Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněný slib - kapitola 1.

03.02.2010 (15:15) • Tezzynkaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 8458×

„Au!“ zaúpěla jsem a chytla jsem se za břicho. „Tati, zavolej záchranku. Je to tady.“

Ach ano, jenom pár hodin a už se můj maličký narodí. Tolik měsíců jsem se na něj těšila. Na mého malého andílka. Pořád jsem si kladla tolik otázek ohledně toho, jaké to asi bude. Bude normální?

Bude pít krev, bude mít tak nízkou teplotu? Bylo by to naprosto logické, vzhledem k tomu že jeho otec je upír. Ale těhotenství podle doktorky probíhalo normálně. Nikdy nezapomenu na den, když jsem zjistila, že jsem těhotná...

Flashback

Několik týdnů po té co odešel, jsem začala v jednom kuse zvracet a omdlévat. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Ale Charlie se bál, že jsem ze žalu onemocněla. A tak jsem se kvůli jeho prosbám objednala k doktorce. Ta mi udělala několik testů.

„Ano je to tak, jak jsem si myslela. Slečno Swanová jste těhotná.“ Oznámila mi mladá doktorka. Mohlo by jí být tak kolem 30 - ti let. Měla blond vlasy těsně pod lopatky svázané do elegantního culíku. Vlastně celá byla oblečená velmi elegantně a působila velmi profesionálně.

„Bože, co budu jenom dělat?“ vykoktala jsem ze sebe.

Doktorka se na mě podívala a v jejích očích se zrcadlil výraz, který jsem nedokázala rozluštit. Jakoby čekala, že přesně takhle zareaguji. „Jste asi tak v prvním měsíci těhotenství, takže potrat nebude problémový. Mám zamluvit sál?“ zeptala se automaticky. Ale nebyla jsem ustaraná proto, že bych nechtěla dítě v 18 - ti letech. Bála jsem se proto, že moje miminko možná nebude člověk.

„Ne na potrat nechci. Je to jen pro mě šok. Nic víc.“

Doktorka si mě nesouhlasně měřila a jemně si posunula brýle. „No, dobrá ale nechte si to ještě projít hlavou.“ Ta žena byla jistě z těch, kteří si myslí, že dítě by mi v mé situaci, zničilo život.

„To nebude nutné.“ Odpověděla jsem jí a doktorka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Když jsem viděla monitor, na kterém byl ultrazvuk mého děťátka, nahrnuly se mi do očí slzy. Moje miminko vypadalo jako malá tečka. Byla to jen malá kapička na obrazovce. Ale tahle malá kapička mi změní život.

„Tak copak je Bells? Vypadáš jako bys spáchala vraždu.“ A je to tady. Musím říct Charliemu pravdu.

„No tati, dneska jsem byla u doktorky a...“ Zajíkla jsem se. Co když mě na potrat donutí Charlie? Ne! Nenechám se připravit o toho tvorečka, co nosím pod srdcem.

„Bells holčičko, jsi nemocná?“ zeptal se se starostí v hlase můj otec.

„Ne tati nejsem nemocná. Já jsem tak nějak... no ... těhotná.“ Charlie vyvalil oči a celý zkameněl.

Krev se mu nahrnula do hlavy a zrudl. „Cože jsi? Těhotná? To ten zatracenej Cullen, že jo? Já ho zabiju. Osobně za nim poletim do L.A a uštvu ho jako psa!“ Pak se zvedl a přecházel po kuchyni jako lev v kleci. Máchal při tom rukama a nadával. Ukápla mi první slza. Pak druhá, třetí a nakonec jsem se zhroutila úplně.

Když si toho Charlie všiml, ihned byl u mě. Klekl si přede mě na podlahu a svoje ruce si opřel o mé nohy. „Zlatíčko promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Ale uvědomuješ si, co to znamená?“

I přes nával slz a vzlyků jsem zvedla hlavu a promluvila. „Tati prosím, nedělej nic unáhleného. Já si to chci nechat a rozhodně o tom Edwardovi neřeknu.“ I kdyby táta jel do L.A, Cullenovi by tam nikdy nenašel. Jen Bůh ví, kde nyní jsou.

„Dobře holčičko, jenom se uklidni. Běž si dát sprchu a pak běž spát, ano?“

Konec flashbacku

„Je to chlapeček. Krásný a zdravý chlapeček!“ volal na mě doktor, ale já měla oči jen pro to mokré a zakrvácené stvořeníčko, co držel v rukou. Když mi ho podal, už jsem nic víc k životu nepotřebovala. Ale ani jsem si ho nemohla pořádně prohlédnout a upadla jsem do temnoty.

„Bello? Bello?“ vytrhl mě z temnoty moc známý hlas.

„Mami?“ zašeptala jsem a pomalu otevřela oči.

„Ach zlatíčko, konečně jsi se probudila. Ale kdo by se ti divil, že? Rodila jsi neuvěřitelných osm hodin. Můj vnouček je tak nádherný! Zavolám ti sestru abys ho viděla.“ Řekla něžným a zároveň hrdým hlasem Reneé.

Když mi mou lásku podala sestřička do náručí, moje oči byly celé skleněné. Byl tak maličký a rozkošný. Měl zelené oči jako Edward, když byl ještě člověk. A také náznak bronzových vlásků, kterých měl ale ještě maličko. Vypadaly ještě jako jemné chmýří. Měl také velmi bílou plet' ale teplota jeho tělíčka byla stejná jako lidská.

Sice ještě nemohl vidět ale jakoby vycítil, že ho v náručí drží jeho máma a začal natahovat svoje malinké ručičky směrem ke mě. Máma... ano, teď je ze mě máma. Sice jsem měla osm měsíců, abych si zvykla na tuto úlohu, ale nikdy bych si nepředstavovala, že to bude tak snadné, jako dýchání.

Za tři dny nás pustili z nemocnice. Maminka mě přemlouvala at' s ní odjedu na Floridu, že mi s malým Zachem pomůže, ale já chtěla zůstat ve Forks. Hlavně z toho důvodu že jsem nevěděla, jestli se malý na sluníčku třpytí. Týdny ubíhaly a já zjistila, že se Zach skutečně na slunci třpytí. Bude nám to v budoucnu působit jistě problémy, ale děkovala jsem Bohu, že Zach nemá stejnou teplotu jako ostatní upíři. To by si ho v porodnici nechali a pak by nastaly opravdové problémy.

Dnes byl Zachovi jeden měsíc. Charlie byl v práci a já měla domácí práce hotové. Už od osmého měsíce těhotenství jsem nebyla ve škole, ale vzdělání mi nyní bylo v celku jedno. Až bude Zach větší, do školy se vrátím a taky začnu pracovat. Nemůžu být pořád závislá na rodičích.

Venku svítilo sluníčko a protože maličký klidně spal v kolébce, řekla jsem si, že udělám taky něco pro rostlinky na naší zahradě. Když byl všechen plevel vytrhaný a jiné práce udělané, zaslechla jsem z chůvičky nějaký šelest. Odhodila jsem pytlíček se semínky a vyběhla nahoru do pokoje. Když jsem to uviděla, polil mě studený pot a srdce se mi zastavilo. Postýlka byla prázdná! Můj chlapeček v ní nebyl. Na místě, kde měl můj syn ležet, byl položený list papíru. Vzala jsem ho do svých roztřesených rukou a četla...

Bude to, jako bych nikdy neexistoval.

Okamžitě jsem vyběhla z pokoje a seběhla schody. Slzy mi smáčely tvář a celá jsem se třásla.

Doběhla jsem na náš dvůr a rozhlédla jsem se kolem sebe. Nikde jsem nic neviděla a tak jsem se rozběhla k lesu. Ani tam nic nebylo.

„Edwarde! Edwarde!“ křičela jsem z plných plic, ale nic se nedělo. Běžela jsem zpátky domů a nastoupila do náklaďáčku. Jela jsem k jejich domu, kde jsem od svých osmnáctých narozenin nebyla. Poprvé za svůj život jsem proklínala svůj náklaďáček, že není rychlejší.

Jakmile jsem dojela k domu, vyběhla jsem dovnitř. Ale dům byl prázdný. Celý dům jsem prohledala a křičela Edwardovo a Zachovo jméno. Ale nic. Jen prázdnota a ticho, stejně jako v mém srdci. Edward mi vzal i to poslední, co mi po něm zbylo...

Shrnutí další kapitola

Autor: Tezzynkaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněný slib - kapitola 1.: