Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Splněná přání - kapitola 43.

07.04.2010 (20:00) • BadLovelyLucy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4030×

Bella:

Ráno jsem se probrala ještě dřív, než mi zazvonil budík. René ještě spala a spokojeně si pochrupkávala. Pomalu jsem vyskočila z postele a vypnula budík, aby za dobu co budu v koupelně, nevyváděl a vyplížila jsem se z pokoje. V koupelně jsem udělala potřebnou hygienu, učesala a lehce se nalíčila. Líbilo se mi Edwarda provokovat. Byla jsem nadšená, že jsem se cítila uvolněně a nemyslela jen na sex. To bylo dobré znamení.

Když jsem se zase po špičkách plížila do pokoje, René už tam nebyla. V klidu jsem se napřímila a hledala ve skříni vhodné oblečení. Asi jsem se přes noc zbláznila, protože se mi líbila černá sukně, která byla určitě nová, ale rozhodla jsem se pro klasické džíny. S topem jsem si dala záležet. Vzala jsem si bílou košili s krátkým nabíraným rukávkem. Rozepnula jsem několik knoflíčků, abych měla jemně odhalený výstřih. Na košili jsem si vzala modrý obyčejný korzet a pod džíny jsem vzala černé kozačky na malinkatém podpatku.

Zhodnotila jsem se v zrcadle, a byla jsem se sebou dokonce i spokojená. Trochu jsem se začervenala, když jsem očima zajela na svůj lehce odhalený dekolt, ale nad rozpaky jsem mávla rukou a radši sešla do kuchyně. Batoh jsem hodila ke dveřím a šla si pro něco k snědku. Měla jsem tušení, že Edward přijede dřív jako včera, aby si mě mohl udobřit, tak jsem se snídaní pospíchala. Ukousla jsem si jednoho toastu, který mi René připravila a uštědřila si dva loky z hrnečku s čajem.

„Bells, kam pospícháš? Ještě jsi nedojedla,“ zavolala za mnou mamka, když jsem se oblékala do černého lehkého kabátu, který mi Alice vnutila při nákupech. Můj styl to nebyl, ale k mému dnešnímu oblečení se hodil. Alice bude mít určitě radost.

„Potřebuji být ve škole dřív,“ zavolala jsem na ni do kuchyně.

„Tak dobře holčičko,“ řekla přímo za mými zády, lekla jsem se jí, až jsem nadskočila.

„Vezmi si to,“ vnutila mi balíček toastů. Bez námitek jsem je přijala a hodila do batohu. Vtiskla jsem mamce pusu na tvář a pospíchala z domu, než mě zamkne do pokoje a nikam už nepustí.

Po schodech jsem šla opatrně, abych v kozačkách nezakopla. Bylo příjemné počasí. Naštěstí bylo zataženo, ale nebyla zima a to bylo hlavní. Ani na déšť to nevypadalo. Čekala jsem na příjezdové cestě, ale stříbrné Volvo nikde.

Začínala jsem tušit, že moje domněnky se nevyplní. Ohlédla jsem se k domu a přistihla René, jak vykukuje za záclonou. Na malý okamžik mi to přišlo k smíchu, protože přesně to samé dělal i Charlie, ale když jsem si uvědomila, že tam stojím jako trubka, vyhrabala jsem z batohu klíče od náklaďáčku a rychle ho nastartovala. René z okna zmizela a já se rozjela ke škole.

Celou cestu jsem přemýšlela, co se stalo, že pro mě Edward nepřijel. Pořád se zlobí? Nebo se stalo něco závažného. Kdyby ano, zavolal by mi to? Když jsem stála na červené, vytáhla jsem z kapsy telefon a zkontrolovala, jestli nepřijal alespoň zprávu, ale nic. Měla jsem strach a taky vztek.

Když jsem přijížděla na školní parkoviště a zahlédla jsem stříbrné auto i jeho řidiče, jak se opírá o bok auta, můj vztek neznal mezí. Nevím, co to do mě vjelo, ale zlobila jsem se. Jestli byl uražený, tak prosím. Uvidíme, kdo to vydrží déle. Aniž bych si toho byla vědoma, upravila jsem si vlasy ve zpětném zrcátku, popadla batoh a šla ke dveřím školní budovy. Na auto za mnou jsem se ani neohlídla, a přesto jsem ve svých zádech cítila horoucí pohled. Po celou dobu jsem si v duchu opakovala.

„Hlavně nespadni, to by byl trapas!“

Očividně to fungovalo anebo Alice po nocích kouzlila, jinak to nebylo možné, abych plynule šla na takových botech. Snažila jsem se o svůdný krok a nejspíš mi to i šlo, protože když jsem procházela kolem klučičí party, v čela s Mikem Newtonem, ozvalo se znalecké zahvízdání. Nevím co se to se mnou dělo, ale přízeň nejúžasnějšího muže na světě ve mně vyvolal nejspíš sebevědomí, o kterém jsem nikdy netušila, že vlastním.

Zamávala jsem spolužákům jako koketa a ještě jim ukázala úsměv. Ten ale určitě nebyl svůdný, spíš nesmělý, ale co. Aspoň pokus. Akorát jsem šahala po klice dveří, když je někdo stojící za mnou otevřel.

Bell,“ vyřkl Edward s takovým umučeným údivem. Musela jsem se soustředit na svoje přesvědčení, nebo bych mu podlehla během minutky. Stačil by mi letmý pohled do jeho očí a spatřit jeho krásný úsměv. Jen při vzpomínce se mi podlamovala kolena. Otočila jsem se.

„Děkuji,“ usmála jsem se ironicky a vešla do školy. Hned jsem, ale měla Edwarda v patách. Chytil mě za ruku a chtěl mě tak přinutit abych stála na místě. Držel mě velice pevně, ale jemně. Nikdy by nedovolil, aby se mi jeho rukou něco stalo. Teda nepočítala jsem chvilky vášně, které mi způsobovala o tolik víc vzrušení.

„Počkej na mě,“ zašeptal skoro neslyšitelně, ale já jsem na jeho hlas byla vyladěná, tak jsem slyšela úplně všechno. Zastavila jsem. Nebudeme se tady honit. Stejně by vyhrál. Otočila jsem se na něho.

„Můžeš mi říct, co to tady vyvádíš?“ zeptal se mě rozčíleně. Viděla jsem v jeho očích zlobu. Nelíbilo se mu, že ho přehlížím. Nebo je také možné, že si všiml mého koketního pokusu. Ale jeho pohled se z čista jasna změnil. Díval se mi do tváře a pak pomalu sjížděl níž. Nepatrně se zastavil na mém odhaleném hrdle a pokračoval ještě níž. Všiml si mých ňader a upnutých džín. Prohlédl si i černé kožené špičky mých bot. Nadzvedl jedno svoje obočí a pak když svůj pohled vracel zase do mé tváře, všimla jsem si, jak hladově polkl. Přestala jsem si všímat mimiky jeho tváře. Vnímala jsem jen jeho vroucný vášnivý pohled, tmavý jako noční oblohu.

„Omluv mě, musím jít na hodinu. Málem jsem přijela pozdě,“ přerušila jsem napjatou chvíli svými slovy. Koukal na mě jako by nechápal význam slov. Možná mě ani neslyšel. Stále mě držel.

„Prosím,“ zašeptala jsem a pohled jsem upřela na svoji paži v jeho silných dlaních. Okamžitě se ze svého okouzlení probral a pustil mě. Omluvně se na mě usmál a já se tak musela držet, abych nepodlehla.

„Děkuji,“ špitla jsem a rychle pospíchala na hodinu. Ohlídla jsem se až na konci chodby, už tam nestál. Naše setkání po hádce nebylo nic moc, ale jak jsem si všimla byl určitě překvapený tím, jak vypadám. Vešla jsem do třídy. Byla jsem mezi prvními, tak jsem se posadila do své lavice, vyndala si učebnici a pak si sundala kabát, který jsem přehodila přes opěradlo. Nejdříve jsem koukala z okna, ale po chvilce mě už nebavilo pozorovat pořád stejný obraz lesní krajiny. Vyndala jsem si tužku z pouzdra a přišoupla si blok. Kreslila jsem si různé křížky a kytičky jen abych zahnala nudu.

„Mohu si přisednout?“ ozvalo se vedle mě. Hrozně jsem se lekla, až mi spadla tužka pod stůl. Ani jsem se nepodívala, od koho byla ta otázka a začala jsem se plazit pod stolem. Chvilku mi trvalo, než jsem ji našla. Byla schovaná až pod prázdnou židlí přede mnou. Natáhla jsem se pro ni a slepě jsem zašátrala v místech, kde jsem ji tušila, ale nenašla jsem ji. Tak jsem se znovu napřímila a tužka už ležela na stole.

„Ahoj, jsem tady nový,“ řekl znovu ten hlas a já se konečně podívala. Byl to mladý kluk asi v mém věku. Přestože jsem Edwarda milovala nade vše, musela jsem uznat, že byl moc hezký. Černé vlasy krátce střižené a trochu nagelované. Tmavé velké oči, které na mě koulil v psím pohledu.

„Erik Parker, a ty?“ řekl a podal mi ruku.

„Bella Swan,“ usmála jsem se na něho.

„Těší mě,“ usmál se na mě hezkým, ale stydlivým úsměvem, „mohu si přisednout?“

„Jistě. Omlouvám se, že jsem tě předtím nevnímala. Až moc jsem se zabloumala do té nudy tady,“ rozhlídla jsem se po třídě a uvědomila jsem si, že už je plná lidí.

Erik se posadil vedle mě a prohlížel si svoje ruce. Chudák. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem se cítila, když jsem tady byla první den.

„Odkud jsi?“ zeptala jsem se ho. Trochu se mého hlasu lekl a viditelně se divil tomu, že se ho na to ptám.

„Přistěhoval jsem se z New Yorku.“

„A co to, že jste se přestěhovali zrovna sem?“ zajímala jsem se přátelsky. Smutně se podíval na desku stolu.

„Moji rodiče zemřeli při nehodě a tak jsem musel přijet za babičkou,“ řekl smutně a já si v duchu nadávala, jak jsem byla neomalená.

„To je mi opravdu líto. Neměla jsem se tak hloupě ptát. Nechtěla jsem být vlezlá. Já jen, že jsem se taky přistěhovala a chtěla jsem být milá, ne vlezlá,“ panikařila jsem. Jsem to ale hloupá.

„Nemáš se za co omlouvat. Nemohla jsi vědět, že se mi stalo něco zlého. A opravdu jsi milá a já ti děkuji,“ řekl a usmál se na mě. Měl tak upřímný pohled.

„Nemáš za co Eriku.“ Byla jsem tak moc ráda, že moji omluvu přidal. Chudák, bylo mi ho moc líto. Přišel o svoji rodinu a ještě je tady sám.

„Kdybys něco potřeboval, tak stačí říct. Můžeme si někdy popovídat,“ nabídla jsem mu. Vstřícně přikývl, a pak do třídy vlítl jako tornádo učitel na Angličtinu. Jak se ukázalo, Erik byl velmi chytrý.

Po konci hodiny jsem ho doprovodila na jeho další hodinu. Bohužel to byl dějepis a v tu samou dobu měl hodinu i Emmett. Potkala jsem ho teda hned u dveří, když jsem se loučila s novým kamarádem.

„Bello? Co tady děláš? Nemáš matematiku?“ zajímal se snad budoucí bratr.

„Už tam běžím Emme. Tady Erik je tady nový. Mohu tě poprosit, abys na něho byl hodný?“ poprosila jsem Emmeta. Byl to sice pošuk, ale ve skrytu duše byl moc hodný a snad mě vyslyší. Erik si ho nejistě prohlížel.

„Eriku, tohle je Emmett Cullen. Bratr mého přítele. Emmette, to je Erik Parker, náš nový spolužák,“ představila jsem ty dva a doufala, že si z něho Emmett nebude dělat legraci.

„Už musím jít. Emme, pomůžeš pak Erikovi najít jeho další hodinu?“ zeptala jsem se, ale rovnou jsem počítala s kladnou odpovědí.

Shrnutí