Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srdce je nejlepší kompas 18. kapitola

05.12.2011 (18:45) • kajka007, DarkFireflies • FanFiction na pokračování • komentováno 31× • zobrazeno 4887×

Bella je… pryč! Tato slova si pořád prodírala nové a nové cesty v mém mozku. Poprvé za svou existenci jsem měl pocit, že jsem úplně mimo. Přesně tak, jak lidé popisují, když omdlévají. Opravdu jsem si myslel, že sebou každou chvílí seknu tady na podlahu a že ani Jazz mě nezachrání.

„Edwarde, co ti je?“ poznal jsem hysterický hlas své sestry, díky kterému jsem se alespoň trošku vzpamatoval. Otevřel jsem oči, které jsem měl bolestí pevně semknuté. Jak jsem si stihl všimnout, pořád jsem stál na nohách, ale i tak jsem asi musel vypadat pořádně děsivě nebo možná spíše divně.

„Nic mi není, Alice!“ opáčil jsem prudce. Všechno mi totiž najednou došlo… Nejen to, že Bella utekla, ale i to, že Alice musela zanedbat všechno, co vůbec šlo.

„Než se rozčílíš,“ začala rychle, ale opatrně. Já ji ale stejně stihl přerušit.

„Už jsem rozčilený!“ zařval jsem. „Jak to, že jsi to neviděla?“ pokračoval jsem, tentokrát však trošku klidnějším hlasem.

„Já… no… víš,“ soukala ze sebe. „Když jsem přijela k Bellinému domu, všude jsem cítila Rosaliinu vůni. A vtom mi to všechno došlo. Byla jsem natolik vyladěná na rozhodnutí Belly, že jsem si neuvědomila, co chystá Rose. Už dlouho tu nebyla, a tak jsem částečně ztratila kontakt s jejím já a navíc jsem ji ani ve vizích nevyhledávala. No, to je jedno…“ odmlčela a nechápavě pokývala hlavou. „Jenže u Belly bylo všechno v pořádku… Jen večer jsem viděla takové zásadnější zaváhání, ale najednou moje vize skončila, takže jsem předpokládala, že se nic nestalo.“ Hodila po mě svýma smutnýma zlatýma očima v omluvném gestu.

„Sakra! Sakra! Sakra! To není možné! Bella přece Rose nesnáší a naopak, tak proč by se vyhledávaly?“ položil jsem řečnickou otázku. Ruce jsem sevřel v pěst a už už se chystal do něčeho uhodit, Jasper mě ale pevně chytil za zápěstí a v myšlenkách mi poslal něco o tom, že bych se měl jít raději vybít do lesa.

Poslechl jsem ho. Upíří rychlostí jsem se rozběhl proti oknu, které se při srážce s mým tělem stejně roztříštilo. Vůbec se mi ale neulevilo a upřímně řečeno mě to ani nepřekvapilo. Na hrudi jsem měl tak příšerný pocit, že jsem si byl jistý, že nezmizí, dokud mě někdo nezabije… Dokud konečně neusnu. Byla to směs neskutečné hořkosti, obrovského zklamání a ještě něčeho… To jsem ale nedokázal identifikovat, bylo to totiž něco, co jsem ještě nikdy neměl možnost cítit. Jeden hlásek v mé zmatené hlavě mi říkal, že to nebude jen tak…

Mé myšlenkové pochody a litování přerušila až vůně lesa. Prudce jsem zastavil před nějakou starou borovicí. Najednou se všechen vztek nahromadil v mé pravé ruce, která vzápětí uhodila. Ani jsem se nemusel dívat a věděl jsem, jaký osud jsem právě tomuto stromu podepsal. Raději jsem se rychle otočil a přemístil se k nejbližšímu stromu. Už mě ani nezajímalo, co je to tentokrát… Borovice, smrk, jedle… Není to jedno? Znovu jsem uhodil, ale tentokrát už spíše ze zoufalství. Strom se ale stejně zlomil a padal na druhou stranu.

S hlavou v rukách jsem se opřel o ten ulomený zbytek stromu, který zůstal stát. Zády jsem se po kůře svezl až do sedu. Byl jsem si naprosto jistý, že kdybych mohl, tak bych plakal. Byl to takový ten pocit bezmoci a úzkosti… Horší než cokoliv jiného. Navíc se mi do hlavy začaly vtírat protivné, ale pravdivé myšlenky.

Když teď Bella odešla… Kdo mi pomůže uchránit tu mou malou princeznu před sociálkou? Kdo si mě vezme a bude Carlie na chvíli nahrazovat matku? A vůbec… Kdo mi nahradí Bellu? Tu krásnou hnědovlásku s čokoládovýma očima a sladkým úsměvem. Tu Bellu, která na mou prosbu kývla téměř okamžitě? Tu, kterou jsem málem políbil a do které jsem se asi… Ne! Určitě jsem se do ní nezamiloval! Všechno to bylo jen oblouznění její krásou a tím, že chtěla pomoci Carlie. Na co mi ale teď tyto myšlenky jsou? Když Rosalie všechno zničila?!

„Edwarde, to neuděláš!“ zaslechl jsem hlas mé, teď už jediné, sestry. Rosalie jsem již nepovažoval za rodinu, ona je jen někdo, kdo mě a mé dceři, zničil život.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se, když zastavila těsně přede mnou. Ale opravdu… Neměl jsem ani nejmenší tušení, o čem to sakra mluví. Podíval jsem se jí tedy do hlavy… To, co jsem tam uviděl, bylo překvapující a docela lákavé.

„Edwarde, nemůžeš Rosalie ublížit. Zaprvé by sis to pak sám vyčítal a za druhé by tě pak Emmett zabil!“ zvyšovala na mě hlas. Docházelo mi, že má pravdu, ale… Představa, že trhám Rose hlavu, je opravdu poutavá.

„Alice,“ zavrčel jsem. Nevěděl jsem totiž, co jí na to říct… Mám ji poslechnout nebo poslouchat své zlomené srdce? To byla otázka.

„No tak, bráško, Rosalie to všechno pokazila, ale je to tvoje sestra,“ upozornila mě vědoucně.

„Právě, že už není,“ odvětil jsem jí to, o čem už jsem před chvílí přemýšlel.

„Aha,“ řekla prostě. „Měli bychom jít, musíš to všechno vysvětlit Carlie a tak.“ Opatrně mě pozorovala. Asi čekala nějaký můj další výbuch, ale já už toho ani nebyl schopný. Jen jsem se zvedl a bez dalšího slova vyrazil zpět k domu.

„Edwarde,“ vydechla Esmé, když jsem rozrazil vchodové dveře. Rozběhla se ke mně a obejmula mě. Bylo to od ní hezké, mateřské, ale momentálně mi to vůbec nepomáhalo, spíše naopak.

„Díky, Esmé.“ Odtáhl jsem se.

Neměl jsem náladu na další objímání a litování, raději jsem vyběhl schody a vešel do pokoje, odkud jsem slyšel bouchat malé Carliino srdíčko.

„Tatí,“ vykřikla vesele a usmála se na mě. Co bych v jiné situaci za tento úsměv dal…

„Car, musím ti něco říct.“ Snažil jsem se jí alespoň trošku opětovat úsměv, ale stoprocentně z toho vznikl nějaký nepříjemný škleb.

„Ale, Ede, nemáme čas, za chvíli to začne,“ upozornila mě vzrušeně. V jejích očkách jsem viděl, jak neskutečně natěšená a šťastná je. Rvalo mi srdce ji takhle vidět a vědět, že ji tu radost během několika málo sekund zkazím.

„No, to je právě to, zlatíčko,“ zašeptal jsem jemně a přešel k ní. Vzal jsem ji do náruče, políbil do vlásků a sedl si s ní na postel.

„Co?“ Tvářila se naprosto nechápavě a zmateně.

„Carlienko, svatba nebude,“ řekl jsem narovinu.

„Ale, tatí, proč né?“ začala natahovat. Jednou ručičkou mě držela za vlasy a druhou si žmoulala kousek látky na svých růžových šatičkách.

„Protože tu není teta Bella,“ vyhýbal jsem se přímé odpovědi. Přece jen jsem nechtěl, aby věděla, že ji zklamaly hned dvě blízké ženy v jejím životě. Bál jsem se, že by pak mohla mít pocit, že se nikomu nedá věřit. A… Na tohle je prostě ještě moc malá.

Wow, holky, vaše komentáře nás opravdu dostávají. Jak početně, tak obsahově. Opravdu děkujeme moc. A když už jsme u toho děkování… Neskutečně si vážíme toho, že jsme od vás dostaly tolik hlasů, že jsme se umístily v Nej povídce měsíce. Je to pro nás obrovská pocta, opravdu nás to velmi příjemně překvapilo. Doufáme jen, že vás průběh této povídky nezklamal a budete ji číst i nadále. Předem děkujeme za komentáře. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), DarkFireflies, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Srdce je nejlepší kompas 18. kapitola: