Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 8. kapitola

13.10.2010 (17:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1937×

8. kapitola - Jako na houpačce

Jake postavil perfektní pevnost. Zdi z písku byly tlusté, aby je nic nerozbilo. Vlajka ze zeleného lístku se sice kácela k zemi, ale hrad perfektně oživila. Od brány, kterou naznačil malými větvičkami, vedl padací most z kousku kůry, který jsem mu běžel najít do lesa. Krajinka se mi smála, ale potom sama začala tvořit hradní příkop z oblázků.

Uběhl týden od našeho prvního setkání s Jakem. Prakticky všechen volný čas jsme trávili spolu s ním na hřišti. Na víkendy si Bellu zamluvily Alice a Sarah, kterou jsem znal pouze z myšlenek Jaka. Alice s Krajinkou v sobotu prošla snad všechny obchody a v neděli jela Bells tradičně do La Push. Neměli jsme s Krajinkou chvíli klidu. Ve škole jsem si museli dávat neustále pozor a ve volných chvílích nás Alice nenechala na pokoji. Vzala si do hlavy, že musí dohlížet na trénink mého sebeovládání. Telefon mi zvonil častěji než na dispečinku devět set jedenáctky.

Horší bylo, že se má touha nijak nezmenšovala, jen jsem si v průběhu všech malých tréninků byl stále více jistý svoji silou.

Navíc mě Emmett neustále otravoval tím, že vlastně vůbec neotravoval. Zavřel se do pokoje a nechtěl se s námi, hlavně se mnou a Jazzem bavit.

„Je to jen tvoje vina, že ji potkal,“ prskal jednoho večera.

Alice viděla Jaka ve své vizi hned ten první den. Stačilo jí zmínit se před Rose o dítěti a hned vyrazily ke Krajince. Docela jsem se divil, že Rose nevrčela - přeci jen, byl to Quileut. Místo toho začala na Jaka šišlat, že je její slaďoučké štěňátko, přičemž jí Bells pobaveně pozorovala se zdviženým obočím. Až do večera si s ním holky hrály a Krajinka musela volat k Blackovým, aby jim oznámila, že u ní Jake asi bude muset přespat, protože tu má dvě hodné, ale neodbytné tety, které mu chtějí vyprávět pohádku. Málem se porvaly o to, kdo ho bude uspávat.

Ráno jsem myslel, že holky přerazím, protože kvůli nim měla Krajinka zbytečné starosti navíc - my kvůli smlouvě Jaka do rezervace odvést nemohli. Emmett s Jazzem taky na obědě reptali, protože nechápali, co může být zábavného na pozorování malého spícího dítěte. Děvčata se nad ním rozplývala celou noc a přes den vzpomínala, jak roztomile se tvářil a špulil pusinku.

Tohle jsem já popravdě taky nepobíral. Vždyť ani nemluvil ze spánku! To Krajinka byla v tomhle směru daleko zajímavější...

To, že naše drahé polovičky áchaly nad malým, by nebyl žádný problém, kdybychom se s Jazzem doma nepodřekli. Už když vystoupila z auta a vlasy se jí rozevlály v lehkém večerním větříku mi bylo všechno jasné z Jakových myšlenek, ale ve čtvrtek jsem si to nechal pro jistotu potvrdit našim odborníkem přes emoce. Jel jsem za Bells a “náhodou“ se mnou jeli všichni školou povinní členové rodiny. Kluci chtěli vědět, co že je tak kouzelného na Rosině štěňátku a děvčata se tak mohla nenápadně vetřít jako náš doprovod na hřiště. A tehdy jsem to cítil i přes Jazzovu schopnost.

Jake se neodvolatelně zamiloval do Rose a jejích nádherných blonďatých vlasů.

Já sám jsem byl šokovaný svým zjištěním, a proto jsem se ani nedivil, když začal Emmett trucovat. Syčel jak kočka, když vidí psa - což bylo vcelku trefné přirovnání. Ale mohl si za to vlastně sám; kdyby nás věčně neprovokoval svými narážkami, nechopili bychom se tak snadno příležitosti si z něj vystřelit. A že jsme mu dali zakusit vlastní medicíny!

Rose to narozdíl od něj velmi potěšilo - lichotil jí jakýkoli zájem o její osobu. A být něčí první, dětskou a zcela platonickou láskou byla pro ni veliká čest. Slovíčko platonická však musela zdůrazňovat vcelku často, protože Emmett se urazil docela snadno. Nebál se toho, že by mu Rose zdrhla s tříletým klukem s předpoklady k měničství. Víc ho trápila její reakce. Za celý život se setkal s nespočtem mužů, kteří by za jediný pohled jeho překrásné ženy vraždili. Rose si jich ale nikdy nevšímala, maximálně se sama pro sebe pyšně pousmála, ale to bylo všechno. A teď se přihlouple culila nad Jakovými fotkami, kterých Alice stihla za jeden den nafotit nespočet. Jediné štěstí bylo, že se Alice rozplývala s ní a jako o miláčkovi se o něm zmiňovaly také obě.

My s Jazzem jsme si jich nevšímali. Brali jsme to s nadhledem - a já někde uvnitř pochyboval, že je tomu u Emmetta jinak a on si z nás jen nestřílí. Bylo nám ovšem jasné, že mu to dlouho nevydrží. Proto jsme si užívali jeho rozladěnosti plnými doušky...

Když už byl hrad hotový, šel se Jake houpat na houpačce. Uměl si to zařídit - hodil po nás pár prosících pohledů a hned měl dva přeochotné slouhy, kteří uvedli houpačku do chodu. Nakonec si vybral mě, protože po chvíli střídání se ukázalo, že houpu víc. Tušil jsem, koho by si vybral, kdyby mohly tety jít s námi - jet na nákupy jsem jim vyloženě přikázal.

Bylo očividné, že se Bella bojí Jakeeho rozhoupat pořádně - já samozřejmě taky nechtěl, aby vypadl, ale stihl jsem hravě vypočítat, kolik síly mám použít, aby nevylétl ze sedátka, a ještě pozorovat Krajinku.

Chtěla si hrát na uraženou, a proto si sedla na druhou houpačku a otočila se k nám zády. Když jsem jí znenadání rozhoupal, vypískla překvapením a Jake se jí začal smát.

„Já se hopu víc!“ chlubil se, když její houpačka začala zpomalovat.

„Protože tě houpe Edward,“ ohradila se Krajinka. Zvrtlo se to v závody, které vyhrál Jake. Krajinka se sice snažila, ale neměla šanci proti našemu silnému týmu. Zatímco jsem Jaka rozhoupával, co to šlo, Bells jsem schválně brzdil. Bohužel jsem si včas neuvědomil, že stojím na špatné straně barikády.

„Tak už se na mě nezlob!“ prosil jsem.

„Tak už se na mě nezvop!“ napodoboval mě Jake svým šišlavým hláskem. Krajinka jen ztěží zadržovala smích.

„Dobře, ale na oplátku chci pusinku,“ blýskla zuby v oslnivém úsměvu. Automaticky jsem se k ní rozešel, ale Jake mě se svým sprintíkem hravě předhonil a lípl mojí Krajince - mojí Krajince! - prvotřídní štípanou. Založil jsem si ruce na prsou a nevěřícně zakroutil hlavou, ale Bells na mě jen dětinsky vyplázla jazyk. Rozhodl jsem se, že se nenechám zahanbit takovým špuntem.

„To by nešlo! Takhle se to dělá, Jaku,“ přistoupil jsem k Belle a popadl ji do náručí a sklonil se s ní, jako tanečník se svojí partnerkou na konci vítězného vystoupení. Jen na malou chvíli jsem si dovolil chytit se do jejího pohledu a pak jí políbil. Na čelo...

„Ty!“ napomenula mě dopáleně. Narovnal jsem se a střelil pohledem po malém špuntovi, který nás zvědavě pozoroval.

„Jaku, běž na klouzačku, nebo ti sním tetu,“ pohrozil jsem mu. Očima mu problesklo zděšení a okamžitě mě poslechl. Bells se uchechtla a omotala mi ruce kolem krku. Lehce jsem se jí otřel o rty. Okamžitě se ke mně přimkla a dovolila mi prohloubit polibek.

„Né, nejez ji!“ vřeštěl hystericky Jake, který se vyřítil zpoza klouzaček. Krajinka se rozesmála.

„Ale on mě nechce sníst, Jakee, dělal si legraci.“ Jake si mě chvíli měřil zkoumavým pohledem.

„Opvavdu ji něšníš?“ ujišťoval se.

„Možná jo,“ nasadil jsem zamyšlený výraz. „Ale nejdřív sním tebe, protože mi kdysi jeden lidožrout dal lidožroutskou babu.“ Schválně jsem zvolil tón, který měl ke strašidelnosti na míle daleko.

„Utíkej!“ zapištěla Krajinka. Jake začal s rozjařeným výskotem obíhat kolečka kolem hřiště a Bells se k němu také přidala. Musel jsem běhat neuvěřitelně pomalu, abych mu schválně dával náskok. Chytit jsem ho ale jednou musel, a když se tak stalo, začal vydávat neuvěřitelné zvuky - něco na pomezí Hulka a smrtelně raněného medvěda. Chvíli mě naháněl, ale pak si všiml smějící se Krajinky a vyrazil za ní se stejným bojovým pokřikem.

Nechávala se chytit naprosto úmyslně a spíš to vypadalo, že před ním jen ustupuje a čeká na předávku. Jake se jí přisál na nohu a s hlasitým: „Ham, ham,“ předstíral, že jí okusuje stehno.

„Už jsem tě kous`, máš babu,“ oznamoval jí. Krajinka začala vrčet srandovním lidským způsobem a on radši vzal do zajetí. Zajímalo by mě, co by udělali, kdybych zavrčel já. Skutečně zavrčel. Zamyslel jsem se a zprvu si nevšiml Krajinky, která se ke mně pomalu vydala s překrásným úsměvem. A pak se vesmír znovu začal točit jen kolem ní a já nevnímal nic jiného, než její sladké rty na svých.

„Máš babu, víš to?“ zašeptala, když se trochu odtáhla.

„Hmm - uhm,“ zamumlal jsem a opět ji políbil.

„Teto Bello, nejez ho úpuně, já to taky jenom hvál!“ napomínal ji Jake a snažil se jí ode mě odtáhnout za nohu. Z myšlenek jsem mu vyčetl obavy - nechtěl, aby mě snědla, protože se mnou byla legrace. Byl jsem rád, že si na mě za tu malou chvíli zvykl. Stejně jako já na něj.

„Myslím, že už teď tě má rád,“ zašeptala Krajinka, která z mého pohledu odtušila tok mých myšlenek.

„Je to fajn kluk,“ odpověděl jsem nepřímo.

„Má tě omotanýho kolem prstu!“ odhalila mě. Usmál jsem se:

„Stejně, jako tebe.“

„Někdo tady tvrdí opak?“ měřila si mě s povytaženým obočím a navzdory mému přirozenému očekávání se tvářila naprosto hrdě.

„Nikoho takového nevidím,“ začal jsem se zmateně rozhlížet. „Jaku, ty někde vidíš takového opovážlivce?“ Malý zvedl hlavu a začal se rozhlížet stejně jako já, i když vůbec nevěděl, co se děje.

„Dívej, co děláš, komediante jeden!“ smála se Krajinka. „Jak před tebou mám teď utíkat, když mám na noze přisátou naprosto dezorientovanou pijavici?“

„Co kdybych počítal do deseti a vy se mi mezitím schováte? Pikola bude tady,“ navrhl jsem a ukázal k jedné z laviček. Jakeovi se v očích objevily jiskřičky, ale stále objímal Bellinu nohu.

„Do deseti?“ měřila si mě Krajinka. „Já prsty, ty pěsti, Jaku.“ Usmál jsem se, když pravou rukou naznačila, abych se otočil, ale poslechl jsem.

„Víš, že se teď chováme hůř než malé děti?“ nadhodil jsem, když jsem ucítil malý tlak mezi lopatkami - Jakovi myšlenky mi prozradily, že si vybrala malíček.

Zasmála se. „Jo. Ale je to fajn, nemyslíš?“ Ano, to bylo. Otočil jsem se k ní a uchopil její dlaň do svých. S roztaženými prsty čekala, jestli uhodnu, který z nich použila. Políbil jsem ji na bříško ukazováčku.

„Deset,“ oznamoval Jake radostně. Stejně jsem pokračoval se zbylými prsty a schválně si nechával malíček naposled.

„Do padesáti,“ usmála se Krajinka vítězně. Potom přišel na řadu Jake a pěsti, v jeho případě spíš pěstičky. S Krajinkou jsme se smáli, když mi vyloženě nutil pravou ruku, která znamenala pomalé počítání. Dokonce schoval levou ručku za záda, když to vypadalo, že si ji vyberu. Zvolil jsem tedy pravou a Jake se začal smát. Schytal jsem tu nejhorší kombinaci, navzdory mému daru. Neměl tušení, že to byl záměr, ale Krajinka si mě měřila zvláštním pohledem

Smát se Jake přestal až ve chvíli, kdy jsem začal nahlas svůj odpočet. Jakožto tříleté dítě neměl ponětí, kolik času mi vlastně může zabrat počítání, a proto hned vyrazil hledat úkryt. Mězi „Jedna“ a „Dva“ jsem si stihl v duchu napočítat do tisíce a přitom kontrolovat každý pohyb v okolí. Překvapilo mě, že jsem slyšel jen jedno mizející srdce.

„Neměla bys utíkat?“ zeptal jsem se po pěti vteřinách.

„Stačí mi deset sekund. Můžu tě ještě třicet pět vteřin pozorovat,“ z jejího hlasu byl cítit úsměv.

„To je nespravedlivé, já musím mít zavřené oči,“ stěžoval jsem si.

„A o tom to je. Možná bych ale věděla, jak ti to aspoň trochu zpříjemnit,“ zašeptala blízko mých rtů. Pak už nemohla mluvit vůbec, protože jsem si na několik dalších sekund automaticky ukradl její ústa, která byla v tu chvíli tak lákavě blízko.

„Čtyřicet,“ upozornil jsem ji, i když jsme dávno překročili časový limit. Nesouhlasně zamručela, ale odtáhla se a tlukot jejího srdce se začal vzdalovat.

Jako upír jsem měl mnoho výhod, jako například skvěle vyvinutý čich, sluch, a navrch schopnost čtení myšlenek - která byla u mé Krajinky bohužel k ničemu. Ostatní smysly mi ale stačily k tomu, abych je našel. Stačilo jen nasát vzduch a jejich vůně mi okamžitě prozradila místo jejich úkrytu, podbarvené vzrušeným tlukotem srdce a tichými výdechy. Jen jsem se nemohl rozhodnout, jestli prvně „najdu“ Jaka, který se schovával za prolézačky a jeho bunda přímo bila do očí, nebo Krajinku za nejbližším stromem.

Nakonec jsem si vybral Jakea - přeci jsem si to u Bells nemohl ještě víc pokazit!

„Před pikolou, za pikolou, nikdo nesmí stát, nebo nebudu hrát...“

„To není pravda, neměl jsem žádnou výhodu!“ bránil jsem se.

„Ale měl, jsi nejtěžší,“ stála si Krajinka za svým. Už se smrákalo a my se neochotně vraceli domů. Bells se se mnou hádala, protože jsem byl nejrychlejší na lanové dráze a porazil ji v soutěži s příhodným názvem “Blesková puma“. Jake se u toho náramně bavil a to byl hlavní důvod naší žabomyší války.

„Počítá se i odpor vzduchu? V tom by měl výhodu Jake...“ uvažoval jsem. Zastavila se a měřila si mě s pozdviženým obočím. „Dobře, tak jsem teda měl výhodu,“ přiznal jsem poraženecky. Vítězně se usmála. Já byl taky spokojený. Vedle ní jsem se nikdy necítil špatně. Jako by do mé existence vnášela světlo a hudbu a smích. Litoval jsem toho, že jsme na ulici a já ji nemůžu políbit. Dům už byl naštěstí blízko...

Krajinka zachytila můj pohled a něžně se na mě usmála.

„Proboha, kde jste se tak zřídili?“ vyjekl zděšeně neznámý ženský hlas. Odtrhl jsem se od jejích očí a pohlédl na malou štíhlou ženu. Její snědou tvář obklopovaly husté rovné vlasy snad nejtmavšího odstínu noci, který mohl existovat. Byla mnohem hezčí než v Jakových zkreslených vzpomínkách. Její rysy však byly ztrhané a velké upřímné oči unavené. Momentálně zkoumaly naše zablácené oblečení a její myšlenky byly velmi pobavené.

„Mami!“ vyjekl Jake a běžel do nastavené náruče. Sarah neřešila bláto a objala ho. „My jsme si hváli a děali hrad a pak se schovávali Edwaldovi a taky utíkali. On měl lidožvoutskou babu a chtěl sníst tetu Bellu a já ji chvánil, víš?“ hlásil šišlavě.

„Ahoj,“ usmála se Krajinka a jednou rukou ji objala. „Nevěř mu ani slovo, přece bych si já, šestatřicetiletá ženská, nehrála na schovku!“

„Jasně, jasně,“ zasmála se Sarah, „to ti tak budu věřit. Zvlášť, když Jakee říkal babu, viď?“ cvrnkla malého do nosu a Krajinka se provinile kousla do rtu.

„Sarah, tohle je Edward. Edwarde, Sarah,“ představovala nás Bells, když po mně Sarah střelila pohledem. Napřáhla ke mně ruku:

„Sarah Blacková.“

„Edward, Edward Cullen, rád vás poznávám,“ lehce jsem stiskl její ruku. Při vyslovení mého příjmení ztuhla, ale jinak na sobě nedala nic znát.

„Já tebe taky, na někoho takového člověk nenarazí každý den,“ usmála se. Její reakce mě překvapila. Myslela to naprosto upřímně - dokonce neměla ani strach. Ne o sebe. Navíc ji moje zlaté oči jistým způsobem uklidňovaly. Přesto se stále měla na pozoru.

„Naštěstí,“ přitakal jsem. Bella nás pozorovala s naprosto nechápavým výrazem.

„Tak dobře, já půjdu Jaka převlíct, ať ti nezašpiní auto. Pojďte dál, už začíná být zima,“ vyzvala nás. Když pak zmizeli na schodech, Sarah se ke mně otočila.

„Taky si s vámi potřebuji promluvit,“ předběhl jsem ji. Zarazila se, ale nechala to být.

„Dobrá, začni,“ pobídla mě. Rukou jsem jí pokynul do kuchyně, aby nás Krajinka nemohla za žádnou cenu slyšet.

„Chci vás jen ujistit, že se jim v mé blízkosti nic nestane. Ani má rodina jim nijak neublíží.“

„To ti můžu věřit, ale taky nemusím.“ Věřila mi.

„Věříte mi,“ zkonstatoval jsem. Znovu si mě zmateně přeměřila:

„To nemůžeš vědět,“ protestovala.

„Můžu. Umím číst myšlenky,“ přiznal jsem jí. Chvíli si mě vyděšeně měřila a snad i přestala dýchat.

„Takže je to pravda? Máte i schopnosti navíc?“ vydechla nevěřícně. Byla hodně informovaná, ale to asi jen proto, že byla ženou náčelníka.

„Ano. Několik z nás má i dary, ale není to běžné. A na někoho ty dary zřejmě nefungují. Třeba Belle do hlavy nevidím,“ vsadil jsem na upřímnost.

„A mně ano?“ uvědomila si najednou. A pak jí to problesklo myslí - měla strach, jestli mi o tom Krajinka neřekla.

Měla rakovinu.

„Je mi to moc líto. Bella se o tom nikdy nezmínila,“ zašeptal jsem. Příliš pozdě jí došlo, že jsem to viděl ve chvíli, kdy na nemoc pomyslela.

„To je v pořádku. Já jsem v pořádku,“ přesvědčovala mě i sebe. Ukázal jsem si na čelo a ona si povzdechla. „Relativně,“ dodala. Seshora se ozval smích a Bellino napomínání. Naše pohledy okamžitě střelily ke stropu.

„Jak dlouho spolu chodíte?“ vyhrkla Sarah najednou.

„To je to tak vidět?“

„Trošku,“ připustila. „Hlavně z těch vašich odporně zamilovaných pohledů, co jste tam venku po sobě házeli. Kdybych tě neviděla, jak se na ni díváš, nevěřila bych ti ani slovíčko, upíre. A ona není o moc lepší, ženská jedna bláznivá. Jen mě překvapuje, že vypadá tak smířeně,“ přemítala. „Tys jí to něřekl!“ došlo jí při pohledu na můj nehnutý výraz.

„Čekám na správný čas. Prosím vás, neříkejte jí to,“ naléhal jsem.

„Jasně, jasně, jen si jí to řekni sám. Ještě by mě poslala ke cvokaři. Ale na správný čas nečekej, ten si musíš udělat,“ radila mi. Usmál jsem se. „Co je?“ znejistěla.

„Nic, jen že tu právě radíte nepříteli.“

„Žádný takový. Radím příteli své nejlepší kamarádky.“

„Tak to je jiná,“ musel jsem uznat.

„Předpokládám, že jsi daleko starší než já,“ nadhodila. Jenom jsem kývnul a nechal ji vyslovit její nabídku. „Tak si potykáme, ne?“

Na Sarah bylo skvělé, že byla upřímná a všechno, na co pomyslela, hned vyslovila nahlas. Stihla mi promítnout většinu času stráveného s Bellou a já jí vyprávěl o našich výletech na hřiště. Zrovna mi vyprávěla, jak se s Krajinkou potkali, když se Jake s Bells přiřítili za námi.

„Tohle že ti řekla? Lhářka, to já byla na dně a ona mi pomohla. Bello, co mu věšíš takový bulíky na nos?“ otočila se na Krajinku, která naprosto nevěděla, o čem je řeč. Jen pokrčila rameny a omluvila se, že jim to tak trvalo, ale Jake si chtěl ještě prolistovat jednu z mála obrazových knížek, které mu pravidelně kupovala. Sarah zděšeně pohlédla na hodiny a málem vyjekla.

„To jste to četli hodinu?“ obrátila se ke Krajince, která zahanbeně přiznala, že možná prolistovali víc knížek, než měli v plánu. Venku už panovala hustá tma a byl nejvyšší čas vyrazit. Těsně před odchodem se Sarah zarazila. Objímal jsem Krajinku zezadu kolem pasu a smál se Jakeovu počínání. Neustále se mu nelíbil suchý zip na jeho botičkách, snažil se ho přilepit co nejpřesněji.

„A ta Rose, o které Jake neustále mluví, je tvá sestra?“ zeptala se Sarah. Pobaveně jsem kývnul. „To jestlli se dozví Billy...“ nechala vyznít do ztracena. Pak se za nimi zavřely dveře a my osaměli.

Krajinka byla tak blízko a já si uvědomil, že už jsem ji sto třicet čtyři minut a dvanáct sekund nepolíbil. Napravil jsem to a jemně ji líbnul na klíční kost, krk, hranu čelisti a ona se mi okamžitě přetočila v náruči a našla mé rty.

Jenže tentokrát tu nebyl nikdo, kdo by nás vyrušil. Nikdo, kdo by mi zabránil omotat si její nohy kolem pasu a vyjít těch pár schodů do ložnice. Nikdo, kdo by mě zastavil, když jsem jí pokládal na postel a nedočkavě zbavoval nežádoucího oblečení. Nikdo, kdo by mi zakázal dotýkat se její sálající kůže; chladit ji a zároveň rozpalovat svými ledovými prsty.

Byla tu jen ona. Tisíckrát mi schválila každý můj dotyk, každý polibek a každý pohyb.

A pak už jsme byli jen my.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 8. kapitola: