Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Srážka s Blbcem 2


Srážka s Blbcem 2„Jsem Jacob,“ řekl a já se dozvěděla informaci, o kterou jsem ani nestála. Napsala jsem tam tedy i jeho jméno. Ještě jsem ho ani nestihla dopsat a on začal něco mlít.

Další den jsem šla do školy jako normálně. Ráno jsem vstala, snědla snídani, kterou mi připravila babička Esmé, má údajně adoptivní matka. Oblíkla jsem si věci, které mi vybrala ještě večer Alice a nechala se odvést tátou do školy. Už několikrát jsem mu říkala, že jsem schopná tam jezdit sama, ale on na tom trvá. Že prý je to jediná příležitost, kdy se dostane mezi lidi. Nevím proč, ale nikdy jsem mu tohle výmluvu moc nežrala.

Vystoupila jsem z auta a urovnala si sukni.

„Měj se hezky,“ řekl mi táta na rozloučenou a já se na něj jen usmála. Zabouchla jsem dveře auta a přehodila si tašku přes rameno. Joe s Beth na mě už čekaly před vchodem do školy. Mířila jsem si to svižnou chůzí až k nim, abych se k nim mohla přidat. Z ničeho nic se za mnou objevil Tristan a objal mě kolem pasu. Otočila jsem se, abych se s ním mohla přivítat, ale to nám zkazil rozruch, který vznikl na parkovišti.

Na parkoviště se přiřítila motorka. Nedokázala jsem rozlišit, jaký je to typ a upřímně mi to bylo jedno, nikdy mě to nezajímalo. Když si dotyčný sundal helmu, ihned mi došlo, proč Joe v tu chvíli začala téct slina. Black. Zřejmě si užíval svou chvilku slávy, protože na tváři se mu usadil takový ten úsměv typický pro frajírky. Nasadil si sluneční brýle, dal si klíče do kapsy a vydal se do budovy. Zatahala jsem Tristana a Beth, která stála hned vedle mě za paži.

„Jdeme, chci si vzít nějaký věci ze skříňky,“ řekla jsem a doufala, že se mi podaří zmizet odsud dřív, než stihne projít kolem. Jenže Bůh mě dnes asi neměl moc v lásce. Joe se zabrzdila.

„Ne, počkej, počkej,“ řekla a ani se na mě nepodívala. Zato já jsem po ní šlehala blesky, a o to víc, když si mu stoupla do cesty hned, co byl před vchodem.

„Ahoj,“ zaculila se na něj a pořádně vystrčila hrudník. Kdy mi uniklo, že si stáhla tílko níž? K mému možná štěstí se na ni Jacob jen usmál a dál si jí nevšímal. Po nás ostatních se taky ohlédl, ale já dělala, že ho nevidím. Nevím proč, ale mé sympatie ztratil už včera první hodinu, co se na mě díval jako na zjevení boží.

Zazvonil první zvonek a to byl signál, že bychom opravdu měli jít dovnitř. Už i jen kvůli tomu, že všichni, co čekali venku, se začali hrnout ke vchodu a já nechtěla skončit jako sardinka. Všichni čtyři jsme došli k mé skřínce, abych si mohla učebnici angličtiny uklidit, protože ji na dnešní hodinu potřebovat nebudu. Píšeme ve dvojicích slohovku, takže mi opravdu nebude užitečná. Když jsem zavírala skříňku a chtěly jsme se vydat ke třídě, ozval se z rozhlasu ředitelův hlas.

„Prosím celý basketbalový tým, aby se dostavil na začátku první hodiny ke kanceláři. Prosím celý basketbalový tým ke kenaceláři,“ po chodbě se strhl rozruch, jak si hned všichni začali povídat o tom, o co asi jde. Když jsem se podívala na Tristana, rozzářil se jako sluníčko.

„Super, přijdu o kousek výuky,“ řekl a usmál se na nás. Já s Joe jsme mu ten úsměv moc neopětovaly, zato Beth ano.

„A čím sis to zasloužil?“ vypadlo z ní a já zakroutila hlavou. Ne, vážně, nikdy nepochopím, jak se mohlo narodit něco tak tupýho. Tristan se zasmál a Joe na ni koukala jako na idiota.

„Beth, Tristan je v basketbalovém týmu,“ řekla jí přesně se zvoněním a hned se vydala ke třídě. Podívala jsem se po Tristanovi a dala mu rychlou pusu na rozloučenou. Nechtělo se mi od něj odcházet, ale nechtěla jsem si vysloužit nehezký pohled pana Scotta, stejně jako včera. Dohnala jsem Joe a sedla si s ní do lavice, sázka pořád platila.

Do třídy vrazil učitel a já čekala, co se bude dít. Pan Scott si vzal do ruky seznam jmen, který si chvilku prohlížel, a pak promluvil.

„Takže, třído, rozdělení na slohovou práci jsem udělal podle abecedy, jako obvykle. Joe a Beth jsou spolu, Cullenová je s Blackem, protože Tristan tu není, Castle a Deuce spolu…“ začal vyjmenovávat a začala nadávat a proklínat ředitele školy. Sledovala jsem záda toho, kdo seděl přede mnou. Black se na mě velmi pomalu otočil a následně na mě mrknul. Usmíval se na mě stejným úsměvem, kterým ráno mezi dveřmi obdařil Joe.

„Tak si sesedněte a můžete začít, papíry máte na lavici. Téma je Mé největší tajemství,“ řekl a já si s povzdechem přesedla na Tristanovo místo. Když si pomyslím, že jsem tu práci mohla psát s ním, ale místo toho tu trčim s Blackem, dělalo se mi špatně.

Papír, který ležel na lavici, jsem si dala před sebe a začala vyplňovat datum a název práce. Když došlo na jméno, napsala jsem tam to svoje hezky krasopisem. Pak jsem ten papír chtěla posunout k němu, ale on mi ho vrátil.

„Jsem Jacob,“ řekl a já se dozvěděla informaci, o kterou jsem ani nestála. Napsala jsem tam tedy i jeho jméno. Ještě jsem ho ani nestihla dopsat a on začal něco mlít.

„Renesmé, víš, jaké je mé největší tajemství?“ zeptal se mě s křivým úsměvem na tváři, který způsobil má třesoucí se kolena. Otočila jsem se na něj s pozvednutým obočím. Na tváři měl stále jeden z jeho křivých úsměvů, u kterých vás prostě ihned napadne jediné slovo. Sexy.

„Jacobe, nebuď perverzní,“ řekla jsem mu a sklonila se nad papír. Řekne mi někdo, jak s tímhle mám napsat slohovou práci a ještě na tak debilní téma? Já bych tu hned okázala vysolit slohovku s dvaceti tisíci slovy o mém největším tajemství, ale kdyby si někdo přečetl, že jsem upír, nevím, jak by na to kdo reagoval. Otočila jsem svůj pohled zpátky na Blacka a s kňouráním si povzdechla. Podívala jsem se na hodiny a zpátky na něj. Další povzdechnutí.

„Tak o čem budeme psát?“

...

Ani nedokážu slovy popsat, jak jsem byla ráda, že už jsem s ním celý den neměla žádnou společnou hodinu. Dvouhodinovka tělocviku, zemák, výtvarka a teď oběd. Po obědě jsme ještě měli mít biologii, ale ta nám odpadla. Učitel Limning má nějaké školení, takže tu celý den nebyl.

„Ani nevíš, jak moc jsem ti tu hodinu záviděla, Renesmé. Tys psala slohovku s Blackem!“ drtila mi do hlavy každou minutu Joe, když jsme si sedly k našemu stolu v jídelně. Ani jsem se na Joe nepodívala a zkusila do sebe vpravit trochu salátu, který ležel přede mnou. Neměla jsem na něj ani trochu chuť, nejradši bych si zaběhla do lesa a chytila si něco… jiného, než do sebe ládovat přezrálé rajče.

„Co to tu slyším?“ ozvalo se vedle mě a já zvedla hlavu. Tristan si nesl svoje jídlo a pití a sedl si těsně vedle mě. Spolkla jsem sousto a natáhla se k němu pro pusu, kterou mi ochotně věnoval.

„Tak co u ředitele, Tristane?“ ozvala se Joe dřív, než jsem se ho stihla zeptat já. Tristan se napil z flašky, kterou si koupil, a pak jí odpověděl.

„Hm, Garlic nám chtěl oznámit, že až budeme hrát ten zápas s North LA, přijde se na nás podívat někdo z New Yorského týmu, prý hledá mladé talenty,“ řekl nám a my jsme otevřely pusu údivem. Koukala jsem na něj jako malé dítě na dáreček, který právě rozbalil.

„Kecáš! Ty kecáš!“ vyhrkla jsem na něj a čekala, co mi na to řekne. Tristan se na mě podíval a zakroutil hlavou.

„Ááá! To je skvělý! Určitě máš šanci, víš přece, co ti pořád říká trenér!“ křičela jsem skoro přes celou jídelnu, jakou jsem z toho měla radost. Skočila jsem mu kolem krku a Tristan mě objal. Vážně jsem z toho měla upřímnou radost.

Po obědě jsem zavolala tátovi, jestli by pro mě nepřijel. Prý zrovna nemůže, ale neunikl mi hlas, který se na druhé straně ozval.

„Já pro ni zajedu!“ zakřičel Emmett, můj strýc. Problém tím byl vyřešen a já jsem se s ostatními odebrala před školu na parkoviště, abych mohla počkat, než Emmett dorazí. Radši jsem ani nechtěla vědět, jak rychle Emmett jel, když ke škole dorazil během deseti minut. Mně a tátovi to ráno vždycky trvá skoro půl hodiny.

„Tak se mějte,“ řekla jsem holkám a otočila se na Tristana. „Ahoj,“ rozloučila jsem se i s ním a dala mu letmou pusu na tvář. Nasedla jsem k Emmettovi do auta a Emm odjel od školy.

„Ani nevíš, jakou mám radost, že tam chodit nemusim,“ vypadlo z něj a já se zasmála. Celou cestu si ze mě Emmett utahoval kvůli Tristanovi. Ať jsem mu řekla cokoliv, vždycky si na to našel odpověď, a tak jsem radši celou dobu mlčela a hrála na výsost uraženou. Když jsme přijeli domů, byla jsem štěstím bez sebe, že s ním nemusím trávit už ani chvilku v tak malém prostoru. Emmett je fajn, ale když si z vás utahuje na téma kluci a láska, není to zrovna ten pravý společník, se kterým byste chtěli rozebírat tyhle věci.

Vešla jsem do domu a postupně se přivítala s každým členem mé rodiny. Vzala jsem si kousek bábovky, kterou mi Esmé upekla a šla nahoru do svého pokoje. Vyndala jsem si věci z batohu a přendala si učení na zítra, teda alespoň to, co jsem měla tady doma. To jsou většinou sešity, učebnice si nechávám ve skříňce. Když jsem byla hotová, šla jsem zase dolů a sedla si k tátovi na gauč. Seděl tam s Jasperem, mým druhým strýcem, a sledoval něco v televizi. Opřela jsem si mu hlavu o rameno a zavřela oči. V tu ránu jsem o sobě nevěděla…

Probudila mě až máma, která mě začala hladit po vlasech a jemně se mnou zatřásla. Pootevřela jsem oči, ale zase je rychle zavřela, protože náraz světla byl příliš silný i na mé poloupíří oči.

„Zlato, měla bys vstávat, je skoro sedm a ty ses ani nepodívala na školu,“ řekla mi potichu mamka a já konečně po dlouhém zvykání si na světlo otevřela oči.

„Mhm,“ zamručela jsem a zvedla se do sedu. Protřela jsem si oči a prohrábla si rukou vlasy. Rozhlédla jsem se kolem a zjistila, že jsem se opravdu celou dobu opírala o kamenné tělo mého táty. Omluvně jsem se na něj usmála a pohladila ho po ruce, kterou jsem si během spánku přivlastnila.

„Co tě tak znavilo?“ zeptala se mě mamka a já jen pokrčila rameny. Zvedla jsem se ze sedačky a pomalou rozespalou chůzí pokračovala směrem do pokoje.

„Budu u sebe,“ oznámila jsem všem přítomným a došla ke schodům. Šla jsem pomalu, hezky schod po schodu, loudala jsem se jak jen to šlo. Věděla jsem, že jsem prostě zralá do postele, nedokázala jsem se probrat ani chůzí, natož abych si dřepla k učení. Sice mi stačí, abych si to jen jednou přečetla a hned budu vědět alespoň tři čtvrtiny z toho, ale takhle se k tomu rozhodně nedokopu. Bodla by mi sprcha.

Tahle myšlenka se mi zalíbila natolik, že jsem dokonce i zrychlila svou chůzi, abych se co nejrychleji dostala do koupelny. Když jsem došla do té studené místnosti a stoupla si před zrcadlo, jen jsem se na sebe zašklebila a natáhla se po gumičce na vlasy, která ležela na umyvadle. Sepla jsem si je do drdolu, abych si je ve sprše nenamočila a začala si svlékat oblečení, které jsem jen tak nechala ležet na zemi. Vlezla jsem si pod sprchu a nechala na sebe téct teplou vodu. Měla jsem pocit, jako když pod tou teplou vodou roztává mé ledové tělo. Bylo to víc než jen příjemné. Umyla jsem se šampónem a jen s velkou nelibostí vylezla ze sprchy. Osušila jsem se a zabalila se jen do županu. Při odchodu jsem ze země sebrala oblečení, které jsem nechala ležet tak, jak jsem ho svlékla a dala ho do koše na prádlo. Ručník jsem přehodila přes topení a šla do pokoje.

Vůbec se mi nechtělo myslet na školu, ale musela jsem se k tomu dokopat. Podívala jsem se na hodiny a zjistila, že je něco před půl osmou. Fajn, v osm to balim. Začala jsem se přehrabovat v té hromádce sešitů a přemýšlela, čím začnu.

Najednou jsem mezi tím našla knížku, kterou jsem nepoznávala. Byla modrá a na obalu byl načrtnutý černobílý indián. Zamračila jsem se nad tím, ale otevřela ji. Knížka nebyla moc tlustá, ale písmenka v ní byla malá. Rychlostí jsem ji prolistovala a zjistila, že je v ní několik obrázků. Schválně jsem ji náhodně otevřela na nějaké stránce a začetla se.

Studení, jak je Quileuté přezdívali, měli být velmi krásní a také silní. Jejich rychlost se přirovnávala ke gepardům a jejich neobyčejná krása ke kráse bohů…“

Nechápala jsem, co je to za knížku, ale ihned mi došlo, co bylo myšleno slovem studení. Zbrkle jsem knížku otevřela na přední straně a hledala její název a autora. Autor tu uvedený nebyl, ale název tu stál malým ozdobným písmem. Mýty a legendy – Quileutští vlci a studení. Převrátila jsem knihu na druhou stranu a koukla se, jestli tu není něco jako obsah. Nebyl tu, což bylo zvláštní.

V tu chvíli mi bylo nějaké učení a škola jedno, zaujala mě totiž tato modrá kniha. Ihned jsem ji otevřela na první stránce a začetla se do příběhu, jestli se tomu tak dá říkat. Ani jsem si nevšimla, jak čas rychle utíkal, když jsem se do toho ponořila. Knihu jsem přečetla jedním dechem, bylo mi jedno, kolik mi to zabralo času. Když jsem se podívala na hodiny a zjistila, že je jedna hodina ráno, docela mě to vyděsilo.

Kde se u mě vlastně ta kniha vzala? Co dělala v mé tašce? Kdo mi ji tam dal? A proč? Ví snad někdo mé tajemství? To přece může být jediný důvod toho, že jsem ji zrovna já měla v tašce. Chce mě tím na něco snad upozornit? Dává mi tím někdo najevo, že ví, kdo jsem? Najednou se ozvalo klepání na dveře a já leknutím nadskočila.

„Můžu dál?“ ozval se za dveřmi hlas mé matky. Srdce mi tlouklo rychle jako následek mého polekání. Polkla jsem a pak jí odpověděla.

„Ano, jo, jasně,“ řekla jsem jí a knížku schovala pod sešit. Mamka přešla až ke mně a opřela si ruku o opěradlo mé židle. Seděla jsem k ní zády, ale obličejem jsem byla otočená na ni.

„Zlato, proč ještě nespíš? Víš vůbec, kolik je hodin?“ zeptala se mě polohlasem a já se na ni usmála. Starost sama.

„Ano, vim, kolik je hodin, ale… nějak mě to učení chytlo, znáš to. Škola,“ řekla jsem a přitom věděla, že mi to moc nebaští. Mamka se na mě podívala s křivým úsměvem a podezíravým pohledem. Očima zabloudila k mému stolu.

„Jo, jasně. Čteš ze zavřených sešitů?“ zeptala se mě a vzala do ruky první sešit, který viděla. K mé smůle to byl zrovna ten, kterým jsem překryla tu knihu o mýtech a faktech, která se mi čirou náhodou dostala do batohu. Mamka si té knihy všimla a ihned se po ní natáhla. Sešit, který držela v ruce předtím, opět položila.

„Odkud máš tu knížku?“ zeptala se mě s velkým zájmem a já se snažila honem něco vymyslet.

„Eh… tu… jsem si půjčila ze školní knihovny. Jsou tam upíři, víš?“ řekla jsem a rychle jí tu knížku vzala z ruky. Vzala jsem ji a strčila zpátky do školní tašky. Naházela jsem tam rychle i ostatní učení, abych nemusela mámu sledovat. Proč se hned tak zhrozila, když tu knihu u mě viděla?

„Ale, víš, tam nejsou jenom upíři,“ nadhodila a mě tím zastavila uprostřed pohybu. Narovnala jsem se ze skrčeného postoje a podívala se na ni. Mamka se opírala o můj stůl a sledovala mě.

„No, mami, vlastně bych se tě chtěla na něco zeptat. Víš… nevíš něco o… vlkodlacích?“ řekla jsem s nevinným úsměvem na rtech. Mamka se na mě ještě chvilku dívala, zřejmě přemýšlela. V tu chvíli mi došlo, že jsem zaťala do něčeho, o čem něco ví. Pak si mamka povzdechla a odpověděla mi.

„No, dřív jsem jednoho znala. Byli jsme kamarádi, velmi dobří kamarádi. Bylo to v době, kdy jsem chodila s tvým otcem. Věděla jsem, že je upí, už o mnoho dřív, než jsem se dozvěděla, že můj kamarád je vlkodlak. V té době to nevěděl ještě ani on. Víš, jak jsem ti vyprávěla o tom, jak mě… jednou tvůj otec opustil?“ zeptala se mě a já přikývla.

„Ano, ano, vzpomínám si,“ řekla jsem jí a doufala, že bude pokračovat.

„Tak v té době jsme se s Jacobem ještě víc sblížili. Právě v té době zjistil, že je vlkodlak. On mě opustil taky, ale bylo to pro něj těžké. Tohle je vlastně jediná část příběhu, kterou ses nikdy nedozvěděla. Jacob si myslel, že je do mě zamilovaný, ale bylo to jen hloupé pobláznění, všichni jsme to věděli. Díky tvému otci, který byl schopný mu číst myšlenky. Byl i u tvého porodu,“ vyprávěla mi a mně její slova běhala v hlavě jako text mé oblíbené písně. „Po tvém narození odešel a nikdo z nás neví, kde skončil,“ skončila a já jen přikyvovala hlavou. Koukala jsem se do podlahy a připadalo mi, jako bych se snažila vypálit do toho koberce díru.

„Mami, jak že se jmenoval?“ ujišťovala jsem se v tom, co jsem slyšela. Třeba to je jen shoda jmen, třeba je to jen náhoda. A jestli ne, tak celý tenhle příběh je jedna velká náhoda.

„Jacob Black,“ řekla mi a já měla pocit, že by se ve mně krve nedořezal. Měla jsem dojem, že slyším, jak mi v hlavě zapadly kousky puzzle do sebe.

 

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Srážka s Blbcem 2:

 1
7. Elča
14.09.2013 [8:29]

Krása Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Veer
12.09.2013 [12:47]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

12.09.2013 [5:49]

Páááni! Zajímavé :) Jsem zvědavá co bude dál :) Emoticon Emoticon Emoticon

4. magda
11.09.2013 [21:32]

Emoticon Emoticon

3. Ajda
11.09.2013 [20:34]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

11.09.2013 [19:38]

Agule99Wow! Boží! Jsi fakt skvělá spisovatelka, sláva ti! Emoticon
Ale ten konec.. To jako myslíš fakt vážně, jo? Mno, už vim kde bydlíš, takže so tě můžu klidně najít a přiškrit tě! Emoticon Ne, to přehánim, ale ne, vážně, já chci hned teď vědět co se stane, sakryš! Proč to děláš tak moooc napínavý? Emoticon
Mno, jo fakt boží kapitolka, budu se těšit na další! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
*A.99*

1. marcela
11.09.2013 [18:06]

Skvělá kapitola. Emoticon
Tahle se ti opravdu povedla. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!