Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 50.

07.05.2010 (07:30) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3524×

Bella:

„Bells? Děje se něco?“ zeptal se Jacob starostlivě. Pořád jsem se z toho nemohla vzpamatovat.

„Ne, já jen nevím, co ti na to mám říct,“ odpověděla jsem zaskočeně.

„Aha,“ zašeptal zklamaně.

„No víš, je to pro mě těžké.“ Snažila jsem se obhájit svoji zamlklost, ale nedokázala jsem to přesně vyjádřit.

„Já jsem spíš myslel, že budeš ráda. Už tě nebudu otravovat a nebudu ti mluvit do tvého rozhodnutí. Budu se svojí Abi a tebe nechám žít upířím životem,“ řekl až moc klidně. Trochu jsem se musela rozkoukat, než mi to došlo. On se neotiskl do mě. Potkal jinou dívku.

Skočila jsem mu kolem krku.

„Gratuluju!“ zavolala jsem nadšeně. Očividně se mě Jake polekal. Nedivím se mu. Nejdřív tady sedím jako opařená a teďka tady jásám jako blázen. Opatrně jsem ho pustila a zase jsem si sedla spořádaně na své místo vedle něho.

Nechápavě si mě prohlížel a přitom se potutelně usmíval. Nejspíš mu to všechno došlo a já se cítila pěkně trapně.

„No co, máš mluvit na rovinu. Víš, jak jsem se lekla?“ zasmála jsem se. Všechno to bylo najednou tak uvolněné.

„Tak to ti děkuju. Nevěděl jsem, že milovat mě, je tak hrozné,“ šťouchl do mě pěstí.

„Ne nemyslím to zle. Jen víš, že ta naše situace byla vždy tak nepříjemná, a teďka se to konečně vyřešilo.“

„To ano. Já jen abys mě špatně nechápala. Pořád tě mám rád. Jen jsem konečně pochopil co to je ta pravá láska. Nevím, jestli se to dá srovnat s tím tvým bláznovstvím, nebo jak ty tomu říkáš. Ale pokud ano, tak to chápu.“ Bylo mi do breku. Čekala jsem všechno ale tohle opravdu ne. On mi právě Edwarda schválil. To až mu povím.

„Ale Jaku, nepovídej, že jsi mi právě schválil upíra. Ty nám měkneš,“ zasmála jsem se mu.

„No, o tom to úplně není. Ne, že bych ty pijavice miloval, ale teď už ti můžu říct, že sis nevybrala až tak špatně. Ale nikomu to neříkej,“ zašeptal a já znovu neodolala a objala jsem ho.

„Děkuji,“ zašeptala jsem mu do ramene. Byla jsem dojatá a šťastná.

„Jaku?“ zavolal dívčí hlas přicházející lesní cestou. Rychle jsem se za tím hlasem otočila a radši jsem se od Jaka odtrhla.

„Abi, pojď k nám,“ zavolal na ni Jake. Ona se na nás dívala trochu obezřetně, ale pomalu se k nám blížila. Byla moc krásná. Určitě byla mladší než já. Možná jí bylo šestnáct. Měla dlouhé krásné lesklé vlasy tmavě hnědé barvy. Chvilkama mi přišly spíš do černa. Obličejíček měla jemný a hebký. Když se postavila vedle Jaka, který ji vzal kolem pasu a vtiskl ji do vlasů polibek, trochu se pousmála a já si všimla jejího krásného úsměvu s ďolíčky.

„Bello, tohle je Abi. Abi, to je Bella,“ představil nás Jacob. Abi se nepatrně pousmála a natáhla ke mně pravici.

„Abigail, těší mě. Hodně jsem toho o tobě slyšela.“

„Taky tě ráda poznávám. Moc vám to spolu sluší,“ neodpustila jsem si. Jacob se hrdě usmál a já byla za něho tak ráda. Abi se lehce začervenala. Byla rozkošná.

„Sam tě volal. Neslyšel jsi?“ zeptala se Jaka zvídavým tónem, ale zároveň ho kárala.

„Jde o stav nouze?“ zeptal se jí a stále ji držel v pase.

„Ne,“ řekla tiše, až se zastyděla.

„Hned přijdeme,“ řekl jí něžně a jemně ji políbil na tvář. Abi si mě prohlédla a pomalu odcházela do temnoty lesa. Ještě se několikrát otočila směrem na mě. Holka to byla hezká a milá, ale já jsem se jí asi moc nelíbila. Počkala jsem, až odejde.

„Odkud se znáte?“ zajímala jsem se.

„Abi je sestřenice Leah. Je poloviční Quiletka. Její otec je běloch. Její matka je sestra Sue. Věř mi Abi je celá tatínek. Z maminky naštěstí nemá skoro nic,“ zasmál se nad vzpomínkou na svojí tchýni.

„A co její otec? Ví o tom všem? O vás?“ zajímala jsem se.

„Abiin otec nedávno zemřel. Proto se přestěhovaly k Sue. Tady se o ně postará celá smečka.“ Bylo mi Abi líto. Ztratila otce, aby našla lásku, která překoná všechno.

„Nechci být nějak domýšlivá, ale ona proti mně něco má?“ Jacob se mojí otázce hlasitě zasmál.

„Ona se tě bojí,“ smál se dál.

„Bojí?“ nechápala jsem.

„Jo. Myslí si, že nejsi normální.“ Jacob se nepřestával smát a mě to začínalo docela rozčilovat. Neznámá holka a myslí si o mě takové věci.

„Můžeš mi říct co jí tak vadí a čemu se pořád směješ?“ pěnila jsem.

„No nemůže pochopit, že chodíš s upírem,“ řekl a přitom mu cukaly koutky.

„A ona chodí s vlkodlakem, pokud jsi jí to teda řekl,“ konstatovala jsem.

„Řekl. Věděla to sama. Sue jim musel říct, do čeho jdou. A hlavně Abiina mamka v tom vyrůstala, stejně jako Sue. No ona na vlkodlacích nevidí nic špatnýho, ale upírů se bojí.“

„Nevím čeho. Jsou méně děsivý jak lidé co se přeměňují v chlupaté smrduté psi,“ šťouchla jsem mu do ramene. Samozřejmě opatrně. Bála jsem se, abych si nezlomila ruku.

„Počkej, to tě naučí,“ rozeběhl se směrem ke mně. Nebyl dobrý nápad před ním utíkat, ale co jsem měla jiného dělat? Bylo mi to k ničemu, protože po pár minutkách mě Jacob svalil do písku. To bych nebyla já, kdybych si něco neudělala. Sedřela jsem si koleno, ale nic to nebylo. Stačí to omýt a zalepit. Co mi bylo jasný, že to budu muset Edwardovi pořádně vysvětlit. Vadila mu sebemenší modřinka a to mě stačilo projít jen kolem postele a hned jsem byla modřinami posetá. Prostě jsem střevo, no. Snad jako upírka budu působit aspoň v tomhle normálně.

Být s Jacobem, když je najednou všechno jinak, bylo o hodně snazší. Dovedl mě k domu Emily. Už jsem tu byla několikrát. Pořád to tu vypadalo stejně útulně. Celá smečka tu zrovna byla na obědě. Leah, Emily a Abi s něčím válčily u plotny a kluci seděli u stolu a vyčkávali baštu.

„Ahoj rodino,“ zvolal Jake, „vedu návštěvu,“ řekl radostně. Obávala jsem se, že jeho nadšení nebudou ostatní sdílet, ale kupodivu jsem se mýlila.

„Ahoj Bello, jak se máš?“ uvítala mě Emily a zeptala se moc přátelsky, až mě to udivilo.

„Ahoj. Dobře děkuji. A co ty? Jak se má malé? Vyřídil Jake gratulace?“ zeptala jsem se a užívala si uvolněné atmosféry.

„Prcek kope. Bude to asi pořádný chlap. Divím se, že už teďka nevyje,“ zasmála se.

„No počkat. Třeba to bude holka. Ty jsou drsnější než chlapi,“ drcla do ní Leah. Kupodivu i ona se na mě nepatrně usmála.

„Posaď se Bello. Přece tu nebudeš stát. No tak kluci. Pustí jí někdo?“ zeptala se výhružně Emily jako správná mamka. Nikdo se k tomu neměl. Ostatní pánové dělali jako bych tam nebyla. Jake nad tím kroutil hlavou a jediný kdo se zvedl, byl Sam.

„Je pravda, že galantnost vám nic neříká,“ zalamentoval posmutněle nad svojí smečkou a šel pomoct holčičí partě. Přestože jsem nechtěla, tak jsem se posadila. Hned jak už nebylo ohroženo další místo mladých vlkodlaků, začali si mě všímat. Vyptávali se mě na různé věci. Většinou to byly blbé narážky na mojí upíři rodinu, ale já jsem jim všem s úsměvem odpovídala.

Po tom co jsem snědla jeden opékaný kus masa a dvě brambory, nemohla jsem se dočkat pohodlí domova. Normálně by, mi dvě brambory nestačily, ale nevím, proč Emily vařila všechno gigantické. V tomhle mi jí bylo líto.

Jake pochopil a tak mě chtěl znovu odvést k němu domů, kde si vyzvednu René a pojedeme domů. A hurá za Edwardem. Rozloučila jsem se všemi, dokonce s Abi, ale myslím, že jsem ji svými vtípky polekala ještě víc.

René už stepovala na verandě a nejspíš mrzla. Trochu se totiž ochladilo. Poskakovala na jednom místě a třela si ramena.

„No kde vězíte? Už jsem myslela, že zavolám Charliemu a budeme po vás pátrat,“ vykřikla na nás hned, jak jsme byli poblíž. Mávla na rozloučenou k Jakovi a Billymu a neomaleně se zavřela do auta. Já jsem se rozloučila s Jacobovým otcem a pak jsem počkala, až zajede zase do domu. Za zády jsem cítila René, ale i tak jsem Jacoba objala a poděkovala jsem mu.

„Můžeme někdy zajít na dvojité rande,“ nabídla jsem.

„No to víš, že jo. Abi by se zbláznila strachy,“ zasmál se na účet svojí nové přítelkyně.

„Měj se hezky Jaku. Když je to takhle tak se můžeme zase někdy vidět. Budu ráda. A ráda bych poznala i Abigail.“

„Budu rád,“ řekl s úsměvem. Rozloučili jsme se a já pospíchala za mamkou do auta. Topení mi nefungovalo, tím jsem si vysloužila dlouhé lamentování nad tím, co mi to Charlie koupil za křáp. To, že do mě Edward pořád tluče jeho nabídky, že mi koupí jiné bezpečnější auto jsem si radši nechala pro sebe, protože by se toho mamka určitě chytla.

„Bells, zajeď do obchodu. Potřebuju koupit něco na večeři,“ oznámila mi mamka. Celou cestu pak byla ale zticha.

Odbočila jsem na malé parkoviště u dřevěného domku, který pro Forks sloužil jako samoobsluha. Dal se tam koupit jen základ. Občas měli i nějaké speciality, ale ty byly hned pryč. Maso tu měli ale dobré a to bylo to nejhlavnější. Zaparkovala jsem poblíž stánků s novinami a květinami. René se zachumlala do teplejšího svetru a vyběhla deštěm do obchodu.

Já jsem zůstala v autě. Užívala jsem si svobody. Bylo mi opravdu líp, od té doby co jsem se dozvěděla Jakovu velkou novinu. Na druhou stranu, kterou jsem nesměla nikomu přiznat, jsem trochu žárlila. Nemohla jsem pochopit co je na té dívce lepšího, že do ní se otiskl a do mě ne.

Naštěstí mě z toho hloupého přemýšlení vyrušilo zaťukání na okénko. Hrozně jsem se lekla. Přes kapkami zamlžené okýnko, nebylo skoro nic vidět. Osoba, která se mě dožadovala, rozmazala rukou krůpěje dešťově vody a já konečně viděla do jeho tváře.