Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 7.

02.03.2010 (21:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5988×

Vzbudila jsem se okolo jedné hodiny. Jasper a Emmett byli už dávno na cestě a i Tanya odjela. Svůj úkol splnila a tak se vrátila zpět do Denali za svou rodinou. V domě to bylo k nevydržení, všichni mě neustále sledovali a čekali, co udělám.

„Musíte mě pořád sledovat, jako nějaké pokusné zvíře?“ vyjela jsem na ně.

„Omlouváme se, zlatíčko. Jen ti chceme co nejvíc pomoc, to je vše,“ omlouvala se Esmé. Ale na jejich omluvy jsem nebyla zvědavá. Šla jsem zpět do pokoje, který od mého příchodu patřil mě. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet. Od té doby, co jsem vše Edwardovi vyčetla, se mi vyhýbal, přesto ze mě nespustil oči.

Ozvalo se klepání na dveře, jenž bych s radostí ignorovala a svého návštěvníka vyhnala, ale mohly to být nějaké zprávy.

„Ano,“ šeptla jsem, přesto to ten někdo za dveřmi slyšel. Ten někdo, jak jsem po chvíli zjistila, byl Edward.

„Co chceš?“ zeptala jsem se z ostra. Neodpověděl na mou otázku a sedl si na kraj postele.

„Víš, chci, teda potřebuji se tě zeptat, jestli by jsi mi o něm něco nevyprávěla, o Zachovi.“ To bylo poprvé, co jsem slyšla, jak mu řekl Edward jménem. V mysli jsem měla přenádherný obraz Edwarda, jak chové naše miminko v náručí a brouká mu líbezné melodie.

„Vše jsem řekla Carlisleovi,“ odbyla jsem ho.

„Já vím a vše mi řekl. Myslel jsem, jestli mi povíš o tom, jaký je jako miminko, jako osobnost. O tom, jak jsi se cítila a jak jsi to vše prožívala. Nevíš, jak moc mě to vše mučí. Nebyl jsem u toho, když jsi mě potřebovala nejvíc, nebyl jsem s tebou, když jsi šla na ultrazvuk nebo když jsi rodila. Tak rád bych tě při tom držel za ruku a až by jsi se probudila v porodnici, viděla by jsi mou tvář. Zklamal jsem, zklamal jsem jako muž a ted' i jako otec.“ Jeho hlas byl tak zoufalý, že jsem si v jednu chvíli myslela, že se rozbrečí, i když by to jako upír nedokázal. Nechtěla jsem mu o tom říkat. Neměl na to po svém odchodu žádné právo, ale ted', když ho vidím zničeného, to nemůžu udělat.

„Vše bylo velmi těžké,“ začala jsem. „Nevěděla jsem, jestli jako matka nezklamu. Neměla jsem s dětmi žádné zkušenosti. Nevěděla jsem, jak dítě vykoupat, přebalit nebo nakojit. Ale šlo to tak lehce, že jsem se musela smát mým předešlím obavám. Těhotenství šlo dobře, když vezmu v úvahu, že jsem nečekala jen tak obyčejné miminko. Ale jinak to bylo strašný. Každé ráno jsem zvracela a brečela kvůli každé kravině. A když ranní nevolnosti zmizely, moje bříško bylo jako balon. Neviděla jsem si ani na špičky bot a snědla vše, co mi přišlo pod ruku. Do školy jsem chodila až do sedmého měsíce a u stolu jsem vše každému snědla,“ zasmála jsem se.

Edward byl mým vyprávěním úplně pohlcen, fascinován. „Ani porod nebyl procházka růžovou zahradou. Myslela jsem si, že se snad roztrhnu vejpůl, jenže pak, jsem uslyšela ten pronikavý dětský pláč a najednou byl tam. Doktor ho držel v rukou a Zach byl tak nádherný. Když jsem se probudila, byla v pokoji jenom René, která mi okamžitě zavolala sestru, aby mi přinesla Zacha. Dali mi ho do náručí a já myslela, že se radostí zblázním,“ vyprávěla jsem a Edward měl v očích tolik něhy a lásky.

„Pokračuj, prosím.“

„A pak jsem si ho po dvou dnech mohla přivést domů. A tam jsem poznala, jak úžasný je. Miluje koupání, pořád se směje. A když prší, tak tvrdě spí, ale nikdy ne moc dlouho. Charlie říká, že z něj bude fotbalista, protože neustále kope nožičkama, už když jsem ho čekala, mě v jednom kuse kopal,“ šeptala jsem. Bylo tak těžké vzpomínat, místo toho, abych to nyní zažívala. Ucítila jsem, jak mě objaly dvě studené paže a já Edwardovi objetí vrátila. Držel mě pevně, jako by mě už nechtěl pustit a já mu za to byla vděčná.

Po chvíli jsem se zvedla k odchodu, dnes jsem nic nejedla a tak jsem se potřebovala najíst. „Kam jdeš?“ zeptal se.

„Najíst. Víš, jsem člověk.“

„Půjdu s tebou,“ nabídl se, ale já ho zarazila.

„Ne, Edwarde.“ Čekala jsem, že bude protestovat, ale nechal mě odejít. Byla jsem ráda, že tu momentálně není Jasper, který by Edwardovi prozradil tu bolest, které mě zžírá pokaždé, když od sebe Edwarda odeženu.

Neměla jsem náladu se s něčím pachtit a tak jsem jen vytáhla z mrazáku pizzu a dala jí na několik málo minut do trouby. Byla jsem Esmé vděčná, že nakoupila jídla, která mi chutnají, ale děkovat jí za to rozhodně nebudu. Nesmím ani jednomu z nich odpustit. Je známé pravdilo, že moc má vždy ten, který miluje méně. A to pravdilo se bohužel potvrdilo i mě. Nesmím si dovolit odpustit jim.

Mezi tím, se Alice prodírala budoucností. Ale jediné, co viděla, byla tma.

„Myslíš, že se Zachovi něco stalo? Že už...že“ nedokázala jsem doříct větu. Nemůžu ani pomyslet na to, že by můj chlapeček nebyl. Edward ke mně přiběhl a pevně objal.

„Neboj se, lásko. Neboj,“ konejšil mě, ale moc mu to nešlo.

„Ale Alice nevidí jeho budoucnost,“ vzlykla jsem.

„Nemusí to tak být, Bello. Víš, já jeho budoucnost nikdy neviděla. Sice jsem se hlídala, abych do té tvé nenahlédla, ale něco tak důležitého jako dítě, by se mi zjevilo samo,“ vysvětlila Alice. Trošku se mi ulevilo, stále jsem však byla jako na jehlách. Celý den jsem chodila z místa na místo, ani na chvíli jsem se neposadila. Připadala jsem si jako bomba, která má za chvíli vyuchnout.

„Už od první chvíle, jsi si myslela, že jsem to byl já, že?“ konstatoval Edward, protože tohle rozhodně nebyla otázka. Zněl tak zdrceně a bezmocně, jako už od začátku, co je zde. Ale nyní byl v jeho hlasu i ostrý ton. Jako bych ho snad urazila.

„A co jsem si měla myslet? Když jsem našla ten vzkaz v jeho postýlce, navíc, bylo by to naprosto logické.“

„Logické? Bylo by snad logické, kdybych připravil matku o dítě? Kdybych tak moc ublížil ženě, která pro mě znamená vše?!“ zuřil. Nikdy jsem ho takového neviděla, nikdy na mě nekřičel.

„Už mi nelži! To, že jsem tady, je jen proto, že to já tě vyhledala. Kdyby ne, byl bys ted' někde jinde a užíval si tak, jako do ted'!“ křičela jsem na něj a vytriskly mi první slzy. Ale to, co se stalo, mě dokonale odzbrojilo. Edward se sesunul k zemi a klečel na kolenou, ramena svěšená a záda zhrbená. Vypadal jako člověk, jako bych mu dokázala tělesně ublížit pouhým pohlavkem.

„To není pravda,“ šeptnul zdrceně. Nemohla jsem se na něj dál dívat. Ty pocity, které se ve mně mísily, byly k nevydržení. Vztek, lítost, bolest a láska. Musela jsem od něj pryč. Dál od něj. Několikrát takhle utíkal Jasper, když nevydžel pocity v místnosti. Ale nyní jsem to byla já, kdo by se zhroutil.

Do večera jsem s nikým nepromluvila. Edward už se o to nepokoušel a když za mnou přišel někdo jiný, zeptala jsem se, jestli je něco nového a když ne, vyhnala jsem je. Byla jsem k nim krutá, stejně jako byl krutý Edward, když mě opouštěl. Ale vždy, jsem se tak moc přemáhala, abych je neobjala a nezačala láskou křičet, jak moc mi všichni chyběli.

„Bello, pojd' dolů. Za chvíli zavolá Jasper.“ Vlítla do pokoje Alice a já se rozeběhla dolů za zbytkem rodiny.

„Co řeknou?“ ptala jsem se jí.

„Nevím, ještě se nerozhodli, jak nám to oznámí.“ Moje srdce začalou tlouct, snad nejrychleji za celý můj život. Co nám mají oznámit a proč ještě neví, jak to udělat...

„Bude to dobré, Bello. Neboj se,“ promluvila Rosalie. Chtěla jsem na ní vyjet, křičet, protože já se bát musím, ale Edwardova ruka, co svírala mobilní telefon mě zastavila.

„Tak?“ zeptal se Edward do telefonu. Chvíli se nic nedělo, bylo to jen pár vteřin, ale pak se na Edwardově tváři usídlil ten nejbolestnější výraz, který jsem kdy viděla. Měl zatnutou čelist a víčka pevně semknutá. Bez toho, aby mobil odsunul od svého ucha, jej rozdrtil ve své dlani.

„Co se stalo, Edwarde? Co?“ ptala jsem se a dostala jsem přímo záchvat zoufalství.

Neodpovídal. „Co je s mým synem? Odpověz mi, co je s ním?“

                                       předchozí kapitola Shrnutí další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 7.: