Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Starší než já - 11. kapitola

Cullen tričko


Starší než já - 11. kapitolaMírně opožděná nadílka.
Za chybky se moc omlouvám, ale nejsem ve stavu, kdy bych byla schopná je vychytávat. Ať žije angína!
P.S.: Spoons je jen výplodem mé fantazie, ale nemohla jsem odolat. Už nám chybí jen Knifes...

 

 

11. kapitola – Šest tisíc sedm set čtyřicet sedm dní bez tebe, má lásko

Nalhávat si, že to bylo to nejlepší řešení, mi vydrželo přesně šest měsíců. Šest nejhorších měsíců mé existence. Po celou tu dobu jsem téměř nevycházel z pokoje a k lovu mě museli nutit. Neměl jsem pro co žít, když jsem ve Forks nechal jediný smysl svého života, který jsem hledal více jak sto let. Nepočítal jsem s tím, že bych někdy našel někoho, koho bych miloval aspoň z části tak, jako Krajinku.

Po několika týdnech to došlo i Tanye, za což jsem děkoval Bohu. Ostatní členové mé rodiny, včetně Denalijských, se mi snažili pomáhat, ale jen to tím zhoršovali.

Jediné Alici se dařilo nemyslet na Krajinku. Možná to dělala spíš pro své dobro, ale byl jsem jí za to vděčný. Věděl jsem, že jsem jí nesmírně ublížil. Jim všem. Dokonce i Rosalie se na mě zlobila proto, že jsem jí vzal jediné dva její oblíbené lidi. Emmett se snažil maskovat svoji bolest hloupými vtípky, ale když byl sám, vzpomínal na ni a dokonce i na Jaka. Jasper čím dál častěji utíkal z domu a Carlisle s Esmé měli o nás, hlavně o mě, skutečně strach.

Když jim Alice po telefonu oznámila, že se stěhujeme, nechápali to. Ale vyšli nám vstříc a bez zbytečných dotazů zavolali Eleazarovi, jestli u nich nemůžeme na chvíli zůstat. Až tam jim to Alice všechno vysvětlila – já na to neměl sílu; zabíjelo mě pouhé slyšet, natož vyslovit. Esmé litovala toho, že ji nikdy v životě nespatřila a Carlisle mě nechápal.

A přes to přese všechno tu byli stále se mnou.

A přes to přese všechno mi to nestačilo.

Krajinka byla jen jedna a já se jí tak hloupě vzdal. Věděl jsem, že je nesmírně sobecké se tam vracet; že bych jí neměl zasahovat do života, když už jsem se jednou rozhodl ho opustit.

A že mě zabije, jestli ji najdu šťastnou s někým jiným.

Ale nenašel jsem ji tam vůbec. V jejím bývalém domě bylo prázdno. Podle všeho se odstěhovala už před nějakou dobou, protože po ní zbyla už jen trošička té božské vůně. Schovala ji pro mě v polštářích, v přikrývkách a v té neskutečně měkké dece, kterou měla tak ráda. Skoro jsem zapomněl, jak moc to bolí. Nevím, jak dlouho jsem tam zůstal, obklopený tou mučivou vůní, a týral sám sebe vzpomínkami. Znovu jsem si přehrával naše první setkání, všechny naše rozhovory, první polibek i první noc. Vzpomínal jsem na jiskřičky, které se objevily v jejích očích pokaždé, když se na mě usmála. A znovu si uvědomoval, že po nich tu poslední noc nebylo ani památky. Tenhle malý detail mě ničil. Nechtěl jsem mít takovou moc...

Z mého masochistického počínání mě vytrhl až jeden šílený nápad. Ale nemohl jsem jinak. Do rezervace jsem nesměl kvůli smlouvě a Katie Stewensonová byla jediná zbývající možnost. Našel jsem ji podle její slabě meruňkové vůně. Vůbec se nezměnila. Jen naposledy, když jsem ji viděl, nevypadala tak šokovaně.

„Ahoj Edwarde, co tady děláš?“

„Ahoj Katie, nevíš, kde je Bella?“ vyhrkl jsem. Zatvářila se překvapěně a chvíli si mě měřila zkoumavým pohledem.

„Ona už tu nebydlí, odjela hned po té nehodě,“ pronesla smutně a zároveň s tím jí v hlavě vyvstalo několik úryvků z novinových článků, které mě málem srazily na kolena.

Autonehod ve Forks přibývá... Tragické následky... Zemřeli na místě... Vážná zranění...

Zůstal jsem chvíli ztuhle stát. Trvalo mi celou věčnost položit ty otázky. Nejen, že jsem se bál odpovědi na ně, byl jsem tak neuvěřitelně zkoprnělý strachy, až jsem musel zavřít oči pod náporem hrozivých scénářů, které se mi samy nabízely.

„Je v pořádku? Co se jí stalo? Je celá? Má nějaká zranění? Proč odjela?“ Pokračoval bych dál, kdyby mě Katie nezačala okamžitě uklidňovat. Nejhorší bylo, že mi její myšlenky nic neprozradily. Rozhlédla se po prázdné ulici a potom mě s povzdechem pozvala dovnitř.

„Pojď, sedni si a uklidni se, prosím,“ vyzvala mě a ukázala na jednu z kuchyňských židlí. Houkla na rodiče, že je tu jeden její kamarád a postavila vodu na čaj. Až když si sedla naproti mně a s káravým výrazem mi položila ruku na koleno, uvědomil jsem si, že nervózně poklepávám nohou. Omluvně jsem se na ni usmál, ale uvnitř jsem mohl vybouchnout. Ti lidé jsou tak pomalí!

„Po tom, co jsi odjel, ona... snažila se vypadat v pohodě, ale hned ten první den na ní bylo vidět, že je něco špatně. Když jsem se jí zeptala, řekla mi, že jsi odjel. To od tebe nebylo pěkný, takhle narychlo se sbalit,“ dodala jakoby mimochodem.

„Já vím, Katie,“ zašeptal jsem. Jen se smutně pousmála.

„Říkala jsem si, že se z toho vzpamatuje. Takový věci se dějou pořád a ona vypadala, že to nese statečně, ale potom... Ta její kamarádka z La Push, Sarah, měla záchvat. Její manžel se jí snažil dostat do nemocnice, ale naboural do stromu. Umřeli všichni, i ty dvě malý andělský holčičky. To byla asi poslední kapka, Bella pak prodala dům a odjela pryč.“ Byl jsem rád, že ke svému životu nepotřebuji kyslík, protože jsem se momentálně nemohl nadechnout.

Nebyl jsem tu s ní. Nebyl jsem tu s ní ve chvíli, kdy mě potřebovala. Měl jsem ji utěšit, když plakala; podržet ji ve chvíli, kdy byla sama a potřebovala mě. A já její bolest jen znásobil. Tak to přeci nemělo být. Naprosto zoufale a lidsky jsem si špičkami prstů promnul kořen nosu. Dokázal jsem si představit, jak se cítila, když i mně samotnému představa, že Jake, ten malý zázrak, i jeho temperamentní matka, která brala svoji nemoc neuvěřitelně statečně, už nejsou, způsobovala neuvěřitelnou bolest.

Určitě se z toho nemohla vzpamatovat běhěm pár dní. Možná ještě není pozdě. Možná ještě potřebuje mou pomoc a podporu. Možná mi ještě odpustí.

„Nevíš, kam odjela?“

„To mi neříkala. Asi to ani ona sama nevěděla.“ Katie vzpomínala na poslední rozhovor s Krajinkou. Probíral jsem se jejími vzpomínkami, když jí vytanula jedna Bellina věta. Byla tak férová, že mi ji okamžitě přetlumočila. „Říkala, že se možná zastaví ve svém rodném městě, ale nevěděla kdy.“

„Kde to je?“ vyhrkl jsem a s hrůzou si uvědomil, že ani nevím, kde se Bella narodila. Katie se zatvářila stejně překvapeně.

„Spoons. Je to v Kanadě, v Ontariu. Víc mi toho neřekla...“

„Děkuju, Katie, moc jsi mi pomohla. Opravdu,“ zvedl jsem se od stolu a zamířil do verandy. Katie vyskočila a hnala se za mnou.

„Počkej, to ji jako chceš hledat?“

„Nic jiného mi nezbývá.“

„Ale já ani nevím adresu toho domu, jak ho chceš najít?“

„Poptám se,“ pokrčil jsem rameny. „Nenechala ti tu třeba číslo nebo e-mail?“

„Ne, její telefon nemám a e-maily píše ona mně, ale pravidelně si mění adresu.“ Pokýval jsem hlavou – bylo to dost účinné řešení, jak za sebou zavřít všechna potřebná vrátka. Když jsem vzal za kliku, zarazil jsem se.

„Říkalas, že prodala dům?“ otočil jsem se na Katie.

„Pár dní před vaším rozchodem ho koupila. Myslím, že se tu chtěla usadit...“ S Katie jsem se rozloučil naprosto automaticky, protože moji hlavu plně zaměstnávaly výčitky. Krajinka tu chtěla zůstat. Se mnou. Místo toho má jen nepříjemnou vzpomínku na malé deštivé městečko, ve kterém toho tolik ztratila. Nejhorší na tom bylo, že velkou část jsem jí vzal i já...


Jen ten malý křížek u silnice, u kterého jsem se neodvažoval zastavovat, tam nestál mou vinou...


Cesta mi připadala nekonečná. Spoons bylo tuctové kanadské maloměsto, o trochu větší a slunečnější než Forks, obklopené krásnou přírodou a spoustou malých jezer. Pršelo tu skoro stejně často jako ve Forks a kvůli odpařující se vodě z jezer zde byla mlha stálým hostem, který měnil okolní lesy v zelenou, mechem obrostlou džungli. Ve všední dopoledne byly ulice, kterými jsem projížděl, takřka liduprázdné. Na městském úřadě, který jsem našel vcelku snadno, to na místní poměry hýřilo životem; přesto byla obtloustlá starší žena, sedící za pultem matrice první člověk, se kterým jsem mluvil.

„Ale chlapče, tady se víc jak sto let žádná Isabella Swanová nenarodila,“ odpovídala na můj dotaz bez toho, aby nahlédla do jediné knihy. Snad proto jsem jí nechtěl věřit, že mě moje jediná stopa zavedla do slepé uličky. „Jestli ale máte zájem o Swanovic vilku, tak ta už je obsazená.“

„Swanovic vilku?“ otázal jsem se zmateně. Byl jsem si jistý, že žádné další Spoons se v Ontariu nenachází a tihle Swanovi byli má jediná možnost.

„Moje sestra dělá v realitní kanceláři, která ji má na starosti. Potomci starýho Swana ji pronajímají, ale prodat ji prý nechtějí,“ naklonila se blíž a tvářila se, jako by mi prozrazovala státní tajemství. „Byli to boháči, patřili k zakladatelům města, ale od šestašedesátýho, kdy umřela jejich jediná dcera, se tu nikdo z nich neukázal. Jen jednou za čas někdo zavolá, aby se poptal na stav toho baráku.“

„A vy nevíte, kdo to je?“ naklonil jsem se blíž a chvíli na ní upíral oči. Jako vždy to zabralo, rozpovídala se hned, jak se vzpamatovala zpod vlivu upířího kouzla.

„Ne, chlapče. Nikdo neví, kdo by to mohl být, protože ta jejich dcera se nikdy nevdala. Lidi, co ten barák vlastní, musí být z nějaký vzdálený příbuzenský větve. Tenkrát se sice šuškalo, že měl jejich tatík nějakou bokovku, ale nikdy se to nepotvrdilo. Ale to už je strašně dlouho, starej pán umřel hned po první světový.“ Že jsou drby neuvěřitelně trvanlivé zboží, mi tentokrát hrálo ku prospěchu. Doufal jsem, že je to ten správný dům a o Belle skutečně nikdo neví jen proto, že její předci pochází z nějaké vedejší větve či dobře zatajovaného románku. Pak už stačilo pár omamujících úsměvů a dostal jsem adresu jejich vily. Paní Bennettová, jak měla ta žena napsáno na jmenovce, mi také slíbila, že kdyby se majitel rozhodl dům prodat, nebo se nájemníci odstěhovali, její sestra se mi ozve.

„Víte, jsem ochotný čekat opravdu dlouho, bylo by možné si mě nějak poznamenat i pro budoucího vedoucího firmy?“ Můj dotaz ji zaskočil, ale já nemohl jinak. Ona už měla nejlepší léta za sebou a její, jak mnohokrát zdůrazňovala, starší sestra taky nepovede kancelář věčně. Zato já jsem byl ochotný čekat opravdu dlouho. Její slovo a slib, že si mě osobně poznamená do složky, jsem si nakonec pojistil třemi sty dolary.

Dům jsem našel snadno. Byla to překrásná vila, stará, ale udržovaná a měla v sobě jisté kouzlo. Nacházela se za městem, obklopená tajemným lesem. Kovaná brána ji zdobila pozlátkem nepřístupnosti a velká zahrada za ní pak dodávala na tajemnosti. Bylo vidět, že se o ni momentálně někdo stará, i když jsem nevěděl kdo. Pro mě bylo hlavní, že možná patří mé Krajince.


Doma mě čekala nepříjemná povinnost. Vysvětlovat, kde jsem byl a co jsem dělal, byla ta lehčí část. Alice se rozbrečela ještě předtím, než jsem jim řekl o autonehodě. Rose se pak zhroutila Emmettovi do náručí a ani Esmé s ostatními nenechala smrt tak malých dětí chladnými.

Jasper mi slíbil, že se pokusí vypátrat nějaké informace o Belle. Nenašel ji; za celou tu dobu nenašel jedinou stopu. Jako kdyby Bella neexistovala.

Ze Spoons se neozvali. Několikrát jsem měl nutkání se tam rozjet – jen proto, abych byl blízko jejího domu, jediné věci, která mě s ní alespoň z části spojovala. Mnohokrát jsem rodinu přesvědčoval, že je to vhodné místo pro náš další pobyt. Alice mi vždy překazila plány svými vizemi; paní Bennettová by mě prý poznala a bylo by jí divné, že jsem se vůbec nezměnil.

Sledoval jsem alespoň Katie; nechávala Belle vzkazy ve věnování u každé knihy, která jí vyšla a pokaždé ještě víc proslavila. Trvalo to opravdu dlouho, než jsem se z jednoho vzkazu dozvěděl o jejím soukromém životě. Jen pár slov stačilo, aby se celý můj svět obrátil naruby.


Věnuji Tobě,

jsi ta nejlepší rádkyně, přítelkyně a jistě i matka.


Byl jsem neuvěřitelně šťastný, protože mě Krajinka poslechla, našla si někoho jiného. Zasloužila si dítě a normální život a splnila tím mé přání. A z úplně stejných důvodů jsem měl pocit, že se rozpadám na milon kousků; protože ona si dokázala najít někoho; ona mohla mít dítě; splnila to mé zpropadené přání.

Přestal jsem ji tak usilovně hledat. Nebo jsem se jen snažil předstírat, že už ji nehledám? Protože teď už je přeci šťastná. Teď má svoji rodinu. Dokázala se přes náš rozchod přenést.

To já se na rozdíl od ní nikdy úplně nevzpamatoval, nikdy jsem se nesmířil s následky mého hloupého rozhodnutí. Ale snažil jsem se chovat normálně, už kvůli Esmé. Chodil jsem pravidelně na lov a snažil se komunikovat s rodinou – nebo přinejmenším neodsekávat a neodhánět je od sebe. Neskládal jsem, ani nehrál na klavír; ale dokázal jsem si najít jiný koníček. Kreslil jsem; zaznamenával její krásu a roztomilý úsměv; marně se snažil najít ten správný odstín hnědé, která by v sobě obsahovala tu neskutečnou hloubku jejích očí. Pokoušel jsem se o zachycení každé chvíle, která kdy byla nebo mohla být.

I když jsem se tím neuvěřitelně mučil, potřeboval jsem ji vidět; vědět, že se to skutečně stalo. Protože jsem se bál, že navzdory své upíří paměti zapomenu, nebo možná začnu pochybovat o tom, zda je to všechno pravda; zda to byla skutečnost, nebo jen výplod mé fantazie. Musel jsem si být jistý, že na ni nikdy nezapomenu.

 

Osmnáct let je dostatečně dlouhá doba na vyblednutí vzpomínek, ale v porovnání s upíří věčností je to holé nic. Za tu dobu se u mě moc věcí nezměnilo. Ani vzpomínky, které si navzdory mému nejhoršímu očekávání zachovaly původní ostrost, ani můj způsob života; naučil jsem se přežívat, jen jsem stále nenašel odvahu začít znovu žít. A zrovna ve chvíli, kdy na mě začala Esmé znovu upírat nepřiměřené množství soucitných pohledů, nám Alice oznámila, že paní Bennettová zemřela a realitní kancelář Bellin dům už dva roky nikomu neprojímá – což mi nechtěla říct dřív, protože bych se prý okamžitě sbalil a rozjel se tam. Měla pravdu.

Stěhovali jsme se s Carlislem a Esmé hned druhý den, dům na kraji města blízko jejího jsme koupili ještě ten večer. Alice s Jasperem a Rose s Emmettem odjeli na vlastní pěst do Evropy. Prý jim to jenom prospěje a navíc Alice viděla, že s námi žít nemohou. Nevěděla proč, ale v její vizi jsem jí sám říkal, že bude nejlepší, když odjedou. Proto se Rose rozhodla využít svého samostudia a pracovat ve školce s malými dětmi, a Alice jela do Finska s ní jako pojistka – prý kdyby se nějaké z dětí poranilo a Rose se neudržela. Všechny upírky ale věděly, že to není celá pravda. Rose s Alicí se proto vydávali za švagrové a koupily si společný dům blízko školky v městečku poblíž Helsinek.

My byli Anne, Carl a Anthony Edward Evensonovi. Carlislea přijali na místní kliniku a Esmé zůstala jako obvykle doma, přičemž pracovala na návrzích domů a rekonstrukcích. Já byl přihlášený na místní střední školu do třetího ročníku. Stihl jsem nastoupit začátkem prvního semestru, neboť právě končily prázdniny.

Střední škola ve Spoons ležela uprostřed města a skládala se z několika nevzhledných cihlových budov. Nebylo těžké najít v nich kancelář. Přijel jsem dřív, abych stihl všechno zařídit a poté, co jsem spatřil recepční a zaslechl proud jejích myšlenek, jsem tomu byl rád. Nevypadala, že by mě kdy chtěla propustit ze svých spárů a kladla mi nesčetné množství vlezlých dotazů. Když se mi podařilo získat rozvrh a ostatní potřebné papíry, zbývalo necelých patnáct minut do zvonění. Zamířil jsem do učebny matematiky a úspěšně ignoroval zvědavé pohledy i vzrušený šepot mých nových spolužáků. Vstoupil jsem do třídy a ztuhnul při pohledu na ni.

Seděla tam a byla překrásná. Moje Krajinka...

 

 

Předchozí

Shrnutí

Další



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Starší než já - 11. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!