Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 19.

24.05.2010 (16:00) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5614×

Nikdy jsem neměla ráda šedivou barvu, je taková ponurá. A teď na ni civím bezmála hodinu. Tolik desetiletí žiji v takovém prostředí, kde nesvítí slunce, kde je zima a déšť. Dnes bych ale chtěla být někde jinde. Někde, kde by mou studenou kůži zahřály paprsky slunce, někde, kde je blankytně modrá obloha.

Není to ale vše, co bych chtěla. Protože až bych byla na tom sluncem zalitém místě, chtěla bych být mezi lidmi. Netřpytit se. Jediná moje starost by byla, abych se nespálila. Pozorovala bych v parku malé děti a představovala bych si, jak bych si jednou hrála s tím svým. Ale to se nikdy nestane. Na slunci se budu vždy třpytit a nikdy nepočnu dítě.

Už dávno jsem si uvědomila, že jsem toužila po špatných věcech, nebo jsem toužila po mnoha věcech. Měla jsem svou krásu, ale chtěla jsem stejně krásného muže. A bohatého k tomu.

A teď…? Jsem ještě krásnější, nejkrásnější na světě. I ten vysněný dům, který je moderně zařízený a každý by mi ho záviděl. Svou přepychovou ložnici obývám s manželem, který mě miluje a je neskutečně pohledný.

Nechtěla jsem si to přiznat, bojovala jsem proti tomu, ale prohrála jsem. Vyhrát se prostě nedalo. Jsem sobecká, snad i nejvíc na této planetě. Nikdy nebudu mít dost, nikdy se s ničím nespokojím… Můžu snad někde najít klid a říct si, že už po ničem jiném netoužím. A já tomu věřím! Ten den jednou přijde.

Jen vím, že to nebude dnes a nebude to ani zítra. Mám právo být zhrzená, naštvaná a cítit se ukřivděná. Bella nikdy nechtěla dítě, chtěla se stát po Edwardově boku nesmrtelnou, to je vše, co chtěla. Porodila nádherného chlapečka, kterého nám zatajila a nakonec čeká druhé dítě.

A co moje náruč? Proč ta zůstala prázdná?

Ale možná je to jen nějaké znamení, že i já mám šanci. Našla bych nějakou pohlednou, mladou blondýnku s podobnými rysy a Emmett by se postaral o zbytek. A ona by mu porodila dítě... Ne! Dost! Teď musím udělat to, co je opravdu správné.

Bella

Svého chlapečka jsem se nemohla nabažit. Tak dlouho jsem ho neviděla a teď jsem jej nechtěla spustit ani na chvilku z očí. V tom modrém kompletu od Alice byl tak rozkošný. Ostatní chtěli nechat mě s Edwardem a malým soukromí, přesto sem chodili každou chvilku, aby se podívali na Zacha. Jen Emmett si dělal starosti o Rose, která se celou dobu nevracela.
A i já si o ni dělala starosti. Alice viděla její budoucnost a neustále ji kontrolovala, vše se zdálo být v pořádku.

„Dělá to často?“ zeptal se Edward a hlavou pokynul k Zachovi, který si strkal pěstičky do pusy a slintal na všechny strany.
Usmála jsem se. „Ano, u dětí je to normální.“
Jeho čelo se zkrabatilo. „Jak to víš? Třeba ho něco bolí,“ polemizoval. Nyní jsem se mračila já. Snad vím, co je mému miminku.

„Edwarde, už v těhotenství jsem četla knížky a chodila na kurzy,“ obeznámila jsem ho se situací. Edward na mě vykulil oči a já nemohla jinak, než se smát. On si vždy myslel, že ví vše, ale jak se zdá, šeredně se spletl. „Víš, existuje takový speciální program pro mladé, svobodné matky. Přihlásila jsem se do něj. Oni se postarali o to, abych zameškala co nejméně školy, naučili mě vše o mateřství a pak by mi v budoucnu sehnali i dobré podmínky pro studium na vysoké.“

Edward ztuhl. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. Jeho výraz byl nepřítomný.

„Až teď jsem si uvědomil, že jsi na všechno byla sama. Školu a finanční situaci ti pomáhal řešit nějaký program. Zařídila ses beze mě...“
On opravdu ví, jak zkazit pěknou chvilku. Povzdychla jsem si.
„Edwarde!“ A upřel na mě své oči. Po jeho velmi rychlém lovu již měly zas tu zlatavou barvu, jak moc já ji milovala... „To všechno je minulost. I když si to budeš dál vyčítat, minulost se nezmění, tak prosím, přestaň!“

Čekala jsem jakoukoliv reakci, ale místo toho jsem se dočkala jeho zavrčení. Rose otevřela dveře od ložnice a měřila si mě chladným pohledem, při pohledu na mého chlapečka naopak zjihl. Stiskla jsem Edwardovu paži a on přestal vrčet. Děsil tím našeho syna. Ještě jsem si moc dobře pamatovala náš poslední rozhovor s Rosalií a mě něco říkalo, že v tom chce pokračovat, už jen podle Edwardové reakce.
„Edwarde, chci se jí jen omluvit.“ Otočila se k Edwardovi.

„Už jsi to udělala, tak můžeš jít,“ odsekl jí.

„Edwarde,“ oslovila jsem ho, „nech nás, prosím o samotě.“

„Bello,“ nesouhlasil s tím.

„Prosím,“ požádala jsem ho.

„Budu hned za dveřmi.“ Nechal se přemluvit a odešel i se Zachem v náručí.

Rose přistoupila k posteli a já si instinktivně přitiskla dlaň na břicho. Rosaliin pohled uvízl na mé ruce. Cítila jsem se o proti ní tolik bezbranná. Já tu musela bezmocně ležet a spoléhat na ostatní, že se postarají o moje dítě. Věděla jsem, že je to těší, ale přesto to byla moje práce a já se nezmohla na nic jiného, než na ležení. Nesměla jsem se zvedat, pomalu se ani hýbat a to nemluvě pro mě nepříjemných situacích, kdy jsem potřebovala vykonat svou pravidelnou potřebu. A teď tu nade mnou stála upírka, která by mě nejraději sprovodila ze světa. Ne, protože by byla zlá, byla jen nešťastná. Obě jsme to moc dobře věděly.

„Povídej,“ pobídla jsem ji.

„Já vím, že to, jak jsem se zachovala, je neodpustitelné. Byla to chyba, za kterou budu muset zaplatit a už za to krutě platím. Závidím ti a vždy budu a na tom se nic nezmění. Ty jsi uskutečnila můj velký sen...“ Na chvíli se odmlčela a vzlykla. Tohle, že byla ta pyšná a ledová Rosalie? Nepoznávala jsem ji. „Víš, já bych tam na té studené zemi, tam někde v té chladné uličce raději zemřela, než tohle prožívala, ale to už nenapravím...“

Nevěděla jsem, co jí na to říct. Mluvila upřímně, cítila jsem to. Přesto jsem k ní pociťovala menší lítost, než jakou by si měla zasloužit.

„Přesto je to můj život,“ zašeptala jsem. Upřela na mě své oči, které prozrazovaly touhu po vysvětlení. „Nechtěla jsi, abych se stala jednou z vás, právě kvůli mateřství. Nikdy jsi si ale neuvědomila, že kdybych neotěhotněla, nikdy bych po dítěti netoužila. A i kdyby ano, stejně to byla má volba. Rosalie, já nejsem ty. Nikdy jsem neměla stejné sny, touhy a ani cíle. Kdybych po několika letech zjistila, jak moc toužím po dítěti, pak bych trpěla a došlo by na tvá slova. Přesto to není důvod k nenávisti,“ mluvila jsem potichu, nedívala jsem se jí do očí.

Rosalie se zhluboka nadechla. „Bello, já...“

„Ne, Rosalie. Nebudu zapírat, že mi tvoje chování hodně ublížilo a já si teď potřebuju vše rozmyslet. Teď prosím, odejdi,“ požádala jsem ji. Její pohled se upíral na zem, pak vstala a odešla. Nemohla jsem se ubránit vydechnutí přebytečného vzduchu z plicích.

Ruce jsem si znovu přemístila na bříško, až jsem po chvíli ucítila studené rty v mých vlasech a na tváři se mi objevil úsměv. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Edward.

„V nejlepším,“ usmála jsem se a políbila ho. „Kde je Zach?“ Začala jsem panikařit, nikde jsem ho neviděla. Už nebyl v Edwardově náručí.

„Neboj se, je v dobrých rukách, v Esminých. Pořád nemůže uvěřit, že je babička a tak jí Carlisle musí neustále utěšovat, že na babičku vypadá velmi mladě.“ A já se rozesmála. Poklepala jsem si na místo vedle sebe a Edward si lehl ke mně do postele.

„Na co myslíš?“ zeptal se po chvíli. Hladil mě a líbal do vlasů, bylo to tak příjemné...

„Na budoucnost. Na tebe, na naše děti. Edwarde, chtěla bych se co nejdřív vrátit do Forks,“ řekla jsem rozhodně. Moc se mi stýskalo po Charliem. Musel si dělat velké starosti. Posílala jsem mu vzkazy, že jsem v pořádku, ale žádné podrobnosti nevěděl.

„Bello,“ povzdychl si, „myslím, že nejsi ve stavu, abys někam cestovala.“ A je to tu zase... Pomyslela jsem si ironicky.

„Neříkám, že chci vyrazit zítra. Je mi jasné, že to chvíli potrvá, než budu v pořádku, ale mám právo vrátit se domů. Charlie i René se o mě bojí, a nejenom o mě. Zach je jejich vnuk a oni mají právo ho znovu vidět. O tomhle já s tebou diskutovat nebudu. Počkáme ještě pár týdnů a pak se vrátíme. Ty samozřejmě jezdit nemusíš,“ škádlila jsem ho. Moc dobře jsem věděla, že by mi s největší radostí nasadil pouta a připoutal se ke mně, abych od něj nemohla na krok.

„To nepřichází v úvahu!“ vyhrkl zděšeně a já se musela v duchu zasmát. „Dobře, vyhrála jsi. Ale nejdřív to musí schválit Carlisle, ano? V tu chvíli jsem nemohla být šťastnější. „Měla bys jít spát, jestli chceš do Forks, musíš být zdravá.“ Proti tomu jsem nic nenamítala. Vsunula jsem se do Edwardovy náruče a během okamžiku jsem byla v říši snů.

„Hmmm, ehm, ano, hmmm.“
„Takže?“ zeptala jsem se podrážděně. „Carlisle, já těm medicínským výrazům moc nerozumím.“ Edward s Carlislem se zasmály a dál mě zkoumali jako nějaké zvířátko. Už mi změřili tlak, udělali ultrazvuk, odebraly krev a já nevím, co ještě.
„Vypadá to, že ty i děťátko jste v naprostém pořádku,“ usmál se na mě Carlisle a Edward jen něco nesouhlasně zamumlal.
„Dohoda je dohoda, Edwarde,“ popichovala jsem ho, zatímco jsem slezla z lůžka. „Kdy vyrazíme?“ zeptala jsem se, ale Edward se ke slovu neměl, tak jsem se obrátila na Carlislea.
„Myslím, že ještě dnes zabalíme nejnutnější věci a zarezervujeme letenky. Zítra můžeme vyrazit,“ odpověděl mi s úsměvem.
Byla jsem šťastná, až moc. Už zítra uvidím Charlieho!

Společně s Edwardem jsme odcházeli z Carlisleovi pracovny a já si to zamířila do kuchyně. Edward, můj stín, samozřejmě se mnou. „Ahoj mamino. Záříš jako sluníčko!“ smál se Emmett v obýváku. „Nebude to tím, že máš ve Forks tajného milence?“ řehtal se.
Zach ležel na dětské dece na podlaze, okolo něj byla Alice s Rose a Emmettem. V roku místnosti byl o stěnu opřený Jasper a přiblble se usmíval.

„Je šťastný,“ pošeptal mi do ucha Edward, když jsme společně připravovali kuřecí salát. Ještě chvíli jsme se všemožně pošťuchovali, než bylo jídlo hotové.

„Tady,“ řekla Edward a podával mi misku, načež mi vtiskl letmý polibek na rty.

„Jsi nervózní,“ poznamenal Edward, když jsme vjížděli do naší ulice. Neustále jsem očima těkala mezi Zachem, Edwardem a mým bříšek. Už to na mě bylo docela vidět. Čtvrtý měsíc.... Jak rychle to uteklo. Vlastně, všechno uteklo moc rychle. Připadalo mi to jako včera, když jsem takhle přijížděla v policejním autě do nového domova. Kdybych tak věděla, jak moc se můj život změní...

„Ne, jen vzpomínám,“ usmála jsem se a vyhledala jeho dlaň, kterou jsem něžně pohladila.
„A na copak?“ Ach, jak samolibí v tu chvíli byl. Rozhodla jsem se, že ho trochu poškádlím. Přeci jenom, nemůže mě mít neustále ve své moci, ne?
„Na Mika,“ vydechla jsem slastně a oči obrátila zasněně v sloup.
„Nezlob,“ káral mě Edward, přesto jsem poznala, jak moc potlačuje zavrčení.
„Vzpomínala jsem na naše první setkání. Jak jsem tehdy po tobě pokukovala v jídelně. Pamatuji si to jasně. Jak jsem se Jessiky zeptala, kdo jsi ty. Kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, že budeš otcem mých dětí, myslím, že bych na místě umřela smíchy. Byl jsi pro mě tehdy tak nedosažitelný. A pak to, co se stalo na naší společné hodině. Myslela jsem si, že jsi zaujatý blázen,“ smála jsem se, přesto jsem zadržovala slzy nostalgie.
„Na ten den nikdy nezapomenu, stejně tak na všechny ostatní, které jsem strávil s tebou,“ usmál se na mě. Cesta uběhla rychle a my stavěli před Charlieho domem. „Bello, ještě můžeme odjet. Nechci, aby ses rozrušovala.“
Jenže velmi brzy pochopil, že tady nevyhraje. Odhodlaně jsem vystoupila z auta, ale to už Edward vytahoval Zacha i s dětskou sedačkou z auta a objal mě okolo pasu.

„Bude to fajn,“ ujistila jsem ho za pochodu.
„Fajn?“ Podzvedl obočí.
„Ano, bude to fajn,“ opakovala jsem. Nevím, kdo potřeboval v té chvíli být více v klidu, jestli já, Edward, a nebo velmi brzy Charlie.

Prsty mě začaly svědit, jak jsem se natahovala po domovním zvonku. Ale dokázala jsem to a z domu se ozval bzukot zvonku.

„Už jdu!“ křikl Charlie a moje srdce se rozbušilo. Ano, měla jsem strach a to celou dobu.

Hleděla jsem na Edwarda, jeho přítomnost mi dávala pocit bezpečí a klidu. Když byl se mnou, nic zlého nehrozilo. Dveře se otevřely a v nich stál Charlie. Jakmile mě spatřil, v jeho tváři byl šok smíchaný s radostí. Ale když jeho pohled padl na Edwarda, byla v něm zlost.
„Ahoj tati,“ kuňkla jsem, zatímco jsem jednou rukou držela Edwarda a tou druhou si objímala bříško. A právě tam směřoval Charlieho pohled.
Kdyby mohl, na místě by Edwarda zabil a mě zfackoval jako malou holku.

„Bello!“ Nad jeho zuřivostí zvítězila láska a to už mě drtil ve svém náručí. Pak se otočil na Zacha a automaticky si jej vzal i s vajíčkem od Edwarda. Následovala jsem ho do obýváku.
Když jsme tam s Edwardem ruku v ruce došli, Charlie stál naproti nám.

„Chci vysvětlení,“ řekl rázně. A je to tady... Radost ze shledání opadla a já se budu muset postavit otci.
„Tati, já...“ Slova mi došla. Stála jsem tu naproti otci a nevěděla, co mu mám říct. Jak bych byla spokojená, kdyby se nedožadoval informací. „Zach je v pořádku, tati a já také.“
„V pořádku? Myslíš si, že jsi v pořádku?“ Charlie zuřil.
„Tati, prosím, poslouchej mě! S Edwardem jsme si všechno vyjasnili, usmířili jsme se a čekáme dítě,“ skoro jsem plakala. Charlie to ale nechápal, a dal to najevo.
Moje tvář mi hořela. Edward si mě posunul za sebe, aby mě bránil. To bylo poprvé, co mě Charlie uhodil. Vlastně to bylo poprvé, kdy mě vůbec někdo uhodil, když nepočítám Jamese a Victorii.

„Charlie, to by stačilo!“ rozkřičel se na něj Edward.
„Ty – Ty zmetku! Je to má dcera! Co je facka oproti tomu, co jsi jí udělal ty? Opustil si jí, unesli jí kvůli tobě dítě a teď ji uděláš druhé?! A co za pár týdnů, až tě přestane bavit, co? Znovu ji odkopneš a necháš ji napospas osudu. To je vlastně vše, co umíš!“ křičel na Edwarda.
„Tati, prosím, vyslechni mě!“ prosila jsem ho, div jsem neklečela na kolenou.
„Myslel jsem, že tě René jinak vychovala. Jak můžeš být tak pitomá, Bello? S jedním dítětem na krku bys to mohla zvládnout, ale se dvěma? Chceš si zničit život?“ Stále křičel, v obličeji byl celý rudý.
„Charlie, nikdy bych Bellu neopustil, kdybych věděl, že čeká dítě. Budu stále s ní, zabezpečím ji,“ ujistil ho Edward a mě svitla naděje, že by se podařila otce uklidnit.
„Ne! Ty okamžitě vypadneš z mého domu a už nikdy se nepřiblížím k mé dceři a ani k vnoučatům, rozumíš?!“
„Tati, ne, prosím! Já už Edwarda nikdy neopustím. Je to otec mých dětí, copak to nechápeš?“ Mluvila jsem pomalu, potichu, nechtěla jsem Charlieho ještě víc rozdráždit, ale nic to nebylo platné. Charlie se znovu napřáhl, ale Edward ho zastavil.

„Dobrá, Charlie. Odcházím.“ Jakmile ta slova vyslovil, sevřelo se mi hrdlo a já se celá rozklepala.

Shrnutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 19.: