Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Šťastný konec pro mě a moji lásku - 6. kapitola

14.08.2010 (19:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1597×

6. kapitola – Chceme vás

Dívala jsem se, jak odcházejí, když si mě ta holka v kápi všimla. Podívala se na mě vražedným pohledem a běžela k nám.

„Musíte vypadnout,“ zakřičela jsem na Kiru a Diega.

„Já tě tu nenechám,“ řekl.

„Není čas, Diego. Miluji tě. Frede, zůstaň tu, prosím.“ Přikývl. Diego mě políbil a pak společně s Kirou zmizel ve stromech. Běžela jsem s Fredem na opačnou stranu. Sledovali nás. Po chvilce jsem to vzdala a zastavila.

„Víš, co máš dělat?“ zeptala jsem se Freda. Přikývl a stoupl si vedle mě. Přispěchali a ten velký mě chytil pod krkem. Já ale uhnula a on narazil rukou do stromu. Mrkla jsem na Freda a v tu chvíli se ten velký upír svalil na zem.

„Chceme si jen promluvit, napadat nás není nutné,“ řekla jsem a zpozorovala na ní, jak se usmívá. Ucítila jsem šílenou bolest po celém mém těle a sesunula jsem se na zem. Pak bolest přestala a já jsem se zvedla s pomocí dvou silných paží. Byl to Fred. Nejspíš použil svůj dar.

„Co to je?“ křičela ta upírka.

„Mám dar,“ řekl Fred a zasmál se.

„Prosím, přestaň,“ prosila.

„Dobře,“ řekl a ona se uvolnila z křeče. Rukou si ochranitelsky svírala své břicho a pak se zvedla. Najednou jsem měla vizi. Riley jde po stopě Diega a chce ho zabít. Musím jít. Rozeběhla jsem se za ním a uviděla Rileyho, jak se na mě kouká a v rukách drží Diegovu hlavu i s tělem. Diego se tváří smutně a dívá se na mě.

„Omlouvám se, Bree,“ řekl a sklonil obličej.

„Ty se nemáš, za co omlouvat,“ řekla jsem a pořád stála na svém místě. Věděla jsem, že když se jen pohnu, tak ho zabije. Nevěděla jsem, co dělat. Byla jsem v pasti. Najednou se Riley začal kroutit na zemi. Byl v křeči. Co se to děje? Přispěchala jsem rychle k Diegovi a vzala ho stranou pryč od Rileyho. Riley se odplazil pryč a už tu nebyl.

„Není ti nic,“ vzlykala jsem.

„Nic mi není, miláčku,“ řekl a políbil mě. Já se hned uklidnila a postavila se na nohy. Ve větvích jsem uviděla upíry v kápích a Freda.

„To jsi byla ty?“ Jen přikývla.

„Díky,“ řekla jsem.

„Já jsem Jane. Tohle je můj bratr Alec a toto je Demetri a Felix,“ řekla.

„Já jsem Bree a tohle je můj přítel Diego. Tohle je Fred a Kira,“ řekla, když jsem uviděla Kiru za stromem.

„Těší mě,“ řekla, ale bylo vidět, že to nemyslí vážně.

„Mě taky,“ řekla jsem ironicky a ona to nejspíš poznala, takže jsem pocítila bolest a sesunula se k zemi.

„Jak jsi věděla, že tu je?“ zeptala se mě a já ztuhla.

„To tě nemusí zajímat,“ řekla jsem a hned jsem pocítila další dávku bolesti.

„Nech ji být, Jane,“ řekl jeden upír. Bolest ustala a ucítila jsem, jak mě někdo pokládá na kámen. Sedla jsem si a podívala se na Jane.

„Alecu, odporovala mi,“ řekla Jane.

„A co? Ten, který ti odporuje, musí okamžitě pocítit sílu tvé schopnosti?“ zeptal se jí Alec a ona jen přimhouřila oči. Pak se usmála a Alec sklonil hlavu a kouknul se na mě.

„Neříkej, bratříčku, že si se do ní zamiloval?“ Alec sklopil hlavu k zemi a já ztuhla. On se do mě zamiloval. Slyšela jsem, jak Diego zavrčel. Dala jsem mu ruku na rameno.

„Klid, Diego. Já miluji tebe, ne jeho,“ řekla jsem a hned jsem uviděla Alecův zklamaný obličej. Diego se na mě usmál a věnoval mi jeden něžný polibek do vlasů. Ucítila jsem, jak mě pálí v krku. Skvělé, zrovna teď mám žízeň.

„Měli bychom jít,“ řekla jsem.

„Ne, to neměli. Ještě spoustu jsme toho nevyřešili. Víte, kdo my jsme?“ zeptal se nás Felix.

„Upíři v černých kápích?“ řekla jsem ironicky. Demetri se zasmál.

„Smysl pro humor. To se cení. No, to ti nebude tolik do smíchu, malá Bree,“ řekl Demetri.

„Nech toho, Demetri! Chceme vědět, proč jste nás sledovali?“ řekla Jane.

„My jsme nesledovali vás, ale Rileyho,“ řekla jsem a ukázala k lesu, kde Riley před několika minutami zmizel.

„Aha. Victoriin poskok. A proč jste ho sledovali?“ zeptala se znova.

„Chtěli jsme vědět, kdo je ona. Naše stvořitelka. Nic nám o ní neřekl. Ta Victorie, jak říkáš,“ řekla jsem.

„Zeptám se tě ještě na dvě otázky. Slyšeli jste náš rozhovor?“

„Ne, neslyšeli. Bylo to příliš daleko. Jen jsme vás viděli. To je vše,“ odpověděla jsem jí. Přeci jí nebudu říkat, že jsem slyšela naprosto všechno, to bych byla opravdu hloupá.

„Opravdu? Nelžeš nám náhodou?“ řekl Demetri.

„Mám to snad zapotřebí?“ řekla jsem mu vztekle do očí.

„Dobře tedy. Fred a ty máte schopnosti. Chci vědět jaké,“ řekla Jane.

„Já vidím do budoucnosti a Fred může udělat to, že Vám je špatně. Je to moc složité,“ řekla jsem a koukla se na Freda. Ten si ale jen Kiru přitiskl blíže k tělu a za žádnou cenu ji nechtěl pustit.

„Pozoruhodné. Chceme vás,“ řekla a já znova ztuhla.

„Jak to myslíte, chceme vás. My k Vám nepůjdeme,“ řekla jsem, ale zase ucítila bolest, tentokrát jsem ale na ni byla připravená a dala rychle znamení Fredovi, který použil svoji schopnost.

„Stačí. Stop,“ křičela Jane.

„Nechte nás být,“ řekla jsem a vyrazila odtamtud pryč. Neběželi za námi, ale věděla jsem, že to není naposledy, co je vidím.

5. kapitola - 7.kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Šťastný konec pro mě a moji lásku - 6. kapitola: