Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 62.

06.08.2010 (21:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5129×

Bella:

Stála jsem před zrcadlem v Edwardově koupelně a dívala se na svůj odraz. Vlasy jsem měla hebké a lesklé. Natočené vlny, se kterými si Alice pečlivě hrála, se mi vlnily po zádech a lechtaly mě při každém nepatrném pohybu. Měla jsem tmavé úzké džíny a tmavě modrý svetřík s véčkovým výstřihem. Pod tím vším jsem měla krásné černé krajkové prádlo a tak nějak zvláštně mě škrtilo.

Byla jsem tak moc zlenivělá, že i drahé krajky mě dusily. Protože Alice dbala na můj melancholický stav, nehádala se semnou, pokud šlo o boty ani o oblečení. Být to její volba, mám na sobě nějaké dokonalé šaty těsně pod zadek s hlubokým výstřihem. A vysoké boty by byly samozřejmostí.

Rose se občas taky přimluvila, čímž mě překvapila. Chtěla jsem, aby měl Edward radost a tak jsem si vydupala oblečení, které bych si oblékla sama a doufala jsem, že to i pozná. Nechtěla jsem, aby si myslel, že mě Alice do něčeho natlačila.

Líčení muselo být bohužel hodně jemné, protože moje bolavé oči by to špatně snášely. Celkově jsem byla docela spokojená.

„Kdy už tu bude?“ zeptala jsem se Alice, která převlíkala postel.

„Neboj, dočkáš se. Opravdu ti to moc sluší. Jsem sice přesvědčená, že ty šaty, v kterých jsem tě viděla ve vizi, by byly vhodnější, ale když jinak nedáš. Co mám ještě udělat?“ zeptala se.

„Alice, neříkej mi, že nevíš, co máš dělat,“ zasmála jsem se poprvé za dlouhou dobu.

„No vím, ale řekla jsem ti, že se nebudu do ničeho plést.“ Byla jsem překvapená, že svůj slib chtěla dodržet.

„Mohla bys mně a Edwardovi prosím sbalit?“ zeptala jsem se jí hravě. Moc dobře věděla, co mám v plánu.

„Jistě madam,“ zasalutovala a povyskočila si. Nechtělo se mi čekat nahoře, když tu bude řádit tornádo. Sešla jsem si do kuchyně a jukla do lednice. Musela jsem zase žít a řekla jsem si, že svoje rozhodnutí oslavím borůvkovým jogurtem. Jupí! Lednička byla plná dobrot, ale já byla líná.

Potom co jsem to snědla, jsem přecházela po domě a ukrutně se nudila, chtěla jsem si sednout k televizi, ale věděla jsem, že když si sednu, tak za chvilku si lehnu a z lehnutí by byl spánek a to jsem nechtěla. Prohlížela jsem si všechny ty vzácné předměty, na kterých si Esme zakládala a já je znala už zpaměti. Nakonec jsem se posadila na štokrlátko u piana. Chvilku jsem jen tak sledovala nádherně vyleštěný povrh a pak jsem se odvážila se ho i dotknout. Už je to tak dlouho co mi Edward naposledy zahrál. Zkusila jsem zmáčknout jednu klávesu. Vydala krásný pronikavý zvuk a já se při tom jednom nepatrném tónu zachvěla. Zkusila jsem jako profesionál, rozprostřít prsty po několika dalších tónech. Znovu jsem zkusmo stlačila a podivila se nad hrozným hlubokým zabručením. Okamžitě jsem si ruce položila na klín a už se radši ničeho nedotýkala. Ještě abych to tak rozbila.

Po několika minutách, co jsem seděla pořád na stejném místě a pořád dokola počítala kolik má to monstrum kláves, se rozrazily dveře. Byl to Edward s Emmem. Edward utíkal po schodech a ani si mě nevšiml.

Emmett se opřel o otevřené dveře a chvilku nás pobaveně pozoroval. Taky byl docela udivený, že jsem oblečená a vypadám normálněji než jindy. Skoro na posledním schodě se Edward zastavil a nejspíš se ujišťoval, že z horního patra mě necítí. Pak se rychle otočil a upřel na mě svůj krásný světlounce zlatý pohled.

Pokusila jsem se o nepatrný úsměv. Byl přimražený, ale okamžitě jsem poznala, že jeho výraz překypuje láskou a radostí.

Než jsem se nadála, seděl vedle mě a koukal na mě jako na přelud.

„Co tady děláš? Proč nespinkáš?“ zeptal se mě tiše hlasem sladkým jako med. Tak moc mu na mně záleželo.

„Už mě nebaví jen ležet,“ zalhala jsem trochu. „Jaký byl lov?“ zeptala jsem se. Edward se otočil na Emmetta a vnímal něco, co já neslyšela.

„Nic moc. Málem se nechal roztrhat pumou. Takhle roztržitého jsem ho ještě neviděl,“ zakroutil medvědí hlavou a šel po schodech do patra. Přikrčila jsem čelo při pohledu na svého anděla. Až teď jsem si všimla, že šedé tričko, které měl na sobě, byl samý šrám. Bylo potrhané a celé od tmavě hnědých zaschlých fleků. Začichala jsem ve vzduchu. Nemýlila jsem se. Byla to krev. V jeho pohledu bylo trochu obav.

Už dávno jsem si zvykla na jeho přirozenost. Ale je pravda, že se ke mně často vracel z lovu, ale nikdy ne v takovém stavu. Další věc, kterou si můžu dávat za vinu. Hlavně, že se mu nic nestalo. Kdyby slyšel moje úvahy, určitě by se rozčiloval a zároveň bych mu připadala směšná. Nedovedla jsem si představit, jak zápasí s divokou zvěří holýma rukama.

„Tak se zajdi převléct a vyrazíme?“ zeptala jsem se.

„Kam vyrážíme?“ nechápal. Bloumal očima po stropě. Snažil se zjistit, co mám v plánu, ale Alice ho asi do své hlavy nepustila. Roztomile se šklebil.

„Neříkal jsi, že budeme spolu. Doma?“

„Ty chceš domů? Tobě se tady nelíbí?“ nechápal a v jeho hlase byla slyšet obava.

„Ne o to nejde, ale chtěla jsem být v našem domě. Vždyť to byl tvůj nápad. Říkal jsi, že se dohodneš s Carlislem. Já jsem se neptala, ale Alice to prý nějak zařídí,“

„Ty myslíš, do domku v lese?“ ptal se nechápavě a hlas mu poskočil radostí. Nemohla jsem si pomoci, ale jeho reakce byly tak lidské.

„Ano, domů.“ řekla jsem znovu a doufala, že to konečně pochopí. Podle toho jak se krásně usmál, a konečně to byl úsměv i očima, pochopil. Pohladil mě po tváři a pomalu se zvedal.

„Už máš sbaleno?“ zeptal se.

„Alice,“ stačilo říct jediné slovíčko, aby pochopil, že jeho sestra se o všechno postarala. Přikývl. Ještě se na mě jednou pochybovačně podíval.

„Jsi si jistá, že je ti už líp? Nemusíš se přemáhat.“

„Nepřemáhám se, jen už chci žít.“

„Ani nevíš, jakou mám radost,“ usmál se na mě jako malé dítě a zmizel ve svém pokoji.

Potom co se Edward převlékl a Alice donesla ke dveřím poslední čtvrtý kufr, nacpali jsme zavazadlový prostor Volva a vyrazili. To, že jsme se nerozloučili ani s Esme ani Carlislem, jsme radši vypustili z hlavy.

Byla sobota a my jsme tak měli ještě necelé dva dny, než půjdeme do školy. Edward jako svědomitý pečovatel si usmyslel, že musíme zajet do Port Angeles nakoupit nějaké dobroty. Snažila jsem se ho přesvědčit, že obchůdek s potravinami ve Forks mi bohatě stačí, ale on ne a ne poslechnout.

Na lesní silničce, blízko našeho domečku, jsem se příjemně uvolnila. Sledovala jsem poryvy větru v korunách stromů a byla jsem konečně zase šťastná. Představa toho, že budeme s Edwardem sami, mě probudila k životu. Těšila jsem se, až spolu ulehneme do postele a budeme se mazlit a možná i něco víc.

Zaparkoval tam jako vždy. Počasí nebylo deštivé, takže mi nemusela hlína s jehličím dělat starosti. Hrnula jsem se k zavazadlovému prostoru Volva a tahala jsem jeden z kufrů ven.

„Bells, nech to na mně,“ pral se semnou Edward s úsměvem.

„Já to ale zvládnu,“ protestovala jsem. Nebavilo mě být ta slabší. Tak moc jsem se těšila, až se to jednou otočí, i když třeba jen na několik měsíců či let.

„Stačí, když si vezmeš batoh.“ Radši jsem to vzdala a kufr pustila zase zpátky. Vzala jsem si batoh, hodila si ho na záda a odkráčela k malému dřevěnému schodišti. Rozhlédla jsem se kolem a byla jsem nadšená. Nezměnilo se tady vůbec nic. Je to tu jako v pohádce. Škoda, že není slunečněji. Mohla jsem chvilku chytat bronz. No jako bych snad někdy nějaký chytla.

Edward nesl všechny kufry, položil je vedle mě a odemkl dveře. Než stačil vejít, prolítla jsem kolem něho a natěšeně si domeček prošla. Odhodila jsem batoh na sedačku a tak jak jsem byla, jsem skočila do krásně nadýchané a čisté postele.

„Klidně odpočívej. Já vybalím a až budeš připravená, pojedeme na nákup,“ řekl s úsměvem na rtech. Lehla jsem si na břicho a hlavu jsem si podepřela rukama. Sledovala jsem svého anděla, jak poletuje po pokoji a umisťuje jednotlivé kousky oblečení.

Nemohla jsem uvěřit, že stačilo tak málo abych byla tak šťastná. Občas po mně mrkl a prohlížel si moje nohy, pohupující se v kolenou. Nebyla jsem si jistá, ale určitě jsem zahlídla i černý stín, který se mu přenesl přes zlaté duhovky. Cítila jsem po celém těle mrzení, vždy když se na mě tak podíval. Nemohla jsem vydržet napětí, které jsem začínala pociťovat ve vzduchu. Cítila jsem, jak se mi zrychluje dech, a v mysli se mi začínaly objevovat hříšné vzpomínky. Naposledy když jsme tady byli, byl Edward až moc vášnivý. Teď bych trochu živočišné vášně uvítala.

Dlouho jsem nebyla tak nervózní. Motýlci, kteří poletovali v mém břiše, se občas přemístili do mého lůna a já jen čekala, kdy si toho Edward všimne. Už jsem nemohla vydržet jen tak ležet, tak jsem se rychle posadila a přimknula si kolena k bradě. Doufala jsem, že touha, která mě náhle obklopila, se vytratí. Jenže to bych se musela dívat někam jinam a ne na svého anděla.

Každý vypracovaný sval na zádech, tančil při každém i nepatrném pohybu jeho rukou. Náhle jsem vyskočila na nohy a objala svého pana dokonalého v pase. Tvář jsem přimkla do provoněné látky jeho trička a slastně jsem vydechla.

„Proč neodpočíváš?“ zeptal se mě něžně a přitom pohladil moje prsty, které jsem měla položené na jeho břiše. Neodpověděla jsem mu. Doufala jsem, že to pochopí a bude se cítit stejně jako já.

Rozklepanými prsty jsem mu pohladila stříbrnou přezku pásku a vloudila se pod lem trička. Opatrně jsem se dotkla jednoho z břišních svalů. Neudržela jsem za zuby vzrušený vzdech a polechtala tak jeho lopatky. Vzal moji dlaň do své a odloučil ji ze svého hebkého těla. Otočil se ke mně čelem a já si všimla jeho tmavě hnědých očí, které pomalu přecházely do strašidelné černé.

Utápěla jsem se v jeho pohledu, a když promluvil, přenesla jsem svůj pohled na jeho hebké rty. Vůbec jsem nevnímala, co říká. Jen jsem sledovala ty pomalé pohyby a myslela jsem jen na to, jak je úžasné ty pevné rty líbat.

„Bells?“ řekl hlasitěji a já jsem se aspoň částečně probrala ze svého transu. Vnímala jsem jen jeho slova, ale nepřestala jsem ho zbožně pozorovat.

„Hmm,“ broukla jsem, aby věděl, že ho poslouchám.

„Měla bys odpočívat,“ snažil se mě od sebe něžně odstrčit.

„Tak pojď odpočívat semnou,“ zašeptala jsem blízko jeho hrudi a on se otřásl. Nezdálo se mi to. Opravdu jsem ho rozechvěla?

„Víš, že bych rád. Ale měli jsme zajet pro nějaké potraviny. Co budeme dělat, až budeš mít hlad?“ snažil se otcovským hlasem. Zněl přesně jako Carlisle. Nevím, co to do mě vjelo, ale všechno jsem cítila tak intenzivně a potřebovala jsem ho cítit blízko sebe.

„Já už ale hlad mám,“ řekla jsem nevině.

„Opravdu? A co by sis dala? Třeba tu najdu aspoň nějaké sušenky. Nebo ti pro něco skočím,“ řekl ustaraně a snažil se odejít do kuchyně, aby zkontroloval zásoby. Nenechala jsem ho. Ne, že bych měla takovou sílu, ale nikdy neodporoval mojí muší síle. Nechápavě se na mě otočil.

„Dala bych si tebe,“ zašeptala jsem a cítila, jak se moje tváře halí do růžové. Myslela jsem, že už to není možné, ale jeho hluboké oči plné vášně ještě více ztmavly.

Už se ode mě nevzdaloval. Naopak. Pomalými krůčky se ke mně přiblížil a sledoval mě pohledem lovce, který ve mně vyvolává tolik pocitů, ale jen ne strach. Opatrně mě objal a moji tvář si opřel o prsa. Lísala jsem se k němu jako malé koťátko a když mi jeho prsty putovaly ve vlasech, neudržela jsem se a slastně vzdechla.

Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet. Vyzvedl si mě do náruče a pomalu mě položil do té krásné obrovské postele. Chvilku jsem se bála, aby zůstal, ale když se mi přitiskl na bok, ulevilo se mi.

Cítila jsem jeho blízkost poblíž svých rtů a očekávala, kdy spojí naše rty v polibek. Něžně mi třel své rty do tváří, ale já potřebovala víc. Nechtěla jsem ale kazit tak krásnou chvilku a vyčkávala jsem, jak bude pokračovat.