Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spolubydlící - 7. kapitola

27.04.2011 (07:45) • eMCullen, rezule • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 6324×

7. kapitola

Nevěděla jsem, co si obléct. Ačkoliv můj šatník přetékal kusy oblečení, strávila jsem jeho vyhazováním a vybíráním toho pravého nejméně půl hodiny. Nakonec jsem si však vybrala. Vzala jsem si dárek od rodičů, co mi poslali jen tak, aby mi udělali radost. A radost mi opravdu udělali, protože mi to v těchto fialovo-modrých šatech - tedy podle mého usouzení - opravdu slušelo.

Vlasy z krajů hlavy jsem si sepnula a zbylé jsem nechala rozpuštěné. Jemně jsem se nalíčila a byla jsem připravená na večer strávený s Edwardem.

„Bože, existuje snad nějaká chvilka, kdy bych tě nachytal, že nejsi krásná?” utvrdil mé sebevědomí Edward, když zaťukal něco málo po osmé na dveře mého pokoje a já z nich po vteřině vyšla. Poté, co tu lichotku vyslovil, jsem ucítila, jak se mi krev nahromadila ve tvářích a já se samozřejmě musela začervenat. Pro mě to byla jedna z nejtypičtějších věcí, které v mém životě existují.

Vyšli jsme z domu a nasedli do jeho auta. Neměla jsem proti tomu žádné námitky, koneckonců na luxus jeho auta se zvykalo opravdu rychle. Edward měl pravdu - pizzerie ležela jen pár bloků od našeho domova, takže za deset minut jsme seděli za malým stolkem se dvěma židlemi pro páry. Moc se mi to nezamlouvalo, ale zdálo se mi trapné něco namítat. Už kolikrát jsem se v takových rozhovorech pořádně ztrapnila a zrovna dnes večer bych něco takového nerada riskovala.

„Co si dáte?” Přišel k nám okamžitě číšník s upřeným pohledem do mého výstřihu. Edward tiše zavrčel a on okamžitě ucukl pohledem a začervenal se. Poté mi rukou Edward naznačil, že si mám objednat jako první.

„Pomerančový džus.” Pohlédla jsem na Edwarda a ten se zamračil na číšníka.

„Takže dva pomerančové džusy,” ujistil ho Edward. Číšník odklusal nachystat naše nápoje a my listovali v jídelních lístcích. Měla jsem vybráno ani ne za půl minuty. Těstoviny. Zatímco Edward stále listoval nabídkou pokrmů, já si ho zaujatě prohlížela. Byl tak... neuvěřitelný, tak perfektní. Pořád jsem nemohla uvěřit, že on je skutečný. Že tu je opravdu se mnou.

Pořád jsem si ho prohlížela, když jsem zavadila pohledem o tři rozepnuté knoflíčky u krku na jeho košili a vzedmula se ve mně touha. Zmateně jsem zakroutila hlavou, abych se zbavila těch nesmyslných myšlenek. Já přece o Edwarda Cullena nestála... Nebo že by tohle byla jen minulost?

„Děje se něco, Bello?” vytrhl mě z mých zběsilých myšlenek Edward, právě ten, kterým se mé myšlenky zabývaly. Zmateně jsem se usmála.

„Ne... jsem v pohodě,” vyhrkla jsem možná až příliš rychle a snažila se o přirozený hlas, který mě ovšem zklamal. V tom nejdůležitějším okamžiku se zlomil jako nějaká kůstka při pádu.

Pokusila jsem se změnit téma a on se naštěstí chytil. Úlevou jsem si oddechla a po pár minutách nad naším stolem stál opět číšník.

„Vybrali jste si?” Pohlédl na mě, tentokrát si již však dával pozor, aby se mi díval do obličeje a ne o patro níž.

„Ano,” odpověděla jsem. „Těstoviny se sýrovou omáčkou.”

„A vy?” Stočil svůj znuděný pohled k Edwardovi.

„Pizzu. Je mi jedno jakou, vyberte ji za mě.” Překvapeně jsem se podívala na Edwarda. Copak on chtěl vážně nechat výběr na tom číšníkovi, který ho zjevně neměl zrovna v lásce? Riskoval - a to tedy dost.

„Zahráváš si se životem. Víš to?“ mrkla jsem na Edwarda. Ten se na mě jen nechápavě podíval a tak jsem mu to vysvětlila.

„Copak ty budeš dobrovolně riskovat zdraví? Necháš ho vybrat svou pizzu?” zeptala jsem se ho a hlavou jsem kývla k číšníkovi, který naštvaně odcházel od našeho stolu.

„Kvůli tobě risknu všechno.” Věnoval mi opět další jeho pokřivený úsměv. Bože... Věděl vůbec, že přesně tento jeho úsměv na holky letí?

„Já tě ale nechci mít na svědomí,” zakřenila jsem se.

„To je škoda...” poznamenal Edward a já se opět musela začervenat.

Po pár minutách ustavičného rozhovoru k nám opět došel číšník a na rukou nesl naše jídla. Začala jsem napichovat jednu těstovinu za druhou a vkládala je opatrně do úst, protože jsem se až moc dobře znala a měla jsem strach, abych si nepošpinila ty nové šaty, které jsem si začala oblibovat. Jídlo - ačkoliv bylo dost horké - mi moc chutnalo, každé sousto jsem však pro jistotu pofoukala, abych si nespálila jazyk. Když jsem se ale po očku podívala na Edwarda, překvapeně jsem vykulila oči. On nejedl. Dokonce se tvářil zhnuseně, přestože pizza na velkém talíři před ním vypadala velmi dobře.

„Ty nebudeš?” podivila jsem se a ukázala jsem rukou k nedotčené pizze.

„Ale jo,” ujistil mě, ale jeho hlas nezněl moc přesvědčivě. Opovržlivě nakrčil nos a ukrojil si malý kousek, který si následně velmi pomalu dal do úst. Zmateně jsem ho pozorovala, jak neskutečně pomalu žvýká a polyká, jako by to, co právě snědl, bylo něco nepředstavitelně odpudivého. Začala jsem se zase věnovat svému talíři. Když jsem za rozhovoru dojedla, Edward měl ještě minimálně čvrtku pizzy na talíři.

„Nedala by sis kousek?” zeptal se a aniž by čekal na mou odpověď, byla přede mnou vidlička. Poslušně jako malé dítě jsem se od něj nechala krmit. Jedno sousto já, druhé on... Poté, co jsme dojedli, ještě objednal velký zmrzlinový pohár. Zase - ani jsem si nestihla nic uvědomit - mě krmil. Tentokrát jsem jedla jen já. Celou tu dobu jsem mu hleděla do těch karamelkových očí a roztávala jsem, jako ta zmrzlina v mých ústech. Poté co jsme dojedli se ke mně natáhl přes stůl.

„Máš tu trochu zmrzliny,” řekl. „Ukaž.” Setřel ji prstem a ten si vložil do úst. Zjihl mu celý obličej. Začal se ke mně naklánět celým obličejem a já zpanikařila. On se mě chystal políbit.

Měla jsem pravdu. Skutečně. V následující minutě přitiskl své rty na ty mé. Pomalu je začínal ochutnávat a já ztuhla. Chtěla jsem to vůbec? Já nevěděla. Odtáhla jsem se.

„Promiň, stalo se něco? Já myslel, že to chceš - stejně jako já,” vyhrkl Edward zmateně a pořád se mi omlouval.

„Já... Nevím. Nejdřív jsem nechtěla patřit mezi ty slepice, co tě pronásledují na každém kroku a zbožňují tě. Ale teď... Bojím se toho, že mezi ně začínám patřit.” Sklopila jsem oči.

„Ale ty nejsi přece žádná slepice,” zašeptal mi do ucha, až jsem leknutím nadskočila, jak se u mě tak rychle objevil. Přitáhla jsem svůj obličej k němu a začala u toho, kde jsme skončili.

Opět jsem se odtáhla, ale tentokrát mi na tváři zůstal úsměv a Edward na tom nebyl jinak. Jedno očko mi sklouzlo k číšníkovi, který nás obsluhoval a díval se mi do výstřihu. Tentokrát nás pozoroval naprosto znechuceným pohledem a byla jsem si jistá, že takový pohled jsem neviděla, ani když Edward jedl svou pizzu.

Svůj pohled jsem stočila zpět k Edwardovi, který mě nepřestával pozorovat. Usmál se na mě a zeptal se: „Tak co? Půjdeme?“

Přikývla jsem a Edward zavolal na číšníka, aby mu zaplatil.

Zvedli jsme se a když jsme vycházeli, Edward mě objal kolem pasu. Podívala jsem se mu do karamelových očí a usmála se. Opřela jsem si mu hlavu o rameno a společně jsme vyšli z restaurace.

Všem bychom chtěly poděkovat za úžasné komentáře, které jsme našly u minulé kapitoly.

A teď k další kapitole - je docela možné, že další kapitola se tu ukáže s větším časovým rozestupem, jelikož je moje spoluautorka nemocná, musí ležet a moc často se nedostane k počítači. Doufáme, že i tak si počkáte na další kapitolu.

rezule a eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), rezule, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spolubydlící - 7. kapitola: