Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 18.

10.05.2010 (11:45) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6261×

„Ne, Jaspere!“ křikl Emmett. Pane Bože! Co se stalo? Moje srdce bilo v normálním rytmu, zřejmě díky Carlisleovi, který mi neustále něco píchal do žil. Ale ted' nebyl čas o tom přemýšlet. Co je s Jasperem? Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, zda tu není někde má krev, která by ho přilákala. Ale nikdy jsem neviděla ani kapku.

Znovu se ozval výkřik a zavrčení. „Ne, Jazzi! Já si ho chci taky pochovat!“ křičel Emmett. On řekl pochovat... Mají Zacha, drží ho v náručí.

„Zach! Je to Zach!“ vydechla jsem nervozně. Moje oči se zalily slzami a já se podívala na Edwarda. Ten měl v očích nepřítomný výraz. Určitě byl pohlcen v jedné z myslí. A pak se otevřely dveře a v nich stál od ucha k uchu usmívající se Emmett. Ale co bylo hlavní, držel v náručí malý uzlíček.

Dlaněmi jsem si musela přikrýt ústa a nos, abych zadržela výkřiky štěstí a radosti. Emmett v čele zbytku rodiny pomalu kráčel ke mně. Posadila jsem se na postel a ignorovala menší bolest v zádech. „Tady,“ zašeptal něžně a podal mi ten uzlíček lásky. Zach měl otevřená očka a zvědavě vše pozoroval. Ale pak jeho zrak zamířil na mě a on se usmál a zažvatlal.

„Zachu,“ rozplakala jsem se. Maličký ke mně natahoval svoje drobounké ručičky a snažil se dosáhnout na mé tváře. Tiskla jsem si ho k hrudi a potlačovala jsem svou sílu. Chtěla jsem ho tak moc pevně obejmout, jako bych vymazala ty týdny, co jsme byli od sebe. Ale nemohla jsem mu ublížit, místo toho jsem ho začala líbat na čelíčko. „Miláčku, zlatíčko moje,“ šeptala jsem dojetím. „Už je dobře, už jsi u maminky.“

Nechtěla jsem se od něj odtrhnout, ale musela jsem. „Kde jste ho našli?“ zeptala jsem se, přesto jsem svůj zrak upírala na svoje miminko.

„Byl v jeslích. Představi si, že tam jsme nehledali a tak to napadlo až Esmé,“ vyprávěla Rose a já se vděčně podívala na Esmé. Nemusela jsem jí nic říkat, ale ona to pochopila.

„Ale jak jste ho dostali zpátky? Přeci by ho nedali jen tak někomu,“ ptala jsem se.

Jasper se jen zasmál. „Víš, to už bylo dávno zařízené. Stačí jim ukázat falešné doklady a je to.“ Vypadal, že je na sebe pyšný a měl na to plné právo.

Můj pohled se setkal s tím Edwardovým. „Pochováš si ho?“ zeptala jsem se nejistě.

„Smím?“ ujistil se. Kývla jsem na znamení souhlasu a on otevřel svou náruč. Jemně jsem mu Zacha podala a on s ním jemně pohupoval. V tu chvíli jsem si myslela, že se rozpláče. Měl v očích tolik lásky a něhy, až to bylo neuvěřitelné.

Z úst mu unikl tichý vzlyk a přitiskl si Zacha na hrud'. Držel ho jako nejcennější poklad, nejkřehčí porcelán... Nikdy jsem nic krásnějšího neviděla. „Dělám něco špatně?“ zeptal se nejistě.

„Ne, držíš ho správně. Já jen... moc jsem o tom snila,“ svěřila jsem se a čekala nějakou Emmettovu poznámku, ale nikdo tu nebyl.

„Odešli, chtěli nám nechat soukromý. Ale podle Alice si máme pohnout, jelikož si nepochovala svého synovce. Carlisle byl více chápavý,“ usmál se. Přisedl si ke mně na kraj postele a podíval se mi do očí. „Bello...“ začal, ale Zachovo žvatlání ho přerušilo.

„Povídej,“ pobídla jsem ho a chtěla si ho vzít.

Ale Edward si ho u sebe přidržel a ve mně to hrklo. „Bude lepší, když si ho u sebe chvíli nechám.“

„Dobře, cos mi chtěl říct?“ zeptala jsem se. Edward si povzdychl... Děsil mě.

„Bells, ty jsi těhotná,“ vyhrkl.

Nějak jsem neporozuměla významu jeho slov... Můj mozek stávkoval.

Těhotná, znělo mi v hlavě. Ale to nemůže být pravda, nejde to. „Cože jsem?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Edwarde,“ začala jsem, ale došla mi všechna slova. Nevěděla jsem, nepřemýšlela jsem.

„Je to tak. Carlisle na to přišel, když tě ošetřoval,“ přesvědčoval mě.

„Ale... Ale vždyt' jsem spolu spali jen jednou,“ zašeptala jsem celá rudá a ze zdola se ozval hlasitý smích.

I Edward se jemně uculil. Vypadal v tu chvíli tak roztomile, jako malé dítě. „Věř, že i jednou to stačí,“ odvětil a čekal můj ruměnec, které ho se také dočkal.

„Čekáme miminko,“ vyslovila jsem svou myšlenku nahlas a na tváři se mi vyklubal úsměv. Ruce jsem si přitiskla na bříško, kde pomalu rostl další vzácný život. Ale pak, když ze mě opadala všechna ta radost a euforie, jsem se musela vrátit zpět do té kruté reality. „Je v pořádku?“ Nemohla jsem se nezeptat. Jen pomyšlení na to, že jsem ohrozila jeho život, mě doháněla k nepříčetnosti.

„Neboj se, jen musíš být v klidu.“ A mě se znatelně ulevilo. „Bello, proč jsi to udělala?“ zeptal se, v očích měl zlobu.

„Co jsem udělala?“ zeptala jsem se a vzala si od něj Zacha. Cucal si prstíky a upřeně se na mě díval.

„Proč jsi sakra utekla? Kdybych tam přiběhl jen o vteřinu později, byla bys...“ odmlčel se.

„Mrtvá,“ přitakala jsem až neuvěřitelně klidně. Znovu jsem začala sledovat Zacha a jemně s ním pohupovat. Začala se mu klížit víčka a on po pár vteřinách zavřel očka.

„Neříkej to,“ zavrčel. „Ani nevíš, jak moc mě mučí jen myšlenka na to. Byla to od tebe taková hloupost, nezodpovědnost!“ rozčiloval se.

„Edwarde,“ začala jsem jemným hlasem. Bylo to, jako bych mluvila na dítě z mateřské školky, kterému musím vysvětlit něco složitého. „Ona měla Zacha. A já jsem jeho matka, bylo to mou povinností, copak to nechápeš?“

Jeho čelist se nepjala. Když se takhle tvářil, vypadal... Vypadal jako upír. „Ne, tohle nechápu. Tvoje poviností je, abys byla v bezpečí. O Victorii bychom se postarali sami. To je naše práce,“ procedil skrz zuby.

„A co jsem asi tak měla dělat? Měla jsem tu jen tak sedět a čekat. A čekat vůbec na co? Na to, až se dozvím, že Vicotorie zas utekla? Nebo že někoho z vás...“

„Zabila,“ doplnil mě Edward.

Otřásla jsem se. „Neříkej to,“ okřikla jsem ho tiše a on se jen hrdelně zasmál.

„Nepřipomíná ti to náhodou něco?“ popichoval mě. Ale mě se to nezdálo legrační, jak si z toho může ještě utahovat?

„Tohle nebylo vtipné,“ řekla jsem. Nakonec mezi námi nastalo ticho. Ale bylo to takové to příjemné ticho. Oba dva jsme sledovali spícího Zacha v mém náručí a nechali kolovat hlavou své vlastní myšlenky. Až po několika minutách se ozvalo klepání na dveře. Nikdo z nich nečekal, co s Edwardem odpovíme, prostě vstoupili a nahrnuli se do místnosti.

„Nechtěli jsme rušit,“ začal omluvně Carlisle.

Ale byl přerušen Alicí. „Ale ano, chtěli,“ zasmála se a přistoupila ke mně, pohled upírajíc na Zacha. „Můžu?“ zaprosila s tím svým pohledem ublíženého štěněte.

Musela jsem se tomu zasmát. „Jistě.“ A Alice si jej ode mě hned vzala. Tiše, aby ho neprobudila, začala nadávat. „Ta potvora upírská tě neuměla oblékat. Ale neboj se, teta Alice vyrazí na nákupy a z tebe bude to nejlépe oblékané miminko na světě. A až půjdeš do školy, všechny holky budou chtít vědět, kde nakupuješ,“ začala plánovat.

Docela jsem se začala bát o svého syna. „Hele, Alice, ale tohle by holky neměly chtít od kluků,“ začal se smát Emmett. Mě to ale vtipné nepřišlo.

Alice si jeho poznámky nevšímala a dál mluvila na Zacha. „Ty a tvoje malá sestřička budete ty nejůžasnější děti na celém světě. Budete mít cit pro barvy a vzory a všechno ostatní.“ V tu chvíli jsem si myslela, že jí z pusy začnou téct sliny. Byla jako ve svém vlastním světě, kde má vše, po čem kdy toužila. Děsila mě...

Ale zarazilo mě, co řekla. Sestřička... „Alice, ty vš, co to bude?“ zeptala jsem se a ruce si přitiskla na bříško.

Ta odtrhla pohled od Zacha a podívala se na mě. „Ne, zas vidím jen tmu. Ale já chci páreček, takže to bude holka,“ zasmála se. Carlisle jí koukal přes rameno a celý se klepal. „Dobře,“ vzdychla a podala mu Zacha. Ten si jeji od ní s radostí vzal a začal se mu plně věnovat.

Pak se ke mně všichni strhli a začali nám s Edwardem gratulovat k novému miminku. „Vy se rozmnožujete rychlejc jak králíci,“ začal se smát Emmett a tím si od Esmé vysloužil pohlavek. „Au, to bolelo,“ vztekal se. „A kde je vůbec Rose?“ zeptal se. Pořád si třel hlavu a rozhlížel se po ní. Až ted' mi došlo, že ona tu celou dobu není.


Shrnutí

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 18.: