schopna zavřít oči. Pažemi jsem mu tiskla krk co mi síly stačili. Bála jsem se, že spadnu a také jsem měla velkou, ale opravdu velkou touhu ho zaškrtit.

Běh mohl trvat sotva tři minuty, ale mě to připadalo spíše jako hodina. S úlevou jsem zaznamenala povědomé okolí a zpomalující se údery tlap o měkkou půdu. Před námi už byl okraj lesa lemující pozemek školy. Těšila jsem se, až se konečně dostanu dolů na pevnou zem. To se mi vyplnilo dříve, než jsem měla v plánu.

Jacob prudce zabrzdil, já však pokračovala dál. Prosvištěla jsem mu nad hlavou a zabořila se do seschlého křáčí před námi po vzoru správného japonského kamikaze. A v jeho strategii jsem pokračovala i po vyřícení se z dotyčného nepříliš měkkého dopadiště. Měla jsem v úmyslu zlikvidovat nejbližší osobu nacházející se v mém dosahu, čili Jacoba.

Se vzteklým zavrčením jsem ze sebe začala setřásat větvičky a hlínu. Velmi rychlým pohledem jsem zhodnotila své šance pohřbít ho tu zaživa. Byly naprosto mizivé. Vztekle jsem se tedy otočila a s předsevzetím nepřiblížit se k němu už ani na krok a poslat ho s jakýmkoliv dalším "geniálním" nápadem do new yorkské kanalizace.

Otočila jsem se naštvané a vykročila ke škole. Jeden krok, druhý, tře...

Něco mi prudce trhlo uprostřed kroku zády dozadu. Než jsem stačila zareagovat, vysela jsem zadkem kousek nad zemí s batohem zaháklým v jeho tlamě. Vztekle jsem se po něm ohnala. rukou. Což byla pěkná kravina. Sice se mi ho podařilo fláknout přímo do čenichu, ale s ním to ani nehlo a navíc jsem přitom vyklouzla z popruhů batohu.

"Uff!" hekla jsem při dosednutí mezi mokré listí a mech.

Tak teď už jsem byla jako prase komplet. Dala jsem se do nové nápravy škod, ale tohle už bylo naprosto marné. Setřásla jsem alespoň to co šlo. Zezadu jsem náhle ucítila něco ve vlasech. Vyděšeně jsem se otočila. Jestli se mi do vlasů ještě něco zamotalo...

Zůstala jsem ale hledět do jiskřících Jacobových oči. Prsty mi jemně vybíral větvičky zamotané v dlouhých vlasech.

"Ty! Ty..." hlas se mi zlobu celý třásl.

"Ano?"

Evidentně se bídák moc dobře bavil.

"Drž se ode mě dál!"

Otočila jsme se na patě a vyrazila opět ke škole. Dupala jsem si to od něj, naprosto ignorujíc hroudy bahna, nabalující se mi na boty.

"A můžu ti vzít alespoň batoh?" zhoupl můj batoh na prstu, nyní už bez oblečení, které měl na sobě.

Vyškubla jsem mu jej a po celý den se mu vyhýbala i pohledem.¨

Škola mi dnes uběhla poměrně rychle. Možná to bylo tím, že jsem většinu času vzpomínala na dnešní ráno a skřípala u toho zubama. Po vyučování jsem vyšla před budovu a uvědomila si, že mě nyní čeká ta proklatá cesta zpět. S povzdechem jsem vyrazila. Stejně jsem byla ještě tak špinavá, že už na tom téměř nezáleželo.

Ušla jsem snad pár desítek metrů, když vedle mě zastavilo auto. Zelený teréňák, z něhož na mě mžoural Keron, machr školy.

"Chceš svézt?"

Jako by bylo zhola nemožné ho odmítnout, už se natahoval a otvíral mi dveře spolujezdce. Tyhle frajírky jsem opravdu nemusela, ale pohled na rozčvachtanou cestu přede mnou můj názor trochu poopravil.

"Jasně," zazubila jsem se na něj a naskočila.

Když opominu tu příšernou jízdu, kdy absolutně ignoroval cokoliv jiného než brzdu a plyn, tak jsem si docela libovala. Byl vážně pohledný, jen kdyby se nechoval jak vůl. Při zkoumání jeho postavy jsem úplně zapomněla na okolí. Než jsem se totiž otočila, jeli jsme po cestě, kterou jsem nepoznávala. Ani jsem nevěděla kdy a kde odbočil.

"Kam jedeš?"

Tohle se mi vůbec nelíbilo. Do vědomí se mi stále více vkrádala panika. Byla jsem schopná se o sebe postarat, ale tady to bylo jiné. Okolo tu nebyl nikde ani živáček a jeho byl pořádný kus.

"Chtěl jsem ti to tady trochu ukázat."

"Tuhle prohlídku raději oželím, odvez mě domů!"

Bez jediného slova zastavil a otočil se ke mě.

"Ale no tak. Chtěl jsem jen, abychom se lépe poznali."

Jeho tón se mi vůbec nelíbil a nehodlala jsem čekat, jestli se mé podezření potvrdí. Bleskově jsem otevřela dveře a vyskočila ven. Jen co se mé nohy zabořily do hlíny, ucítila jsem kolem pasu ruku, která mě strhla na zem. Naprosto už ovládaná hrůzou a pudem sebezáchovy, jsem se vyškrábla na čtyři a znovu se pokusila utéct. Pevný stisk kolem paže mi v tom zabránil.

Obrátila jsem se k němu. Měl ve tváři odhodlaný výraz, Bavilo ho to. Adrenalin mi koloval v žilách a já byla odhodlaná kopat škrábat a mlátit do něj, aby mě pustil.

Náhle mi s rukou bolestivě škublo a Keron mi zmizel ze zorného pole. Otočila jsem se za tupým žuchnutím a uviděla ho ležet pod Jacobem, který měl naprosto nepříčetný výraz. Jediný pohled mě ujistil, že už se ho nemusím bát. Kolena se mi podlomila a já dopadla na zem. Jako bych tam ani nebyla, jsem sledovala, jak se Keron snaží bezvýsledně uhýbat Jacobovým pěstem.

Přeš hučení v uších jsem sice neslyšela co říkají, po poslední větě se však Jacobovo tělo začalo otřásat a napínat. Úplně stejně jako ráno. Teprve tohle mě probralo. Tohle nesmí!

Vyskočila jsem na nohy a vrhla se k němu. Pověsila jsem se mu zezadu na krk. Smýkal se mnou jako s hadrovou panenkou, ale po pár vteřinách si mě konečně všiml. Pustil Keronův krk a vstal. Okamžitě jsem ho začala táhnout pryč. Ochotně mě následoval, ačkoliv v jeho tváři bylo znát, jak moc rád by z něj vymlátil duši.

Táhla jsem ho lesem, až jsem neměla sílu jít dál. Zůstali jsme stát dívajíc se na sebe. Pohlédl na naše stále spojené ruce a hlavně na tu mou, která se neovladatelně chvěla. Stejně jako já celá.

Přitáhl si mě k sobě a držel tak pevně, že jsem mohla sotva dýchat.

Zarazila jsem mu tvář do hrudi a chvíli tak stála. Nepřestávala jsem se chvět. Nyní to však bylo spíše už jen zimou. Svaly se mu zavlnily a já ucítila, jak mě opatrně vzal do náručí. Držíc mě se rozešel pomalu lesem domů. Hlavu jsem měla stále zabořenou do jeho hrudi a bez jediného protestu se jím nechala tisknout.

Byl to sice pořád ten blbec jako dřív, ale nikdy by mi ublížil. A navíc hřál. Přitiskla jsem se k němu ještě víc.

>>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Štěňátko 2. kapitola: