Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 61.

26.07.2010 (10:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2905×

Bella:

A jak jsem si přála, tak se i stalo. Ležela jsem v naší velké posteli několik dní. Edward byl pořád semnou. Nosil mi jídlo, a když jsem měla ošklivé sny, hladil mě ve vlasech a broukal mi moji ukolébavku. Vše co jsem dělala, byly jen nezbytnosti. I do koupelny mě musel Edward přenášet. Byla jsem líná chodit i jíst.

Vždy když mi zavolal Charlie, zrovna jsem spala. Slyšela jsem Carlisla a Esme jak se o něm baví, že má o mě strach. I oni z mého stavu nebyli moc šťastní. Oči, které jsem měla stále rudé, jsem musela pravidelně léčit kapkami a pak i mastičkami, které mi nosil Carlisle z práce.

Když už jsem se probrala ze své sobeckosti, vyhnala jsem Edwarda na lov. Stejně jsem pořád spala a přece ho nebudu trápit žízní. Jeho krásné oči byly náhle ponuré. Černé, plné bolesti a strachu.

Na starost mě dostala Alice.

„Edwarde, jdi už. Zvládneme to spolu,“ popoháněla ho Alice. Slepenýma očima od mastí jsem se naposledy podívala do jeho onyxových očí a pohladila ho vyčerpaně po tváři.

„Jdi,“ hlesla jsem tiše. Políbil mě na čelo a stále mě držel ve svém náručí.

„Edwarde, nepřej si mě,“ vyhrožovala Alice. Nepomáhalo to. Pomohlo až to, že se do pokoje přiřítil Emmet a výhružně zavrčel. Edward si ho chvilku měřil pohledem, ale pak s rezignujícím povzdechem odešel s Emmem. Alice chvilku vyčkávala u dveří a pak přiskotačila k oknu. Sledovala jsem ji přes silnou vrstvu léku. Hlava mi vůbec nepobírala co se kolem mě děje.

„No konečně,“ spustila ruce, které měla zkřížené na prsou.

„Tak a tebe už mám taky dost,“ vyštěkla na mě rozčíleně. „Bello, chápu, že jsi zdrcená, já taky, ale nemůžu se na to dál dívat. Vždyť vy se utrápíte. Ty z té tragédie a Edward z tebe. Okamžitě se vzpamatuješ. Pomůžu ti, aby ses aspoň fyzicky cítila líp, a pak se budeš usmívat, jasný?“ zeptala se, ale její tón nasvědčoval, že žádné námitky nepřijímá. Jen jsem zamžikala a znovu upadala do spánku.

„Rose,“ zavolala Alice do ticha, které mě utápělo ještě víc. Cítila jsem na pokožce, která vykukovala z peřin, vánek.

„Pomož mi s ní. Svlékni ji a pak mi ji přines do koupelny,“ rozkázala malá elfka.

„Alice, nechci ti oponovat, ale pochybuju, že by s tím Edward nebo Esme souhlasili. Nechme ji ať truchlí,“ přimlouvala se za mě Rosalie. Nemohla jsem tomu uvěřit.

„Rose, já vím, že je to drastické, ale já ty vize už nevydržím. Musí se to vrátit do starých kolejí. Pomůžeš mi?“ Odpověď Rose jsem neslyšela, ale cítila jsem něžné hedvábné ruce jak mě opatrně vysvlékají a odnášejí. Začínala jsem se těšit na horkou koupel, kterou mi Alice určitě připravila.

Cítila jsem vlhko ve vzduchu a už jsem se nadechovala a nemohla se dočkat úlevy, kterou mi koupel vždy poskytovala.

„Zbláznila ses?“ vyštěkla jsem po tom, co mě Rose položila do vany. Moje následné nadávky patřily Alice. Nebyla jsem si jistá, jestli Rose věděla, že voda je úplně ledová jako ze studny a hlavně jsem se zrovna s ní nechtěla hádat, když se semnou tak trochu bavila.

Zakryla jsem se pažemi a vyskočila na nohy. Drkotala jsem zuby a čekala, až mi Alice nebo Rose podají ručník. Moc by mi nepomohl, ale chtěla jsem se trochu zahřát.

„Ne, to ti ses zbláznila. A je na mně, abych tě přivedla k rozumu. Už šílím z vizí o vás dvou. Ty ses pohřbila za živa a všechno to krásné, co jsem viděla před týdny, se vytratilo. Chápeš, že tím, že jenom ležíš v posteli, si ničíš celou krásnou budoucnost, po boku mého bratra?“ hulákala na mě Alice jako smyslů zbavená. Snažila jsem se jí vnímat, ale nohy mi přimrzaly k vaně.

„Ty to nevidíš? To jak trpí? Je ti to jedno? Uvažuje o tom, že tě opustí, znovu, ale ne protože by chtěl, ale cítí to jako svojí povinnost. Najít Victorii a zabít ji. A já viděla, že ji najde. Podaří se mu to, ale i tak to nezachrání jeho život. To chceš?“ prskala po mě moje nejlepší kamarádka.

Najednou mi bylo jedno, že mrznu. Pořád dokola jsem slyšela její hlas, jak říká ty hrůzné věci. Svěsila jsem hlavu a stále si v mysli opakovala, co říkala. Edward umře, když zabije Victorii, a bude to moje chyba. To já za to budu moct, protože bude cítit tolik viny, že s tím nebude moct žít. Znovu jsem plakala, ale tentokrát pro moji lásku. Byla jsem tolik zaslepená svými výčitkami, že jsem zapomněla na to nejdůležitější. Na Edwarda.

„Opustí tě, znovu tě opustí,“ řvala na mě Alice, ale když jsem se jí podívala do tváře, její rty se nehýbaly.

„Alice, nepřehnala jsi to?“ zeptala se Rose nejistě. Alice nejspíš zaváhala. A pak ke mně přiskočila, zrovna ve chvíli kdy se mi podlomily kolena.

Alice:

„Bells?“ volala jsem na ni. „Tak to jsem asi fakt přehnala.“

„To jo. Asi ses opravdu pomátla,“ kroutila hlavou Rose a přitom mi pomáhala Bellu zabalit do županu.

„To bych si nedovolila ani já,“ utrousila Rose další myšlenku.

„Buď ticho,“ prskla jsem na ni. Přenesly jsme Bellu do postele a pořádně jsme ji zabalily. Dýchala těžce a nereagovala.

„Řekni, co mám teďka dělat?“ zadoufala jsem k Rose, že mi pomůže. Ta si přisedla vedle Belly a zadívala se jí do tváře. Pohladila ji po tváři a pak jí lehce popleskala.

„Ty ses taky zbláznila? Vždyť jí můžeš něco zlomit!“

„Byla jsem opatrná a vidíš? Pomáhá to. Ty si to s ní vyřiď a já jdu pro čaj. A radím ti abys to vyřešila rychle, víš, že dlouho lovit nebude. A až se vrátí a uvidí jí takhle, přetrhne tě jako hada,“ konstatovala suše a odešla.

„Bells? Jak ti je?“

Bella:

Pomalu jsem otevřela oči a spatřila jsem před sebou střapatého anděla v mlze. Úlevně se usmíval.

„Moc se ti omlouvám, nechtěla jsem ti ublížit. Jen jsem nešťastná, a myslela jsem, že tě takhle přesvědčím.“ Hned jsem si vzpomněla, o čem to mluvila. Udělalo se mi špatně od žaludku. Snažila jsem se posadit a Alice mi pomohla.

„Zlobíš se, vid?“ dotírala. „Můžeš se mi pomstít, jak budeš chtít, jen se mnou mluv, prosím,“ škemrala Alice.

„Říkala jsi pravdu?“ zajímala jsem se.

„Ty vize? Bohužel ano.“

„A jak to změním?“

„Musíš se snažit být to zase ty. Původně jsem tě chtěla upravit a vyhnat tě s Edwardem třeba na večeři. Ale už tě do ničeho nebudu nutit,“ slíbila. Věděla jsem, že kecá. Nedokázala něco takového splnit.

„Udělám cokoliv, jen když to vyvrátím. Vím, že nepochopíš, proč jsem se tak chovala, sama nevím proč mě to tak vzalo, když jsem si řekla, že se nebudu upínat na lidi. Ale bylo to tak hrozné,“ vzlykla jsem.

„Já vím. I pro mě to bylo hrozné. Vím, že si myslíš, že jako upírka bych měla být silná, ale tohle bylo opravdu moc. Chápu, že jsi smutná, a že tě to vzalo, ale musíš jít taky dál. Můžeš ztratit mnohem víc, než kamaráda.“

„Máš pravdu,“ přikývla jsem smutně. „Tak co mám udělat?“

„Udělej to, co bys chtěla sama.“ Zapřemýšlela jsem se. Dala mi chvilku čas. Rose přinesla čaj, který mě konečně zahřál. Seděly vedle mě na posteli.

„Upravíte mě a uděláte ze mě krásku?“ zeptala jsem se nesměle.

„To jsem si měla nahrát,“ výskla Alice a vyskočila z postele. Než jsem se stačila rozkoukat, lítala po pokoji jen jako čmouha a nosila k posteli spoustu věcí.

Autor: BadLovelyLucy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Splněná přání - kapitola 61.: