Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 5. kapitola

24.07.2010 (09:15) • Rosalie7 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2014×

5. kapitola - Vědět je hrozné

„Mám vaši sestru. Jestli ji chcete ještě někdy vidět, přineste mi dvě balení paralenu nebo nějaký aspirin. A čínou bych taky nepohrdla, už je mi z toho popcornu blbě,“ z překrásného hlasu byl patrný úsměv a v pozadí jsem slyšel protestující Alici.

„Dobrá. Kde a kdy dojde k předání?“ přistoupil jsem na její hru.

„Za půl hodiny. K Street 218. Přijď sám, hlavně žádnou policii!“ pronesla výhružně a zavěsila.

Okamžitě jsem si sbalil požadované výkupné a vyrazil. Nevšímal jsem si Emmettova nechápavého pohledu, Jazzova nevěřícného kroucení hlavou ani Roseiných ukřivděných myšlenek. Musel jsem ještě zajet do Golden Gate pro objednané jídlo.

Přesně za půl hodiny jsem stál u jejích dveří. Ve chvíli, kdy jsem chtěl zazvonit, se dveře otevřely. Alice, stačil jsem si ještě uvědomit, než jsem ztuhnul. Tohle jsem za žádnou cenu nečekal. Kdyby mi ještě bilo srdce, určitě by teď přestalo. Nebo by se rozeběhlo neuvěřitelnou rychlostí...

Krajinka stála ve dveřích jenom v modré pánské košili a já se nemohl nabažit pohledu na její štíhlé nohy. Alice mě okamžitě okřikla v myšlenkách a já se rychle otočil.

„Já počkám,“ vyhrknul jsem. Bells se sladce rozesmála.

„Klidně čekej, když mi dáš výkupné. Ale jestli chceš jít dál...“ nabídla mi. Nemohl jsem odmítnout. Nechtěl jsem. Rychle jsem se kolem ní protáhl, abych neriskoval další zkrat. Stejně jsem si stihl všimnout, že má mokré vlasy.

Voněly po jahodách.

„Jsi nebezpečný protivník, víš to? Takhle člověka odzbrojit,“ narážel jsem na její oblečení. Jen se zasmála a její tváře znovu nabraly růžový nádech. „Ach, dvojtý útok,“ nemohl jsem si pomoct.

„Nech toho!“ napomínala mě a zrudla ještě víc.

Odlož si, Edwarde. Má tu teplo, topí kvůli mně. Je sladká, rozplývala se Alice. Toho bych si nevšiml, odpověďel jsem sarkasticky. Jen se zasmála své vizi. Sundal jsem si bundu a pokračoval do domu.

„Páni, máš to tady hezký,“ vydechl jsem. Přestože měla velmi malý domek, byl vybavený vcelku moderně. Vínová chodba zdobená fotkami neznámých tváří. Malá kuchyň do žluta a kulatý stůl se třemi židlemi a futuristickou lavicí. Vedle nich klenba do prostorné obývací místnosti s oranžovou pohovkou ve tvaru písmene ´L´ a zeleným koberečkem před ní. Na koberečku trůnil prosklený konferenční stolek a na gauči Alice. Celá místnost ladila do těchto dvou barev a já okamžitě věděl, proč si Alice brala ráno stejně zbarvené oblečení. Je s tím vážně děsná. Jen jsem nechápal, proč nám nic neřekla. Asi nechtěla kazit překvapení.

„Díky, ale není to má práce. Takhle to už bylo. Posaď se,“ vybídla mě Krajinka, která se právě uvelebovala na gauči vedle Alice. Ta ležela na prodloužené části zakrytá dekou. Zvedl jsem nechápavě obočí a ona mi umožnila nahlédnout do její mysli.

„Dobře, tak v neděli. Musím končit, pa. Dále,“ ozval se Bellin hlas z kabinetu, když Alice zaklepala. Vešla a usmála se na ni. Bella jí úsměv oplatila.

„Ahoj, Bells. Proč nejdeš na oběd? Stalo se něco?“ chrlila ze sebe Alice. Všechno věděla.

„Ne, co by se mělo dít,“ ošívala se Bells.

„Nelži mi. Vím, že jsi zmatená z toho incidentu na chodbě, ale nemusíš si s tím dělat hlavu. Vždyť na konec k ničemu nedošlo. Neblázni a pojď za námi,“ přemlouvala ji Alice. Bella ji zaraženě pozorovala a zpracovávala informace.

„Co? Alice, jak to víš?“ vyjekla zmateně.

„Já vím všechno,“ objasnila jí Alice. Bells jen zaraženě kývla. „Tak a teď pojď,“ tahala ji ze židle. Bella ucukla před jejím ledovým dotekem.

„Proboha, vždyť jsi strašně zmrzlá, Alice. To máš nějakou zimnici? Už včera jsem si toho všimla. Ukaž, nemáš teplotu?“ starala se Bells. Položila jí ruku na čelo. Alice kupodivu neprotestovala. Měla vizi a chtěla, aby se splnila.

„Jsi strašně ledová,“ vzdechla Bells. „Vaši nejsou doma, musím tě odvést do nemocnice. Tohle není normální,“ konstatovala.

„Ne!“ vyjekla Alice zděšeně. „Mám fobii z nemocnic. Mám štěstí, že mám doma Carlislea,“ lhala. Bella se na ni poraženecky dívala.

„Nemůžu tě nechat jít domů. Děcka se o tebe nepostarají,“ přemýšlela nahlas. Alice potlačila protočení očí a poznámku o našem věku radši spolkla. „Nevadilo by ti, kdybys byla pár dní u mě? Zkusíš to vyležet. Doktorů se nebojíš?“ ptala se jí. Alice věděla, že by ho zavolala.

„Kromě Carlislea všech,“ povzdechla si.

„Nevadí. Mám známého poblíž v rezervaci, zavolám mu a poprosím ho o radu. Bylinkové čaje ti snad nevadí,“ ujišťovala se. Když viděla Alicin zhnusený výraz, povzdechla si. „Pro jednou to budeš muset vydržet,“ oznámila jí a Alice jen poraženecky svěsila ramena.

Vize trvala jen zlomek vteřiny. Herečko! poslal jsem jí a posadil se vedle Krajinky. Pohovka byla neuvěřitelně měkká a obrovská.

„Chceš tu čínu?“ zeptal jsem se. Krajince se rozsvítily oči.

„Jsi zlatej, víš to?“ vydechla a otvírala nabízenou krabičku. Přičichla si a zavřela oči. Musel jsem se usmát. Byla tak roztomilá.

„Tak co dělá náš marod?“ optal jsem se po chvíli.

„Odmítá pít čaje. Máš ty prášky? Potřebuje nějaký všelék. Vůbec netuším, co s ní je,“ povzdechla si Krajinka. Ruku měla přitom položenou na Alicině čele a upírala na ní starostlivý mateřský pohled. Vyndal jsem i přášky.

„Jsem v pořádku,“ ujišťovala ji Alice. „Přešla bych to.“ Bella jen zakroutila hlavou. „Můžem?“ zeptala se Alice.

„Až to spolkneš.“ Podávala jí hned dvě tabletky a hrnek s odporně páchnoucí tekutinou. Bylinky. Oklepal jsem se.

Alice statečně zapila oba prášky a už se sápala po ovladači. Měly tam nějaký romantický film.

„Nevěděl jsem, že sis tu koupila dům.“

„Pšt!“ okřikly mě unisono. Protočil jsem oči.

„Nekoupila. Je jen pronajatý,“ zašeptala Krajinka, když si hlavní hrdinové vyznali lásku a na obrazovce se rozeběhly titulky. Projelo mnou obrovské zklamání. Tolikrát říkala, že nikde nevydrží. A tady je jen na záskok. Představa, že by mohla odejít, mě zabíjela.

„Vy nebudete?“ ukázala Krajinka na krabičky s jídlem.

„Už jsem jedl,“ vyhrknul jsem. Alice se chtěla ohánět alergií na kari, ale její vize jí prozradila, že by jí Bella donutila sníst něco jiného. Nechtěla jí přidělávat práci a proto natáhla ruku po krabičce.

Zrádče! osočila mě. Pousmál jsem se.

„Co teď? Navrhuju Barevný závoj, ale budu brečet,“ oznámila nám Krajinka a zvedala se. Neměli jsme nic proti, a tak jen rychle vyměnila DVDčka.

Během půl hodiny se Alice stočila do klubíčka s hlavou na polštáři a "usnula", aby nám nechala alespoň trochu soukromí. Opakovala si čínskou abecedu. Odnesl jsem ji do postele. Bylo něco po desáté.

„Jak dlouho tu hodláš zůstat?“ zeptal jsem se jí, když jsem se vrátil. Krajinka se na mě překvapeně podívala.

„Nevím. Věci se mění ze dne na den.“

„Jak to myslíš?“ vyhrkl jsem trochu zděšeně. Nechtěl jsem ji vyplašit tím skoropolibkem. A napadala mě spousta jiných scénářů.

„Zatím mám pár důvodů tu zůstat, ale práci nemám jistou,“ vysvětlovala.

„Nechci, abys odjížděla,“ přiznal jsem.

„Já vím,“ vydechla a opřela se o mě. Objal jsem ji kolem ramen a ona kolem mě omotala svoji ruku. Sledovali jsme film a já si vychutnával její blízkost, stejně jako ona moji vůni, kterou nenápadně vdechovala. A já měl prostor k přemýšlení.

Snažil jsem se znovu najít všechny důvody, kterými jsem se kdy oháněl, abych přesvědčil sám sebe i okolí o tom, že s ní nemůžu být. Za žádnou cenu. Matně se mi vybavovalo nebezpečí, kterému bych ji neustále vystavoval. Její reakce na pravdu, kterou by se stejně musela jednou dozvědět. Neskutečně jsem se jí bál.

Ale ona byla moc blízko. Její vůně mě omamovala. Tlukot jejího srdce mě neuvěřitelně uklidňoval. Lhal mi a přesvědčoval mě o opaku. I teplo z jejího těla bylo proti mě. Její objetí mi vracelo krev do žil. A s každým jejím nádechem jsem měl pocit, že i já potřebuji dýchat.

Ona byla můj kyslík.

Znovu jsem nasál tu neuvěřitelnou vůni jahod s příměsí kakaa, jen abych mohl žít.

„Smrt je hrozná, nemyslíš?“ narušila to ticho mezi námi. Walter zrovna umíral. Jenom jsem souhlasně zamručel. Nevěděl jsem, kam tím míří.

„Zrovna když si získal její lásku, vezme jí ho,“ pokračovala. Hrál jsem si s pramínkem jejích vlasů.

„Tak to většinou bývá. Nikdy nevíš, kdy si pro tebe příjde,“ utěšoval jsem ji.

„Já to vím,“ vydechla tak tiše, že by to člověk nezaslechl. I já chvíli přemýšlel, jestli se mé smysly nemýlily.

„Co to říkáš.“ Otočil jsem si ji k sobě. Na chvíli se mi zahleděla do očí. Viděl jsem v nich neskutečnou bolest a strach. Úplně mi zatrnulo. Není možné, aby něco takového věděla. Znovu mě objala a zabořila hlavu do mé hrudi. Hluboce se nadechla.

„Ty jsi nemocná?“ zašeptal jsem. Víc než všechno na světě jsem si přál slyšet její ne. Děkoval jsem Bohu, když splynulo z jejích překrásných rtů. Pod jejím pohledem jsem nepochyboval o jeho pravdivosti.

„Vyděsila jsi mě.“

„Omlouvám se.“ Pohladila mě po tváři. Chvíli jsem se ztrácel v jejích očích. „Ale i přesto to vím na den přesně. Možná na hodinu,“ pokračovala v trhání mého srdce na tisíc kousků.

„Nikdo to neví,“ hádal jsem se dál.

„A co Alice? Ta ví všechno,“ pousmála se.

„Nesnaž se odlehčit situaci, Krajinko. Tohle není vtipné!“

„Jak jsi mi to řekl?“ vyzvídala.

„Nijak!“

„Zopakuj to!“ prosila tiše, ale naléhavě.

„Krajinko,“ vzdechl jsem poraženecky. „Někdy ti to vysvětlím,“ odpověděl jsem na němou otázku.

Znovu jsem ucítil horký dotek na tváři. Rozpouštějící se čokoláda v jejích očích mě uvěznila ve své moci. Cítil jsem, jak se pomalu rozpouštím s ní.

Vdechoval jsem sladkou vůni jejího dechu. Byla čím dál tím blíž. Naslouchal jsem splašenému tlukotu jejího srdce.

A pak jsem lehce spojil své rty s jejími. Bylo to spíš jen lehké pohlazení než polibek. A přesto uvnitř mě dokázalo zažehnout obrovský výbuch.

Znovu jsem ji políbil, tentorát opravdově. Vychutnával jsem si extázi, kterou mi přinášela její chuť.

I její rty byly jako čokoláda.

Než jsem si stačil cokoli uvědomit, seděla na mě obkročmo a prsty mi vjela do vlasů. Objal jsem ji kolem pasu a přitáhl si ji co nejblíže to šlo. Měl jsem pocit, že stačí kousek a ona se do mě vsákne. Na chvíli jsem polibek prohloubil, než jsem začal ztrácet sebeovládání. Opřela se o mé čelo a lapala po dechu. Její srdce uhánělo neuvěřitelnou rychlostí.

Když se po chvíli uklidnila, znovu vyhledala mé rty. Políbila mě jen krátce. Něžně. A pak znova a znova. Vychutnával jsem si spalující doteky její hebké kůže na mých ledových rtech. Pomalu si od nich slíbávala cestičku přes čelist ke krku. Sedla si zpátky na pohovku, ale nohy nechala skrčené přese mě. Znovu se o mě opřela a vtiskla mi poslední polibek na hruď. Přikryl jsem ji dekou a dlouze políbil do vlasů.

„Není to zvláštní druh zimnice,“ konstatovala po chvíli.

„Ne, to opravdu není.“ Přitiskla se ke mně ještě víc a spokojeně vydechla.

„Neboj, já si tě zahřeju,“ zašeptala ještě, než upadla do říše snů.

Předchozí

Shrnutí

Další

Autor: Rosalie7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 5. kapitola: