Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdcová královna - 7. kapitola

03.05.2014 (21:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1198×

Srdcová královna

VII. kapitola - Doznání

Výraz v mé tváři musel být neskutečně konsternovaný, dle Alecovy pozdější reakce.

„Jsi v pořádku?“ Párkrát jsem zamrkala a podívala se mu do tváře.

„Hm, ano. Ano, jsem.“ Na tváři jsem se snažila vykouzlit úsměv a snad se i tvářit klidně. Vzal mou ruku do svých dlaní a usadil mě ke kulatému bílému stolu. Poté se posadil naproti mně.

„Myslela sis na někoho jiného, že?“ Nasucho jsem polkla. Být člověk, potily by se mi dlaně a ve tvářích bych byla červená jako rak.

„Bohužel.“ Výraz mu o poznání posmutněl. Sklopil hlavu a díval se do stolu.

„Je mi líto, že jsem tě zklamal.“ Mluvil velmi tiše, skoro neslyšně. Přemýšlela jsem, co mu na to mám říct. Nechci, aby byl smutný, natož abych za tento jeho stav mohla já. Narovnala jsem se.

„Mně to líto není.“ Dala jsem si nohu přes nohu a nasadila jsem široký úsměv. Jeho hlava vyletěla vzhůru jako kývacímu panáčkovi. „Nejsem vůbec zklamaná.“ V jeho obličeji se vystřídalo několik výrazů. Od nepochopení, přes lehkou zmatenost až k výrazu plnému pochopení.

„Tedy opětuješ mé city?“ Radši bych se teď kousla do jazyku a přidala k tomu několik facek. Co mu mám teď odpovědět? Ne, promiň, ale ze srdce miluju jiného? Sama jsem se nad tou myšlenkou zamyslela – vlastně toto poznání mě zaskočilo. Nemiluji ho, to není možné, po tak krátké době říci, že jsem zamilovaná. Ne. Tyto myšlenky jsem zaplašila a podívala jsem se na Aleca. Zlomit srdce mu nechci. Navíc jsem si svými city nebyla jistá. Ano, líbil se mi, ale jestli až takto? Jeho oči mě provrtávaly pohledem.

„To ještě nevím. Zkusme na to tak netlačit.“ Přikývnul. Ze stojanu vzal lahev – skoro jako od šampaňského – a nalil do dvou vysokých sklenic lahodně vonící červenou tekutinu. Pozvedli jsme číše a připili si.

Dopíjeli jsme druhou lahev krve, z čehož mi začínalo být lehce nevolno. Jako když na člověka působí alkohol. Alec se usmál. Povídali jsme si o našich zálibách a shodli se na tom, že na zámku chybí plesy. Také že oba milujeme klasickou hudbu a hrajeme na klavír. Dohodli jsme se, že budeme cvičit spolu a že napíšeme operu, kterou oba rádi posloucháme. Dopila jsem poslední kapku ze své skleničky a zadívala jsem se okolo sebe.

Vzájemně jsme se na sebe neustále usmívali, jako bychom oba přesně věděli, co chce ten druhý pohledem a úsměvem říci. Nebo to na mě prostě jen tak působilo po té spoustě krve, kterou jsem vypila. Měla jsem však pocit, ač to mohla být jen má vlastní domněnka, že on to tak cítí stejně.

„Nechceš se projít?“ Alec mi nabídnul rámě. Postavila jsem se a zavěsila se do něj.

„Ráda.“ Naše pohledy se na chvíli střetly, asi pět sekund jsme se na sebe jen dívali. Byla to skoro celá věčnost. Studovala jsem jeho obličej. Jeho krásně řezané rysy. Jizvu nad obočím, viditelnou jen okem upíra. Dolíčky v jeho tvářích, když se více usmál. Dokonale tvarovaná ústa, která sálala touhou po polibku. Zamrkala jsem a s lehkým úsměvem jsem pohled odvrátila.

„Projdeme se k altánku?“ Rozhlédnul se.

„To je na druhé straně zahrady.“ S lehkým přikývnutím jsem vykročila. Zastavil mě a otočil si mě k sobě. „Je to daleko.“

„Vím, ale odtamtud se nejlépe pozoruje východ slunce,“ řekla jsem. Zadíval se na mě, ale nic nenamítal, a tak jsme ruku v ruce opustili palouček, vyzdoben svícemi, a vydali jsme se zahradami na druhý konec pozemku k jezeru.

„Víš, líbila ses mi hned od začátku.“ Seděli jsme vedle sebe na molu u altánku, nohy jsem si máčela v průzračné vodě. Přeměřila jsem si jej pohledem a křivě jsem se na něj usmála.

„Myslím, že ne.“ Zamračil se.

„Pročpak?“ otázal se a já se zasmála.

„Nenáviděl jsi mě.“ Zaskočeně pootevřel ústa.

„Jak si to můžeš myslet?“ Opřela jsem se o pravou ruku a levou jsem natáhla před sebe.

„Zaprvé jsi nechtěl, aby mě Jane brala s sebou. Zadruhé, protože sis myslel, že jsem jen obyčejná nic neznamenající osoba, která krade lásku tvé sestry, protože jsem po tobě byla jediná, na kom kdy Jane záleželo. A zatřetí, protože kvůli mně málem tvá sestra zemřela.“ Zatleskal.

„Skvělá dedukce, ne však přesná.“ Pozvedla jsem obočí.

„Jak to tedy bylo?“ Vzal mě za ruku, na které jsem stále měla vytažené tři prsty, jako tři důvody.

„Zaprvé, jsem nechtěl, abys šla s námi, protože ses mi líbila a věděl jsem, že tě zabije Aro, když ne Jane na té louce, a kdyby tě zabil, když bych tě více poznal, bolelo by to více.“ První prst schoval do pěstičky a vzal za druhý. „Dále, potom jsem žárlil na to, že jsi svůj dar ukázala Jane a ne mně, protože má sestra vždy dostane, co chci já.“ Vzal za třetí prst. „V tom máš skoro pravdu. Jen jsem doufal, že Arovi ukážeš to, co Jane, že to nebyl jen přelud, který by zbytečně stál život tak nadané upírky, jako by byla Jane.“ Schoval i poslední prst a zadíval se mi do očí.

Byli jsme od sebe vzdáleni několik centimetrů.

„Věříš mi?“ Tato otázka od něj v tuto chvíli vyzněla dvojsmyslně.

„V čem?“ Naklonil hlavu na stranu.

„V tom, co jsem ti pověděl.“ Přikývla jsem.

„Věřím.“ Usmál se a kousek se ke mně naklonil. Propalovali jsme se pohledem, který znamenal vše a nic. V tomto momentě jsem vnímala jen to, že mé tělo se této chvíli hodlalo zcela poddat. Necítila jsem žádné zábrany.

Tělem mi projel záchvěv touhy, když mě pohladil po tváři. Naklonila jsem se k němu blíže, stejně jako on ke mně. Upřeně jsem se na něj dívala a on na mě. Naše nosy se dotkly – další záchvěv. Skousla jsem si spodní ret a poté jsem se lehce usmála. Překonal tu propast ničeho mezi námi. Naše rty se nejprve lehce dotkly. Zavřela jsem oči. Po několika vteřinách napětí spolu naše rty začaly tančit nekončící a horoucí tanec, jako by tancovaly o život. Více se na mě naklonil, až mě položil a lehounce mě přilehnul. Nebránila jsem se, čím více se náš polibek prodlužoval, tím více jsem to všechno chtěla. Jeho ruka začala pátrat po mém těle. Hladil mě od klíční kosti až na bříško.

Posadila jsem se. Rychle jsem odstrčila jeho ruku. Zvedla jsem se a ze země sebrala boty, ignorovala jsem jeho zaskočený výraz a rychlostí světla jsem se rozeběhla k sobě do pokoje.

Zabouchla jsem za sebou dveře a práskla sebou na postel. Rukama jsem si přikryla obličej a několikrát se zhluboka nadechla. Několik minut jsem jen ležela a snažila se nemyslet – lehce neúspěšně. Nakonec jsem se rezignovaně zvedla a vysvlékla se z šatů. Posadila jsem se před toaletní stoleček a odlíčila se. Dlouhé vlasy jsem si stáhla do vysokého ohonu.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Oblékla jsem si župánek a došla ke dveřím. Zhluboka jsem se nadechla, byl to on. Za dveřmi stál Alec. Rychle jsem se obrátila a vrátila jsem se do koupelny. Pustila jsem sprchu a sedla jsem si na zem. Začala jsem přemítat, co teď, nemůžu se tady schovávat navždy, že? Postavila jsem se a rozvázala župan. Ten ladně sklouznul na zem. Několikrát jsem se znovu nadechla a potom jsem přeci jen vlezla do sprchového koutu.

Horká voda masírovala mé tělo, cítila jsem, jak se mé napjaté svaly uvolňují a jak vše odtéká s vodou, všechny starosti, obavy a nejistoty. Zavřela jsem oči a nechala se unášet myšlenkami do neznáma.

Pohled Aleca:

Vylekaně se posadila, popadla boty a utekla pryč. Nestihla ani ten východ slunce. Sám jsem se díval, jak se ohnivý kotouč přehoupnul přes obzor a na obloze vykouzlil nádherné červánky. Přemýšlel jsem, čím jsem ji vystrašil, co jsem udělal tak špatně, že utekla.

„Idiote.“ Otočil jsem se. Za mnou stál Demetri a usmíval se.

„Díky.“ Posadil se vedle mě a díval se kamsi na jezero.

„Moc na ni spěcháš.“ Překvapeně jsem se na něj podíval.

„Jasně, a ty to víš odkud asi? Neustále se jí vyhýbáš, jako by měla mor a ona přitom…“ hlas mi klesnul. Věděl jsem přesně, jak se na něj dívá, a taky jsem věděl, že na mě se nikdy takto dívat nebude.

„Ona přitom co?“ Pokrčil jsem rameny.

„Má ráda tebe.“ Usmál se. „Proč se směješ?“

„Protože to vím, už od toho dne, kdy jsem ji nesl v lese. Už tehdy na tom palouku.“ Zamračil jsem se.

„Cože?“ Zasmál se hrdelním smíchem a potom mě poplácal po zádech.

„Já pro ni nejsem dobrý. Udělal jsem neskutečně mnoho věcí, kterých lituju, ale napravit je neumím. Jsem, kdo jsem a změnit se neumím a asi ani nechci. A i když bych její city dokázal opětovat, nemůžu.“ Mračil se, když to říkal.

„Nechápu, co mi tím chceš říct.“ Podíval se na mě zpříma a potom mi podal růži, se kterou si Bree hrála ještě před několika minutami.

„Ona je lepší než kdokoli jiný, tak jí neubliž. Sice tak nevypadá, ale je křehká a zranitelná.“ Potom se zvednul a odešel. Díval jsem se na něj, jak se pomalu ztrácí mezi habry, až mi zmizel z dohledu.

Otočil jsem se zpět k jezeru a zadíval se na růži v mé ruce. Najednou mi to všechno došlo, a tak jsem vystřelil k jejím dveřím.

Zaklepal jsem. Slyšel jsem kroky. Další kroky a najednou jsem uslyšel sprchu. Otočil jsem se s tím, že přijdu později, když vtom jsem uslyšel, jak si zpívá. Opatrně jsem vzal za kliku a vešel jsem k ní do pokoje. Oblečení leželo na opěradle, boty v koutě pokoje. Dveře do koupelny byly pootevřené. Zhluboka jsem se nadechnul a otočil se k odchodu, tu ke mně doplula lahodná vůně vanilky. Zavřel jsem opatrně dveře a přešel jsem po pokoji ke dveřím do koupelny. Nakouknul jsem škvírou dovnitř.

Stála ve sprše, zcela nahá. Byla nádherná. Dlouhé hnědé vlasy rozpuštěné a zcela zmáčené se jí lepily k bledě neopálené pokožce. Nasucho jsem polknul. Opatrně jsem dveře pootevřel a vešel jsem. Věděl jsem, že bych neměl, ale nemohl jsem si pomoci. Stála ke mně otočená zády, tudíž jsem viděl její nekonečné nohy, které přecházely v krásně tvarovaný zadeček. Nemohl jsem to už vydržet, cítil jsem všude po mém těle nekončící chtíč, který směřoval a usměrňoval se jen v jednom jediném místě.

Pohled Bree:

Dveře do sprchového koutu se nepatrně pohnuly a já stála jak přimražená. Nadechla jsem se. Věděla jsem, že stojí hned za mnou, že mě vidí nahou a věděla jsem přesně, co bude chtít. Položil mi ruku na rameno a přistoupil o krok blíže, cítila jsem za sebou jeho tělo, jeho nahé tělo. Jel svou rukou po paži dolů, až propletl naše prsty. Druhou rukou mi nejprve jen odhrnul vlasy na jedno rameno a poté mě obejmul, až jeho dlaň spočinula na mém bříšku, kde se zastavila.

Pootočila jsem k němu hlavu. Jeho světlé vlasy byly zmáčené, oči byly neskutečně černé a jeho rty vyzařovaly chtíčem, který byl k neuhašení. Sklonil se k mému krku a začal mě líbat. Pod jeho dotekem jsem se zachvěla.

Myslela jsem si, že to pro mě bude nesnesitelné, že se vytrhnu, že to nebudu chtít, avšak má reakce mě samotnou až zaskočila. Mým tělem projel záchvěv chtíče. Stiskla jsem mu ruku a zavřela jsem oči. Naklonila jsem hlavu víc dozadu a opřela jsem se o jeho mužné tělo. Nikdy mi nepřišlo, jak je vysoký, až do teď. Jeho ruka, která byla ještě před chvílí na bříšku, sjela o kousek níže.

Normálně bych jeho počínání zastavila, nyní jsem se na nic nezmohla a nechala jsem jej, aby mě dováděl k šílenství. Po chvíli si mě k sobě otočil čelem a podíval se mi do očí. Zpříma, jako by se ptal, jestli jsem v pořádku. Sklonil se ke mně a horoucně mě políbil. Nebylo to jako poprvé, tak nesmělé a opatrné, v tomto polibku byla neskutečná zuřivost a chtíč, že jsem je od sebe nedokázala rozeznat.

Zvednul mě do náruče, nepřestával mě líbat a přešel se mnou do pokoje, kde mě položil na postel. Lehce na mě nalehnul, ale nepřestával mě líbat. Nejprve mé rty, potom krk a posunoval se stále níž a níž.

Měla jsem pocit, že se z toho všeho zblázním. Mým tělem procházely neskutečně silné vlny vzruchů, které vycházely z onoho místa, šly až do konečků prstů a zase se vracely nazpět. Vzala jsem Alecovu tvář do dlaní a přesunula jsem si jej zpět k mému krku. Líbal mě tak neskutečně horoucně, že jsem si myslela, že se rozplynu.

Svými rty našel ty mé a spojil je v polibku. Jednou rukou mi jemně roztáhnul nohy, načež mé tělo reagovalo automaticky. 

Alec spadl z postele.

Nahý ležel na zemi a vyděšeně se na mě díval. Vyskočila jsem z postele a klekla jsem si k němu.

„Omlouvám se.“ Posadil se a vzal mě za ruku.

„Neomlouvej se, moc na tebe asi tlačím.“ Usmál se.

„Z čeho tak usuzuješ?“ Zamračila jsem se na něj.

„Už podruhé jsi mě odmítla.“ Posunula jsem se k němu blíže.

„Mrzí mě to.“ Pokrčil rameny.

„Mně to nevadí, jen to nechápu.“ Sakra, je to tady, teď mu tady budu muset říct, proč s ním vlastně nechci spát. Sakra, sakra, sakra!

„Je to složité.“ Zvedla jsem se a z opěradla jsem vzala župánek, který jsem si oblékla.

„Tak mi to zkus alespoň vysvětlit.“ Po mém vzoru si obléknul boxerky a posadil se naproti mně na postel.

„No, když se na to dívám z druhé strany, tak to zas tak složité není.“ Zadívala jsem se na přikrývku. Studem jsem měla pocit, že se propadnu několik metrů hluboko.

„Bože.“ Zadívala jsem se na něj, vypadal vyděšeně. „Promiň. Moc se omlouvám, nedošlo mi to.“ Zamrkala jsem, nechápala jsem, tedy chápala jsem, ale nechtěla jsem.

„Nemusíš se omlouvat.“ Opět jsem se dívala do přikrývek. Prstem mi nadzvednul hlavu a pohladil mě po vlasech.

„Musím.“ Posunul si mě blíž. „Nechci na tebe v tomhle tlačit, chápu, co to pro tebe znamená.“ Byla jsem mu za to vděčná. Schoulila jsem se mu v náručí.

„Myslíš to se mnou vážně?“ Jeho oči vypadaly zkoumavě, protože tahle otázka se dala vyložit různorodě.

„Jestli si tě chci třeba vzít, protože bys se mnou jinak noc nestrávila?“ Pokrčila jsem rameny.

„V podstatě.“ Vytřeštěně se na mě podíval.

„V podstatě,“ zopakoval. „Miluješ mě?“

„Je to podstatné, Alecu?“ Posadila jsem se a zpříma jsem se na něj dívala.

„V podstatě.“ Vzala jsem do ruky polštář a praštila ho s ním. Zasmál se. „No co? Odpovídám stejně.“ Přikývla jsem.

„Budu teda fér a povím ti pravdu.“ Vzal mě za ruku.

„To zní fér,“ potvrdil mi a zadíval se mi do očí.

„Já nevím, mám v tom zmatek. Možná se zamilovávám a možná ne. Možná…“

„Miluješ jiného?“ dopověděl za mě. Zaskočeně jsem se na něj podívala. „Jde to vidět na tom, jak se na něj díváš.“ Povzdechnul si. „On ale nikdy nebude tím, kým jej chceš. Demetri není princem na bílém koni, Bree.“ Polkla jsem.

„Vadí ti to?“ Zasmál se.

„Tady nejde o to, jestli mi to vadí. Já jen vím, že Demetri pro tebe není a já ano, nebo tedy, že já bych pro tebe mohl být. Být do někoho platonicky zamilován je normální, stává se to běžně, ale usoudit, co je skutečné, že to, co jsme před chvílí dělali, že to bylo a je skutečné. To je podstata. Nemusí to být láska na první pohled a může stejně trvat celou věčnost. Teď je to jenom na tobě Bree.“ Vstal, z podlahy sebral své oblečení a odešel.

Jeho slova byla pravdivá. Jak on, tak já věděla, že mezi Demetrim a mnou nikdy nic nebude, a nezáleží na tom, jak moc bych se snažila. Včera jsem měla možnost posoudit, jak se ke mně choval a jak se choval ke všem, stejně jsem svůj názor nezměnila a stále jsem po něm toužila.

S Alecem mi bylo dobře, možná proto, že mi dělal věci, co nikdo jiný ne a možná to doopravdy nebyla láska na první pohled, ale i tak to bylo přeci něco více, cítila jsem to z toho, jak se ke mně choval a jak jsem se k němu chovala já. Navíc, tyhle pohádkový klišé lásky na první pohled se nehorázně přeceňují.

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdcová královna - 7. kapitola: